intrakosmologie

Někdy má člověk den blbec, to je asi normální. Já mam takovej celej tejden.

V pondělí Julie v noci houkala jak na lesy, takže jsme se opravdu kvalitně nevyspali. Taky jsem musel zrušit zkoušku, protože bylo nezbytně nutně třeba, abych večer věnoval práci a něco zachránil. (Asi svět.) Zvláštní bylo, že se v úterý ukázalo, že to vlastně nebylo třeba. Nevadí.

V úterý jsem si vyžral tříhodinovou cestu autem ze Smíchova do Holešovic a zpět, ale to zdaleka nebylo všechno. Když jsem se šťastně probojoval až do pneuservisu, asi se mi zatmělo před očima, protože jsem tupě najel na rampu, chcípnul motor a kejvnul, že jako auto můžou zvednout. Chlapíci zuli kola, stáhli starý gumy, nasadili nový, zvážili, nasadili... Přišel ke mně jinej chlapík, co zrovna odcházel z práce, a povídá, „To je vaše Xantie?“ Kejvám hlavou, jako že jo, a on řiká, „a máte ji zvednutou do servisní polohy?“ V tu chvíli mi došlo, jakej jsem blbec, a jen tak smutně jsem pokejval hlavnou a řek, „tak budem doufat, že se zvedne...“ Zvedla, i když jí to trvalo skoro deset minut. Blbec na entou! Nevadí.

Ve středu jsem se probudil s divnou bolestí v těle, jakoby mi v různých částech nohou a rukou šmejdila nějaká věc a tu a tam přitlačila. Šel jsem do práce a tam celý dopoledne tlouk hlavou do stolu, aby mě přestala bolet. Přestala, naštěstí. Večer jsem opět strávil prací, protože jsem odpoledne rozlousk problém a potřeboval jsem ho dostat z hlavy. Nepovedlo se. Nevadí.

Ve čtvrtek mi ráno bylo docela dobře, tak jsem si říkal, že už to snad odeznělo. Neodeznělo. (Nicméně se mi podařilo opravdu dořešit ten problém.) Odpoledne jsem dostal takovou sraprůjem, že do večera ve mně nezbylo snad vůbec nic. Nevadí.

No a dneska? Hlavu jak pátrací balón, teplotu, bolavý záda, protože na šestnáctihodinový polehávání nejsem zvyklej. Pozitiva to ovšem má:

• Po pětadvaceti letech jsem jistil, že mi znovu chutnají suchary.
• Viděl jsem několikrát v průběhu dne veselou Miminu i Mauminku.
• Přestože mi není nejlíp a značnou část dne jsem prospal, docela dost jsem toho udělal. Znovu se mi potvrzuje, že moje produktivita práce s pevnou pracovní dobou nijak nesouvisí.
• Prohrabal jsem se fotkama, takže se máte na co těšit!

Knihovny jsou boží instituce. Držitelka výpůjční licence (průkazky) si přes web zarezervuje knihu, s dotyčným kusem papíru a s podepsanou plnou mocí mě pošle do budovy, která funguje v podstatě jako výdejní sklad, abych knížku vyzvedl – a co myslíte, dají mi ji?

Nevadí, že s plnou mocí a příslušným lejstrem můžu komukoliv přehlásit trvalé bydliště, zaregistrovat auto, vyzvednout poštu nebo zařídit úvěr. Kniha je tak neuvěřitelně cenná věc, že si pro ni musí přijít osobně ten, kdo ji chce. Vítejte v 21. století!

Johnu Lydonovi ze Sex Pistols vadí neurvalost mladých lidí. Člověku, který napsal a zpíval např.:

...
I am an antichrist
I am an anarchist
Don't know what I want
But I know how to get it
I wanna destroy passer by
Cause I
Wanna be
Anarchy
...

WTF?!?

V Afghánistánu proběhly zfalšované volby. Česko zažívá rekordní propad ekonomiky. Práci hledá už téměř půl milionu lidí. Odbory ČSA nechtějí nižší platy, miliardu ušetří jinde. Potřebujeme, myslíme, chtěli bychom – přispějte, pomozte, zachraňte, ... Dejte peníze!

Nedám!

Nepřispěju, nepomůžu, nezachráním. Štvou mě všichni profesionální pomahači, zachránci a spasitelé světa. Jděte se bodnout se svojí snahou udělat svět lepším – za moje peníze.

Z každé výplaty odevzdávám nehoráznou část státnímu aparátu, který si těch peněz neváží ani tolik, aby je dokázal na něco smysluplného využít – opravil silnice, pomohl starým lidem, vymáhal spravedlnost, dohlížel na pořádek. A další peníze mám dávat na smutné oči hladových afrických dětí?

Jestli si svět neumí pomoct sám, tak všichni „zachránci“ udělají líp, když budou něco opravdu dělat. Třeba i – ó, ty hrůzo – rukama.

Šel jsem městem a spěchal jsem na schůzku dole na Václavském náměstí. Za minutu jsem tam měl být, takže jsem šel Ondřejovou rychlostí číslo tři (zatraceně rychle). Pak jsem udělal chybu, že jsem včas neuhnul očima před naháněčem, takže ten se mi v příští sekundě hrdinně postavil přímo do cesty a vychrlil na mě cosi jako: „Dobrýdenmátechviličkučasmůžusevásnaněcozeptat?“ Obešel jsem ho a přitom jsem odvětil, „ale klidně, pokud půjdete se mnou.“

Mladík mě překvapil, kývnul na souhlas a vyrazil vedle mě. Když zjistil, že bude muset spíš klusat než jít, trochu znejistěl. (V průběhu následujícícho rozhovoru se mě několikrát pokusil zpomalit, ale z tempa jsem neslevil – čas T už nastal a stále ještě půl kilometru zbývalo.) Hlavně začal svoji mantru:

Že je z Hnutí Duha. A jestli je znám. Odpověděl jsem, že hlavně ze zpráv a z internetu. Odříkával, že pořádají nejrůznější akce na záchranu životního prostředí, sběr odpadků a hlídky proti ilegálním odstřelům rysů. A že to všechno je postavené na dobrovolnické práci. Za každou druhou větou zdůrazňoval, že jim jde hlavně o ochranu přírody. A jestli bych se k nim nechtěl připojit (to mě překvapilo). Mlčel jsem, jen jsem pokyvoval hlavou. A že to taky stojí spoustu peněz a jestli bych jim trochu nepřispěl (to mě nepřekvapilo). Formou menšího trvalého příkazu k úhradě (to mě vytočilo). Mladíkovi došel dech a chvíli vedle mě naprázdno klusal. Vysvětlil jsem mu, že dobrovolnickou práci si užívám jinde, víc času nemám a peněz mě to taky stojí dost. Užil jsem si tu chvilku, kdy mladíkovi došlo, že jsem od začátku věděl, že mu nic nedám. Zastavil a měl tolik slušnosti, že poděkoval a rozloučil se.

Ta správná otázka, kterou jsem mu měl položit, mě bohužel napadla až cestou zpátky. Hledal jsem ho na původním místě, ale už tam nebyl. Příště si zkusím vzpomenout a zeptat se rovnou: nebylo by pro ochranu přírody lepší, kdybyste místo tahání peněz z lidí chodil po lese jako rysí hlídka?

Předminulý víkend jsem jel za svými holkami do Děčína, na Labské pískovce. Nevzpomínám si, že bych tam vůbec kdy byl, což skoro určitě není možné, během aktivního pijonýrování, skautingu nebo trempování jsem tam někdy být musel, ale prostě si to nepamatuju. Plán byl jednoduchý – sejdeme se na Prebischtoru (Pravčické bráně) a pak spolu půjdem zpátky do hotelu, kde holky bydlely.

Cesta v sobotu dopoledne příjemná, rychlá, ve vlaku jsem si dočetl únorový Vesmír, přelouskal dvě kapitoly ze školení, v autobusu do Hřenska jsem si popovídal s autobusákem, venku bylo chladno, ale ne zima – ideální počasí na výšlap nahoru. Tam jsem za hodinu a čtvrt vyběhnul, přišel jen o čtvrt hodiny pozdě na sraz (pospíchat na domluvenou schůzku lesem a do kopce je docela zvláštní pocit), dal si v hospodě nealko pivo a s holkama jsme oblezli největší skalní útvar svého druhu v Evropě (kýčovitý rádoby-HDR obrázek nahoře).

Nadešel čas vrátit se zpět, pršelo, ale pořád se šlo příjemně. Cesta zvolna klesala podél pískovcových věží, vinula se nad roklemi a nabízela postupně různé výhledy do kraje českého i německého. Asi po třech čtvrthodinách jsme došli k široké cestě. Rozježděné. Od traktorů. U ní stála cedule, která hlásala, že pro pěší po 200 m cesta končí a vstupování do I. zóny národního parku mimo značené cesty je zakázáno.

Pro pěší. Traktory evidentně v I. zóně NP smějí všude. Ochrana přírody v praxi.

Ve čtvrtek ráno mi přišla SMS od ÚPíČí, že prý jsem nezaplatil za poskytnuté služby, a tudíž mi odstřihnou internet. Jelikož se o platby má starat banka a automatické inkaso, vůbec jsem netušil, že je něco v nepořádku.

Budiž, může se stát, říkal jsem si. Pustil jsem si (v práci) internet, naťukal příkaz k úhradě a přes opravdu-vychytané-webové-rozhraní-jehož-vývojem-musel-někdo-strávit-týdny jsem poslal poskytovateli vzkaz, že jsem zaplatil a jestli mě mohou informovat, proč se platba nestáhla automaticky. Zároveň jsem prohledal maily a zjistil, že mi před týdnem skončila ve spamu zpráva s upomínku. Bez subjectu, proto skončila ve spamu. Zato s krásným obrázkem modré chmelové palice, nebocotoje. Ehm.

Příkaz k úhradě měl splatnost ve čtvrtek, tedy nejpozději v pátek po půlnoci banka poslala bance peníze. Nečekal jsem, že by v pátek internet fungoval, ale myslel jsem si, že v sobotu už bude. Omyl. V pátek na můj dotaz přišla odpověď (Vážený pane Oldřichu...): litujeme, ale inkaso nebylo autorizováno vaší bankou. Děkuji, to tedy opravdu přesně vím, v čem byl problém a jak mu příště zabránit!

Včera – v pondělí – večer jsem volal na telefonickou podporu, abych se dozvěděl, že mám stále zablokovaný přístup. Nejdřív jsme si hráli s jedním pánem z call-centra hru budu-předstírat-že-nic-neslyším, ale nevzdal jsem to, zavolal znovu. Chápu, že slečna telefonistka zjistí jenom, že je přístup zablokovaný, ale nic s tím neudělá. (I když, chápu to? K čemu tam tedy je?) Poradila mi, abych zavolal dneska mezi osmou a sedmnáctou a chtěl někoho z billingu. Volal jsem (třikrát), nedovolal. Stále obsazeno. Nicméně v poledne mi přišel mail, že prý je to odblokované.

Až budeme řešit, kdo nás připojí na Klamovce, ÚPíČí to nebude.

V pátek jsme se byli podívat na jeden byt. Podařil se mi skvělý přebrept:

já: Víte, nám by se nejvíc hodilo, kdyby tu žádný nábytek nebyl...

pán: Já to chápu, lidi mají vlastní vkus a každý si to tu chce zařídit po svém.

já: No, my nemáme vkus, ale zato máme spoustu věcí, které si musíme odstěhovat.

No a taky jsme se dozvěděli, že zatímco my bychom za 1+1 s nějakými čtyřiceti čtvercmetry platili necelých deset, paní o patro výš, která bydlí sama v osmdesátimetrovém bytě, za něj platí tisíce dva. Ať žije regulované nájemné!

V neděli večer jsme se zastavili u našich, trochu neplánovaně. Jeli jsme domů tramvají. Na rohu jsme viděli, že jedna jede, a dali jsme se do běhu, protože už byla spousta hodin. Běžel jsem napřed, abych ji chytil a Věra s břichem se nemusela chvátit (vůbec nechápu, jak dokázala běžet). Ten hajzl (=tramvaják) jel nejvyšší možnou rychlostí, ve stanici prudce zabrzdil a okamžitě se zase rozjel, aniž by otevřel dveře. Nevidět nás nemohl, běžel jsem po druhém kolejovém pásu. Miluju tohle město a jeho fungující infrastrukturu.

Potřeboval jsem dnes vykonat jednu osobní návštěvu. Na rozhraní Břevnova a Střešovic. Navečer. Pak vyzvednout nový router v Holešovicích a pak jet domů.

Na webu jsem si našel, jak se tam nejlíp dostat a v pět vyrazil z práce. Tramvaj mi ujela před nosem, jela o minutu dřív, říkal jsem si, nevadí, za chvíli přijede další. Přijela se čtyřminutovým zpožděním. Na Vítězném náměstí jsem z ní vystoupil a šel na zastávku autobusu č. 174, který mě měl odvézt na Břevnov. Jenže ouha, na zastávce, odkud z Kulaťáku odjíždí většina autobusů, jsem 174 nenašel. Šel jsem to zkusit k zastávce směrem na letiště, i když jsem si říkal, že tam to nebude – a nebylo. Slezl jsem do vestibulu metra a zeptal se dvou lidí, co vypadali jako místní: nevěděli.

Vylezl jsem zpátky na povrch a šel se ještě jednou podívat k těm dvěma nejfrekventovanějším zastávkám. Na kruhovém objezdu na náměstí jsem viděl, že jede autobus č. 174. Opravdu tu jezdí, sláva. Jen zjistit, odkud. A ejhle, všiml jsem si o kus dál dalších dvou zastávek a zamířil jsem k nim. Když jsem k nim došel, zjistil jsem, že jsou pro příměstské autobusy. Trochu bezradně jsem se vracel zpátky k zastávce směrem na letiště, napadlo mě, že by to mohlo být na druhé straně Evropské. Nebylo.

Při podchodu metrem jsem se zeptal dalších dvou lidí, ale ani jeden z nich nevěděl. Hodnotná informační cedule hlásala Bus DP. Paní v trafice taky nevěděla, ale poradila mi, že je ještě jedna zastávka autobusů, až za parkem, skoro v areálu ČVUT. Šel jsem tam a po třiceti pěti minutách pobíhání po Kulaťáku jsem ten autobus konečně našel. V jízdním řádu jsem si přečetl, že mi za tu dobu tři ujely a další pojede za sedm minut.

V Břevnově jsem vyřídil, co jsem potřeboval, a chtěl jsem se dostat do Holešovic. Zastávka Na Petynce ve směru do centra je přesunutá, protože v jejím původním místě se staví tunel Blanka. Ale kam je přemístěná, to člověk musí uhodnout. Tipnul jsem si a našel. Chvíli jsem postál a když se žádný autobus neblížil, šel jsem se podívat na jízdní řád. Ze čtyř autobusů s průměrným intervalem deset minut jedou tři v jedné minutě. Boží.

Popojel jsem jednu stanici a vystoupil ve Střešovicích u vozovny. Na zastávce tramvaje a (regulérního) autobusu je obrovská cedule, že Letná je neprůjezdná a místo tramvají jezdí z téhle stanice autobus X1. Ale ne přímo z té zastávky. Nástupní do X1 je pár desítek metrů vedle – tak akorát, abyste ten autobus nestihli (pochopitelně nepočká, i když veze čtyři lidi). Znovu jsem čekal na další. Byla v něm zima, smrad a názvy zastávek musí cestující vyvěštit z koule, ale přejeli jsme Letnou. Další čekání na tramvaj už byla brnkačka.

V Holešovicích jsem vyřídil, co jsem potřeboval, a vyrazil jsem k domovu, tedy opět tramvají na Vltavskou. Ze čtyř tramvají jedou tři doleva (směr Vltavská). Budiž, může se stát, že jako první přijede ta, co jede doprava. Ale proč jedou všechny tři zbývající tramvaje najednou, to nechápu. Asi aby se nebály.

Abych to zkrátil: cesta z Masarykova nádraží na Břevnov, do Holešovic a na Vyšehrad trvala tři hodiny. Obě věci k vyřízení zabraly maximálně deset minut (dohromady). Tristní. Hlavně, že si každé ráno v metru můžu prohlídnout komix.

Doufám, že si to budu pamatovat a příště pojedu autem.