intrakosmologie

Dlouhé ticho je třeba něčím ospravedlnit. Zveřejním tedy něco, co jsem vlastně původně ani nechtěl. Nechtěl jsem to hlavně proto, že psát o něčem, o čem pořádně nic nevím, je drzost (tedy pokud o sobě netvrdíte, že jste profesionální novinář). Jenže cítím – a cítila to i Mau, když mě přesvědčovala, že bych to napsat měl – potřebu říct nahlas věc, která v diskuzích běžně nezaznívá.

Předem varuji, že to bude dlouhé, bude to o očkování a na konci budete v rozpacích, co si máte myslet.

O potřebě naše (zatím jedno) dítě očkovat proti všemu možnému, proti čemu se dnes očkovat dá, diskutujeme doma od jeho narození. S různými výsledky. Jsem potomek v podstatě z „doktorské“ rodiny, oba rodiče pracují ve zdravotnictví celý svůj život (přičemž to zvířecí zdravotnictví je v mnoha ohledech vlastně přirozenější než to naše současné humánní). O moderní medicíně vím dost na to, abych se jí snažil nedostat do spárů, ale taky vím, že to někdy prostě není možné. Očkování je jedna z oblastí medicíny, ve které je poměrně snadné provozovat občanskou neposlušnost.

Ve skutečnosti je snadné se medicínsko-farmaceutickému komplexu, což je termín Stanislava Komárka, který je dost přesný a s dovolením si ho sem vypůjčím pod zkratkou MFK, vzepřít kdykoliv. S výjimkou banálních viróz ovšem riskujete, že prostě umřete (ve skutečnosti dost riskujete i u těch banálních viróz, a to nejen proto, že vůbec není snadné poznat, která viróza je opravdu banální).

Pojďme k jádru problému. Řadě lidí se nelíbí, jakým způsobem MFK v podobě konkrétních lékařů a institucí (hlavním ohniskem sporu jsou porodnice, na které MFK chytře navazuje další svoje „služby“) vnucuje jim a hlavně jejich dětem očkování proti různým onemocněním. Nelíbí se jim, že MFK jedná z pozice síly, nelíbí se jim, že se přitom ještě ohání nějakými zákony, a jistě i mnoho dalších věcí. Nelíbí se jim, že se očkování „prostě dělá u všech“, takže jejich dítě dostane – nebo má dostat – injekci něčeho, na co třeba může být alergické nebo ho to dokonce v extrémním případě může zabít. Já se těm lidem nedivím. Mnoho lékařů skutečně pacientům nebo rodičům těch nejmenších nevysvětluje rizika, konsekvence a hlavně důvody, proč si myslí, že je třeba učinit to nebo ono, např. očkovat proti XYZ.

Zkusme oddělit dvě vrstvy problému. Jedna vrstva spočívá v „koncových“ reprezentantech MFK, tedy lékařích, hygienicích a dalších, kteří navenek zastupují jeho zájmy (nemylte se, že jeho zájmem je co největší zdraví [lidu nebo jedince], jeho zájmem je vydělat co nejvíc peněz, resp. zajistit si co nejstálejší příjem). Tito lidé – ne všichni, pochopitelně – nedělají dobře svoji práci; kdyby ji dělali, odpůrců očkování by bylo mnohem méně, protože by se každý dozvěděl, že očkování sice pro jeho dítě představuje jistá rizika a pro malý organizmus je to velká zátěž, ale dlouhodobé přínosy vysoce převažují, a nakonec, právě proto přece očkuje lékař, aby případné nežádoucí reakce organizmu mohl včas zvrátit a dítě „zachránit“. K tomuhle tvrzení se ještě vrátím, protože – světe, div se – je pravdivé. Druhá vrstva problému je v přesvědčení, že když budeme mít proti každé vážné nemoci očkování, nebudeme nikdy nemocní, veškerý čas strávený v tomto slzavém údolí budeme moci vyplnit prací a hrou, takže to údolí už vlastně nebude tolik slzavé. Tohle přesvědčení nepochází z MFK, ale od lidí (kupodivu ne nutně lékařů), kteří si z různých důvodů, ze kterých si nechci dělat legraci, protože řada z nich byla vážná a ve své době smysluplná, vzali do hlavy, že je třeba vymýtit nějakou konkrétní nemoc. Mnoha dalším lidem se takový nápad zalíbil a v současnosti existuje po světě několik desítek (možná stovek, já po pravdě nevím) organizací, které se takovými programy zcela vážně zabývají. MFK se na tom přiživuje tím, že z komára dělá velblouda a snaží se využít situace a vydělat na vakcínách proti kdečemu.

Skutečný problém, kvůli kterému já osobně nevím, jak odpovědět na otázku, „necháme naše dítě očkovat proti tomu a tomu?”, je fakt, že pravdu mají obě strany. Bohužel ani jedna strana sporu není ochotna uznat relevantní argumenty strany druhé.

Pokusím se ty relevantní argumenty na obou stranách vybrat.

Odpůrci očkování mají pravdu v tom, že řada očkování představuje pro dětský organizmus enormní zátěž, která sama o sobě, ještě snesitelná, může v kombinaci s každodenním stresem, kterému jsou bohužel vystaveni i ti prckové (pokud ještě nechodíte do školky, pochopíte později), způsobit v budoucnu mnohem větší potíže než choroba, před kterou je má očkování chránit. Také je pravda, že vliv očkování na nejrůznější civilizační choroby příliš dobře neznáme a hypotéza, že právě celoplošná vakcinace je jeden z podstatných faktorů jejich rozšíření, není úplně nesmyslná (byť třeba o vlivu hliníku na rozšíření autizmu už se „oficiálně“ ví). A už vůbec nemůžu zpochybnit, že naše současné zdravotnictví se ke svým pacientům (ponechme stranou, že např. rodící matky by v mnoha případech jeho pacientkami vůbec být nemusely) chová arogantně, uzurpátorsky a veskrze socialisticky, tj. v duchu „my víme nejlíp, co je pro vás dobré“.

Odpůrci odpůrců očkování také mají pravdu v tom, že ti první si moc neuvědomují, že v současné proočkované populaci je poměrně snadné se celoživotně vyhnout řadě chorob, které mají navíc s úbytkem svého přirozeného ekosystému (fakt, že si před jídlem myjeme ruce, je pro naše zdraví mnohonásobně důležitější než všechna očkování dohromady) už tak dost malý prostor, ve kterém mohou škodit. Je snadné v roce 2012 v Evropě nenechat své dítě očkovat proti dětské obrně, když jediné dva výskyty této nemoci na světě v roce loňském pocházejí z indických provincií, kde se ještě stále nepodařilo očkovat víc než 10 % (to není překlep) dětí. Vaše dítě se opravdu za svůj dětský život s poliovirem nesetká, nemá kde. Zastánci očkování také mají pravdu v tom, že jakékoliv zmenšení operačního prostoru nakažlivých mikrobů je z celoplanetárního hlediska žádoucí, až příliš snadno totiž může přijít „morová rána“, která nás tak trochu vyhladí; ne moc, stačí, když to „vykosí“ třetinu až polovinu z nás. Ve skutečnosti ani ona proklínaná (a dnes oslavovaná) dětská obrna nepostihla víc než jen asi tři děti ze sta; představte si to asi tak, že jeden z vašich spolužáků ve třídě byl postižený, to přeci není tak moc, ne? Samozřejmě, dokud nejde o vaše dítě. A konečně, nejzávažnější argument, když už jsme s očkováním jednou začali, nemůžeme jen tak ze dne na den přestat, tedy pokud se nechceme dívat, jak naše děti (v některých případech doslova) umírají na nemoci, vůči nimž jsme my sami imunní, očkovaní.

Celé je to složité a nemá to jednoduché řešení. Co MFK nikdy nahlas nepřipustí, je fakt, že nikdo z lékařů (ani z těch vědců mezi nimi) neví, jaké jsou globální dopady očkování, vždyť my v řadě případů ani přesně nevíme, jak fungují některé mechanizmy imunitního systému jedinců, natož jejich velkých skupin. Také je třeba se na věc dívat z pohledu těch, kterým poskytujeme životní prostor, tedy původců nemocí. Pro ně jsme něco jako krajina, v průběhu jednoho lidského života stihnou oni odžít stovky až desetitisíce generací, během kterých se přirozeně adaptují na měnící se podmínky. Sto let celosvětového očkování pro některé z nich znamená zmenšování niky, ale pro jiné naopak zvětšování (to je i případ obyčejné chřipky, se kterou zrovna ležím v posteli). Jakmile těm breberám někde uděláme trochu místa, okamžitě tam budou. To není strašení, takhle to prostě v přírodě chodí, namlouvat si něco jiného je bláhovost.

Problém je tak nakonec velmi nejednoznačný. MFK ví o dopadech svých výrobků a postupů ve skutečnosti velmi málo (to proto, že věda ví velmi málo o fungování živých organizmů; málo ve srovnání s tím, co by potřebovala vědět), ale nikdy to nepřizná. Na druhou stranu nelze brát úplně na lehkou váhu ani fakta, která mluví ve prospěch očkování (myslím, že Albert Sabin by nevěřil vlastním uším, o čem vlastně diskutujeme).

Možná svému dítěti ublížím, když ho nechám očkovat. Možná místo posílení jeho imunitního systému způsobím naopak jeho celkové oslabení a ještě mu do těla nechám vpravit rtuť a hliník. Možná mu zadělávám na budoucí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.

Možná svému dítěti ublížím, když ho nenechám očkovat. Sice mu teď nezpůsobím žádnou krátkodobou újmu, ale třeba ho zabije nebo poškodí nějaká nemoc v dospělosti. Možná je množství rtuti a hliníku ve vakcíně zanedbatelné ve srovnání s množstvím, které se mu dostane do těla se vzduchem a prachem, který musí dýchat, protože žije v Praze. Možná mu nějaká nemoc, proti které mohlo být očkováno, v budoucnu přivodí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.

Bylo by bláhové domnívat se, že poukazováním na problematické stránky očkování lze dosáhnout toho, že z našeho kulturně-civilizačního okruhu zmizí „povinnost“ očkování. Povinnost je v uvozovkách proto, že zákonem je daná asi jen v bývalých zemích východního bloku, ve většině západoevropských zemí je očkování pouze doporučené. Ani jedno nemusí být špatně – v roce 1960 byli čeští lékaři právem hrdí, že jako první na světě mohli prokázat, že poliomyelitis je možné na určitém území zlikvidovat úplně. I díky tomu v následujícím desetiletí poklesl počet dětí nakažených touto nemocí v USA z 20 000 ročně na pouhých 100 a v 80. letech XX. století se Severní Amerika stala prvním kontinentem, kde byl poliovirus vymýcen. I v těch zemích, kde je očkování pouze doporučené, je proočkovanost populace vysoká. Je tomu tak právě proto, že lidé chtějí, aby jejich děti neonemocněly hnusnými chorobami, a očkování je podle všeho docela dobrou prevencí. MFK pak jen vychází těmto požadavkům vstříc, je to vlastně podobné jako s fujtajbly, které se prodávají v supermarketech; na konci je úspěšný ten, kdo dokáže nabídnout nejvíc za nejnižší cenu, protože pro většinu lidí je rozhodující cena a nikoliv kvalita. MFK samozřejmě mnohde zneužívá situace, ostatně je to nejmocnější lobbistická skupina v naší civilizaci. Tenhle průmysl neohromíte hlubokým lidským příběhem o alergické reakci vašeho dítěte na kombinovanou vakcínu.

Závěr žádný není. U každého konkrétního očkování je třeba zvážit pro a proti. Dospělý organizmus snese hodně, mnohem víc než dětský. (Vím o čem mluvím, v roce 2007 jsem absolvoval ve zkráceném cyklu před odletem do Jižní Ameriky šest očkování za sebou, což se podle imunologických pravidel nesmí, a neudělalo mi to nic; možná to ovšem může za podivnou alergickou reakci, která se u mě poprvé v životě projevila vloni na jaře; kdybych ale tehdy to očkování neměl, s pravděpodobností „jen“ 15 % bych v Peru umřel na choleru nebo žlutou zimnici, no nekupte to!) Nic se nesmí přehánět, stejně se snažím dívat i na očkování. Nevěřte MFK všechno. Stejně tak nevěřte šarlatánům, bez antibiotik prostě někdy můžete umřít i na pitomý zánět horních cest dýchacích. Mnoho bylinkářských postupů a medicín má racionální základ a často jsou překvapivě úspěšné, ale někdy nefungují vůbec. Není ostatně náhoda, že ačkoli pro moderní medicínu objevilo očkování až osvícenství, některé přírodní národy ho praktikovaly odedávna.

Je třeba si neustále připomínat, že toho o fungování našich těl, těch pytlíků s vodou, jak jim říká Ondřej Neff, stále víc nevíme než víme. Moderní medicína je někdy neuvěřitelně úspěšná, ale jindy je na tom stejně jako babky kořenářky před objevem antibiotik. S tím rozdílem, že babky kořenářky byly (aspoň nakolik velí romantická představa) mnohem pokornější. A vždycky je třeba myslet na to, že kolik prostoru dáme bakteriím a virům, tolik ho obsadí.

Poznámky na konec

Nechtěl jsem o tom psát, protože vím, že se nedokážu přidat ani na jednu stranu sporu. Vím dost na to, abych poznal, že obě strany zjednodušují a vybírají si fakta, která se jim hodí. Zároveň nevím dost na to, abych se cítil jistý v kramflecích.

Všechny znalosti, které o věci mám, pocházejí z hodin středoškolské biologie, byť pravda doplněných náhodným čtením v publikacích typu Choroby ovcí a skotu. A nemohu smlčet mnohé rozhovory s tátou, který mi u řady věcí z fyziologie, imunologie, epidemiologie a mikrobiologie vysvětlil, jak to vlastně doopravdy je a co všechno ještě (ne)víme. Jsem však pouze laik, který se ve spoustě věcí jistě mýlí. Vím ale z fungování jiné vědy, že stejně jako já se mýlí i řada odborníků, kteří toho vědí mnohem víc než já – ti moudří se to nestydí přiznat, jen nevědí, v čem se mýlí.

Opravdu poctivý přístup k věci by – z mé strany – vyžadoval hluboký průzkum. Příklady, které jsem v textu použil, jsou věci, které buď znám ze zmíněného dřívějšího studia nebo které ke mně víceméně náhodně doputovaly při mých toulkách po světě vědy a její popularizace. Jsou tedy nutně zatížené výběrovým efektem. To je také vysvětlení, proč se v textu tolik odvolávám na dětskou obrnu – pro mě je to jednoduše nejznámější případ, dobře zdokumentovaný a navíc související se střední Evropou. Ten poctivý přístup by snad byl na místě, pokud bych se věcí chtěl dál zabývat, např. začít o očkování psát nebo bojovat za zrušení povinnosti očkování. Ale já nechci. Mám jiné zájmy, neumím si jednoduše vybrat „svoji“ stranu sporu a vůbec se necítím povolán někoho přesvědčovat o svých názorech v této věci.

Co se týká povinnosti očkování, jsou moje postoje ještě komplikovanější. Obecně si myslím, že stát by měl zasahovat do života lidí jenom minimálně, a to ve všech oblastech. Na druhou stranu je těžké si představit, že (nad)polovina lidí v téhle zemi, která je celý život vedena k tomu, že o její zdraví se postará „někdo, kdo tomu rozumí“, se nějak snadno smíří s tím, že se najednou má začít starat sama o sebe (zdůrazňuji, že si myslím, že to tak opravdu má být). Jsem si jistý, že zákony by toho měly zakazovat co nejméně, ať se to týká zdraví, drog, výchovy dětí nebo výšky budov ve městě. Víc (přísnějších) zákonů z nás neudělá lepší ani šťastnější lidi.

Samostatnou kapitolou je propagace „alternativních“ léčebných postupů. Z představitelů mnoha z nich mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Řada z nich jsou obyčejní podvodníci, někteří nepochybně bytostně věří, že jejich metody fungují, a ony některé z nich pravděpodobně skutečně fungují, ačkoliv nevíme přesně proč, a spousta z nich je prostě jenom znechucená přístupem MFK. Bohužel ti nejviditelnější zastánci „alternativy“ dělají svému oboru medvědí službu tím, že se usilovně brání opravdovému zkoumání, proč někdy něco funguje a jindy ne. Blábolením se základní výzkum nahradit nedá.

Psaním tohoto textu jsem strávil několik hodin. Pokud jste ho dočetli až sem a jste zklamáni, že jste čekali víc, je mi líto. Pokud si odnesete pocit, že otázka očkování je složitější, než halasní odpůrci i příznivci připouštějí, tak jste se přiblížili tomu, o čem přemýšlím, když se někdo zeptá, „a necháte tu vaši cácorku očkovat proti XYZ?“

Sedím na židli v konkgresovém sále. Před chvílí skončila „přednáška“ Václava Cílka, spíš půlhodinové povídání o tom, na čem závisí naše životy ve světě, který se mění (což víme, ale moc nechápeme, jak se vlastně mění a kam směřuje). Přišel jsem sem proto, abych tu dohodl nějakou obchodní spolupráci, ale když jsem si přečetl, že tady Václav Cílek bude mluvit, dost jsem se těšil. Popsat jeho volné povídání je prakticky nemožné, jeho mentální záběr je naprosto neuvěřitelný a někdy i nesnadno sledovatelný. Hlavní poselství bylo v tom, že svět je tak komplikovaný systém, že jeho vývoj neumíme předvídat; jenom jsme si posledních padesát, sto, dvě stě let mysleli, že trochu ano ‒ protože se zrovna v tomhle období vyvíjel hezky, lineárně, předvídatelně. A teď se chová chaoticky a my jsme bezradní. (Skoro.)

Věci mají tendenci přicházet v nějakých blocích, kdy se během krátkého času uděje několik příhod, které se mi zvláštním způsobem v hlavě spojí.

Předevčírem jsem při čtení nějakého článku narazil na zárodek myšlenky: proč chce tolik lidí, aby stát „globálně“ řešil nějakou oblast, legislativně, represivně, systémově? Proč chtějí regulovat víc, další oblasti? Bankovnictví, sexuální výchovu, nebo dokonce stravovací návyky! Denně kolem sebe na mnoha příkladech vidíme, že ten (náš) stát nefunguje, jak má. Platíme daně na školství, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu ‒ ale když chcete, aby vaše dítě mohlo ve školce vyrábět s ostatními vánoční ozdoby, musíte přispět na materiál. (To jenom pro příklad; tomu dítěti to samozřejmě zaplatíte a nejspíš vás ani nenapadne o tom přemýšlet.) Proč pak po státu, který (moc dobře) nezvládá tyhle základní funkce, chtít něco dalšího? Zamyslete se a zeptejte se sami sebe, kdy vám, přímo vám, stát nějak opravdu pomohl? Nešlo by to bez něj skoro stejně dobře?

Střih. V. Cílek zahájil přednášku tím, že v Káhiře, odkud se právě vrátil, ukazoval taxikáři na mapě, kam se chce dostat. Ten taxikář viděl mapu poprvé v životě. Ve dvacetimilionovém městě. Dovedete si to představit? Prý tam funguje „sociální navigační systém“ ‒ vyrazíte přibližným směrem a pak se na místě někoho zeptáte, kde to je.

Střih. Na možnost selhání záložních zdrojů energie chladicích systémů Fukušimy Daiči upozorňovalo několik odborníků z několika proslulých univerzit. Úvaha byla velmi prostá: generátory jsou na zemi, když přijde velká voda, která přeteče sedmimetrovou zeď, zdroje selžou a reaktory se neuchladí. Ejhle, přesně to se stalo. Umístění generátorů na zemi neodporovalo předpisům. Zdravý rozum stál stranou, podle norem bylo všechno v pořádku.

Střih. Připravoval jsem pro jednoho zákazníka v rámci našeho projektu jeden důležitý dokument. Ten dokument byl přímo zmíněn ve smlouvě, kterou spolu máme, a měl mít určité formální náležitosti. Já jsem je nedodržel, nestihl, nevšiml. Celá věc byla naprostá prkotina, kterou jsem posléze dokázal napravit během dvaceti minut (v desetistránkovém dokumentu); tím nechci nijak umenšovat, že jsem skutečně udělal chybu. Ve firmě se tedy připravuje proces, který by měl opakování téhle chyby zabránit. Procesy se teď zavádějí všude. Na každý proces je papír, kde je maximálně podrobně popsáno, co má který účastník procesu v kterém kroku učiniti. Až odejdu z firmy, nastoupí místo mě jiný panáček, který si v procesu přečte, co má dělat, bude tahat za páčky a všechno bude skvělé.

Sedím tady, v sále, a přemýšlím, kde se bere ta snaha mít na všechno normy, předpisy, směrnice, zákony. Václav Cílek ví hodně o geologii, fyzice, meteorologii, astronomii, archeologii. Jak by asi vypadal popis procesu, který by měl vychovávat v našich školách z našich dětí další Václavy Cílky? A mohl by vůbec Václav Cílek dělat to, co dělá (tak dobře), kdyby v Akademii věd měli na všechno zavedené přesné procesy?

V Chartúmu prý nenajdete v policejní kanceláři jediný papír. Na nic je nepotřebují. Já vím, namítnete, že proto to tam taky vypadá, jak to vypadá. A jsme my tady s těmi našimi regulemi šťastnější? Máme pocit, že náš svět směřuje tím správným směrem? Opravdu?

Včera jsme po dlooouhé době byli s Mau na koncertě. Chvíli to vypadalo, že to ani nedopadne, ale zachránila nás prababička (díky!). Takže minirecenze:

Jak podle nadpisu asi tušíte, šlo o pražský koncert z aktuální šňůry Druhé trávy. Mau jsem předem varoval, že vzhledem k přítomnosti Ch. McCoye to bude „trochu víc bluegrass“ než obvykle, ale těšila se na R. Křesťana, takže jsme šli.

R. K.&D. T. vyšla před třemi týdny deska, která je ‒ zase, jak jinak ‒ dobrá. Těšil jsem se na nové kousky naživo a taky jsem doufal, že s „Trávou“ poprvé uvidím hrát Ivo Viktorina. V tomhle jsem se zklamal, změn v sestavě ostatně bylo víc ‒ místo Davida Landštofa seděl za škopky Kamil Slezák a obvyklou sestavu kapely doplnil houslista Josef Malina. Tomáš Liška za kontrabasem je pro mě velmi příjemná změna, nic proti Petrovi Surému, ale nějak mi k „Trávě“ neseděl.

Z nové desky toho nakonec moc nezaznělo, jen čtyři kousky. Zato ale došlo na českou verzi Not Dark Yet, která patří k mým nejoblíbenějším. „Nejoblíbenější může být jen jedna,“ říkal R. K., „ale já mám dvě. Tak vlastně dvě velmi oblíbené.“ Já mám těch nejoblíbenějších asi šest a druhá z těch šesti včera taky zazněla. Luboš Malina v ní vystřídal whistle, saxofon i banjo a ačkoliv písnička patří ke Křesťanovým nejstarším předělávkám, pořád je to stejně vynikají Telegraph Road.

Druhá půlka koncertu patřila Charliemu McCoyovi, který podstatně víc mluvil (než R. K.). Slyšet jižanskou američtinu je občas docela osvěžující (i když bylo vidět, že se Ch. McC. snaží, aby mu bylo rozumět). Kromě ostřílených klasik (tradicionály, countryovky) došlo i na džezovější věci a předělávky ragtimů. Foukací harmonika je výrazově docela plochý nástroj, takže to vyžaduje značné mistrovství, aby s ní šel dát dohromady repertoár na půl koncertu ‒ ale evidentně to jde. J. Malina a Luboš Novotný mi připadali z Ch. McCoye trochu nervózní, ale možná to jen byla nejistota z nezažitých aranží.

Když se Ch. McCoy loučil na pódiu s R. K. poté, co si zazpívali tři dueta, vznikla humorná scénka, kterak vystoupit jako host na svém vlastním koncertu. Celkově mi ale druhá polovina koncertu přišla slabší, navzdory lepšímu zvuku.

Zvuk mě zklamal. Vlastně ne, to je nepřesné; že v KC Vltavská (v sále, kam jsem chodil do tanečních) nebude dobrý zvuk, jsem čekal. Přesto mě na začátku zaskočilo, jak špatné to je: R. K. chvílemi nebylo vůbec rozumět, úrovně nástrojů se tak divně měnily. S postupujícím koncertem se zvukař velmi snažil a zvuk opravdu zlepšoval, takže druhá polovina už byla výrazně lepší.

Taky mě překvapilo, že nebylo plno, ale asi je spousta lidí na dovolených; sál byl zaplněný tak ze dvou třetin.

Závěrem jednoznačné doporučení: pokud se v průběhu léta budete mít šanci dostat na některý koncert, neváhejte a jděte. Písničky z nové desky jsou skvělé a Druhá tráva stále hraje jako málokdo v tomhle kousku světa.

Po předcházejícím ne zrovna úspěchu jsem byl notně zklamaný, že se mi nepodařilo Mau pořádně osvětlit krásy jachtingu. Následující den bylo od rána krásně a nakonec se mi podařilo přesvědčit tátu, aby přijel na Mácháč za námi, že se třeba svezeme.

Opět jsem zorganizoval odjezd, tentokrát jsme neponechali nic náhodě; Mau večer uvařila výbornou polívku, zadělala těsto na pizzu, já naložil všechny věci do auta, zkrátka nachystali jsme všechno, abychom ráno mohli vyrazit hned po snídani na vodu. Pizza se povedla, snídaně proběhla, odjížděli jsme asi v deset z Lípy, cestou nabrali hlídací babičku a k vodě dorazili jen s půlhodinovým zpožděním proti plánu.

Bylo krásně.

Vítr skoro nefoukal.

Po jedenácté se to zlepšilo, takže když přijel táta, rozhodli jsme se natáhnout plachty a vyrazit na vodu. Ženy se slunily (ty větší), hrály si v písku (ty menší) a otec se synem brázdili vody rybníka. Idylka.

Pravda, moc nefoukalo, takže to byla taková relaxační jízda, ale trochu jsme se povozili. Pak přišel oběd, odpočinek (trochu komplikovaný tím, že Maličká odmítala kdekoli spát).

Pořád čekáte na nějakou botu, co jsem vyrobil, že?

Před obědem jsme stáhli plachty, přivázali je ke stěžni a loď nechali jen na volném provazu, přivázaném k molu. Vítr foukal jen mírný, takže sice s lodí točil, ale nebylo třeba ji vyvazovat. Po jídle jsme sklidili nádobí, táta uklízel věci a já chtěl využít čas a jít natahovat plachty. Přitáhl jsem si loď k molu a ‒ protože jsem nechtěl šlapat po plachtách nacpaných v kokpitu ‒ stoupl na příď lodi. Jenže mi uklouzla noha. Nezazmatkoval jsem, do vody se mi nechtělo, a tak jsem se chytil stěžně. Nedošlo mi ovšem, že loď má vytaženou káču i kormidlo; milá loď se, přesně podle zákonů fyziky, hezky naklonila a začala se pomalu pokládat do vody. Pochopitelně jsem letěl za ní, cestou si narazil koleno o vzpěru stěžně a bezmocně koukal, jak se tento zvolna noří pod hladinu. Vyskočil jsem na bort a v sedě na boku lodi ji vyvažoval, aby se stěžeň nezapíchl do bahna. To všechno přímo před zraky všech zkušených členů jachtklubu.

Táta přišel, pomohl mi loď zase postavit a za chvíli jsme zase vyjeli na vodu. Vypouštěcí klapky v lodi za deset minut zlikvidovaly 200 litrů vody v kokpitu, plachty uschly během chvilky (je důležité je čas od času pořádně umýt) a na sálingách jsme měli krásnou květinovou výzdobu. Kdo z vás to má?

Po týdnech plánování se mi o víkendu konečně podařilo zorganizovat čas, abych odvezl naši piplanou loď ze Šumavy na Mácháč. Nebudu tady nikoho unavovat popisem toho, co všechno je třeba zařídit k tak triviálnímu úkonu (jen pro ilustraci: techničák od auta sice končí v červnu, ale na začátku, ne na konci; shnilý podběh už je fakt třeba opravit; atp.). Cesta proběhla vcelku hladce v sobotu. Tedy, proběhla... Prošourala se. Nějak mi nedošlo, že když začínají prázdniny, není nejlepší nápad jet stopadesát kilometrů z Prahy, pak zase do Prahy a dalších osmdesát na Mácháč. Ale co, zvládl jsem to. (Bez techničáku od vozíku, ten propadl v dubnu. No, snad bych to ukecal.)

Dva následující dny bylo hnusně. Neuvěřitelně hnusně. Loď jsme na sklonku druhého dne odvezli z Lípy na ten Mácháč. Ale jen jsme ji tam odvezli, protože bylo pořád hnusně.

Třetí den to vypadalo trochu lépěji, takže jsem celý nadržený zorganizoval rodinu tak, abychom hned po spaní mohli vyrazit na vodu. Maličká samozřejmě vycítila důležitost okamžiku a pro jistotu si na to pořádně přispala. Na vodu jsme se dostali v půl čtvrté. Odeslali jsme babičku s Maličkou na přilehlou pláž a jali se chystat bižuterii kolem lodi.

Byl jsem na nás pyšný, že i první skládání po zimě jsme zvládli za neuvěřitelných 45 minut (bez plachet, abych úplně nebájil). S Mau jsme dokázali pustit loď na vodu, od místních jsem vyzvěděl, kudy objet zadní molo, abych se nezapíchl do bahna, navlíkl jsem se do neoprenu, protože moc pěkně foukalo, a s velkou slávou natáhl kosatku ‒ s vydatnou pomocí od Mau. Do kokpitu jsem naskládal hlavní plachtu, všechno zajistil, Mau nainstruoval kde na mě má čekat na předním molu a s velkou slávou a pocitem absolutního štěstí odrazil od břehu. Vítr foukl, fireball vystřelil po hladině kolem mola, já spustil káču a ve stoje jsem hrdě kormidloval. Kdyby byly kolem nějaké davy, kynul bych jim jako tatíček.

Když jsem molo objel, došlo mi, že jenom na kosatku to proti takhle silnému větru nenastoupám. Zkusil jsem asi dvakrát přehodit, ale to nejlepší, čeho jsem docílil, bylo neztrácet výšku. Začal jsem poněkud panikařit ‒ sám na stokilové lodi, jen s kosatkou (aspoň mě to tam neshodí) a s představou, že tady budu několik hodin jezdit sem tam, dokud nepřestane foukat (proboha, vždyť mě to snáší na ten mostek!). Zkusil jsem vytáhnout hlavní plachtu, ale na vodě a sám jsem neměl šanci (což je dobře, protože kdybych ji vytáhl, sfoukl by mě ten vítr pod most stejně, a navíc naplacato). Nezbylo než stáhnout kosatku a k molu dopádlovat.

Což se snadno řekne a hůř udělá, zvlášť když fouká přímo od toho mola. Nakonec jsem to stihl dřív, než mě vítr donesl k mostu. No a pak pádloval, pádloval a pádloval. Dokodrcal jsem se k molu, ale zrovna v tu chvíli si dvě velké plachetnice usmyslely kotvit přesně tam, kde se já zuby nehty držel, takže ještě nastala humorná scénka „stahujeme plachty za větru, na vodě a při vyhýbacím manévru s mnohonásobně větší (a těžší!) lodí“. Ale i to jsem ‒ opět s vydatnou pomocí již značně otrávené Mau ‒ zvládl. A pak znovu pádloval, abych se vrátil s lodí zpátky ke břehu.

Když jsem vystupoval z lodi na břeh, uklouzla mi noha po kosatce a narazil jsem si holeň. Jachting je krása!

Čas od času má člověk pocit, že je všechno naprd. Obvykle to způsobí nějaká souhra okolností, v práci se nepodaří dotáhnout projekt, bouřka porazí strom na zahradě, soused naboří sloupek od plotu, děti jsou protivné, žena dává najevo nespokojenost s provozem domácnosti a vy jste před rokem zapomněli zaplatit složenku, takže teď zaplatíte desetkrát tolik. Když se k tomu přidá ještě trochu únavy a nějaká lehká choroba, je na depresi zaděláno.

Jen velmi málo lidí, co znám, se s takovou situací umí vyrovnat dobře. Většina z nás se v tom plácá, nadáváme na kde co, jakoby se tím mohlo něco spravit. Občas se nám uleví, ale s postupujícím špatným obdobím už ani to ne. Protože neštěstí nechodí po horách a náhody nechodí samy, obvykle se toho začne sypat víc na mnoha frontách. Někteří jsou nespokojení, další jsou nespokojení, že ti první jsou nespokojení.

Mám štěstí, že mám velmi chytrou ženu, chytrou ve všech smyslech toho slova. Nejen, že je nadprůměrně inteligentní (jinak bych si ji nevzal), ale je chytrá i tím sociálním, empatickým způsobem. A protože je mnohem zkušenější manažerka než já, neustále se od ní něco učím. Jedna z nejcennějších věcí, kterou jsem se naučil, je snaha o vnitřní dobrý pocit z toho, co ‒ a hlavně jak ‒ dělám. To podstatné by se dalo vlastně pojmenovat jako nadhled, angličtina pro to má moc pěkné slovo attitude.

V kostce jde o to, že teprve když se sami vnitřně ukázníte a podíváte se na každý problém, kterému čelíte, co možná nejobjektivněji, najdete určitě i nějakou pozitivní věc, kterou jste předtím přehlédli. A i kdybyste ji nenašli, už jenom ta snaha vás donutí se od toho problému trochu odtáhnout. A hledáním těch lepších stránek uvidíte i celý problém trochu „lepší“.

Je mnoho způsobů, jak toho dosáhnout a jak se vytáhnout z depresivní nálady typu všechno je nanic. Jeden ze způsobů, který na sobě zkouším (a světe div se, ono to funguje), je technika závodního koně, která zhruba říká, že když od sebe chcete špičkové výkony (a to chcete, když chcete všechno stíhat a zároveň to dělat dobře), musíte se sebou zacházet jako se závodním koněm. Trénovat, tvrdě makat, ale taky hodně odpočívat, spát, odměňovat se za dílčí úspěchy a hlavně si užívat svoje postupné zlepšování. Důležité je nechtít všechno najednou (vlastně to trochu připomíná to konfuciánské pravidlo, že tisíc mil dlouhá cesta začíná prvním krokem). Špalku, díky.

Druhý způsob, který je ještě jednodušší, je postavený na myšlence, že když se vám všechno nedaří, je problém ve vás. Ne v tom smyslu, že byste byli tou příčinou. Ale vy jste ten, kdo má ze všech těch věcí v hlavě problém. Můžete řešit jednotlivé problémy, ale jednodušší ‒ a rychlejší ‒ je změnit ten svůj mentální model. Na tohle používám něco, co jsem si pro sebe pojmenoval technika úsměvu. Kdysi mi o tom Mau vyprávěla, já to zasunul někam do nevědomí, kde to dlouho dobu leželo bez povšimnutí, až jsem to „objevil“. Naučila mě to vlastně Maličká, která je pochopitelně nejhezčím dítětem, které po téhle planetě kdy lezlo; od(jejího)malička se na ni smějeme, protože ji máme rádi a připadá námje děsně roztomilá. A já jednoho dne zjistil, že když odejdu do práce dost pozdě, abych ji ještě ráno viděl a stihl se na ni několikrát usmát, mám celý den mnohem lepší náladu, dokonce i přesto, že přijdu pozdě a dostanu vynadáno. Začal jsem s tím pracovat vědomě a přišel jsem na to, že to fakt funguje; jenom tím, že tělo dělá něco, co si vnitřně spojujeme s příjemnými věcmi, se člověk najednou začne cítit líp.

Třetí věc, kterou na sobě teď zkouším a kterou jsem odposlechl ve třetí snídani, je technika pěti pozitivních věcí. V kostce: na konci každého dne věnujte pár minut tomu, že si sestavíte seznam pěti věcí, které se vám ten den povedly nebo z nich máte docela obyčejnou radost. Vypadá to nejdřív jako prkotina, pak budete mít pocit, že pět je hrozně moc, že si nevzpomenete ani na jednu, ale nakonec se to nějak zlomí a zjistíte, že to jde. Jsem lajdák a nedělám to důsledně každý den, ale vždycky, když si na to vzpomenu, mi to zlepší náladu. A to je to, o co jde především.

Dneska ráno jsem vezl auto ze servisu. A když jsem přijel do práce, uvědomil jsem si, že ‒ přestože jsem jel přes celou Prahu ‒ jsem neviděl ani jednu bouračku, nikdo na mě netroubil, já na nikoho netroubil, neťukal jsem si na čelo a nenadával. V práci jsou všichni usměvaví. Určitě je to tím, že začalo léto a venku je hezky. A to znamená, že svět je jen takový, jaký ho máme ve svých hlavách. Jasně, že problémy jsou a budou. Nejdřív je třeba ovšem změnit svůj mentální model světa a pak možná i ten svět okolo. „Systém“ jsme my.

V březnu měla moje máma narozeniny. Chtěli jsme jí udělat radost a koupit jí lístky na operu, kterou miluje. Pročesal jsem programy na několik měsíců dopředu, chvilku telefonoval a nakonec se (na poslední chvíli) vydal s Maličkou na nákup lístků.

Koupit v sobotu odpoledne v centru Prahy lístky na konkrétní představení se ukázalo býti poněkud těžším, než jsem si myslel. Když chci někomu dát lístky jako dárek, je mi nějak blbé je koupit přes internet a poslat je obdarovanému mailem. Chtěl jsem prostě nějakou fyzickou věc, kterou můžu opravdu darovat. Nakonec jsme s Maličkou uspěli v pokladně Státní opery, což byl pro Maličkou zážitek, který ji téměř na hodinu připravil o řeč, ale o tom teď psát nechci.

Ty lístky totiž byly na červnové představení Janáčkovy Káti Kabanové v Národním divadle v inscenaci Roberta Wilsona. Záměrně jsem vybral představení, na které bych sám nešel, aby to nevypadalo, že dávám mámě lístky na něco, co bych chtěl sám vidět. Ačkoliv už mám leccos naposloucháno a z vlastní praxe i docela odehráno, k opeře jsem zatím pořád nějak nedorostl. K Janáčkovi mám vztah značně ambivalentní, některé věcí, které jsme se sborem zpívali, byly skvělé, jiné byly příšerné.

Minulý víkend jsme v sobotu spokojeně skautovali v Jižních Čechách, Mau pracovala, já přijel z přednášky v Rokycanech a zrovna jsme s Maličkou obdivovali místní stádečko koz, když v tom telefon: máma, „sháním někoho, kdo by se mnou šel na tu operu!“ Chvíli jsem cosi blekotal, ale nakonec mě přemluvila, bratr prý nemůže a sama jít nechce.

Celou neděli jsem se toho bál. Museli jsme trochu upravit plán, abychom se stihli do Prahy vrátit včas, celé odpoledne jsem podvědomě hlídal hodinky, jestli už není moc hodin... Taková malá nervózní hrůzička. (Nakonec jsem samozřejmě přiběhnul na poslední chvíli, pod dojmem, že mám stále ještě dost času, jsem tak dlouho nespěchal, až už žádný čas nebyl.)

Dosedli jsme s mámou chviličku před začátkem a stala se mi zvláštní věc. Na těch asi nejlepších místech, která v divadle jsou, jsem se neuvěřitelně rychle uklidnil, nervozita ze mě spadla a začal jsem se těšit, co bude.

Nebudu popisovat představení samotné, od toho jsou recenze; jen chci podotknout, že se mi minimalistická scéna a nasvětlení pódia od začátku líbily, stejně jako záměrně strojené pohyby herců / zpěváků. Vzhledem k tragickému námětu mi tohle zjednodušení ad absurdum nepřipadalo samoúčelné, právě naopak, jakoby se tou jednoduchostí jen ukazovala bezmoc, kterou člověk v takové situaci cítí. (Máma z toho v prvních dvou dějstvích nadšená nebyla, ale nakonec říkala, že se jí to na konci taky zdálo docela dobré.)

Co mě hodně překvapilo, je Janáčkova hudba. Zpěvy jsou spíš deklamativní, většinu melodií obstarává orchestr (který hrál ten večer výborně!) a Janáček se naprosto nebál nechat zazpívat herce pár replik, přerušit árií melodickou mezihrou, která buď dokáže udržet napětí nebo naopak romanticky vyprávět o lásce, aby po chvíli znovu herec dozpíval část svého sóla. Nevzpomínám si, že bych kdy a jinde tohle slyšel. Kdyby nic, jenom z té muziky bych měl velkou radost.

Co mě překvapilo ještě víc, byl fakt, že mě představení celou dobu bavilo. Bál jsem se, že na tom budu jako Horníček na Wagnerovi, ale ani chvilku jsem se nenudil. Kdyby mi někdo tvrdil, že půjdu na operu prakticky bez scény a výpravy a budu z ní nadšený, jaké je to skvělé divadlo, nevěřil bych mu.

Takže jako (zatím) operní barbar můžu doporučit: na Káťu Kabanovou do Národního běžte, stojí to za vidění / slyšení. Já mám úkol jasný: vzít na milost i další opery.

Kvízová otázka úvodem: jak spolu souvisí geocaching, objektivy Nikkor a štěstí?

Úvod do situace. Prosluněný víkendový den, v němž se otec vydává na odpolední výlet se svou dvouletou batolou. Okolí České Lípy skýtá velké množství příležitostí pro relaxaci na procházce, tedy otec hledá vhodnou kešku na místě, kde ještě nebyl. Krátký průzkum pomocí mobilního telefonu nabídne jednu vhodnou nedaleko Sloupu v Čechách.

Po příjezdu k místu se vše odvíjí příznivě, batola se batolí, cestou dvojice potkává mnoho atrakcí, např. rychle tekoucí potok, stádečko koz a louku plnou kvítí. Keška se jmenuje Cikánský důl, ovšem otec záhy zjišťuje, že navzdory názvu se poklad nachází nahoře na pískovcové skále. Po chvíli váhání se i s batolou vydává vzhůru. Cesta kolem je sice do kopce, ale nijak prudkého, takže výstup dvojice zvládá v průměrném čase. Zatímco batola se batolí v bezpečné vzdálenosti od okraje, otec nalezne slibovaný poklad, což vyvolá patřičné nadšení. Otec zapisuje nález pokladu do logbooku a posléze, stižen podivnou marnivostí, se rozhoduje dvojici vyfotografovat. Za tím účelem potřebuje na fotoaparát nasadit objektiv s kratší ohniskovou vzdáleností, jenž se t. č. nachází v batohu, zanechaném u pokladu. Otec tedy přiskakuje k batohu, vytahuje (samozřejmě ten nejkvalitnější) objektiv a pak už jen bezmocně pozoruje, jak tento poskakuje po svahu dolů, jednou, dvakrát se odráží od kamene či kmene stromu, načež za majestátního šumění stromů mizí za hranou skály směrem dolů. Otec se nevěřícně dívá střídavě dolů ze skály a na batolu, která se naprosto spokojeně prohrabuje krabicí s pokladem. Kromě zvuků lesa panuje ticho.

Po několika minutách tuhého vnitřního boje otec dokáže na batolu promluvit klidným hlasem a začne ji přesvědčovat, že nastal čas se vrátit dolů a pokračovat ve výletu. Batola přiměřeně protestuje, následuje uložení pokladu a po čtvrt hodině dvojice sestupuje z kopce opět dolů. Otec se marně snaží odhadnout, kudy objektiv asi mohl ze skály padat a kde by se po dopadu nacházel, pokud by nezůstal zaklíněn mezi kamením. S batolou ovšem průzkum terénu není možný, takže po pěti minutách postávání se otec smutně vydává na pěší cestou loukou. Batola ho většinu času zvědavě pozoruje a nakonec se zeptá, „Ty seš smutnej, tatíntu?“

Otec se asi po půl hodině ze zážitku vzpamatovává a zbytek výletu proběhne podle předpokládaného scénáře: prohlídka jeskyní, pobyt na prosluněné louce, házení klacíků do potůčku, zkoumání lesní flóry atd. Cesta zpět vede kolem inkriminované skály, otec se tedy znovu (marně) pokouší odhadnout a náznakem zahlédnout, kde by se drahocenný kus techniky mohl nacházet.

Po příjezdu domů se otec plačky svěřuje své ženě, jaký je vůl. Žena otci vyčiní, že nemá rozum, chodit na takovou skálu s dítětem (marně se otec brání, že batola byla celou dobu v bezpečí), ale potom ho utěší a navrhne, že se na místo vydají spolu a pokusí se nešťastný optický prvek nalézt.

Závěr příběhu je následující: Nevím, proč jsme tam vlastně jeli znovu. Pravděpodobnost, že to ten kus skla vůbec přežil, byla velice malá. Pravděpodobnost, že jeho zbytky najdeme, byla ještě menší. Po deseti minutách se mi odspodu podařilo najít místo, kde jsme nahoře byli, a vyškrábat se po svahu pod samotnou skálu. Deset minut jsem koukal, kam tak asi mohl zapadnout. Když jsem viděl tu výšku, definitivně jsem se smířil s tím, že je po něm. A když jsem se otočil a klouzal po svahu zpátky k cestě, uviděl jsem ho. Ležel v ostružinách asi tři metry od cesty. Holky k němu došly ve stejnou chvíli jako já. Nejenom, že to přežil, ale dokonce to přežil naprosto bez úhony. Dokonce ani plastové krytky se nerozbily. Pouzdro navíc nenese žádný škrábanec, trhanec, nic. Na celé věci je stejně neuvěřitelné, že ho nenašel někdo před námi, během odpoledne po té cestě jistě prošly desítky lidí. Vlastně nevím, co si z toho vzít za ponaučení. Vlny radosti, že se nic nestalo nikomu z nás, střídané smutkem ze (zbytečné) ztráty nejlepšího objektivu, smíření se stavem věcí, zakončené radostí z nálezu a zároveň lehký pocit nejistoty, že se mi to snad všechno nezdálo?

Pouzdra Lowepro můžu jedině doporučit. Možná bych mohl výrobci i poskytnout reklamní slogan: 30m výškový rozdíl? Žádný problém. Mau patří velký dík za podporu: máš u mě ještě hodně sloupských kremrolí, má milá.

V lednu jsme zjistili, že potřebujeme nahranou čtvrtou písničku, abychom mohli poslat demo do nějaké soutěže. Tak jsme během pár dní tu písničku nahráli.

Pak jsme si rozmysleli, že vlastně demo nikam posílat nebudeme. Ale nahrávka zůstala. Chvilku trvalo, než jsme se donutili ji smíchat a dodělat, ale povedlo se.

Na kapelních stránkách ke slyšení, jakmile bude i ke stažení, doplním odkaz.

Podobně jako Foo Fighters i my jsme před chvílí vylezli ze studia a máme nahranou další písničku. Něco málo povídání o procesu vzniku jsem sepsal na kapelní stránky.

Jakmile budou stopy smíchané, určitě tu najdete odkaz.

Už jenom týden chybí do příštího koncertu, takže si poznamejte v kalendářích: pondělí 24. ledna, v restauraci U Vodárny společně s kapelou Bezpatyboty od 20.00 hodin. Těšíme se na viděnou! :-)

Náš dům je plných různých lidí.

Když jsme se v červnu 2009 stěhovali, bydlela v prvním patře rodina se dvěma malými dětmi. Ve stejně nevelkém bytě, jako je ten náš. Na chodbě měli bednu na kočár, která – jak jsme záhy zjistili – byla trnem v oku všem ostatním nájemníkům. Postavili jsme si ještě jednu (menší) vedle té jejich. Protože bedny byly ve zvýšeném přízemí, kam se od vchodových dveří musí překonat deset schodů, byl za vchodem připravený jednoduchý nájezd (dvě dlouhá prkna spojená příčkami), který stál většinu času opřený o zeď a sklápěl se jen, když to bylo potřeba.

Na konci loňského léta se rodina odstěhovala pryč (z Prahy) a bednu a nájezd nám laskavě přenechali. Koncem září nájezd zmizel. Našli jsme ho na dvoře na hromadě suti. Vrátil jsem ho na místo, ale za dva dny se ztratil úplně. Nikdo se nám neobtěžoval nic říct. V polovině října se majitelé našeho bytu na domovní schůzi dozvěděli, že nájezd byl odstraněn proto, že holčička už chodí, nájezd tudíž není potřeba. Tento závěr odhlasovala většina obyvatel domu. Ani slovo omluvy, že nám nájezd sprostě ukradli, dokonce se nám to ani neobtěžovali říct. Cosi jsme si pomysleli a skáčeme s kočárem po schodech.

Dnes ráno jsem na nástěnce objevil cedulku s nápisem: Někdo v tomto domě je tak ubohý, že krade napínáčky z nástěnky! Styďte se!

Celý den jsem se bavil nápadem, že až půjdu domů, připíšu k napínáčkům ještě nájezdy na kočár, ale někdo mě převezl.

Odpoledne už tam nebyly ani napínáčky, ani cedulka. Styďte se!

Tohle si nemůžu nechat pro sebe: dneska jsem zjistil, že se sem v červenci podívá Socalled, David Krakauer a Fred Wesley, takto jádro uskupení Abraham Inc.

Jestli vás zajímá, co vznikne, když se smíchá klezmer s funkem, neměli byste chybět na koncertu 12. července 2011 v Lucerna Music Baru.

Malá ochutnávka z webu.

A ještě: Ježíšek si myslí, že mi největší radost udělal komixama. A má recht! (Ale z toho Waterse – doufám – taky budu mít orgáč.)

Občas se s někým o něčem hádám. Nemyslím teď dohadování, kdo měl co udělat a neudělal nebo jestli bude lepší nakoupit v úterý anebo ve čtvrtek.

Příroda nás vybavila každého jinou myslivnou, což v kombinaci s jedinečnou kombinací zkušeností a vzpomínek vede k tomu, že si v podstatě každý z nás vytváří svůj vlastní obraz světa kolem. (Jak říká můj oblíbený Stopařův průvodce po Galaxii, každý z nás má svůj vlastní vesmír očí a uší.)

Ono je to asi dost užitečné, soupeření myšlenek nejspíš opravdu vede k výběru těch nejlepších, alespoň většinou. S diskuzemi už je to složitější. Co mi trvalo nejdéle (a pořád se to učím), je odpoutat se od osobnosti „protivníka“, nepoukazovat na jeho vlastnosti, minulost nebo vztah ke mně, ale zaměřit se jenom na to, co říká (píše). Je to skoro vždycky těžké, dokonce tím těžší, čím je mi druhá strana bližší.

Onehdy jsem se se svou čerstvě nabytou sestrou hádal o školách v Africe. Předtím jsem s Mau nesouhlasil v tom, jestli mají novináři spolupracovat s politiky. Úplně čerstvě jsem s mámou neshodl v diskuzi o migraci doktorů na Západ. Všechny tyhle debaty měly jednu společnou věc, se kterou nesouhlasím: zobecnění.

Pravděpodobně je to přirozená věc. Když vezmete nějaký dostatečně složitý problém, kterému (trochu) rozumíte, utvoříte si myšlenkový model jak to funguje (nebo jak by to mělo fungovat). Když tenhle model zobecníte na celou třídu problémů, může se stát, že vám vyjde něco, co je překvapivě docela dobře použitelné na většinu těch problémů.

Jenže já všude kolem sebe vidím, že svět takhle nefunguje. Věci se neskládají do větších celků proto, že by do sebe přirozeně zapadaly, ale proto, že je někdo donutí, aby do sebe zapadly. Je vlastně jedno, čeho se to týká, jestli politiky, zdraví, vzdělávání; všude vidím, že lidi – kteří o dané oblasti rozhodně dost vědí – špatným zobecňováním vytvářejí něco, co v důsledku nejenom, že nepomáhá tam, kde pomáhat mělo, ale velmi často to přímo škodí. (Pro příklad není třeba chodit daleko: původně jistě dobře myšlená a v zákoníku práce zakotvená ochrana mateřství vede k tomu, že vdanou mladou holku po škole skoro nikdo nechce zaměstnat, protože čeká, že během několika let otěhotní.)

(Dobrá paralela se dá najít v programování. Při řešení konkrétního problému člověk velmi často přijde na to, že zobecněním problému by se dalo získat něco, co by bylo možné použít v budoucnu k řešení trochu jiného problému. Otázka je nalezení té správné míry: přílišným zobecněním může vzniknout něco, co sice může snadno řídit atomovou elektrárnu, ale je příliš komplikované to donutit k prostému zálohování souborů na disku [což byl původní problém].)

Abych tuhle snůšku myšlenek nějak uzavřel: nevěřím na zobecnění. Jsou jednoduchá, lákavá, někdy nutná. Ale nevěřím, že jsou dobrá.

Výše zmíněná filozofická kniha říká:

Za to já nemůžu. Nemám s lidmi nic společného. Pán ví, že nejsem krutý.

Aha! Řekl jste „Pán“ – přece tedy v něco věříte!

To je můj kocour, říkám mu Pán. Snažím se být k němu laskavý. Působí mi potěšení chovat se určitým způsobem k tomu, co se mi jeví jako kocour. Děláte snad něco jiného?

Hezké svátky a všechno nejlepší v roce 2011.

O tom, že naše auto je v podstatě náklaďák, už jsem psal posledně.

Celá věc má ještě jeden rozměr. Neustálé převážení věcí, lidí nebo zvířat z místa na místo se neobejde bez zbytků. Někdy to jsou opravdu zbytky věcí (obaly, tašky, přepravky), někdy zapomenuté kusy oblečení, hračky, ale hlavně odpadky. Účtenky z nákupů, lístky z parkovišť, papírky od bonbónů, obaly od snědených jídel, prázdné lahve.

Nikdy jsem netrpěl přehnanou snahou auto nějak uklízet, aby bylo čisté a vymydlené; snažím se, aby z něj bylo vidět ven a dalo se v něm sedět, aniž by se člověk umazal. Od té doby, co máme Maličkou, ovšem pozoruju, že počet věcí, které v autě zůstávají, neuvěřitelně vzrostl. Zpočátku jsem se tím znepokojoval.

Minulý víkend jsme potřebovali půjčit auto, sehnali jsme nakonec dvě. Oba majitelé – oba zhruba stejně staří otcové jako já – mi do telefonu říkali, „prosímtě, rád ti ho půjčím, ale je tam hroznej bordel!“

Opravoval jsem na Klámě střechu. Byl začátek listopadu, sobota ráno a já seděl na střeše a letlampou nahříval asfalt, abych zalepil praskliny ve střešní lepence. Foukal vítr, ale jinak bylo nádherné počasí, na sluníčku se dalo sedět jen tak v tričku.

Výletu na střechu předcházela příprava, která vlastně začala tím, že jsem musel udělat pořádek v autě. Totiž, naše auto slouží téměř permanentně jako náklaďák. Převážím(e) nábytek z Prahy do Lípy, hudební nástroje z Prčanice do Prahy nebo Brna a zpět, Astropisy z hvězdárny do skladu (tj. našeho sklepa) nebo obráceně. Tu sobotu ráno jsem vezl zrovna čerstvé Astropisy na hvězdárnu, přičemž jsem z nich vytřídil „špatné“ kousky (potrhané, ušmudlané obálky nebo špatně oříznuté jedince) a přihodil je k běžnému papírovému odpadu; kontejner na papír máme na Klámě přímo před vraty, takže jsem to tam všechno pěkně uklidil.

Nejdřív přišel ke kontejneru chlap kolem třicítky, při těle a slušně oblečený, a začal se v něm přehrabovat. Zhasnul jsem plyn a díval se, co vyloví, pamětliv, co jsem tam před hodinou sám vysypal. Chvíli se jen tak přehraboval, načež vytáhnul rok starý Reflex, což mě opravdu hodně překvapilo. Následovalo kradmé rozhlédnutí (nepodíval se ovšem nahoru, takže moje nehybná postava na střeše zůstala nespatřena) a pak vítězoslavně odkráčel prostředkem ulice. Poprvé v životě jsem viděl jít příslušníka této etnické menšiny s Reflexem pod paží.

Tím ovšem představení neskončilo. Po necelé hodině se ke kontejneru dostavila madam v důchodovém věku s RVHP taškou a také poměrně upraveným zevnějškem. Opět následovalo přehrabování v kontejneru, odkud posléze putoval zpět na denní světlo další Reflex, několik Respektů, reklamní letáky a pak několik kousků od jiných přispěvatelů, aby vytěžení završil čerstvý...

...Astropis (špatně oříznutý zmetek). Paní zaváhala, chtěla ho hodit zpátky do kontejneru, ale pak časopisem zalistovala a opatrně a pomalu ho položila do tašky. Zbytek druhého dějství byl stejný: kradmé rozhlédnutí, načechrání peří a odchod středem. Musel jsem se kousat do rtu, abych se nesmál nahlas a neprozradil se. Tehdy jsem měl jenom radost, že Astropisem dokážeme zabodovat i tam, kde bychom to sami nečekali.

S odstupem si ovšem říkám, jestli jsem ve skutečnosti neobjevil dokonalý distribuční kanál pro kvalitní četbu?

Titulek vyjadřuje bezradnost, jak tohle pojmenovat. Odposlechnuto na různých místech, v různých časech a od různých lidí, přesto tak nějak jedno a totéž.

Malý synek kolegy z bývalé práce zanechán na celý den u prarodičů, byv shledán dostatečně zmužilým a velkým, aby se s touto situací vyrovnal. Po několika dotazech, kde je máma, pochopil svoji situaci a zhodnotil ji slovy: „Mámu nemám. Babičku nechci.“

Dětský mejdan u kamarádů, mezi desítkou dospělých se hemží jen o málo méně dětí. Starší dcera hostitelů si právě na nohu navlékla plastové kusy lega, které představují střechu s vikýřem (a jí momentálně slouží jako chrániče nártů). Na dotaz, „Aničko, ježkovy voči, cos to vymyslela?“, odpovídá s naprostou samozřejmostí, „Ježkovy voči jsem nevymyslela!“

Noc. Ložnice. Ona šeptá jemu, „musíme mít hodně dětí, abysme si užili hodně radosti“. Batole, které (teoreticky) dávno spí, nahlas prohlásí, „no, ano! Spávně.“

Pavel Bobek letos na jaře vydal desku Víc nehledám. Recenzenti ji vesměs chválili (asi nejlepší recenzi, kterou jsem četl, napsal gerlant), jména jako Malina, Křesťan a Nashville slibovala vysokou kvalitu.

Rozhodl jsme se, že si desku koupím. A protože se v českých zatuchlých vodách konečně cosi pohnulo a v létě se na „největším českém hudebním serveru“ (pche) i-legalne.cz začala prodávat online music bez DRM (pokud nevíte co to je, tak jde o zkriplení souborů [MP3] tak, aby je nedokázalo přehrát vaše autorádio, přehrávač a jiný počítač než ten od správné firmy se správným softwarem; původně mělo jít o ochranu proti kopírování, která ale ve skutečnosti hlavně znepříjemňuje život legálnímu vlastníkovi), chtěl jsem ho zkusit. Víc nehledám jsem v nabídce serveru našel.

Prostudoval jsem obchodní podmínky a usoudil, že s nimi můžu žít v míru. Ani mě nelákalo, že ušetřím víc než stovku, ale když už jsem se rozhodl, že tu desku chci, nechtělo se mi ještě zjišťovat, kde se dá koupit cédéčko nebo na něj dva týdny čekat. Takže jdeme na to: registrace, vložit do košíku, zaplatit přes platební bránu. Všechno OK, peníze zmizely z účtu, asi za pět minut přišel e-mail, že objednávka je vyřízena a můžu si stáhnout Bobka.

V nabídce na stažení souborů si člověk může vybrat typ souborů (MP3 vs. WMA), bitrate (BR; nevíte-li co to je, vystačíte si s pravidlem čím větší, tím lepší), klikne na stáhnout, na serveru se soubory zabalí do ZIPu a uživatel dostane odkaz na stažení. Tedy, teoreticky.

Že to opravdu funguje, jsem zjistil, až když jsem našel tu „správnou“ kombinaci formátu a BR. Ve WMA a s BR = 192 kbps to jde, jinak ne. Hm.

Takže bilance: měl jsem písničky prakticky hned, ušetřil jsem stovku, ale nemám booklet z cédéčka, dostal jsem písničky ve formátu, ze kterého si je musím překódovat, abych si je mohl pustit v autě (totéž bych musel udělat s CD), a ještě jsou s horší kvalitou než z toho CD. Kdyby ještě měly mít DRM, vůbec by nemělo cenu je kupovat. Takhle si i-legalne.cz zaslouží dvě hvězdičky z pěti; ne proto, že je na výběr jen jeden konkrétní formát a BR, ale proto, že se to nedozvíte předem.

A abych nezapomněl – ta deska je výborná.

Po pěti měsících nesoustavné (ale intenzivní) práce se nám podařilo nahrávky domíchat, zmástrovat a vyleštit, takže se konečně můžeme pochlubit tím, že máme nové demo!

Písničky jsou přímo k poslechu na kapelním webu nebo si je můžete stáhnout:

• Don Juan
• Výročí
• Verona

Stahujte, poslouchejte, jásejte, chvalte a šiřte, kde můžete. :-)

Při úterku jedna rychlá pozvánka:

Pokud budete mít v sobotu 30. října 2010 odpoledne čas, zastavte se na poslední akci v klubu U náčelníka (roh Korunní a Šumavské, Praha 2). Náčelník na tomhle místě bohužel končí.

Nabídku zahrát si tam jsme dostali na poslední chvíli a seznam zúčastněných slibuje, že akce bude dobrá, takže jsme rádi souhlasili. V rámci vstupného je částečně zajištěno i občerstvení.

P. S.: Když se všechno povede, zazní další novinka. ;-)

Hodně jsme teď hráli. Bylo mi dopřáno luxusu nestarat se o dovoz věcí (nemohla by amatérská kapela mít amatérské bedňáky?) a přijet na koncert metrem nebo přijít pěšky, dát si pivo (dvě, tři, dvě...) a po produkci se zase vrátit stejným způsobem domů.

Když koncert začíná po osmé, málokdy mam šanci dostat se domů před půlnocí. Takže posledním metrem. Po koncertě se mně vždycky dostaví zvláštní kombinace únavy a zjitřeného vnímání – „ranní vstávání, celý den v práci, odpoledne na chvíli s dcerou na hřiště, pak zhltnout housku a honem do klubu“ vs. „hráli jsme dobře / špatně, bylo narváno / nikdo nepřišel, ve třetí písničce jsem zvoral nástup, ta holka u druhého stolu vlevo byla fakt pěkná a neznám já ji vlastně odněkud?“

A v tomhle rozpoložení jedu metrem a vidím, slyším a čuchám kolem sebe řvoucí opilce, třesoucí se feťáky a bezdomovce, kteří jsou v několikanásobné početní převaze nad všemi ostatními. Naplno mi dojde bezvýchodnost tohohle začarovaného kruhu: v Praze nefunguje (mimo jiné) noční doprava → kluby a hospody zavírají v jedenáct (nebo dřív) → poslední půlhodinu převažují v metru pochybné existence → není důvod zlepšovat dopravu, a znovu dokola. Dokud se z Prahy nestane kulturní město, nebude tu kultura. Hm.

Přivezl jsem ti kapitána Korkorána...

To je nějaký pivo?

Nesnáším slovo „produkt“. Vlastně ne, proti slovu samotnému nic nemám.

To jen jeho nadužívání, zneužívání a využívání v nevhodných situacích mi ho zprotivilo. V marketingových materiálech, ve vývojářských prezentacích, při obchodních jednáních, na webu, všude jsou produkty. Jeden slovník, který mám po ruce, definuje produkt jako „něco (vyrobeného), co má stávající hodnotu nebo potenciální užití“. Obvykle se tím odbyde všechno, co je nějak hotové, zabalené, alespoň někdy někde to (chvilku) fungovalo. Marketéři tím ale často myslí i naprosto virtuální věci, služby, někdy dokonce i emoce. Výsledkem je, že slovo samotné nemá žádný obsah, smysl. (Stejně jako „řešení“, to potkal velmi podobný osud.)

Maličká vyrobila onehdy moc pěkný produkt, přímo na podlaze v předsíni. Vzpomenu si na to prakticky ve všech případech, kdy to slovo vidím nebo slyším. Obvykle se tohle přirovnání ukáže jako překvapivě přiléhavé.

Zkusil jsem pár dní používat jako hlavní prohlížeč Google Chrome. Jen tak, abych si vyzkoušel, jestli je opravdu použitelný.

Po pár dnech je verdikt stále nejistý. Prakticky všechno v něm funguje (narazil jsem na jedinou stránku, která ne zcela fungovala). Pořád mám z tohohle prohlížeče tak trochu divný pocit, ale cítím, že je to z větší části nezvyk. Rychlost je rozhodně moc příjemná, stejně jako minimalistické uživatelské rozhraní, které se mi velmi líbí.

Importoval jsem si záložky z Firefoxu a zjistil, že fungují zkratky (keywords), tj. například když chci jít na nejlepší blog, napíšu jenom j. Pro nově přidané záložky jsem ale nikde nemohl najít, kde tu zkratku nastavit.

Po chvíli pátrání jsem objevil, jak na to; třeba se to bude hodit i někomu dalšímu.

V Options (pod ikonkou s montážním klíčem) je třeba kliknout na tlačítko Manage u vyhledávačů (Default Search), otevře se okno se seznamem vyhledávačů. Pod Other search engines jsou poněkud nelogicky i přidané záložky, které (ne)mají definovanou příslušnou zkratku. Pro každou záložku stačí definovat vlastní zkratku a je to.

Důvod, proč se záložky nacházejí pod nastavením vyhledávačů, je pravděpodobně v interním zpracování uživatelských vstupů z příkazové řádky; vývojáři si usnadnili práci v tom, že nerozlišují mezi zadáváním webových adres a vyhledáváním – je to trochu logické: když se chcete podívat na nějaký web, pravděpodobně máte přístup i k vyhledávači (ano, vím, že tomu tak nemusí být vždy). Zkratky jsou tedy dostupné pro záložky i vyhledávače. Ukázky, jak si definovat vlastní „vyhledávač“, se dají najít v dokumentaci.

Život by byl asi nuda, kdyby všechno fungovalo.

Minulý týden, přesněji řečeno, minulou neděli večer přestal kotel ohřívat teplou vodu. To, co se už cca dva týdny předem projevovalo velkým kolísáním teploty vody, skončilo tím, že nakonec tekla jenom studená, ačkoliv hořák hořel. Kotel chvíli blikal červeným světýlkem, potom ani to ne.

Domácnost s batolou je bez teplé vody poněkud dobrodružná, naštěstí jsme měli záložní zdroj v podobě průtokového ohřívače.

Celé pondělí se Mau snažila dovolat instalatérovi / topenáři, který u Koubů dělal topení a všechny související instalace, aby přijel kotel opravit. Nakonec se jí podařilo (v úterý ráno) domluvit termín na čtvrtek, na sedm hodin ráno.

Ve středu večer jsem strávil dvě hodiny tím, že jsem vyklízel komoru, aby se dalo bez problémů dostat ke kotli. Noc byla poněkud bouřlivá, Maličká se několikrát vzbudila a když jsem v půl osmé procitl v obýváku, instalatér nikde. Musel jsem odjet do práce, ale celé dopoledne jsem se mu snažil dovolat. Marně.

Pan Runda prostě nepřijel. Bohužel se ani neobtěžoval nám dát vědět.

Teprve pak jsem si vzpomněl, že se situace navlas stejně opakovala na podzim, kdy jsme se složitě a na několikrát domlouvali na návštěvě kvůli pravidelné revizi kotle. V domluvený termín se pan instalatér, spolumajitel firmy SOIT, s.r.o., nedostavil, aniž by se namáhal nám sdělit proč. Inu, nepoučil jsem se ze svých chyb, patří mi to. Zkuste se z nich poučit vy.

Kotel nám nakonec opravil zaměstnanec Záchranné technické služby, který přijel ve slíbeném čase (ačkoliv i v tomto případě byly s domlouváním drobné komplikace). Samotná oprava byla relativně snadná záležitost, byť chvíli trvalo, než se podařilo najít příčinu problému.

Stejně jako minule v případě opravy oken jsem ZTS pochválil a naopak pana Rundu nepochválil na webu NejŘemeslníci.cz. Dobré projekty se mají podporovat a snad se z našich zkušeností poučí i někdo další.

Jak se jmenuje takový to druhý než sedan? Takovej ten hedgehog nebo blackjack...

Myslíš hatchback?

Jo, to je ono!

Některé místnosti v novostavbách jsou bez okna.

To může mít různé konsekvence. Příjemná stránka věci je ta, že na rozdíl od kadibudky nebo místnosti s okýnkem do světlíku je tam obvykle tepleji, často je ona místnost dokonce v nejteplejší části domu, neboť těsně vedle probíhají rozvody teplé vody a topení. Dále je tato místnost dobrá zašívárna, když potřebujete dočíst knížku, dokoukat film nebo dopsat diplomku.

Nepříjemná věc je ta, že místnost bez okna se špatně větrá. Podle stavebních regulí musí každá taková místnost disponovat větracím zařízením, které je schopné za čas T vyměnit v místnosti n krychlových metrů vzduchu. Podle velikosti místnosti projektant nadimenzuje průměr potrubí, počet otáček ventilátoru za jednotku času a celkovou kapacitu odvětrávačů na střeše.

Stavební regule bohužel nepamatují na situaci, kdy aktivní větrací zařízení selže. To je potom v místnosti, kterou denně používá cca 30 lidí, hustá atmosféra. Dlouho.

Chystáte-li se koupit a instalovat vestavnou myčku, možná se vám bude hodit následující seznam nářadí, které pravděpodobně budete potřebovat k jejímu úspěšnému vestavění. (Pomíjím nářadí, které potřebuje truhlář, aby vyrobil nový korpus skříňky stojící velde myčky; jeho seznam se s tím vaším z velké části překryje.) Tedy, připravte si alespoň:

1. křížový šroubovák malý,
2. křížový šroubovák střední,
3. plochý šroubovák malý,
4. plochý šroubovák střední,
5. dláto,
6. špachtli,
7. nůž (ostrý),
8. kleště kombinované,
9. lepicí pásku,
10. plochý klíč 15 mm,
11. plochý klíč 19 mm,
12. plochý klíč 22 mm,
13. tužku,
14. vodováhu,
15. úhelník (vingl),
16. akušroubovák + sadu bitů,
17. majzlík (správně se jmenuje asi sekáč)
18. kladivo,
19. bourací kladivo (sbíječku),
20. svěrák,
21. pilník,
22. pilku na železo,
23. metr (měřidlo),
24. sikovky (nebo hasák),
25. vadasku nebo jinou el. zkoušečku,
26. izolační pásku,
27. imbus klíč 5 mm,
28. elektrickou pilu (kmitací),
29. truhlářskou svěrku (jedna stačí, dvě se budou někdy hodit),
30. vrták 3 mm,
31. vrták 5 mm,
32. koudel,
33. kleště štípací.

Z materiálu je vhodné mít především dost universal vrutů, několik šroubů do nábytku, svorkovnici (čokoládu) a rozdvojku nebo prodlužovačku. (Páječka s pájkou může nahradit poslední dvě jmenované položky.)

To všechno kvůli jednomu zednickému hovadu, které usoudilo, že zeď dole za kuchyňskou linkou přece nemusí být rovná, vždyť tam nikdo neuvidí...

Ve víru událostí tohoto týdne jsem nestihl napsat žádnou pozvánku, tak tady je. V úterý, 13. dubna 2010 budeme hrát v Blues sklepě (Liliová 10, Praha 1) od 21 hodin společně s Tamaralem Petra Sedláčka.

Koncert bude výživný, jestli budete mít čas, určitě přijďte. Máme připravenou novinku (v Praze jsme ji ještě nehráli) a možná dojde i na nějaké to překvapení, jako obvykle. :-)

Těšíme se na vás v plné sestavě.

Od čtvrtka, kdy jsem objevil (dva roky starou) poslední desku Foo Fighters, jakoukoliv moji činnost prostupuje pocit radosti z toho, že něco takového je vůbec možné. Usilovně jsem se snažil při hraní předat lidem aspoň zlomek takové energie. Neúspěšně. Jsem amatér a začátečník k tomu.

Nějak jsem se odnaučil pít. Sobotních šest kousků mě v neděli ráno naprosto odrovnalo.

Miláčku, ale já jsem si tě brala jako zkušenýho alkoholika. A ty tady teď skučíš po šesti pivech?!?

Nedělní hraní (=kalba) mě odrovnala úplně. Dohromady s posunem času se to složilo v dnešní totální odepsání.

Dobrý zvuk je to nejdůležitější. Když se na pódiu blbě slyšíme, je to nepříjemné, ale můžeme se snažit s tím vyrovnat, překonat to. Když leze špatný zvuk ven, do lidí, je to neodpustitelné. Skutečnost, že to zvukař dělá zadarmo, není omluva.

Srovnání zvuku na sobotním hraní v Pitkovicích, v objektivně mnohem horších podmínkách, s profesionálním zázemím ve Spolkovém domě ve Stodůlkách navíc vychází pro toho *** ještě hůř. Kdyby se aspoň snažil...

Uprostřed zvučení někoho dalšího se ke mně nakloní zpěvačka od spřízněné kapely a začne větu, já jsem ti chtěla říct, ... Dušička se ve mně tetelí, že dostanu pochvalu, jak dobře hraju na basu nebo že čím dál tím líp zpívám. ...ta knížka, jak jsi mi posledně dal, můj syn ji úplně zbožňuje. Už má celou potrhanou přední obálku, jak v ní pořád listuje!

Já jsem tak naivní!

Mám z našeho hraní dobrý pocit. Baví nás to a je to na nás (snad) vidět. Dřív nám lidi říkali, vy byste potřebovali bicí, já je tam úplně slyším. Teď říkají, vy jste teda pořádně přitvrdili! Vypadá to, že se to líbí.

Po dvouměsíční odmlce opět pozvánka, přesněji dvě pozvánky.

Jestli budete mít zítra, v sobotu 27. března večer čas a chuť nás (a Žofku Kabelkovou a taky Hluboké nedoruzumění) slyšet, zastavte se v Pitkovicích v hospodě. Začátek již v šest večer. Zvučit bude Šáfa, takže zvuk bude superiorní.

A hned den nato, v neděli 28. března, budeme hrát na pražské Portě (ve Spolkovém domě, K Vidouli 727, P5 Stodůlky). Tam s námi můžete slyšet spoustu dalších lidí, mohl by to být docela zajímavý večer. Začátek je taky v šest večer, kdy budeme hrát, se zatím neví (pořadí se losuje na místě; obvykle si vytáhneme číslo jedna :-)).

Miláčku, to je dobře, že už jsme ženatý. Jinak bych s tebou za takovouhle dobrou večeři musela spát!

Že se plech při pečení zašpiní a připálí, někdy i docela hodně, mě nepřekvapuje.

Ale zespodu?

Českou rapovou scénu nesleduju moc pozorně, vlastně ji nesleduju vůbec. Jako ostatně žádnou rapovou scénu. Ale protože muzika mě zajímá a snažím se poslouchat toho co nejvíc, často se mi do uší dostane spousta věcí od spousty lidí – Vec, J.A.R., The Inspector Cluzo.

Monkey Business loni nedlouho před smrtí Michaela Jacksona vydali dobrou desku, na níž jako host vystupuje James Cole. Už předtím jsem o tomhle člověku dost slyšel a četl a někdy v létě vyšla velmi propagovaná deska Orikoule.

Jako hlava otevřená jsem si chtěl rozšířit obzory, i rozhodl jsem se, že si tu desku poslechnu.

Povedlo se mi to natřikrát, a můžu doporučit jediné: nestahujte to, neposlouchejte to, hlavně za to neplaťte. Ač jsem dopředu nic neočekával, zklamání bylo veliké.

Všechno je to totiž jenom velké, prázdné, nafouknuté nic. Ebenovo a Kováříkovo „velké kulové“. O muzice je skoro škoda se rozepisovat, protože zatímco hiphop od opravdu dobrých raperů se dá (občas) poslouchat samostatně, tady skoro není co poslouchat. Melodie školkových dětí, obalené patřičně naduněnou rytmikou, která ale prázdnotu spíš podtrhuje než zakrývá. Žádný druhý (natož třetí) plán, žádné zvukové prostory, prostě nic. Dokonce ani „remake“ ucouraného hitu B.S.P. Země vzdálená neobsahuje jediný náznak tvůrčí invence.

A ty texty… To je snad ještě větší zoufalství. Říkanky pro začínající puberťáky, proložené několika sty sprostých slov (asi aby to vypadalo dospěle). Přednes? Hrůza! Ani stopa po emocích, o nějaké opravdovosti se vůbec nedá mluvit – což je bezpochyby i důsledek banality textů.

Všechno zlé je (asi) občas k něčemu dobré. Kdybych neabsolvoval pokus o poslech Orikoule, určitě bych se tolik nenasmál při poslechu opusu Do meeediii z nového „alba“ Kapitána Demo. O to by byla škoda se nepodělit, „tak pome refrén!“ (Maki, díky.)

Při nástupu do práce jsem dostal služební telefon. S číslem, které měla předtím kolegyně odšedší na mateřskou dovolenou.

První měsíc prakticky neuplynul den, aby mi někdo nevolal a nechtěl

• s ní mluvit,
• jí vzkázat, ať mu něco pošle,
• jí popřát k narozeninám,
• vědět, jak se daří jejich miminku (v jeden den se to stalo pětkrát!).

Všem jsem trpělivě vysvětloval, že tohle už není její telefon, dával na ni nové kontakty, odpovídal, že se nic neděje, když se všichni omlouvali. Postupně to uvadalo, minulé dva týdny už nevolal prakticky nikdo.

Dneska mi přišla SMS

Vsechno nejlepsi k MDZ preje Kamil.

Přes třicet let jsem na to čekal. Děkuju!

Je zvláštní, jak mají věci tendenci se doplňovat. Výjimečně nemám na mysli známou skutečnost, že když se něco nedaří, pak všechno naráz.

Od čtvrtka ležím doma se zánětem průdušek na antibiotikách. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy doopravdy u doktora si nechat napsat antibibliotika. Protože jsem teď asi poprvé v životě potřeboval vystavit neschopenku, pravděpodobně to je nejmíň osm let, ale myslím, že ani na vejšce jsem takhle neonemocněl.

Holkám taky není nejlíp, Blondýna ve středu blila jak Alík a včera jsme měli snad nejhorší den za celou dobu ve třech: já horečku, Mau hlavu jako střep a Maličká plakala tak, že jsme dokonce sáhli po paralenu.

Ve světlejších chvilkách jsme si povídali o tom, jak si vlastně nepamatujeme, jaká byla Maličká před šesti měsíci. Jak jsme měli pocit, že to nikdy nezapomeneme a nepamatujeme si to už po půl roce. Dělal jsem si legraci, že mám omezenou kapacitu vzpomínek, že mi prostě ty starší přemazávají novějšími. A dneska čtu, že je to asi pravda.

Ačkoliv tedy rodinná zdravotní situace není z nejlepších, přesto jsem si dnešní den moc užil. Co chodím od začátku roku do práce, nepovedlo se mi být s holkamami nějak líp, víc než teď. Být u našeho miničlověka, když se naučí otevřít dveře, vidět většinu denních úsmevů (a že jich je), jsou mnohem lepší zážitky než vidět rozesmátou tvář po návratu z práce. Možná proto, že jsou zapamatovatelnější.

O tom, proč je zapamatovatelnost důležitá (pro pocit štěstí), mluví Daniel Kahneman (ano, ten Kahneman). A taky o tom, co je to štěstí, byla by škoda se o to nepodělit. Snažte se, aby konce byly dobré – nechte trubku ještě chvilku vevnitř a moc s ní nekvedlejte.

Před dvaceti lety jsem hodně četl. Opravdu hodně, občas i tři knížky za den. Což samozřejmě v kombinaci s chozením do školy (a do hudebky, na počítače, pinčes a výjimečně i jinam) nešlo dost dobře skloubit.

Četl jsem v noci, v posteli. Po několika výhrůžkách typu, „jestli tě ještě jednou načapám s rozsvícenou lampičkou, tak ti ji odmontuju,“ jsem jako asi většina z nás vynaleznul nedetekovatelnou metodu: čtení pod peřinou. Spotřeba baterií i žárovek do baterky u nás doma rapidně stoupla, ale buď si toho nikdo nevšimnul, nebo byli naši tolerantní.

Po dvaceti letech si čtu pod peřinou znovu. Je to jediná možnost, jak číst v ložnici v posteli se spící miminou.

Minulý týden jsem o tom diskutoval s kolegy z práce. Nabídli mi jiný pohled: „Počkej, až začnou tvoje děti po nocích číst. Ještě budeš rád, že vůbec čtou a necháš je na pokoji.“ Namítal jsem, že ranní vstávání do školy je důležitější a děti nemají soudnost. A krom toho, je třeba, aby Maličká taky vynalezla čtení pod peřinou. Jeden nikdy neví, kdy se to bude hodit...

Takže, jestli tě ještě jednou načapám s rozsvícenou lampičkou, tak ti ji odmontuju!

Občas se někdo ptá, proč tady nejsou komentáře?

Vždycky odpovídám, „protože jsem si to nepřál.“ Důvody se vysvětlují hůř, zejména pokud je protiargumentem tvrzení typu, „ale web XYZ.cz je má!“ Má. A co má být?

Je pravda, že občas má člověk chuť něco doplnit, opravit, podotknout. A takové to políčko pro kus textu spolu s tlačítkem Komentovat tuhle potřebu krásně naplní. Jenže pak přijdou protivové, co nadávají. A spameři. A protivní spameři, kteří jsou navíc stroje, takže se s nimi těžko zápolí. Ve výsledku komentáře (na vlastním webu, což tenhle je) znamenají vždycky nějakou práci navíc. Pro autora, samozřejmě. Proto jsem se na začátku rozhodl, že tady komentáře nebudou.

Další důvody, proč nepovolovat komentáře pod články (nejen na blogu) za mě pěkně shrnuli Arthur Dent (dokonce dvakrát) a Filip Rožánek, jakékoliv další doplňování by bylo zbytečné.

A dneska jsem si ještě přečetl, že tak často vzývaný uživatelský obsah je ve skutečnosti z 95 % bordel. No, kdo by netoužil to taky mít na svém webu!

Protože vím, že tyhle poznámky nečtou tisíce, stovky, ba dokonce ani desítky lidí, zkrátka protože všechny čtyři své čtenáře znám, ze všeho nejradši jsem, když mi svůj komentář/postřeh/cokoli sdělíte osobně. :-)

Někdo se nám vloupal do domu. Ukradl počítač. Ale hlavně rozbil okno. Plastové. Dvojité.

Stalo se to v neděli večer.

V očekávání věcí nejhorších jsem v pondělí ráno vyhledal na internetu sklenáře z Prahy 5 a začal je obtelefonovávat. Někam jsem se nedovolal, někde plastová okna nedělají. Asi na pátý pokus jsem uspěl a nechal si odhadnout, kolik by výměna mohla stát. Prý přesně nevědí, ale řekli mi odhad. Plus něco za práci a cestu. (Kolik? Jó, pane, to záleží...) Sklo může být hotové tak nejdřív za týden, se zaměřením a montáží počítejte tak deset dní.

Zkusmo jsem zavolal ještě na jedno číslo. Ochotný pán, který okamžitě z hlavy odhadnul cenu skla. Cesta a práce? To je přece v ceně! Domluvili jsme se, že zavolá, kdy během dne by se mohl zastavit, aby si okno změřil. Za týden by mělo být nové sklo a „pak je to otázka půl hodinky“.

Nakonec jsme se sešli až v půl osmé večer. Žádný problém.

V pátek bylo sklo hotové. Kdybych měl čas brzy odpoledne, mohlo být na místě ve tři hodiny odpoledne – nakonec bylo okno opravené zase až v osm hodin večer. Cena o dvacet procent nižší, než byl u konkurence odhad pouze za sklo. O tři dny dřív, než bylo slíbeno.

Byla by škoda nechválit, když je za co. Pokud budete někdo potřebovat sklenáře, můžu jenom doporučit pana Hrudku.

V novém roce první, po velmi dlouhé době zase jedna pozvánka:

Příští čtvrtek, 28. ledna 2010 hrajeme v Klubu Kocour, t. č. sídlícím v divadle GONG (Sokolovská 191, Praha 9), od 19.30 se skupinou 4Zdi.

Jestli budete mít večer čas, přijďte. Už nějakou chvíli zkoušíme ve čtyřech místo ve dvou, takže (velkou) část koncertu odehrajeme v rozšířené sestavě, což byste si rozhodně neměli nechat ujít. A pelhřimovsko-pražská skupina 4Zdi taky stojí za slyšení, pokud jste ještě neměli tu možnost. (Pokud už jste ji měli, tak to víte.)

Podrobnosti na všech webech, jestli nějakých čas nebyli na tom našem, tak se na něj koukněte, má nový kabát. :-)

Aktuálně: 4 Zdi onemocněly (tedy vlastně jen jedna Zeď onemocněla), ale koncert se koná. Jako promptní náhradník nám slíbil účast kamarád a písničkář Jirka Řehulka, autor některých našich textů (které večer taky zazní). Nic se nebojte, večer se těším(e) na viděnou.

Ptají se mě na to skoro všichni. A já nevím, co odpovědět.

Jednoduchá odpověď zní: líbí. Nepřišel jsem (zatím) na nic, co by se mi vyloženě nelíbilo.

Ale co může člověk čekat po dvou týdnech? Kdo ví, co mě ještě čeká – s velkou pravděpodobností se najde něco, co mě bude štvát, skoro určitě přijdu na věc, která mi bude připadat nelogická, obtěžující, nudná nebo prostě blbá. Asi jo.

Zatím se mi tu líbí. V Novellu.

Už od začátku roku chci napsat tenhle zápisek, ale až teď jsem se k němu dokopal.

Bezmála osm let jsem jezdil do práce k „Masaryčce“. Hybernská pasáž, výtahem do čtvrtého patra. Prostorné, světlé kanceláře, celé patro pro jednu firmu. Všude čisto, pěkno, na první pohled (na druhý taky) hezké prostředí.

Začínal jsem jako pomocník správce sítě, dostal jsem na starost web. Ten historický – ale i tahle podoba je až třetí, o kterou jsem se staral. Podařilo se mi za rok dosáhnout toho, že ve vyhledávačích jsme byli na prvních místech na většinu potřebných klíčových slov. (Dokonce jsme předběhli „mateřské“ Američany.)

Pak se proláklo, že umím programovat a spolu s dvěma kolegy jsem dostal na starosti „mapy na webu“. Potom už to šlo ráz na ráz. Od webu (o který jsem se jaksi bokem staral dál) jsem se posunul až k „velkému programování“ a když vznikl GIS na serveru, netrvalo dlouho a byl jsem jedním ze dvou, kteří ho měli na starost (tady u nás, samozřejmě). Programování, navrhování, konzultace, spousta hodin práce a přemýšlení, jak to nebo ono udělat co nejlíp. Někdy i jak to vůbec udělat. A přednášky, školení, evangelizace. Projekty, podpora, konference. Lidi z celého světa (nejvíc z Ameriky).

Mezitím spousta životních změn – tituly, svatby, děti. Někteří odešli, jiní přišli. Co zůstalo, bylo kamarádství, spousta vazeb a hodně mimopracovních společných zážitků.

Přišel čas, abych se pohnul někam jinam. Chtěl jsem – a pořád chci – zase víc programovat, zjistit, kam se posunul linux, otestovat svoje možnosti v neznámém prostředí. Osm let je dlouhá doba.

Jsem rád, že můžu chválit a děkovat – za kamarádství, za zážitky, za společný kus života. Díky.

...choděj tak kolem pátý, říká jeden text bratří Homolů.

Ale není to pravda. Nejlepší nápady choděj – mně – kolem druhý ráno. Zvlášť poté, co si poslechnu poslední přednášku Larryho Lessiga z Amsterodamu.

Jenže člověk musí jít spát, protože aby byl ráno co k čemu. Pointu tudíž nečekejte.

Dokud jsme měli jedinou dětskou lžičku, pořád jsme věděli, kde je.

Teď máme lžiček asi deset. Jednu v kočárkotašce, jednu v autosedačce, jednu zapomenutou v batohu, další zapomenutou u babičky, zbytek ve špinavém nádobí. V přihrádce, kde by měly všechny být, není ani jedna. Nikdy.

Státnický příspěvek, který vlastně není o státu, ale o architektuře, urbanistice, českém pravopisu a hlavně o lidech.

Dneska dopoledne jsem s kolegou z práce jel na jednání do sídla T-Mobile na Roztylech. Pomiňme, že to, co jsme tam za hodinu „vyjednali“ v osmi lidech, by bylo možné po telefonu probrat za – maximálně! – deset minut, tedy za předpokladu, že na druhém konci je někdo, kdo pozorně naslouchá a snaží se porozumět. Zpět na Roztyly. Přijeli jsme metrem, vystoupali z podzemí a přes autobusové nádraží a mezilehlou travnatou plochu jsme šli k budově T-Mobile. Kolega se rozčiloval, že ho vedu po vyšlapané „pěšině“ (v šírce dvou a půl metru), která nejkratší cestou spojuje východ z metra s vchodem do budovy. Říkal, že se správně má chodit po vydlážděných cestách a nevyšlapávat trávník. Argumentoval jsem tím, že tam jednak žádná tráva není (a to opravdu není), druhak nemůžu za to, že architekt/projektant/urbanista byl blbec a nenaplánoval cestu po nejkratší spojnici, ale cca o 50 metrů vedle.

Střih. Včera večer jsme se doma hádali, jestli se Vánoce píšou tak, nebo „s malým“. Mau říkala, že „s velkým“, já oponoval, že ne, že se může obojí a je to jako dichotomie kurz/kurs a jedna varianta je preferovaná. Neměl jsem pravdu, ale o to mi teď nejde. (Vánoce se píšou „s velkým“, protože je to Státní Svátek. Velikonoce taky. Ale advent už ne. A Popeleční středa? :-) Typicky šalamounské řešení: „s velkým“, protože je to tradiční. A pozor, platí to až od roku 1993.)

Stát není někdo nebo něco tam nahoře. Stát – někdy bohužel, jindy naštěstí – není strojově přesný mechanizmus, který dělá všechno pro všechny stejně. Stát je soubor pravidel a my, kteří bychom je měli dodržovat.

A já s tím mám často problém. Odmalička ve mně podporovali samostatnost v rozhodování, „přemýšlej o tom, co děláš“, „nedělej tupě totéž, co davy kolem“. Jsem vychovaný jako jezevčík, norník, který se ve tmě v díře musí umět rozhodnout sám (a zatraceně rychle), co udělá, protože páníček mu neporadí, nepřikáže.

Často stojím před rozhodnutím, jestli pravidla porušit, nebo tupě poslechnout. A dneska mi došlo, že se dokonce často nedá říct, co je správně. Dokonce i náš právní systém (teoreticky) uznává, že když nějakou normu nikdo nedodržuje, je třeba ji změnit. Když budeme přes trávníky šlapat dost dlouho (taková malá občanská neposlušnost), třeba se to architekti naučí, že mají cestu náplanovat rovnou mezi výlezem z metra a jedinou velkou budovou přímo. Třeba se jednou budou psát svátky všechny „s malým“, nebo naopak „s velkým“.

Možná.

Co se týče vánoc/Vánoc, závěr pro mě je, že se jejich psaní budu vyhýbat. Jsou to „svátky“, které z duše nenávidím (věřte, že mám proč), a dneska jsem drobným experimentováním zjistil, že se to vždycky dá poměrně snadno nějak opsat. Osobně si myslím, že psaní velkých písmen je v češtině z hlediska systému stejně nedomyšlené jako leccos jiného. Urputná snaha mnoha jazykovědců podobu řeči nějak konzervovat vede k zajímavým důsledkům: nemáme ani dobrý systém, který by platil bez (stovek a tisíců) výjimek, ani není jazyk volný, jakmile něco napíšete neobvykle, hned se dozvíte, že správně je to jinak.

Kdybychom chtěli být důslední a psát skutečně všechny svátky s velkým písmenem, pak bychom neměli rozlišovat mezi státními svátky (Stát & Národ!) a těmi ostatními. Nanebevstoupení Panny Marie není o nic horším svátkem než Den české státnosti. O Chanuce vůbec nemluvě. Kdybychom se chtěli inspirovat jinde, tak třeba anglosasové píšou „s velkým“ názvy všech svátků, přičemž o tom, kdy si svátek zaslouží Velké Písmeno, rozhoduje pisatel/řečník podle toho, jak to cítí. Není výjimkou, že v anglickém textu najdete Holiday.

Včera slavila hudba svátek.

Když se před týdnem ukázalo, že se nedostanu na Zeď, bylo mi to hodně líto. Těšil jsem se na ten koncert víc než půl roku.

Ale jestli to byla nutná podmínka, abych slyšel a viděl to, co včera, už nelituju.

V Paláci Akropolis včera večer panovala Paní Hudba. Bratři Wootenovi, Howard Levy a Béla Fleck, tedy původní sestava The Flecktones, předvedli něco, co se jen těžko dá popsat. Smršť rytmické muziky nabitá virtuozitou, souhrou, invencí a neuvěřitelnou energií. Čistá radost, která zní.

Kdo jste nebyl, litujte. V sále bylo asi dvacet volných míst. A jestli budete potřebovat energii, přijďte si vypůjčit; včera jsem jí vstřebal tak na rok dopředu.

dondovo pravidlo (v zahr. literatuře známé jako handy paradox): Když telefon neumí napsat slovo pomocí T9 (nebo ho ještě nemá v uživatelském slovníku), je třeba převážnou většinu tlačítek telefonu zmáčknout alespoň třikrát.

Seznam na rodičovský půltýdenní nákup (kromě biobrambor, biojablek a biomrkve pro Maličkou):

• pivo (20 ks),
• nealkoholické pivo (10 ks),
• kafe do presovače (500 g),
• prezervativy (12 ks).

Mau nechce psát mutterblog.

Já bych leccos psát chtěl, třebas i fotrblog, ale naprosto na to nemám čas.

Včera mi ovšem Rejka vnukla geniální myšlenku: je třeba naučit děti ťukat do klávesnice a ony si budou svůj kinderblog psát samy!

Trochu se bojím, aby to brzy nebyla realita. Něco mi říká, že pak nebudem číst dneska jsem se poprvé převalila na bříško, ale spíš ty pitomý rodiče mi zase nedali tři hodiny najíst a ještě si myslí, že se na ně budu usmívat neboco!

Ode dneška jsem na konferenci.

Tahle banální věta v sobě skrývá tři sdělení. Počínaje dnešní sedmou hodinou jsem celé tři dny prakticky mimo normální svět. Sice asi budu (občas) číst maily, možná i semtam zvednu někomu telefon, ale až do pátku po mně nic nechtějte – stejně na to nebudu mít čas. Vlastně to po mně nechtějte ještě chvilku poté, protože následujících několik dní budu spát, odpočívat a rodině vynahrazovat, že ji teď doslova neuvidím.

Druhé, nejskrytější sdělení: Už poosmé (!) se vrhám do nesmyslného, chaotického, stresujícího a unavujícího kolotoče stěhování, organizování, dohadování, brzkého vstávání, přednášení, usmívání, chození, focení, znovu přednášení, znovu usmívání, znovu focení, stále chození, skrývání únavy, opět focení, opět usmívání, povídání s lidmi, stále nedokonalejšího skrývání únavy, společenské konverzace, jídla, pití, podlehnutí únavě a ráno celého toho kolečka povídání, usmívání, chození, focení a únavy nanovo. Korunovaného závěrečným stěhováním zpět, které je na hranici fyzických i (zejména) psychických sil. To všechno jenom proto, že ve čtvrtek večer si budem moct slastně oddechnout s vědomím, že je to znovu za námi. Kahve!

Třetí, nejpodstatnější sdělení: Jsou druhy zážitků, které je těžké srovnat s jinými. Nejsou lepší nebo horší, jsou prostě jiné. V pátek se mě budete moct zeptat, jaké to je, předstoupit před plénum sedmi set lidí prakticky bez přípravy.

A na odlehčení – pokud nemáte představu, k čemu „ten náš GIS“ vlastně je, podívejte se, jak se dá přemýšlet o tom, jak vypadal New York, když to ještě nebyl New York.

Když jsem dneska v noci odcházel do práce, podíval jsem se na (venkovní) teploměr a s hrůzou zjistil, že ukazuje osm stupňů. Vydrželo to celý den, no potěš přírodo.

Tak nějak jsem si myslel, že tyhle teploty jsou běžné v listopadu.

Až v březnu bude osm stupňů a bude svítit sluníčko, budem mít pocit, jak je krásně teplo a že se dá chodit jen v tričku s krátkým rukávem... Už aby to bylo.

Trochu jsem se opozdil s psaním, neb se toho v poslední době děje moc naráz – o tom více zítra.

Dneska jen dvě krátká pozvání:

Beroun::2::10::2009::Jiná káva::18 hodin

Zítra, tj. v pátek 2. října 2009 vás rádi uvidíme ve vyhlášené berounské kavárně Jiná káva spolu s Krystynou, Žavesem a Erishou.

Původně outdoorová akce se nakonec přesunula pod střechu, k velké úlevě mých ne zcela zdravých hlasivek – přijeďte, nezmrznete, pochutnáte si a ještě užijete spoustu muziky.

Klánovice::4::10::2009::KC Beseda::17 hodin

V neděli (4. října 2009) odpoledne se v Klánovickém KC Beseda koná další odpolední folkový čaj o páté Lukyho Lukáče, kde budeme taky hrát. Spolu s námi vystoupí Pětník a Janko Majerčík (SR).

Vstupné je pouhých 50,- Kč a když si přinesete vlastní hrnéček či šálek, dostanete do něj od hostitele nějaký dobrý čaj.

Pozn.: Do zvacího mailu jsem to napsal, ale sem jsem nevzpomněl – v neděli budete mít jedinečnou příležitost slyšet básnickou sérii o svatební cestě, která vznikla na svatební cestě (v Mariánských lázních).

Byl slavný den.

Bylo to výpravné, elegantní, mělo to šmrnc. Bylo to pečlivě připravené, což se týden před akcí ukázalo jako nevýhoda (to když jsme museli najít jinou hospodu). Bylo to dlouhé a únavné, ale zároveň velmi příjemné a naplňující. Ženy byly krásné a okouzlující, muži byli elegantní a zdvořilí. Děti byly hodné a roztomilé.

Děkujeme všem, kteří přijeli, bavili se, povídali si, jedli, pili, poslouchali, zpívali, pouštěli balóny, koukali na obrázky a znovu jedli, pili, bavili se. Bylo příjemné vás všechny vidět! :-)

Děkujeme taky všem, kteří pomáhali, organizovali, připravovali – bez vás by nebylo všechno tak dobré.

Obrázků je mnoho, děkujeme všem fotografům: Martin Janda nám pořídil barevnou sérii a trochu útlejší černobílou řadu, od Špalka jsme dostali odkaz na všechny barevné obrázky. Pokud máte taky nějaké fotky, napište nám, rádi se na ně podíváme a zveřejníme.

Při nedělním poledni ještě jedno víkendové video: záznam Krále a blázna z úterního koncertu ve Vysočanech, taky ve čtyřech.

Na víkend jsem si pro vás připravil dávku tří videí. První dvě jsou tak trochu programovací, ale ve skutečnosti hodně málo.

První video je přednáška z loňské konference Business of Software, a to přímo od jejího hlavního iniciátora. Což je člověk, kterého spousta lidí kolem programování zná, protože napsal vynikající knihu o vývoji softwaru a na jeho blogu Joel on Software najdete velmi často dobré úvahy o programování, počítačích, najímání lidí ad. V přednášce On Being #1 se Joel Spolsky zamýšlí nad tím, proč je mezi prvním (na trhu, v hitparádě, ve vyhledávačích) a druhým propastná mezera a jak se dostat na to první místo.

Druhá přednáška je z té samé konference a přestože je o trošku méně vtipná, rozhodně taky stojí za vidění/slyšení. Dharmesh Shah se v ní trochu rozpovídá o tom, jak založit softwarovou firmu, jak (ne)získávat kapitál a na co myslet při marketingu, pricingu (české stanovování cen zní skoro stejně příšerně) a najímání lidí. Dharmesh Shah on insights from and around MIT.

Zatímco předchozí videa jsou v angličtině, třetí je naopak česky. A vlastně se k předchozím dvěma vůbec nijak nehodí, to jenom náhodou to časově vyšlo, že vás můžu odkázat na část záznamu z našeho úterního koncertu, konkrétně na písničku Chvíli stůj. V „rockové“ sestavě!

Nestává se mi často, že bych v pracovních materiálech našel něco, co by se mi fakt líbilo. Už několik let jsem v záznamech z uživatelské konference naší mateřské americké firmy nenašel nic, co by mně udělalo velkou radost – když vynechám technické záležitosti, samozřejmě. Ovšem letos se to přihodilo.

Při prohledávání videí z plenary session z 13. července jsem jako předposlední objevil povídání peruánského ekonoma s trochu ironickým jménem Hernando de Soto Polar (neplést se slavným konkvistadorem). Chvíli jsem poslouchal jen na půl ucha, protože jsem čekal nudnou přednášku o tom, jak jsou na tom chudé děti v zemích třetího světa špatně, ale pak jsem nechal všeho ostatního a sledoval už jenom to video. O de Sotovi jsem prakticky nic nevěděl (matně jsem tušil, že se zabývá šedými ekonomikami a třetím světem) a přednáška podnítila moji zvědavost a chuť přečíst si aspoň něco z toho, co napsal. Doporučuju.

Už to není žádné tajemství, ale asi jsme to ještě nikde nenapsali veřejně. Tak tedy:

Oznamujeme, že se 12. září 2009 v 11.30 v Písku na radnici vezmeme. :-)

Včera se opět podařila dobrá věc.

Ve dvoře domu v Karlově ulici č. 4 proběhla slavnostní vernisáž při příležitosti otevření Keplerova muzea. Byl jsem tam, víc ze zvědavosti než že bych musel, potkal jsem pár známých lidí a spolužáků a docela jsem se potěšil. Bylo tam totiž narváno, na nádvoří před muzeem se skoro nedalo dýchat a lidé stáli v obou průjezdech.

Promluvili ti, kteří stojí za realizací muzea, a také ti, kteří o to byli požádáni. Ač původně (pravdědpodobně) nezamýšleně, přesto se shromáždění stalo setkáním lidí, kterým není lhostejný osud vědy – v diskuzích po vernisáži byly současné problémy Akademie věd zmiňovány velmi často. Mile mě to překvapilo. (Pan primátor nepřišel.)

A jaké je muzem? Malé. A hezké. Takové roztomilé, kapesní muzeum. Uvidíte v něm několik nástěnných a několik v prostoru umístěných panelů s popisem Keplerova díla a uvedením historických souvislostí, model zubového čerpadla a několik animačních panelů, které znázorňují Keplerovy zákony a růst krystalu sněhové vločky. Za podívání muzeum rozhodně stojí – návštěvou navíc podpoříte agenturu ProVás, která zajišťuje provoz muzea a která zaměstnává tělesně i mentálně postižené lidi. Dobrá věc.

Původně jsem tohle chtěl oznámit už včera, v den zahájení provozu, ale nepovedlo se, internetoví bohové byli proti. Text jsem nepřepisoval, proto jsou časové údaje o den posunuté.

...prvního září a s ním začíná koncertní sezóna.

My tentokrát nic nezanedbáme, takže poprvé po prázdninách nás budete moct slyšet hned prvního září od 19.30 v restauraci U Kavalíra na dvorečku (Praha 9 – Vysočany). Jakohosti: Seqoj.

Slibovat pořád překvapení je takovééé ohranééé, tak tentokrát nic neslibuju. Ale bude nás víc než dva (občas). Těšíme se na vás! :-)

Vždycky mě to k vodě táhlo. Pádlování mě bavilo už jako dítě a od doby, kdy mi táta odkryl kouzlo plachtění na vodě, miluju vodu.

V poslední době to vypadá, že to vodu táhne ke mně.

Že přitahuju povodně, je známá věc. V roce 1997 jsem byl na Moravě, v létě 2002 na Šumavě. V roce 2005 jsem asi způsobil menší lokální povodeň v Itálii pod Marmoladou.

Na severní Moravě jsem tentokrát nebyl, už jsem si myslel, že kouzlo přestalo působit. Jenže stačilo, abych jel na konci června na víkend na chalupu, a Blanice se znova rozlila a zatopila jak Vodňany a Protivín, tak Putim. Tentokrát naštěstí míň než před sedmi lety. Před chalupou ale máme cáry asfaltu všude jinde, jen ne na silnici.

V práci nám konečně po mnoha letech správce domu instaloval klimatizaci. Dneska jsem šel po chodbě a začalo na mě bez varování pršet. Tak nevím.

Přestěhovali jsme se.

Kolik lapačů prachu (jelenoidů) je třeba vzít do ruky, a to několikrát! (Nejdřív to vezmete do ruky a minutu váháte: „vyhodit, nebo nechat?“ Pak se rozhodnete to vyhodit. Vezmete pět knížek z police vedle a dáte je do krabice. Dojdete k hromadě věcí na vyhození a vezmete to znovu do ruky a opět minutu váháte. Pak to dáte do krabice ke knížkám. Zarovnáte krabici knihami a když ji zavíráte, znovu rozhodnutí změníte a rozhodnete se to vyhodit... Tento postup se u zvlášť odolných to může několikrát opakovat.)

Kolik krámů člověk (obzvlášť ve dvouapůlnásobném počtu) doma nashromáždí! Přestože jsem se za poslední dva roky stěhoval už počtvrté, zase jsem stihnul zapomenout, jak špatné to je. Ne nadarmo se říká, že je lepší dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat.

Ale zvládli jsme to. Máme novou postel, pěknou ložnici a všude krásné dřevěné podlahy. A hezký členitý byt.

Zbývá jenom zbavit se těch krabic. Včera ráno – v šest ráno – jsem potřeboval čistou košili a kalhoty. Minuta přemýšlení, kde jsou. Dvě minuty těžby oblečení, které nepotřebuju. Košile! Další minuta vyhrabávání hlušiny. Konečně kalhoty. Hlušinu nasypat zpátky do jámy (minuta). Košile i kalhoty zmačkané, jak když vytáhne krávě z huby (proč jsem se s tím do té krabice tak skládal?). Žehličku jsme lokalizovali už den předtím, tak teď žehlicí prkno... Celkové zpoždění přes deset minut, ale v Jihlavě jsme nakonec byli včas. :-)

Upletl jsem si na sebe bič. Dva.

Po přednášce na naší loňské konferenci jsem v záchvatu blbosti slíbil, že místo výcucu z přednášky napíšu pořádný dlouhý článek. O měsíc později jsem ho zkusil napsat a zjistil, že by to byla dvacetistránková záležitost, kterou mi nikdo neotiskne (ani náš firemní časopis), a že je potřeba text rozdělit. Napsal jsem krátký úvod a rozvhrnul strukturu do čtyř částí. V únoru jsem napsal první (dvakrát, první verzi jsem zahodil, protože se mi nelíbila; druhá se mi taky nelíbila, ale potřetí už jsem to psát nechtěl). No a teď nadešel čas, abych dodal text k druhé části...

V pondělí jsem ho měl odevzdat.

V neděli v noci jsme si dali generálku na cestu do porodnice a ukázalo se, že v podstatě skoro všechno máme (až na pár drobností, jako je vanička nebo přebalpult), ale nemáme tu hezkou, čisťounkou, naleštěnou postýlku. Ta, co jsme dostali, je dobrá, ale taková omšelá, špinavá, oprýskaná. Blonďatá princezna v tomhle přece nemůže spát.

Koupil jsem šmirglpapír a poradil se s paní v barvách-lacích, že nejlepší je bukové dřevo jenom obrousit a nechat dětem na okusování čisté.

Přes den v práci píšu, večer doma brousím. Píšu, brousím. Dneska už spíš písím a broušu.

Dneska bude přelomový večer. To každopádně.

Původně jsem chtěl napsat, že dneska naposledy budu hrát jako bezdětný, ale nebyla by to tak docela pravda. Od včerejška jsem totiž úředně uznaný otec. To je zajímavý stav, protože když s tím vydáte souhlas (prostě přijdete na úřad, řeknete, že souhlasíte s tím, abyste byl otec, a je to), následujících šest měsíců se s tím nedá nic dělat. Pak teprv se případně můžete rozčilovat, že tohle dítě není vaše. Dokonce ani nejvyšší státní zástupce s tím nic neudělá. :-)

Ale zpět k věci. Dneska od sedmi večer v baru Krásný ztráty (Náprstkova 10, Praha 1) máte možnost slyšet nás, tedy hudbandu, a další muzikanty (Nevermore&Kosmonaut z Brna, Banu Floutkovou, Zlomky a Sašu Kirilova z Prahy) – přijďte, přijďte včas, musíme v těch sedm opravdu začít, abychom to stihli. Pokřtíme cédéčko a zahrajem si s vypůjčeným bubeníkem, takže to bude stát za to. Těším se na viděnou!

Než se nám naše bezúdržbové miminko změní v údržbové, chtěli jsme stihnout ještě aspoň jeden výlet. Já si chtěl vyčistit hlavu od práce, Věrka chtěla pochodit po lese. Domluvili jsme se s kamarády, co se nedávno přestěhovali do Krumlau, že na velikonoce přijedeme k nim.

Že budeme bydlet v lepším bytě, než máme doma, jsme opravdu nečekali. Že je malý Vítek stále veselé a spokojené dítě, jsme taky nevěděli. Dlouho jsme nebyli na tak příjemné návštěvě a mazance byly opravdu vynikající. Děkujem!

„Nemáš nějaký hubený nohy?“

„Já nevim, já se na ně dlouho nedíval...“

Náhodou jsme se v Hohenfurthu (Alto Vado, česky též Vyšší Brod) dostali do zdejšího cisterciáckého kláštera. Náhodou proto, že ještě zdaleka není turistická sezóna, takže prohlídky zatím nejedou jedna za druhou. Protože se sešla skupina Němců, Francouzů a my dva, přesvědčili bratři zdejšího kastelána, aby na chvíli zastoupil profesionálního průvodce. Exkurze byla značně internacionální, s hlavní linkou vedenou v němčině a jazykovými výlety do češtiny, angličtiny, francouzštiny i latiny.

Tak zumbeispiel v nejstarším gotickém kostele v Čechách, který neprošel žádnou velkou přestavbou ani nebyl nikdy poničen, věděl pan kastelán o každém předmětu asi všechno – kdo ho vyrobil, kdy a z čeho. Včetně zvonku na dveřmi do sakristie, bočních gotických dřevěných oltářů a kamenného náhrobku posledního opata pohřbeného v kostele (císař Josef II. pohřbívání v kostelech zakázal).

Že mniši museli za 750 let existence kláštera pryč jenom dvakrát, by nebyla taková ostuda. Ostuda je, že zatímco Hitler v roce 1941 z kláštera řádové bratry vyhnal, aby tu udělal něco mezi depozitářem a muzeem (v roce 1945 většinu zde umístěných [nakradených] uměleckých děl odvezli Rusové), představitelé komunistického Československa z kláštera v roce 1950 udělali vojenskou posádku kombinovanou s JZD. Že se podařilo zachránit knihovnu se 70 000 svazky a nejstaršími rukopisy a prvotisky z území střední Evropy, je asi zázrak.

Venku, na sluníčku, v teple, jsem se styděl za to, jací burani tady ve jménu bůhvíčeho rozhodovali o věcech a hodnotách, které před nimi přečkaly víc než sedm století. Čím dál tím víc nechápu, jak se k tomuhle může někdo po dvaceti letech hlásit. Ostatně jestli si myslíte, že se k národní kulturní památce současný stát chová lépe, jste na omylu. Klášter je z malé části zrekonstruovaný především díky darům a podpoře místních německých obyvatel (a hlavně jejich dětí), kteří odsud byli po válce vyhnáni...

Na náměstí v Alto Vadu jsme potom navštívili kavárnu/penzion Alpenrose (sprich alpska rusche), kde nám pan Rauschenberg uvařil výbornou kávu a svou lámanou češtinou s německou výslovností v nás (po)vzbudil dojem, že se v tomhle kraji leccos dává do pořádku.

Rozhovor v Lipně s číšníkem (v půl čtvrté odpoledne):

„Dobrý den, dostaneme u vás něco k jídlu?“

„Jistě, vždyť jsme restaurace!“

Dostali jsme moc dobrý záhorácký (sic!) závitek, kéž by bylo více restaurací...

„Tyhle zelený jogurty jsou lepší bílý než červený.“

Teprve když vezete po české silnici svoji těhotnou ženu, které se dělá špatně a chce se jí zvracet, a snažíte se jet tak, aby to co nejmíň drncalo, pochopíte, jak špatné naše silnice opravdu jsou. Někde ani rychlost chůze nestačí. Nutně se člověku vnucuje otázka, jestli by nebylo levnější nechat většinu cest jenom jako lesní a polní. Z uživatelského hlediska by to nebyl tak velký rozdíl.

Nedávno vzniknuvší hudební projekt Veronika se zvědavcům naživo představí příští čtvrtek (16. dubna 2009) v kavárně Čas na Kampě v Praze. Když budete mít čas, přijďte, bude spousta hraní (nejen s Veronikou, ale i s bratry Holkovými, Rony Martonem & dalšími), zúčastní se spousta vynikajících muzikantů a nejspíš bude i nějaký jam, protože nástrojů se sejde hodně.

Na poslední chvíli pozvánka: pokud dnes večer nemáte nějaký program, přijďte si nás poslechnout do vinohradské restaurace U vodárny, kde budem s Rejkou od 20 hodin hrát na pozvání Lážo Plážo. Pivo tam mají a spoustu dobrých jídel. ;-)

Příští koncert se bude konat až za měsíc a vlastně to nebude tak úplně koncert – 21. dubna budeme spolu s (minimálně) dvěma dalšími hosty křtít CDčko brněnského uskupení Nevermore&Kosmonaut. Akce se koná v baru Krásný ztráty od 19 (!) hodin a spolu s námi a N&K budete mít šanci vidět a slyšet Zlomky a Sašu Kirilova (a možná ještě někoho dalšího).

P. S.: Pokud budete mít v sobotu 18. dubna odpoledne cestu kolem turnovského městského divadla, zastavte se na konkurzu Zahrady. Jako vždy všechno na kapelním webu.

Dostal jsem kytici tulipánů, slavíme totiž výročí. Měl jsem (a pořád mám) z ní radost. Velikou.

Zima se nějak pořád nemá k tomu, aby skončila. Možná jenom stárnu. Možná jsem v sobě někdě něco přetáhnul, přepnul, utavil. Jsem bez života. Nemám žádnou energii. Tlačím před sebou spoustu práce, kterou bych rád udělal, ale nejde mi to tak rychle a dobře, jak bych chtěl. Všechno dodělávám na poslední chvíli, až když to hoří. Sice pod tlakem pracuju efektivně, ale unavuje mě to víc než by mělo.

Špatně spím, nedaří se mi odpočívat. Za poslední dva měsíce jsem všechny (tři) dny, kdy bylo hezky a svítilo Slunce, strávil v práci. Všechnu sílu, která mi zbývá, se snažím věnovat těm, které mám rád. Snad se mi aspoň tohle daří.

Děkuju za ty kytky, má milá.