intrakosmologie

Ráno vstáváme po víc než dvou týdnech zase ze svých postelí. Je to dobré. Není moc hezky, ale to vůbec nevadí. Uklízíme, vaříme oběd. Obědváme, máme trochu zpoždění. Vyjíždíme do Neratovic, cestou se zastavujeme v Letňanech nakoupit: oblečení, ovoce, sýry pro dalšího Maličkého a jeho mámu. Maličká cestou usne, tak s ní sedím v autě, zatímco Mau se jde podívat na novorozeně. Když jdu do porodnice s Maličkou, sestřičky mě považují za otce, tak velkou mám radost. Maličká je z Maličkého (správně by měl asi mít přezdívku Ještěmenší) úplně u vytržení. Po půlhodině se loučíme a jedeme k babičce. Mluvíme o miminech a jsme šťastní.

Koněkrávy – Olomouc – dálnice – doma

Další ráno, které strávíme především balením, je před námi. Snídáme v restauraci, Mau si pochvaluje opulentní snídani. Zatímco hledáme pláštěnku, Maličká si způsobí menší katastrofu v kalhotách, takže je vlastně dobře, že jsem balení odkládal na poslední chvíli. V deset hodin odnáším do auta všechny věci a nabírám holky o kus dál po silnici, kde okukovaly koně, krávy, ovce a kozy. Vyrážíme směrem na Olomouc. Maličká kupodivu opravdu usíná a vydrží spát celou cestu, držíme se první části včerejšího plánu.

Druhou část ale musíme změnit. Brzy nad ránem nám totiž přišla zpráva, že máme nového synovce, tudíž musíme dneska dojet až domů, abychom ho zítra mohli navštívit. V Olomouci hledáme pár kešek, prohlížíme si náměstí a obědváme. Stihneme i krátký rozhovor s čerstvou maminkou. Maličká dělá u oběda hrozné scény, naštěstí sedíme venku a snad to lidem okolo zas tak moc nevadí. Po obědě se chceme ještě projít po městě, což nezačne zrovna nejlépe; Maličká si v rámci pobíhání kolem kašny pokusí urazit hlavu o zábradlí a málem se jí to podaří. Po utišení nářků hledáme ještě jednu kešku (úspěšně) a pak zdroj kornoutů se zmrzlinou (neúspěšně). Kolem druhé opouštíme město a vyjíždíme na dálnici k Brnu.

Dálnice je poměrně plná a kolem Brna si pěkně postojíme v zácpách. Asi padesát kilometrů za Brnem navíc dojedeme kolonu policejních opancéřovaných aut, která sice jedou pomalu, ale zato před sebe nikoho nepustí a okupují všechny pruhy. Co se děje v rostoucím galimatyjáši za nimi, se nedá popsat slušnými slovy. Zastavujeme na kafe a zmrzlinu. Po hodině vyrážíme znovu na cestu ku Praze. Provoz je trochu hustší, ale už nepotkáme žádný zásadní problém.

Kolem šesté zastavujeme doma na chodníku a nosíme do baráku část věcí. Parkuju u pivovaru a tahám do třetího patra batohy a tašky. Vybalujeme aspoň část věcí, Mau nakládá první pračku z mnoha. Vaříme večeři a posíláme Maličkou brzy spát.

Cesta končí. Jsme v pořádku doma a nacházíme pláštěnku.

Balení – Partyzán – Horní Bečva – Rožnov pod Radhoštěm

Ráno vstáváme s trochu těžkou hlavou, ale nic naplat, musíme se do desíti sbalit a odjet. Snídáme, snažím se při snídani najít nějaké ubytování, kde bychom mohli dneska spát. Dohadujeme se, jestli pojedeme přes Frydek-Mistek nebo přes jižnější část Beskyd. Zkouším obvolat několik penzionů kolem Frydku, ale všude mají plno. Trochu propadám beznaději, ale Mau říká, že by se chtěla podívat do Rožnova pod Radhoštěm, a uklidňuje mě, že určitě něco najdeme na místě. Snažím se nacpat všechny věci do těch několika tašek a batohů, nakonec se mi to znovu podaří, ale jsem úplně grogy. Hledáme pláštěnku, kartáček na zuby, jeden žonglovací míček a bryndák. Je deset deset a my opravdu odjíždíme; platím ubytování a loučíme se. Holky se jdou ještě podívat na ovce s kozou.

Volíme cestu „kolem Partyzána“, neboli přes Bytču a Bumbálku. Protože vlastně stejně většinu cesty nepojedeme po dálnici, nekupujeme dálniční známku, ten desetikilometrový úsek u Ružomberoku a dvacetikilometrový kolem Žiliny snadno objedeme. Odjíždíme. Podtureń, Liptovský Mikuláš, Liptovská Mara, Ružomberok. Hory ještě jsou vidět, ještě si je můžeme prohlídnout. Počasí se mračí. Za Ružomberokem to jede jen velmi zvolna, je dost hustý provoz, spousta náklaďáků a předjíždět se moc nedá. U Martina Maličká usíná. Koukáme na kopce Velké i Malé Fatry, Tatry už vidět nejsou. V Žilině zastavujeme u pumpy na čurání. Mau je skvělá navigátorka, vede nás různými okreskami, ale nikde nebloudíme. Projíždíme Bytčou, Makovem a najednou stoupáme do vrchu k Partyzánovi.

Podruhé ve dvou letech zastavujeme v průsmyku mezi Velkými Karlovicemi a Makovem, kudy probíhá hranice a kde stojí čtyřmetrová socha partyzána házejícího hendku. Fouká vítr a je dost chladno, dooblékáme další vrstvy. Potřetí v životě stojím na tomhle zvláštním místě stovky kilometrů od domova. Obcházíme s Maličkou Partyzána a dohadujeme se, co dál. Znovu nasedáme a jedeme přes Bumbálku do Horní Bečvy. Přehradu poznávám, ale jinak mi povědomé nepřipadá nic. Pod přehradou vidíme ceduli penzionu, tak to jedeme zkusit. Ukáže se, že místo mají, a nakonec zůstáváme – stačilo, abychom slíbili, že nepoužijeme druhý pokoj, a máme prostorný apartmán za cenu dvou lůžek. Rovnou obědváme. Ptáme se, jestli bychom se dostali na Radhošť s kočárkem – prý asi ano.

Nakonec se jedeme podívat do Rožnova, Radhošť necháme na jindy (už je dost pozdě a venku vůbec není hezky). Mau odřídí patnáct kilometrů podél Bečvy, parkujeme na placeném parkovišti a jdeme k pokladně. Mají otevřeno do šesti, takže zbývající hodina a půl je zhruba tak akorát na prohlídku vesničky. Dřívější skanzen se teď jmenuje Valašské muzeum v přírodě, další místo, kde stojím po pětadvaceti letech. Funím s kočárem do kopce, Maličká je úplně hotová, ale nechce spát. Snažíme se najít slíbená zvířata, skoro nahoře na kopci objevíme ovce. Zastavujeme se v protestantském kostele (samozřejmě dřevěném, bez věže a zvonů a vůbec jakýchkoli vnějších příznaků kostela), pán nám radí, kudy k dalším zvířatům. Tam už jsou ovšem všechna zvířata zavřená v klecích, kurníkách a chlívkách. Mau se vzteká, že do šesti je ještě spousta času, ale máme smůlu. Alespoň kozel má hlavu vystrčenou z chlívku ven a Maličká ho naprosto neohroženě krmí senem a jablky. Na husy, slepice, králíky a krávu s oslem se můžeme koukat jenom skrz dveře a mříže.

Odjíždíme zpátky do Bečvy. Snažím se najít hotel, ve kterém jsme před 25 lety byli na škole v přírodě, ale kromě prodejny potravin, kostela a přehrady nepoznávám nic. Jedeme do penzionu, ukládáme Maličkou a jdeme na večeři dolů do restaurace s chůvičkou (Maličká je vzorná a celou dobu spí jako dřevo). Na zítřek plánujeme cestu do Olomouce během dopoledne, aby si Maličká pospala a byla veselá, až tam přijedeme. Projdeme se Olomoucí a pak zkusíme odjet někam na Vysočinu a tam přespat. Před půlnocí jdeme spát. Během noci ovšem přijde SMSka, která tenhle plán úplně změní.

Déšť – Podtureń – Stanišovská jaskyňa – gin

Už v noci se rozprší, takže je ráno celkem jasné, že nás žádný výlet k dolomitickému útesu na vrcholu Ohnište nečeká. U snídaně vymýšlíme náhradní program na dnešek a hlavně se musíme rozhodnout, kdy a jak pojedeme domů. Sice od paní domácí dostáváme nabídku, abychom zůstali ještě jeden den, ale na cestu zpátky domů chceme jet na dvě zastávky, aby Maličká nestrávila tolik času v autě.

Pro dnešek volíme nejprv pěší výlet na jeden z vrcholků místní ledovcové morény, na kterém je jedna keška. Znovu to vypadá na déšť, takže hledáme pláštěnku. Vyrážíme asi v deset. Protože se Mau bojí přebíhat s Maličkou přes trať, hledáme místo, kde by podle mapy měl být podchod. Nakonec podchod opravdu najdeme, ale je tak zarostlý křovím, že se jím nedá projít – ne s Maličkou na zádech. Takže přes trať přebíháme, což tady evidentně dělají všichni, jinak to prostě nejde. Než se vyškrábneme těch 100 výškových metrů na morénu, Maličká usne. Najdeme kešku a sedíme nahoře na kopci, dokud se Maličká nevzbudí. Potom se vracíme domů (s nezbytnou zastávkou u ovcí a kozy), vaříme oběd, obědváme.

Po obědě volíme návštěvu Stanišovskej jaskyne, na kterou Mau našla na webu velkou chválu. Prší. Balíme věci do jeskyně (standardní teplota 8 °C), hledám kešky v okolí. Jakmile vyjedeme, Maličká usne. Kupodivu se nevzbudí, ani když zastavíme na parkovišti před jeskyní. Do čtyř, kdy začíná poslední prohlídka, zbývá asi dvacet minut. Mau usne taky. Jdu koupit lístky, zjistit, jestli můžeme dovnitř s nosítkem a chystám věci. Ve čtyři holky budím, což se nesetkává s nadšením. Krátký výstup do kopce nás trochu rozehřeje, takže do jeskyně už holky vcházejí probuzené. Na rozdíl od předchozí demänovské jeskyně je tahle podstatně méně komerční, na cestu si svítíme vypůjčenými čelovkami, nikde není nerezové zábradlí a všechno je hodně blízké zážitkům, které máme oba z návštěv jeskyní v neturistickém režimu. Mau je nadšená, hlásí se jako dobrovolník do šplhání po provazovém žebříku (i do vypití rituální ohnivé vody). Maličká kouká po jeskyni, občas něco povídá a vůbec se nebojí. Když po hodině vylezeme z jeskyně ven, už neprší, dokonce se začínají trhat mraky a místy vidíme modro.

Hledáme kešku, nejdřív u jeskyně, pak u „pramene“ (je to pramen-obr, má průtok přes 10 l/s). Nakonec obě najdeme, i když nám to dá docela zabrat. Jdeme se ještě trochu projít kolem, ale je skoro sedm hodin a musíme se vrátit domů, abychom šli zkusili něco sbalit – zítra nás čeká odjezd domů. Ještě se zastavujeme v Mikuláši na poslední nákup (musíme využít toho, že gin je tu levnější než v Česku a přivézt si aspoň jednu láhev), doma rychlá zastávka u krav a pak kaši, prasátko Peppa a postýlka. My si děláme opulentní večeři a koukáme na film, nesbalíme samozřejmě nic, naopak padne část lahve ginu.

Tůňky – Liptovský Hrádok – oběd – komáři – bééé, mééé

Ráno se nám ani trochu nechce vstávat. Už třetí noc jsem pořádně nespal, každou hodinu mě budí vlak nebo náklaďák na silnici. Maličká je bohužel čilá, takže se vyhrabeme z postele, snídáme. Nad mapou rozvažujeme, jestli bychom stihli celodenní výlet na Ohnište, kde je mj. velké skalní okno. Počasí nevypadá úplně nejlíp a krom toho bychom už touhle dobou museli být na cestě, vylézt nahoru není těžké, ale je to bohužel odevšud daleko. Volíme náhradní program: dojdeme pěšky do Liptovského Jána, zastavíme se v cukrárně a v tůňkách s minerální vodou a pak uvidíme. Hledáme pláštěnku, pro všechny případy.

Ještě v Podtureni se musíme zastavit na hřišti, Maličká se samozřejmě nechce odtrhnout od klouzačky. Na provazovém mostě (spíš lávce) máváme projíždějícím vodákům. Než dojdeme do Jána, Maličká usne. Hledáme cukrárnu, ale má zavřeno. Tak jdeme najít pramen a tůňky, s překvapením zjišťujeme, že na místě je regulérní malé koupaliště. Svítí sluníčko a Maličká se tváří, že chce do vody, ale když nafouknu plavací kruh a balón a namočím jí do studené vody nohy, začne pištět a už tam ani trochu nechce. Blbneme s balónem, Mau se zatím trochu vyráchá ve vodě (bude potom nadávat na důchodce, kteří se chovají, jako by jim tůň patřila). Asi po hodině a půl už je Maličká promrzlá, takže balíme, bereme s sebou do lahve smradlavou vodu a vyrážíme směrem na Liptovský Hrádok. Zabloudíme hned za prvním rohem, ale dva mladí lidé, kteří opravují téměř zchátralý kaštiel, nám radí, kudy.

Nakonec správnou cestu najdeme, i když se ještě dvakrát musíme vracet. Cestou Maličká znovu usne a prospí skoro celou cestu podél Váhu. Přes další provazovou lávku přecházíme na druhý břeh do kempu, který vypadá úplně stejně jako před deseti lety, kdy jsem tu byl naposled. Procházíme Liptovským Hrádkom, který mi naopak vůbec nepřipadá povědomý, ačkoliv jsem tu taky musel být. Hledáme restauraci na oběd, nakonec zakotvíme v zahrádce u hotelu. Dohadujeme se, že bychom mohli jet domů autobem nebo vlakem; Mau se jde podívat na zastávku busů, ale jízdní řád nikde nenajde. Já s Maličkou se potom jdeme podívat, v kolik jede vlak. Obědváme, Maličká mi sní polovičku lososa, ještěže jsem si dal polívku. Rozvažujeme, jestli se půjdeme podívat na arboretum nebo na hrad a pak domů vlakem, případně jestli půjdeme domů pěšky. Mau se už nikam nechce, takže nakonec zvítězí poslední varianta.

Volíme trochu jinou cestu zpět, tentokrát už nezabloudíme. Maličkou chceme nechat vyběhat na plácku u řeky, ale ukrutně tam koušou komáři, takže to po deseti minutách vzdáváme a jdeme zpátky. Maličká z kočárku obdivuje traktor, který ze slámy vyrábí velikánské kvádry, a potom potřetí usne. Vracíme se po stejné lávce zpět do vesnice, hřiště je bohužel obsazené hordami dětí (kousek vedle je totiž otevřená hospoda). Blízko penzionu koukáme na ovce a kozu, Maličká (jako vždy) naprosto nebojácně krmí zvěř listy pampelišek. Paní domácí nás vítá a diví se, kde jsme celý den byli – nějak se nám ta dopolední procházka protáhla. Večerní scénář už je standardní, jen dneska o trochu později. Na zítřek znovu zvažujeme výlet na Ohnište, ale záleží na počasí, předpověď není moc optimistická. Uvidíme ráno.

Liptovský Ján – oběd – termální koupaliště – zima

Dopoledne se nevyhrabeme nijak závratně brzy. Počasí vypadá velmi slibně, takže bereme věci na koupák – nafukovací balón, žonglovací míčky, frisbee apod. Při hledání věcí (mj. i pláštěnky) se Maličká přihrne do koupelny a pronese svoji první celou větu, „Tádý jé ta máma!“ Jedeme do Liptovského Jána a Maličká usne, než stihneme zaparkovat. Spící se nám ji kupodivu podaří přendat do kočárku. Jdeme na procházku po Jánu, nejdřív mezi chatami, pak zamíříme na delší procházku ke Stanišovskej jaskyni. Asi po dvou kilometrech bohužel Maličkou vzbudí projíždějící auta.

Otáčíme se a vracíme zpět do vesnice. Plán na zbytek dne je jednoduchý: naobědvat a pak rozvalit u vody a užívat termálního koupaliště. Silou vůle se nám podaří udržet Maličkou celkem v pohodě, než dojdeme k restauraci, která se nám docela zamlouvá (byť je v čemsi dřevěném, co připomíná nevkusný svatební dort). Objednáváme si, už víme, že musíme vybrat něco, co bude jíst Maličká s námi – zkoušíme jí objednat tvarohové taštičky. Nakonec to samozřejmě dopadne tak, že Maličká se láduje baraním mäsom a taštičky dojídá Mau. Nakonec jsme všichni nacpaní k prasknutí, po dlouhé době jsme si pochutnali.

Cestou na koupaliště Mau kupuje pro Maličkou plavací sedátko, abychom s ní mohli jít blbnout do velkého bazénu. Převlékáme se, já a Maličká se mažeme opalovacím krémem. Máme štěstí, že je hezky; sice to znamená, že je na koupališti spousta lidí, ale zase se můžeme na sluníčku ohřát. Na tomhle koupališti mají narozdíl od předraženého akvaparku taky pořádné brouzdaliště, takže Maličká stráví s několika (málo) přestávkami ve vodě skoro celé odpoledne. Termální voda je krásně teplá a ani děti v ní hned tak neprochladnou, tudíž v brouzdališti je hlava na hlavě. Střídáme se s Mau u hlídání – běhání ve vodě, braní cizích hraček a skákání do vody jsou pro Maličkou sice nové, zato ovšem velmi rychle zvládnuté disciplíny, musíme tedy hlídat, aby se všechno drželo v rozumných mezích. V duchu jsem rád za těch prvních několik nesnadných půlhodin v bazénu na batolecím plavání, díky kterým už Maličkou nerozhodí ani skutečnost, že občas zahučí do vody úplně celá. S plavacím sedátkem blbneme ve velkém bazénu všichni, až to Maličkou unaví natolik, že nakonec usne v kočárku.

Z koupaliště odcházíme s místním západem Slunce, jakmile zaleze, je už pěkná zima. Jsme vycachtaní, unavení a spokojení. Odjíždíme domů a vaříme večeři. Venku Maličká ještě běhá za penzionem a naprosto neohroženě se vydává s pěti stébly trávy v ruce nakrmit dvě krávy. Pak je najednou spousta hodin, večeříme, Maličká usíná poměrně brzy, je vidět, že ji koupání pořádně unavilo. S Mau ještě koukáme na film a spát jdeme pozdě.

Balení – Svätý Kríž – oběd – nákup – peníze – Podtureń

Ráno vstáváme brzy (na naše poměry). Balíme a hledáme pláštěnku. Posílám holky ven, aby si šly hrát na písek, zatímco cpu do tašek a batohů to množství věcí, které vezeme s sebou. Úderem desáté nosím všechno do auta, umývám poslední hrnek, kontroluju, že jsme nic nezapomněli ve skříni ani pod postelí. Na podlaze jsou všude drobky z rohlíků, se kterými tu Maličká několik dní pochodovala – co se dá dělat, uklízečka si o nás asi bude myslet něco nehezkého.

S plným autem a unavenou Maličkou popojíždíme k bobové dráze, kterou mají kousek za vesnicí postavenou na sjezdovce (údajně je to nejstrmější bobová dráha na Slovensku). Počasí je pořád nádherné. Maličká konečně usíná v kočárku. (Deset minut po usnutí těsně kolem ní projede nákladní Tatra s dřívím a ona spí jakoby nic, nevěřím vlastním očím.) Hledáme kešku na rozhledně a poprvé se u ní potkáváme s jinými hledači. Protože je hezky, rozhodujeme se, že se půjdeme podívat ještě do vedlejší vesnice Svätý Kríž, kde je dřevěný kostel z 18. století (viděli jsme ho z rozhledny). Procházkou jdeme ke kostelu skoro hodinu, kterou Maličká prospí.

U kostela svačíme, Maličká pak půl hodiny běhá a řádí na rovném trávníku kolem kostela. Kostel je protestantský, přestěhovaný ze dna Liptovskej Mary, největší svého druhu ve Střední Evropě. Vyzvedáváme u něj kešku, platíme prohlídku uvnitř. Údajně se do něj vejde šest tisíc lidí, což nám připadá hodně, ale možná to tak opravdu je. Vracíme se zpátky do Pavčinej Lehoty, tedy vlastně k autu. Volíme cestu přes pole, takže musíme kočárek složitě dostávat přes cesty rozšlapané od krav, ale nakonec to zvládneme.

Odjíždíme do Mikuláše, kde se chceme naobědvat – dnes to opravdu nevypadá na déšť. Na náměstí probíhá jakási potrhlá soutěž v přenášení velmi těžkých předmětů, Maličká obdivuje obrovský traktor (trrra-orrr). Pizzerie, do které jsme chtěli jít, má otevřeno až od tří. Mau má ukrutný hlad, ale ostatní hostince se nám moc nelíbí. Obcházíme s Maličkou náměstí, Mau odpočívá. Ve tři se jdeme zeptat do pizzerie, jestli dostaneme něco k jídlu. Prý v půl čtvrté. To už Mau nevydrží a zavelí, že jdeme jinam. Nakonec najdeme další pizzerii o kousek vedle, dokonce s dětským koutkem. Maličká je naprosto spokojená, hraje si s polskou holčičkou a ujídá nám pizzu. Mau je konečně taky spokojená. Chvilku ještě pochodíme po náměstí a jedeme na nákup.

Při nasedání do auta zjišťujeme, že Maličká má v plíně celoplanetární katastrofu. Tesco v Mikuláši si vyslouží překvapivé plus za čistý prostorný záchod s přebalovacím pultem, kde se nám podaří katastrofu zlikvidovat. Nakupujeme zásoby na příštích pět dní.

Odjíždíme do posledního místa našeho ubytování, vesničky Podtureń, kousek od Liptovského Jána. Cestou si vzpomenu, že jsem zapomněl vybrat peníze, takže se ještě otáčíme a jedeme Mikuláše najít bankomat. Ubytováváme se, nosím věci nahoru, vaříme večeři a ukládáme Maličkou, která už je notně unavená. Večer plánujeme výlet na zítřek (možná jeskyně, určitě termální koupele).

Záhradky – lanovka – pabidi – Chopok – sestup – večeře?

Po včerejším výstupu jsme dost unavení, ale od rána je nádherné počasí. Snídáme, hrajeme si s Maličkou a dohadujeme se, co budeme dělat dnes. Nakonec se rozhodnem, že se pokusíme dostat nahoru na hlavní hřeben – lanovkou. Maličká si jde dopoledne lehnout a my zatím sbalíme věci, které budeme potřebovat, a hledáme pláštěnku. Přestože je hezky, bereme s sebou i čepice a rukavice, protože nahoře bude asi zima. Studujeme mapu, kam je nejlepší dojet autem a kudy se asi vrátíme zpátky.

Před polednem odjíždíme Demänovskou dolinou do Záhradok, kde začíná první lanovka, která je v provozu i v létě. Není tu kde zaparkovat, takže holky vykládám a jedu autem asi půl kilometru zpátky, kde je místo. U lanovky kupujeme lístky až nahoru, přendáváme věci a rozmýšlíme, kdo bude držet co a koho. Mau se na lanovku bojí, ale uklidňuju ji, že to bude v pořádku. A taky je. Maličká je na lanovce úplně vzorná, celou cestu se drží a kouká překvapeně kolem sebe – jsme nad stromy, všude kolem svítí sluníčko a za třetím sloupem uvidíme i několik křídel paraglajdistů.

Vystupujeme v mezistanici, dál pojedeme menší a starší lanovkou, takže se dohadujeme, že Mau pojede první s věcmi a já s Maličkou za ní. Nejdřív si musíme odstát frontu, přestože svítí slunce, je tu znatelně chladněji. Oblékáme se a už sedíme na další lavičce, která nás veze na Chopok. Cestou vidíme další startující paraglajdisty, Maličká se naučí říkat pabidi (padáky), což bude nakonec nejpoužívanější slovo dnešního dne (pabidi le-í). Nahoře už je opravdová zima, takže navlékáme další vrstvu, svačíme a půl hodiny koukáme na startující křídla – Maličká je naprosto uhranutá.

Lezeme na kopec, stejně jako dalších několik tisíc lidí. Dlážděná cesta na vrchol Chopku připomíná Václavák, kromě češtiny, slovenštiny, polštiny a maďarštiny je k zaslechnutí i ruština, angličtina a němčina. Po asi čtyřiceti minutách jsme nahoře. Hledáme kešku, což se nakonec podaří, i když to není nejsnazší. Fotíme fotky z vrcholu a pak se běžíme najíst pod hřeben, kde tolik nefouká. Sluníčko bohužel zalézá, takže je docela frišno. Obědváme, capeme s Maličkou, Mau si odstojí frontu na záchod. Pár posledních pohledů z hřebenu a šup dolů. Slézáme stejnou cestou k horní stanici lanovky a potom pokračujeme dál po svých. Po další půl hodině stihneme ještě otevřenou restauraci (pivo & záchod) s vycpanými tatranskými zvířaty – z divočáka, kamzíka a medvěda je Maličká pěkně vykulená. Venku vidíme spoustu padáků, nad námi lítá i několik tandemů, Maličká všem nadšeně mává.

Při dalším sestupu směrem k Vrbickému plesu Mau znovu rupne v koleni, takže chvíli odpočíváme; Mau se tváří, že může jít normálně dál. Trochu se bojím, jestli to koleno vydrží, po téhle cestě už jdeme úplně sami, prakticky všichni se z Chopku vrátili dolů lanovkou. Maličká usíná. Asi po hodině opatrné chůze přicházíme k horní části jedné ze sjezdovek, kde modrá značka mizí. Matně tušíme, kudy asi dříve vedla cesta se značkou (označkované stromy pravděpodobně vzaly za své při „budování“ sjezdovky), a hledáme cestu dolů. Po půl hodině jsme u rozcestí k Vrbickému plesu. Vydáváme se po silnici na poslední asi tři kilometry, které nám chybí k autu. Auto na nás jako úplně poslední čeká osamocené vedle silnice. Odjíždíme.

Protože je pořád poměrně brzy, zvažujeme, jestli nezkusíme to, co se nám včera tak úplně nepovedlo, tj. večeři v Mikuláši. Mau mě přesvědčuje, že se najíme někde podél cesty – před jednou restaurací dokonce i zastavíme, ale Mau se vrátí s tím, že to tam vypadá divně a nikdo tam není. Další dvě vypadají divně už na první pohled, takže nakonec jedeme domů a večeříme doma. Koukáme na film a jdeme spát. Zítra nás čeká další odjezd.

Vstávání – Siná – sestup – Liptovský Mikuláš – cukrárna

Tentokrát ráno vstáváme opravdu brzy (hledáme pláštěnku), abychom stihli být kopcem, než Maličká usne. Podaří se nám to, v deset odcházíme od zaparkovaného auta a lezeme po žluté značce na horu Siná, azda najkrajší vrchol Nízkych Tatier (se píše v naší mapě).

První úsek cesty do sedla lezeme o dvacet minut kratší dobu, než ukazoval ukazatel, Maličká asi polovičku z toho prospí. Jde se poměrně dobře, první třetina potokem je sice náročnější, ale jakmile začneme stoupat, je to mnohem snazší. Když docházíme do sedla, citelně se ochlazuje. Slunce se schovává za mraky a fouká studený vítr. Oblékáme se, svačíme, Maličká se budí.

Druhý úsek je náročnější, jak kvůli počasí, tak terénem. Na dvou místech jsou natažená ocelová lana (která tedy popravdě spíš překážejí), ale s hůlkami je výstup i s Maličkou na zádech velmi snadný. Po čtyřiceti minutách výstupu jsme skoro na vrcholu. Mau docházejí síly, ale povzbuzuju ji, že už to máme nahoru jenom kousek. Nakonec asi po třech hodinách stojíme na holém vrcholku Sinej. Jako na povel se mraky odfouknou a hřeje nás sluníčko. Výhled je opravdu nádherný na všechny strany, koukáme na vesnice pod sebou jako z letadla. Na druhé straně je krásně vidět hlavní hřeben Nízkých Tater, nad Derešemi i Chopkem visí mrak.

Obědváme, odpočíváme, procházíme se po vrcholku s Maličkou. Dochází nás pán, kterého jsme předběhli ještě dole u potoka, i dvojice, kterou jsme předstihli v sedle; seznamujeme se a povídáme. Po půl hodině přichází zase mrak, takže balíme a sbíráme se k odchodu. Po chvíli sestupu, ještě na nezalesněné části vrcholu Mau rupne v koleni. Zkoušíme, jestli budeme moct normálně jít. Dělíme se o hůlky a vypadá to, že to půjde. Sestup do sedla nám trvá déle, dolů je to náročnější než nahoru.

V sedle odpočíváme, nabíráme síly. Maličká usíná. Ze sedla už se jde mnohem líp, v půlce trasy mi Mau vrací hůlku, abych s Maličkou co nejmíň houpal. Maličká nakonec prospí skoro celou cestu dolů, když dojdeme k autu, musíme ji dokonce vzbudit, protože v sedačce tvrdě spí. Máme za sebou šest hodin lezení nahoru a dolů, ale zase jsme se dostali výš.

Protože je málo hodin a nálada v ženstvu je dobrá, rozhodujeme se, že zajedeme do Mikuláše na večeři. Zastavujeme se v Demänovej, zkoušíme hledat kešku, ale nejsme úspěšní. V Mikuláši parkujeme v centru, procházíme se po pěkném náměstí, Maličká obdivuje jak vodu tekoucí ve fontáně, tak pohyblivou „sochu“. Než najdeme vhodnou restauraci, začíná pršet. V pizzerii, která vypadá sympaticky, je plno. Nakonec parkujeme ve vedlejší cukrárně, kde si holky dávají sladkost a já kafe.

Děláme si legraci, že vždycky, když jsme v Mikuláši, prší tam. Telefonujeme domů. Po osmé odjíždíme domů, unavení, ale spokojení s náročným výletem.

Spaní – Demänovská jaskyňa slobody – Ostredok – Vrbické pleso

Plán na dnešek je daný: Demänovská jaskyňa slobody, symbolický cintorín Ostredok a pak se uvidí. Ráno se snažíme vstát brzy, abychom stihli být v jeskyni co nejdřív, ale moc se nám to nepodaří. Než se stihneme vybatolit (hledáme pláštěnku), Maličká způsobí celoplanetární katastrofu v plínce (nucená koupel) a pak je tak unavená, že ji dáváme spát; jinak by nám usnula v autě, než bychom stihli k jeskyni dojet.

K jeskyni tak nakonec dorážíme až ve 12 hodin, přijedeme přesně tak akorát, abychom stihli dojít od parkoviště (za nekřesťanských 5 €) nahoru ke vchodu a koupit si lístky. Hodinovou prohlídku jeskyně Maličká zvládne úplně bravurně, prohlíží si výzdobu a tváří se celkem spokojeně. Jeskyně je pěkná, jen nás jde moc velká skupina lidí. Je vidět, že se jedná o turistickou továrnu, celá jeskyně je nasvícená jak v poledním slunci, všude chodníky z betonu a zábradlí z nerezu. Celou prohlídku bych dokázal projít bez problémů bez hůlek. Ze své první návštěvy před pětadvaceti lety si nepamatuju vůbec nic, v hlavě mám jen matný obraz nasvícených krápníků.

Venku obědváme, vracíme se k parkovišti a hledáme žlutou značku, která vede na Ostredok. Následující hodinu lezeme do kopce a asi pět minut poté, co se Mau ptá, jak jsme daleko, dojdeme k symbolickému hřbitovu. Svačíme, oblékáme se do větší zimy. Hledáme kešku. Je sice chladno, ale máme dobrý čas, takže se rozhodujem nevrátit přímo, ale dojít k Vrbickému sedlu. Asi za půl hodiny tam skutečně jsme. V kavárně v hotelu si dáváme kávu, Maličká obchází hosty a navazuje sociální kontakty. Ve chvíli, kdy objeví plastovou Tatru, je jasné, že odchod nebude brzký a snadný. Skutečně se vzteká, kdy po necelé hodině odcházíme, dokonce ani kachny ve Vrbickém plesu (největší v Nízkých Tatrách) ji neupokojí. Nakonec situaci částečně zachrání rohlík a müsli tyčinka. Vyzvedneme kešku u plesa a vracíme se údolím zpátky k autu, které na nás na parkovišti čeká jako skoro poslední.

Jedeme domů, večeříme a Maličká jde spát. Na zítřek plánujeme možná nejobtížnější výlet, předpověď počasí je pro následující dva dny příznivá, takže jdeme brzy spát.

Déšť – Demänovská dolina – déšť – Liptovská Mara – Liptovský Mikuláš – déšť

Ráno vybalujeme věci a vymýšlíme, co budeme dělat. Stále prší, naštěstí už jenom trochu a během dopoledne déšť ustane. Snídáme a rozhodujeme se, že se pojedeme podívat nahoru Demänovskou dolinou, jestli neuvidíme lepší počasí. Plánujeme si návštěvu jedné z jeskyní, kterých je tu spousta. Hledáme pláštěnku.

Vyjíždíme kolem desáté. Nahoře se žení čerti, takže výstup na kopec vzdáváme. Sjíždíme k jeskyni, ale parkoviště je plné a znova se rozprší. Nevadí, říkáme si, že sjedeme do města a půjdeme na oběd, podívat se po centru, zkusíme třeba muzeum (měla by tu být dokonce dvě)...

Nad Liptovskou Marou vypadá počasí o dost lépe, tak se rozhodujeme, že zkusíme nejdřív výlet k vodě. Jedeme po severním břehu a hledáme místo, kde bychom se mohli dostat k vodě. Vjíždíme do slunného počasí, ale nemůžeme najít žádný přístup k přehradě. Konečně po mnoha kilometrech přijíždíme k miniaturní pláži. Skoro nikdo tu není, Maličká potřebuje spát, takže zůstáváme. Platíme vstupné na pláž, vybíráme si volné místo. Maličká se hrne do vody, ale když zjistí, že je studená, piští a už se jí tam nechce. Blbneme, ale za chvíli má Maličká dost. Po půlhodině snažení se mi ji podaří uhoupat v kočárku, necelou hodinku prospí. Mau jí mezitím koupí nafukovací balón, se kterým si hrajeme. Kolem třetí se zase zatahuje a je zima, takže balíme a odjíždíme.

Jedeme na pozdní oběd, chvíli hledáme restauraci, ale nakonec uspějeme; dáváme si do nosu, Maličká běhá po verandě a přenáší v kyblíčku kamínky. Zase prší. Po šesté se počasí znovu trochu umoudří a obejdeme místní kešky, mj. i tu, ke které jsme se včera nemohli dostat. Procházíme centrem přes pěkné náměstí, kde skoro nikdo není, protože zase začíná pršet. Po sedmé sedáme do auta a jedeme domů. Znovu prší.

Večer koukáme na film a plánujeme zítřejší výlet – zítra na jeskyni určitě dojde.

Balení – Jazierce – Vlkolínec – dálnice – Pavčina Lehota – Liptovský Mikuláš

Ráno vstáváme brzy, je třeba sbalit věci a přesunout se zase o pár kilometrů dál na východ. Množství věcí je enormní, ale nakonec se nám je podaří všechny vměstnat do našich tašek a batohů. Hledáme pláštěnku. Chvíli po desáté máme opravdu v autě všechno, platíme za čtyři noci a odjíždíme.

Jedeme se podívat na Jazierce na vývěr podzemní vody a travertinová jezírka (samozřejmě je tam keška) a potom ještě do Vlkolínce na nejzachovalejší původní horskou vesničku, která je dokonce na seznamu památek UNESCO. Vesnice je opravdu pěkná, bohužel ji kazí dva domy ze sedmdesátých let, pravděpodobně okresního tajemníka KSČ a jeho zetě. Ve Vlkolínci i obědváme a vyzvedáváme místní kešku.

Cestou přes Ružomberok holky usnou, po dálnici jsme v Demänovej poměrně brzy. Hledáme náš penzion v Pavčinej Lehotě, nakonec se nám to podaří ve chvíli, kdy vytahujeme telefon, abychom do něj zavolali a zeptali se na cestu. Mau se jde podívat na pokoj, my s Maličkou okukujeme dvorek. Mau přichází s tím, že pokoje jsou sice malé, ale útulné, a že to tedy berem.

Nosím věci nahoru a pak se rozhodujeme, že zkusíme rychlý výlet do Demänovskej ĺadovej jaskyne. Parkoviště je liduprázdné a na informační tabuli pochopíme proč: v pondělí je zavřeno. Rychle měníme plány a jedeme do města nakoupit, protože nemáme nic na večeři. Ještě než stihneme dojet do Mikuláše, rozzuří se bouřka. Leje jako z konve, viditelnost asi deset metrů. Hledám místo, kde v Mikuláši zaparkovat, pokud možno ne pod stromem. Nakonec stojíme kousek od jednoho z muzeí, ale vystoupit nemůžeme. Po deseti minutách deště je všude na ulici pět centimetrů vody. Do střechy buší déšť, chvíli padají i kroupy, blesky, hromy. A Maličká naprosto nerušeně spí. Asi po třičtvrtěhodině se déšť uklidňuje. Hledáme, jestli by nebyla k ulovení nějaká místní keška, ale než se k ní dostaneme blíž, znovu se rozprší. Když se voda znovu trochu uklidní, dojdeme nakoupit jídlo a pak honem domů na večeři, rozmyšlení, co budeme dělat zítra (předpověď počasí bohužel není moc příznivá), a do postele.

Déšť – oběd – déšť – Bešeňová – déšť

Ráno vstáváme se hřměním, včerejší pršení nepřestalo celou noc a bouřky se postupně přelévají jedna do druhé. Dopoledne utloukáme čas koukáním na zprávy z Česka o povodních, pospáváním a brouzdáním po internetu. Hledáme další ubytování a asi na druhý pokus seženeme volný penzion v Pavčinej Lehotě, hned vedle ústí Demänovskej doliny.

Obědváme doma a rozhodujeme se, že pojedeme odpoledne do Bešeňovej do termálného kúpaliska. Pořád prší. Hledáme pláštěnku. Jedeme přes Ružomberok a v dešti vidíme kolonu protistojících aut. V Bešeňové trochu bloudíme, ale nakonec se nám podaří najít cestu k akvaparku. Stále prší.

V akvaparku nás paní za pokladnou varuje, že stejný nápad jako my mělo asi deset tisíc dalších lidí a všechny bazény jsou extrémně nacpané. Kupujeme lístky jenom na dvě hodiny a říkáme si, že to riskneme. Šatny jsou neuvěřitelně těsné, nikde není možné si cokoliv odložit, všude je spousta lidí. Přesto s Maličkou zvládám sprchu a převléknutí do plavek a jsem moc rád za pohodlné tréninky na pravidelném batolecím plavání. V bazénech je trochu volněji, naštěstí. Chvíli se cachtáme v dětském bazénu uvnitř a pak jdeme ven do termálních. Maličká je ve vodě celá spokojená, takže s dvojím střídáním venkovních a vnitřních bazénů, brouzdaliště a vodní klouzačky s fontánkou nakonec hodina a půl uteče jako nic. Znovu sprcha a převlékání v neuvěřitelně nedomyšlených prostorech, kde je všude mokro, kluzko a těsno. Vylézáme ven s pocitem, že teplá voda byla sice příjemná, ale sem s malými dětmi již nikdy víc.

Znovu začíná pršet. Na parkovišti zaháníme největší hlad a vyjíždíme zpátky. Nejedeme po dálnici, abychom se vyhnuli zácpě. Maličká usíná po pár stovkách metrů a prospí celou cestu domů.

Doma se jenom navečeříme, pak shlédneme povinnou dávku The Peppa Pig a Maličká jde spát. Koukáme v televizi na film, který musí být o Kurtu Cobainovi, ačkoliv se hlavní hrdina jmenuje jinak, vlastně všichni hrdinové se jmenují jinak. Mau to po půl hodině vzdává a jde taky spát. Vydržím ještě další půlhodinu, ale pak to musím vypnout; je to zároveň zajímavé, ale taky děsně rozvláčné. Většinu noci se pokouším usnout, což se mi podaří až někdy nad ránem.

Bouřka – kešky – koliba – podhradí Likavky – Ružomberok – bouřka

V noci se přižene velká bouřka, která nás postupně všechny vzbudí, rozhází zahradní nábytek kolem penzionu a nad ránem zase zmizí. Dopoledne trochu dospáváme špatnou noc a stěhujeme věci do podkrovního pokoje, protože místo nás se má nastěhovat pětičlenná rodina. Hledáme pláštěnku.

Před polednem vyrážíme na odpočinkový výlet do Ružomberoka. Vyzvedáváme kešku u cesty pod protitankovým dělem z II. SV, potom ještě jednu v centru u poničeného kaštielu. Rozhodujeme se, že se podíváme na Likavský hrad, ale protože holky mají hlad, zastavujeme se v kolibě blízko u cesty. Obsluha je bohužel zoufale pomalá, což nejdřív způsobí rozmrzelost Maličké a posléze i nám, protože se nakonec ukáže, že čas (tj. hodinu a půl), který jsme zbytečně pročekali v hospodě, nám bude chybět na hradě, který zavírá v 17.00. (Inu, památka ve státní správě.)

Jako náhradní program volíme rodinnou relaxaci nedaleko lesního divadla v podhradí – Maličká zkoumá kamení, broučky a kytičky v lese, Mau zjišťuje, jestli nezapomněla spát na dece a já trénuju žonglování (sám si znovu vymyslím něco, čemu se údajně říká sprcha). Blbneme s Maličkou, které se to velmi líbí, a nakonec u lesního divadla vydržíme skoro dvě hodiny.

Vracíme se zpátky do města a hledáme hřiště s pískovištěm pro Maličkou, což se nám i podaří. Vedle se zrovna chystá koncert pod širým nebem. Zjišťujeme, že jsou poblíž i kešky, takže si neodpustíme odlov dvou z nich – to nás donutí i trochu se projít po městě. Nakonec se i s rychlým nákupem vracíme těsně před začínajícím deštěm domů. Klasická procedura uspávání se tentokrát trochu komplikuje bouřkou, ale Maličká nakonec usíná. My ještě koukáme na film a na zprávy z Čech, kde jsou zase povodně, a pak jdem taky spát.

Vyspávání – Ostrô – Brankov – Veĺký Brankov – Brankovský vodopád – autostop – postel

Spíme jak zabití, Maličká vstává poslední až ve čtvrt na deset. Snídáme, balíme věci na výlet (hrůza, dva batohy). Hledáme pláštěnku.

Po desáté vyrážíme na kopec Ostrô nad našimi hlavami. Stoupáme vzhůru, stoupá i teplota, pot z nás kape. Plašíme stádo jelenů, koukáme na sebe asi ze třicetimetrové vzdálenosti. Maličká ukazuje po stromech a kytkách a na všechno dělá „juééé“. Po třičtvrtěhodině jsme na hřebeni, skoro přesně na čas podle ukazatelů. Bez přestávky vyrážíme na vrchol, cesta jde první půlhodinu relativně snadno. Asi po čtvrt hodině Maličká usíná, což znamená hlavně to, že musím zvolnit, aby se v krosničce nekymácela ze strany na stranu. Po necelé hodině se škrábeme na vrchol, kde nás vítá pětičlenná skupina místních turistů (ve skutečnosti všichni obdivují Maličkou).

Svačíme, navazujeme kontakty, nabíráme síly a těšíme se ze sluníčka. Zapisujeme se do vrcholové knihy, po mnohých letách zkúšam aj písanú slovenčinu. Ještě se sluníčkem odcházíme od pomníčku partyzánů SNP směrem na Brankov. Hodinový pochod se postupně mění v prostup džunglí – tráva je vyšší, mraků přibývá, Maličká je nešťastnější a Mau unavenější. Do sedla pod Veĺkým Brankovem sestupujeme ve velmi zničené náladě. Cestou nahoru naštěstí Maličká usne a Mau se dopuje čokoládou, takže i poslední vrchol dnešního výletu úspěšně zdoláme. Nahoře obědváme (asi ve čtyři hodiny), hrajeme si a nabíráme síly.

Sestup k Brankovskému vodopádu je velmi krušný. Svah je prudký, na hranici schůdnosti, značka není moc dobrá a každou chvíli hledáme, kudy dál. Navíc po nedávných deštích není jisté, jestli jdeme korytem potoka, po cestě anebo obojí naráz. Nakonec docházíme i k rozcestí k Brankovskému vodopádu a lezeme zpět do kopce až k němu. Jako zázrakem znovu zasvítí sluníčko, Maličkou se nám podaří uklidnit, přebalit a nakrmit, Mau i já se dopujeme fruktózou. Kešku zkusíme vyzvednout, ale džípíeska vůbec nechytá signál, takže to vzdáváme. Mažeme z kopce dolů a v polovičním čase jsme u řeky Revúcej.

Vyrážíme k domovu, zbývá nám asi šest kilometrů pochodu po rovině. Míjíme pěkná kempovací místa, v řece stojící rybář nás zdraví a prvních dvacet minut se jde dobře. Jak se stmívá, komáři začínají kousat i přes repelent, Maličká opět uvadá, a proto se rozhodujeme, že dostopuju pro auto a holky odvezu. Přehazujeme náklad, já si beru na záda batoh a Mau Maličkou, loučíme se. Stojím na autobusové zastávce asi čtvrt hodiny, než mě konečně vezme kluk do Bieleho Potoka. Autem se vracím zpátky pro holky a unavení, ale spokojení brzy usínáme v postelích.

Cukrárna – pojištění – Zlín – Púchov – mapy – Biely Potok

Nad ránem zvonění vzbudí i Maličkou. Mau s ní vstává a krmí ji, já se krchňám z postele kolem půl deváté. Jdeme dolů do cukrárny na snídani.

Dohadujeme se, jestli cestovní připojištění zkusíme vyřídit tady, nebo až večer ze Slovenska přes internet. Nakonec se rozhodnem, že zkusíme najít něco tady. Nakupujeme v lékárně a v drogerii, hledáme pojišťovnu. Když dohadujeme připojištění, Mau zjistí, že nemáme průkazku pojištěnce pro Maličkou. Prohledáváme všechny doklady, ale nikde není. Volám do pojišťovny a vysvětluju, co potřebujeme. Bohužel nám nejsou schopni pomoct jinak než na místní pobočce. Můžeme si vybrat, jestli pojedeme do Brna, Olomouce nebo Zlína. Ptám se na adresy poboček.

Balíme věci, Mau je špatná z toho, že musíme někam zajíždět. Utěšuju ji, že to není tak zlé, alespoň se podíváme do Zlína. Hledáme pláštěnku. V jedenáct vyjíždíme. Pár kilometrů za Kyjovem je objížďka, musíme ještě víc na jih. Projíždíme Hodonínskem, Kunovicemi, Uherským Hradištěm a Otrokovicemi až do Zlína. Hledáme pobočku, což se nám daří na první pokus. Mau vyřizuje papír, který vypadá, jako bychom si ho natiskli sami (ale jinak je veledůležitý). Jdeme se naobědvat, je horko. Maličká je nešťastná, opět vyrážíme na cestu. Vizovice, Valašská Polanka, Lidečko a pak už Slovensko, Púchov.

Vybíráme peníze, kupujeme mapy Nízkých Tater (mají jen hnusné od Shocartu, ale co se dá dělat), hledáme kavárnu a pekárnu. Volá nám chlapík z penzionu, kdy asi přijedeme a že se pak máme ozvat. Dáváme si zmrzlinu a kafe v balkánské zmrzlinárně, kupujeme rohlíky. U pumpy bereme ještě dálniční známku a pak už hurá na východ.

Maličká na dálnici usíná, prospí skoro celý zbytek cesty. Kolem půl sedmé přijíždíme do Ružomberka, najít Biely Potok je snadné, najít ulici Pod Ostré trochu těžší, ale daří se nám to. Nosím věci do penzionu, po chvíli přijíždí majitel. Dohadujeme se, jak dlouho zůstanem, a nasáváme informace o okolí. Rozhodujeme se, že využijem kuchyňku, a vyrážíme na nákup potravin do Ružomberka.

Před devátou se vracíme zpátky a stihneme už jenom uložit Maličkou a povečeřet, naplánovat výlet na zítřek a jít spát.

Balení – odjezd – Jesenice – dálnice – bloudění – Kyjov

Ačkoliv jsem se v duchu přesvědčoval, že zkusím co nejvíc věcí dát na hromadu ještě večer po návratu ze zkoušky, byl jsem úplně mrkev a dokázal se jen svalit do postele. Nemáme vůbec nic sbaleno.

Mau alespoň pečlivě nachystala některé základní věci, nicméně ráno začínáme tím, že balíme. Maličká spala v noci špatně, takže je unavená už kolem půl desáté. Dohadujeme se, jestli ji zkusíme udržet naživu, aby spala cestou. Když je po hodině nošení věcí jasné, že ani zdaleka nemáme všechno, opouštíme variantu spaní v autě a ukládáme ji do postýlky.

Mezitím hledáme na webu, kde budeme dneska spát. Můj původní návrh (Uherské Hradiště) Mau snadno přehlasuje přáním, abychom se podívali do Kyjova, kde ještě nikdy nebyla (já také ne). Hledám penzion a na druhý pokus se dovolávám do hodinového hotelu (s tzv. siesta pokoji) kousek od radnice. Sláva, víme alespoň, kam jedeme. Mau rovnou zkouší obvolat nějaké penziony na Slovensku (v pondělí v noci jsem pátral na webu po vhodném ubytku), uspěje hned napoprvé – máme pokoj za 30 € od čtvrtka do pondělka. Dvakrát sláva, opravdu odjedeme na dovolenou.

V poledne se Maličká budí, obědváme. Ve tři čtvrtě na dvě máme všechno sbaleno a začínáme nosit do auta. Hledáme pláštěnku pro Maličkou. V půl třetí se zastavujeme v Jesenici, kde jsem předchozího večera zapomněl spacák pro Maličkou. Kolem třetí najíždíme na brněnskou dálnici a frčíme na jihovýchod, Maličká záhy usíná. Cestou se až na tři infarktové situace (zaviněné řidičem kamionu) nic neděje, Maličká spí až do Slavkova, kde sjíždíme z D1. Cestou na Kyjov nakonec trochu bloudíme, protože zapomenu, že v Čechách je značení především pro zmatení nepřítele, takže chybně odbočím doleva na značený Kyjov, abychom si o deset kilometrů a dvacet minut zajeli (kdybychom jeli rovně, dojeli bychom sem mnohem dřív a pohodlněji).

S pouhým hodinovým zpožděním přijíždíme k penzionu (ve městě taky trochu bloudíme, neboť nás zmate ulice zahnutá do pravého úhlu a stále se stejným názvem), dostáváme klíče a instrukce, kde parkovat. Nosím věci nahoru, Mau zatím krmí Maličkou. Po šesté jdeme do města, tj. celých padesát metrů na náměstí. U radnice večeříme. Poté najdeme na náměstí dvě kešky a kolem deváté jdeme s unavenou Maličkou spát. Čekáme, než usne, sedíme v koupelně na zemi a povídáme si. Nakonec kolem desáté padáme do postele.

Noc je náročná, hodiny na radniční věži poctivě odbíjejí každou čtvrt hodinu (a každou celou navíc s počtem hodin), takže jsme nejméně jednou za hodinu vzhůru.