intrakosmologie

K minulým vánocům jsem si pořídil Kindle (recenzi slibuji už dlouho, příště už opravdu bude a bude překvapivá). Ke své velké radosti jsem zjistil, že v rámci předplatného máme nárok na přístup do elektronického archivu Respektu, kde se aktuální i starší čísla nacházela v podobě PDF a obyčejného, neformátovaného textu.

Po večerech jsem si naprogramoval sadu skriptů, které vykously z PDF titulní stránku, pokusily se z textového souboru co nejvěrněji zrekonstruovat hierarchickou podobu textu a z toho všeho, po drobném ručním doladění, vyrobily elektronickou knihu, vhodnou pro kindl. Papírovou verzi jsem Mau nechával doma na čtení a elektronickou vozil s sebou ve své čtečce.

Na konci července mi přišel e-mail od A. Pittsové, publisherky z Respektu, že se chystají spustit skvělou novou flashovou aplikaci pro čtení Respektu na webových stránkách a PDF a textová verze v archivu zaniknout. Odpověděl jsem jí (a napsal i Eriku Taberymu), že tedy pěkně děkuji, ale flash na mém kindlu přečíst nejde a nejspíš ani nikdy nepůjde, a že nejspíš Respekt přestanu číst. Reakce nepřišla žádná (nepřekvapilo), nicméně PDF a TXT verze byly na webu k dispozici dál (překvapilo). Až do předpředminulého týdne, kdy Respekt protlačil do Amazonu svou elektronickou podobu.

Situace je tedy taková: předplatné (papírové) máme do konce roku. Předplatné do kindlu se platí přímo Amazonu, jeho cenu Respekt nemůže úplně ovlivnit a hlavně se nedá spojit s tím papírovým. (Chápu, že Respekt nemůže Amazonu diktovat podmínky, ale to není můj problém.) Aktuální čísla z archivu Respektu zmizela. Až na výjimky, kdy se doma zastavím nad papírovou verzí, tedy u mě Respekt nejspíš končí, protože papírový výtisk patří Mau. Jestli před vánoci vyhraje aspoň to papírové předplatné, to nevím. Platit předplatné dvakrát (jednou papír, podruhé Amazonu) jistě nebudeme. Jakousi flashovou aplikací na webu se vůbec nebudu zabývat ‒ na čtení mám čtečku, na monitoru počítače toho musím v práci přečíst až až.

Snižování nákladů je evidentně ošemetná věc. Opravdu by mě zajímalo, jestli peníze ušetřené stažením PDF a TXT verze převýšily náklady na vývoj aplikace ve flashi.

Nakonec vzkaz Respektu: jestli si myslíte, že teď se vaše články z archivu nedají ukrást, zkuste si v obyčejném prohlížeči po přihlášení a otevření konkrétního článku zmáčknout CTRL-S. Mně už za to ty články nestojí, nicméně pro aktuální číslo by stačilo tu kombinaci kláves stisknout jen 47×.

P. S.: Vypadá to, že skončím jako Arthur Dent, jestli tedy udělají nějakou rozumnou e-verzi. Jestli ne, začnu už číst opravdu jenom knížky.

Difenylhydantoin, neboli sloučenina označovaná zkratkou DPH, je jedním z nejčastěji užívaných antiepileptik (pod názvem Dilantin se prodává v Americe a najdete o něm zmínku i ve Vyhoďme ho z kola ven).

Ale o tom tentokrát psát nechci. Chci psát o naší přidané dani z (jakékoli) hodnoty, kterou státní struktury látají svoje děravé rozpočty. Jde o zvýšení DPH z 10 % na 20 % u knih a časopisů. Je to věc sice dost politická, a bahnem se tu brodit příliš nechci, ale zároveň je třeba upozornit na několik přehlížených souvislostí. Pro jednoduchost mluvme třeba o knihách (u časopisů je celá věc trochu složitější, ale to hlavní, o čem dále píšu, je stejné).

Předem podotýkám, že jsem líný dohledávat zdroje. Nic z toho (zejména čísla), co je napsáno dále, jsem si nevymyslel, ale někde jsem to četl. V několika případech tuším, kde to bylo, ale nestojí mi to za hledání původního zdroje. Berte, nebo nechte být.

Poznámka početní

Nejdřív se budeme bavit naprosto brutálně jen o všech knihách jako kusech bez rozdílu, kuchařka jako kunsthistorická monografie. V Česku vychází ročně X (tisíc) knižních titulů. Průměrný náklad těchto titulů je Y (tisíc). Je teď úplně jedno, jaká jsou čísla X a Y, ať absolutně nebo ve vztahu k počtu obyvatel, počtu nedovzdělaných učitelů českého jazyka na prvním stupni základních škol nebo jakékoliv relativně vztažené veličině (s výjimkou počtu brněnských básníků, trpících pocitem zneuznanosti – ne, budu psát vážně, omluva do Brna). Uvažujme dále, že trh je momentálně ideální a všechno, co se vyrobí, se prodá (ono to tak ve skutečnosti taky je, jen to trvá třeba deset let, než se náklad prodá).

V současnosti je přidaná daň z hodnoty 10 %. To znamená, že stát vybere na této DPH ze všech vyrobených knih

DPH_nyní = X * Y * 0,1

Po zvýšení přidané daně z hodnoty na 20 % (což je zvýšení koncové ceny zhruba o devět procent) stát získá kolik? Nu, to je otázka. Všichni tak nějak tuší, že to nebude dvakrát tolik. Vydání knížky je totiž především investice (kterou nedělá autor, ale nakladatel, ale to je na jinou debatu), často docela dlouhodobá. Zvýšení jakékoli daně chuť kohokoli cokoli investovat vždycky snižuje, lze tedy tušit, že se sníží číslo X. Zároveň ale zvýšení spotřební daně znamená, že daná věc podraží. Když něco, co bylo levné, zdraží, lze tušit, že si to koupí méně lidí, tudíž klesne i číslo Y. O kolik?

Někde v minulém Respektu jsem našel informaci, že po zvýšení DPH na dvojnásobek na Slovensku zaznamenali pokles v počtu titulů zhruba o 15 % a pokles v počtu prodaných výtisku asi o třetinu. To jsou docela realistická čísla pro jakýkoli obor (zvyšte cenu o třetinu a přijdete o polovinu zákazníků), vezměme je tedy jako nulté přiblížení pro náš problém. Do vzorce tedy dosadíme umenšená X a Y a dostaneme

DPH_příští = X * 0,85 * Y * 0,666 * 0,2 = X * Y * 0,113

To znamená, že stát vybere navíc oproti současnému stavu o 1,3 % víc na DPH na samotných prodaných knihách. Zvýšením spotřební daně na dvojnásobek se tedy příjem z ní zvýší zhruba o desetinu. Klesnou ovšem daně z příjmu všech (firem), kteří(které) se výrobou, distribucí a prodejem knih živí. Jestli se to aspoň vyrovná, je otázka mířící vysoko nad rámec tohohle primitivního modelu.

Ve skutečnosti je to všechno daleko složitější, protože se bude prodávat část již hotových nákladů, naopak tisk nových vydání se bude odkládat, u některého zboží se koncová cena nezvýší (viz dále) atd. atd., takže rozdíl ve výnosech nakonec bude asi větší. Ale o kolik, to opravdu odhadnout nedokážu.

Poznámka finančně-správní

Jenže o tyhle peníze nikomu soudnému jít nemůže. Desítky let si všichni lidé z mého okolí, kteří si sami dělají daňové přiznání (včetně mě), stěžují na to, že naše daně jsou naprosto zbytečně překomplikované. Ono se to netýká jenom daní, ale v případě sociální záchranné sítě to lze omlouvat potřebností. Jestliže mě ovšem stát zbytečně okrádá o čas, který bych mohl věnovat něčemu smysluplnému místo proškrtávání kolonek v šestistránkovém základním (sic!) formuláři DPFO jen proto, že trpí neschopností vlastních úředníků zpracovat deset typických příjmových situací (řádově víc jich opravdu být nemůže), pak se nejedná o nic jiného než šlendrián. (O daňových přiznáních pro jiné než fyzické osoby raději vůbec nemluvě.)

Z tohohle pohledu naprosto chápu snahu sjednotit DPH na jedno číslo pro všechno. (Že je současná koaliční vláda tak slabá, že ani tohle nedokáže prosadit, mě věru nenaplňuje optimizmem.) Jedna DPH pro všechno zboží by totiž dávala smysl.

Je to přidaná daň z hodnoty. Hodnota se v peněžní ekonomice vyjadřuje cenou, která zpravidla souvisí s výší nákladů na výrobu / distribuci / dopravu dané věci, ale dost často je to prostě jen částka, kterou jsou ještě lidé za danou věc ochotni zaplatit. Stát ve své nenažranosti přijde a řekne, „oukej, jste tak bohatí, že si můžete dovolit koupit tohle za # peněz, tak si to můžete dovolit i za (1 + n) * # peněz“. A dokud je n dost malé číslo, může to fungovat.

Je tu ale jeden háček.

Poznámka ochranářská

DPH totiž není jediná spotřební daň, kterou platíme. Je to jen jediná spotřební daň, kterou platíme všichni. Daně např. na PHM, alkohol a tabák jsou takové, že 20 % proti tomu vypadá jako bicykl vedle autobusu. To všechno proto, že alkohol a tabák jsou špatné, áno. (Co tam dělají PHM? Není to náhodou tak, že i stát používá auta a letadla? Nebo používá i alkohol a..., ne, nechme toho.)

Stát prostě parazituje na tom, kolik jsou lidé ochotní za něco zaplatit. A snaží se na tom trhnout, co to dá. V tomhle směru se neliší od jakékoliv soukromé firmy. Čím se od nich liší, je možnost si pravidla hry určit.

O to je podivnější, že nehraje fér. Stát totiž na jedné straně tzv. podporuje vzdělání, vědu a kulturu, a na druhé straně tzv. tlumí nepříznivé dopady přeautování, chlastu a kouření. Na to druhé jsou uvalené obrovské spotřební daně. Peníze z nich ale nejdou na to první. Pokud něco chceme chránit, musíme na to peníze především vydávat, ne jen zmírňovat uvalené desátky. To není podpora, to je pouze menší chamtivost.

Poznámka závěrečná

Zpět ke knihám. Myslím si, že se po zvýšení DPH nic dramatického nestane. Knižní trh v posledních patnácti letech (s výjimkou roku 2009) nepřetržitě rostl. Všimněte si, že pouhým vynásobením čísel v závorkách za prvním X a Y v tomhle článku dostanete počet prodaných kusů knih v milionech ročně (ve skutečnosti je to desetkrát víc). Jsme malá země a dřív nebo později by nakladatelé na strop poptávky narazit museli. Zvýšení DPH jim ho jen sníží.

Díky Astropisu se v oboru trochu orientuju. Vím, že velká část nakladatelů se chová především jako docela rozumní investoři, kteří podporují menšinové žánry, zajímavé autory a skutečně udržují kulturní kontinuitu. Pak je na místě otázka, jestli podporu literátům skutečně mají zajišťovat nakladatelé investicemi a čtenáři všech knih jejich zhodnocením? Když může stát vynakládat horentní peníze na podporu kinematografie, neměl by přímo podporovat taky psavce?

Malá část nakladatelů bere knížky jako jakýkoli jiný byznys a hlavně zpeněžuje nejprodejnější materiál. Je příznačné, že zvýšení DPH se velké části tohohle zboží vůbec nedotkne, protože nakladatelé a distributoři budou schopni těch devět procent z velké části rozpustit ve svých maržích. Úplně jim stačí zdražit méně než konkurence, rozdíl bude opticky mnohem větší.

Kdo to tentokrát odskáče, budou ti nejmenší. Ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, třeba to bude konečně ten správný impulz pro rozjezd elektronických knih. O tom zase někdy příště.

Upozornění: Tenhle článek není o očkování. Není dokonce ani o tom, jestli jsou nebo nejsou některé zákony správné.

V posledním Respektu (který teď konečně můžu číst i na Kindlu, recenze brzy přijde) jsem našel zmínku, že Ústavní soud vyhověl stížnosti Pavla Vavřičky, který odmítl nechat svoje děti očkovat. Nevím, jak přesně fungují pravidla judikatury a co to v praxi vlastně bude znamenat, z článků mám trochu dojem, že to teď vlastně neví nikdo.

Nebudu vysvětlovat, proč si myslím, že je očkování dobré. Nechci se zabývat tím, jestli má být plošné, povinné, pěkně po bolševicku naordinované všem dětem ve stejném věku.

To, co chci, je hodně nahlas říct:

Máte právo svoje děti nenechat očkovat, pokud si myslíte, že příslušný zákon je diskriminační, poškozující nebo odporuje Listině základních práv a svobod. Máte právo bojovat proti většinové společnosti, když věříte své pravdě. Je mi úplně jedno, jestli vaše dítě umře. Ale počítejte s tím, ne, buďte si jistí, že pokud umře moje dítě proto, že od toho vašeho stihlo chytnout něco, proti čemu jeho očkování nebylo dost silné, podám na vás žalobu pro usmrcení z nedbalosti a půjdu po vás, dokud z vás nesedřu kůži. Tohle právo mám zase já a spolehněte se na to, že ho využiju.

Někdy má člověk den blbec, to je asi normální. Já mam takovej celej tejden.

V pondělí Julie v noci houkala jak na lesy, takže jsme se opravdu kvalitně nevyspali. Taky jsem musel zrušit zkoušku, protože bylo nezbytně nutně třeba, abych večer věnoval práci a něco zachránil. (Asi svět.) Zvláštní bylo, že se v úterý ukázalo, že to vlastně nebylo třeba. Nevadí.

V úterý jsem si vyžral tříhodinovou cestu autem ze Smíchova do Holešovic a zpět, ale to zdaleka nebylo všechno. Když jsem se šťastně probojoval až do pneuservisu, asi se mi zatmělo před očima, protože jsem tupě najel na rampu, chcípnul motor a kejvnul, že jako auto můžou zvednout. Chlapíci zuli kola, stáhli starý gumy, nasadili nový, zvážili, nasadili... Přišel ke mně jinej chlapík, co zrovna odcházel z práce, a povídá, „To je vaše Xantie?“ Kejvám hlavou, jako že jo, a on řiká, „a máte ji zvednutou do servisní polohy?“ V tu chvíli mi došlo, jakej jsem blbec, a jen tak smutně jsem pokejval hlavnou a řek, „tak budem doufat, že se zvedne...“ Zvedla, i když jí to trvalo skoro deset minut. Blbec na entou! Nevadí.

Ve středu jsem se probudil s divnou bolestí v těle, jakoby mi v různých částech nohou a rukou šmejdila nějaká věc a tu a tam přitlačila. Šel jsem do práce a tam celý dopoledne tlouk hlavou do stolu, aby mě přestala bolet. Přestala, naštěstí. Večer jsem opět strávil prací, protože jsem odpoledne rozlousk problém a potřeboval jsem ho dostat z hlavy. Nepovedlo se. Nevadí.

Ve čtvrtek mi ráno bylo docela dobře, tak jsem si říkal, že už to snad odeznělo. Neodeznělo. (Nicméně se mi podařilo opravdu dořešit ten problém.) Odpoledne jsem dostal takovou sraprůjem, že do večera ve mně nezbylo snad vůbec nic. Nevadí.

No a dneska? Hlavu jak pátrací balón, teplotu, bolavý záda, protože na šestnáctihodinový polehávání nejsem zvyklej. Pozitiva to ovšem má:

• Po pětadvaceti letech jsem jistil, že mi znovu chutnají suchary.
• Viděl jsem několikrát v průběhu dne veselou Miminu i Mauminku.
• Přestože mi není nejlíp a značnou část dne jsem prospal, docela dost jsem toho udělal. Znovu se mi potvrzuje, že moje produktivita práce s pevnou pracovní dobou nijak nesouvisí.
• Prohrabal jsem se fotkama, takže se máte na co těšit!

Knihovny jsou boží instituce. Držitelka výpůjční licence (průkazky) si přes web zarezervuje knihu, s dotyčným kusem papíru a s podepsanou plnou mocí mě pošle do budovy, která funguje v podstatě jako výdejní sklad, abych knížku vyzvedl – a co myslíte, dají mi ji?

Nevadí, že s plnou mocí a příslušným lejstrem můžu komukoliv přehlásit trvalé bydliště, zaregistrovat auto, vyzvednout poštu nebo zařídit úvěr. Kniha je tak neuvěřitelně cenná věc, že si pro ni musí přijít osobně ten, kdo ji chce. Vítejte v 21. století!

Johnu Lydonovi ze Sex Pistols vadí neurvalost mladých lidí. Člověku, který napsal a zpíval např.:

...
I am an antichrist
I am an anarchist
Don't know what I want
But I know how to get it
I wanna destroy passer by
Cause I
Wanna be
Anarchy
...

WTF?!?

V Afghánistánu proběhly zfalšované volby. Česko zažívá rekordní propad ekonomiky. Práci hledá už téměř půl milionu lidí. Odbory ČSA nechtějí nižší platy, miliardu ušetří jinde. Potřebujeme, myslíme, chtěli bychom – přispějte, pomozte, zachraňte, ... Dejte peníze!

Nedám!

Nepřispěju, nepomůžu, nezachráním. Štvou mě všichni profesionální pomahači, zachránci a spasitelé světa. Jděte se bodnout se svojí snahou udělat svět lepším – za moje peníze.

Z každé výplaty odevzdávám nehoráznou část státnímu aparátu, který si těch peněz neváží ani tolik, aby je dokázal na něco smysluplného využít – opravil silnice, pomohl starým lidem, vymáhal spravedlnost, dohlížel na pořádek. A další peníze mám dávat na smutné oči hladových afrických dětí?

Jestli si svět neumí pomoct sám, tak všichni „zachránci“ udělají líp, když budou něco opravdu dělat. Třeba i – ó, ty hrůzo – rukama.

Šel jsem městem a spěchal jsem na schůzku dole na Václavském náměstí. Za minutu jsem tam měl být, takže jsem šel Ondřejovou rychlostí číslo tři (zatraceně rychle). Pak jsem udělal chybu, že jsem včas neuhnul očima před naháněčem, takže ten se mi v příští sekundě hrdinně postavil přímo do cesty a vychrlil na mě cosi jako: „Dobrýdenmátechviličkučasmůžusevásnaněcozeptat?“ Obešel jsem ho a přitom jsem odvětil, „ale klidně, pokud půjdete se mnou.“

Mladík mě překvapil, kývnul na souhlas a vyrazil vedle mě. Když zjistil, že bude muset spíš klusat než jít, trochu znejistěl. (V průběhu následujícícho rozhovoru se mě několikrát pokusil zpomalit, ale z tempa jsem neslevil – čas T už nastal a stále ještě půl kilometru zbývalo.) Hlavně začal svoji mantru:

Že je z Hnutí Duha. A jestli je znám. Odpověděl jsem, že hlavně ze zpráv a z internetu. Odříkával, že pořádají nejrůznější akce na záchranu životního prostředí, sběr odpadků a hlídky proti ilegálním odstřelům rysů. A že to všechno je postavené na dobrovolnické práci. Za každou druhou větou zdůrazňoval, že jim jde hlavně o ochranu přírody. A jestli bych se k nim nechtěl připojit (to mě překvapilo). Mlčel jsem, jen jsem pokyvoval hlavou. A že to taky stojí spoustu peněz a jestli bych jim trochu nepřispěl (to mě nepřekvapilo). Formou menšího trvalého příkazu k úhradě (to mě vytočilo). Mladíkovi došel dech a chvíli vedle mě naprázdno klusal. Vysvětlil jsem mu, že dobrovolnickou práci si užívám jinde, víc času nemám a peněz mě to taky stojí dost. Užil jsem si tu chvilku, kdy mladíkovi došlo, že jsem od začátku věděl, že mu nic nedám. Zastavil a měl tolik slušnosti, že poděkoval a rozloučil se.

Ta správná otázka, kterou jsem mu měl položit, mě bohužel napadla až cestou zpátky. Hledal jsem ho na původním místě, ale už tam nebyl. Příště si zkusím vzpomenout a zeptat se rovnou: nebylo by pro ochranu přírody lepší, kdybyste místo tahání peněz z lidí chodil po lese jako rysí hlídka?

Předminulý víkend jsem jel za svými holkami do Děčína, na Labské pískovce. Nevzpomínám si, že bych tam vůbec kdy byl, což skoro určitě není možné, během aktivního pijonýrování, skautingu nebo trempování jsem tam někdy být musel, ale prostě si to nepamatuju. Plán byl jednoduchý – sejdeme se na Prebischtoru (Pravčické bráně) a pak spolu půjdem zpátky do hotelu, kde holky bydlely.

Cesta v sobotu dopoledne příjemná, rychlá, ve vlaku jsem si dočetl únorový Vesmír, přelouskal dvě kapitoly ze školení, v autobusu do Hřenska jsem si popovídal s autobusákem, venku bylo chladno, ale ne zima – ideální počasí na výšlap nahoru. Tam jsem za hodinu a čtvrt vyběhnul, přišel jen o čtvrt hodiny pozdě na sraz (pospíchat na domluvenou schůzku lesem a do kopce je docela zvláštní pocit), dal si v hospodě nealko pivo a s holkama jsme oblezli největší skalní útvar svého druhu v Evropě (kýčovitý rádoby-HDR obrázek nahoře).

Nadešel čas vrátit se zpět, pršelo, ale pořád se šlo příjemně. Cesta zvolna klesala podél pískovcových věží, vinula se nad roklemi a nabízela postupně různé výhledy do kraje českého i německého. Asi po třech čtvrthodinách jsme došli k široké cestě. Rozježděné. Od traktorů. U ní stála cedule, která hlásala, že pro pěší po 200 m cesta končí a vstupování do I. zóny národního parku mimo značené cesty je zakázáno.

Pro pěší. Traktory evidentně v I. zóně NP smějí všude. Ochrana přírody v praxi.

Ve čtvrtek ráno mi přišla SMS od ÚPíČí, že prý jsem nezaplatil za poskytnuté služby, a tudíž mi odstřihnou internet. Jelikož se o platby má starat banka a automatické inkaso, vůbec jsem netušil, že je něco v nepořádku.

Budiž, může se stát, říkal jsem si. Pustil jsem si (v práci) internet, naťukal příkaz k úhradě a přes opravdu-vychytané-webové-rozhraní-jehož-vývojem-musel-někdo-strávit-týdny jsem poslal poskytovateli vzkaz, že jsem zaplatil a jestli mě mohou informovat, proč se platba nestáhla automaticky. Zároveň jsem prohledal maily a zjistil, že mi před týdnem skončila ve spamu zpráva s upomínku. Bez subjectu, proto skončila ve spamu. Zato s krásným obrázkem modré chmelové palice, nebocotoje. Ehm.

Příkaz k úhradě měl splatnost ve čtvrtek, tedy nejpozději v pátek po půlnoci banka poslala bance peníze. Nečekal jsem, že by v pátek internet fungoval, ale myslel jsem si, že v sobotu už bude. Omyl. V pátek na můj dotaz přišla odpověď (Vážený pane Oldřichu...): litujeme, ale inkaso nebylo autorizováno vaší bankou. Děkuji, to tedy opravdu přesně vím, v čem byl problém a jak mu příště zabránit!

Včera – v pondělí – večer jsem volal na telefonickou podporu, abych se dozvěděl, že mám stále zablokovaný přístup. Nejdřív jsme si hráli s jedním pánem z call-centra hru budu-předstírat-že-nic-neslyším, ale nevzdal jsem to, zavolal znovu. Chápu, že slečna telefonistka zjistí jenom, že je přístup zablokovaný, ale nic s tím neudělá. (I když, chápu to? K čemu tam tedy je?) Poradila mi, abych zavolal dneska mezi osmou a sedmnáctou a chtěl někoho z billingu. Volal jsem (třikrát), nedovolal. Stále obsazeno. Nicméně v poledne mi přišel mail, že prý je to odblokované.

Až budeme řešit, kdo nás připojí na Klamovce, ÚPíČí to nebude.

V pátek jsme se byli podívat na jeden byt. Podařil se mi skvělý přebrept:

já: Víte, nám by se nejvíc hodilo, kdyby tu žádný nábytek nebyl...

pán: Já to chápu, lidi mají vlastní vkus a každý si to tu chce zařídit po svém.

já: No, my nemáme vkus, ale zato máme spoustu věcí, které si musíme odstěhovat.

No a taky jsme se dozvěděli, že zatímco my bychom za 1+1 s nějakými čtyřiceti čtvercmetry platili necelých deset, paní o patro výš, která bydlí sama v osmdesátimetrovém bytě, za něj platí tisíce dva. Ať žije regulované nájemné!

V neděli večer jsme se zastavili u našich, trochu neplánovaně. Jeli jsme domů tramvají. Na rohu jsme viděli, že jedna jede, a dali jsme se do běhu, protože už byla spousta hodin. Běžel jsem napřed, abych ji chytil a Věra s břichem se nemusela chvátit (vůbec nechápu, jak dokázala běžet). Ten hajzl (=tramvaják) jel nejvyšší možnou rychlostí, ve stanici prudce zabrzdil a okamžitě se zase rozjel, aniž by otevřel dveře. Nevidět nás nemohl, běžel jsem po druhém kolejovém pásu. Miluju tohle město a jeho fungující infrastrukturu.

Potřeboval jsem dnes vykonat jednu osobní návštěvu. Na rozhraní Břevnova a Střešovic. Navečer. Pak vyzvednout nový router v Holešovicích a pak jet domů.

Na webu jsem si našel, jak se tam nejlíp dostat a v pět vyrazil z práce. Tramvaj mi ujela před nosem, jela o minutu dřív, říkal jsem si, nevadí, za chvíli přijede další. Přijela se čtyřminutovým zpožděním. Na Vítězném náměstí jsem z ní vystoupil a šel na zastávku autobusu č. 174, který mě měl odvézt na Břevnov. Jenže ouha, na zastávce, odkud z Kulaťáku odjíždí většina autobusů, jsem 174 nenašel. Šel jsem to zkusit k zastávce směrem na letiště, i když jsem si říkal, že tam to nebude – a nebylo. Slezl jsem do vestibulu metra a zeptal se dvou lidí, co vypadali jako místní: nevěděli.

Vylezl jsem zpátky na povrch a šel se ještě jednou podívat k těm dvěma nejfrekventovanějším zastávkám. Na kruhovém objezdu na náměstí jsem viděl, že jede autobus č. 174. Opravdu tu jezdí, sláva. Jen zjistit, odkud. A ejhle, všiml jsem si o kus dál dalších dvou zastávek a zamířil jsem k nim. Když jsem k nim došel, zjistil jsem, že jsou pro příměstské autobusy. Trochu bezradně jsem se vracel zpátky k zastávce směrem na letiště, napadlo mě, že by to mohlo být na druhé straně Evropské. Nebylo.

Při podchodu metrem jsem se zeptal dalších dvou lidí, ale ani jeden z nich nevěděl. Hodnotná informační cedule hlásala Bus DP. Paní v trafice taky nevěděla, ale poradila mi, že je ještě jedna zastávka autobusů, až za parkem, skoro v areálu ČVUT. Šel jsem tam a po třiceti pěti minutách pobíhání po Kulaťáku jsem ten autobus konečně našel. V jízdním řádu jsem si přečetl, že mi za tu dobu tři ujely a další pojede za sedm minut.

V Břevnově jsem vyřídil, co jsem potřeboval, a chtěl jsem se dostat do Holešovic. Zastávka Na Petynce ve směru do centra je přesunutá, protože v jejím původním místě se staví tunel Blanka. Ale kam je přemístěná, to člověk musí uhodnout. Tipnul jsem si a našel. Chvíli jsem postál a když se žádný autobus neblížil, šel jsem se podívat na jízdní řád. Ze čtyř autobusů s průměrným intervalem deset minut jedou tři v jedné minutě. Boží.

Popojel jsem jednu stanici a vystoupil ve Střešovicích u vozovny. Na zastávce tramvaje a (regulérního) autobusu je obrovská cedule, že Letná je neprůjezdná a místo tramvají jezdí z téhle stanice autobus X1. Ale ne přímo z té zastávky. Nástupní do X1 je pár desítek metrů vedle – tak akorát, abyste ten autobus nestihli (pochopitelně nepočká, i když veze čtyři lidi). Znovu jsem čekal na další. Byla v něm zima, smrad a názvy zastávek musí cestující vyvěštit z koule, ale přejeli jsme Letnou. Další čekání na tramvaj už byla brnkačka.

V Holešovicích jsem vyřídil, co jsem potřeboval, a vyrazil jsem k domovu, tedy opět tramvají na Vltavskou. Ze čtyř tramvají jedou tři doleva (směr Vltavská). Budiž, může se stát, že jako první přijede ta, co jede doprava. Ale proč jedou všechny tři zbývající tramvaje najednou, to nechápu. Asi aby se nebály.

Abych to zkrátil: cesta z Masarykova nádraží na Břevnov, do Holešovic a na Vyšehrad trvala tři hodiny. Obě věci k vyřízení zabraly maximálně deset minut (dohromady). Tristní. Hlavně, že si každé ráno v metru můžu prohlídnout komix.

Doufám, že si to budu pamatovat a příště pojedu autem.