Státnický příspěvek, který vlastně není o státu, ale o architektuře, urbanistice, českém pravopisu a hlavně o lidech.
Dneska dopoledne jsem s kolegou z práce jel na jednání do sídla T-Mobile na Roztylech. Pomiňme, že to, co jsme tam za hodinu „vyjednali“ v osmi lidech, by bylo možné po telefonu probrat za – maximálně! – deset minut, tedy za předpokladu, že na druhém konci je někdo, kdo pozorně naslouchá a snaží se porozumět. Zpět na Roztyly. Přijeli jsme metrem, vystoupali z podzemí a přes autobusové nádraží a mezilehlou travnatou plochu jsme šli k budově T-Mobile. Kolega se rozčiloval, že ho vedu po vyšlapané „pěšině“ (v šírce dvou a půl metru), která nejkratší cestou spojuje východ z metra s vchodem do budovy. Říkal, že se správně má chodit po vydlážděných cestách a nevyšlapávat trávník. Argumentoval jsem tím, že tam jednak žádná tráva není (a to opravdu není), druhak nemůžu za to, že architekt/projektant/urbanista byl blbec a nenaplánoval cestu po nejkratší spojnici, ale cca o 50 metrů vedle.
Střih. Včera večer jsme se doma hádali, jestli se Vánoce píšou tak, nebo „s malým“. Mau říkala, že „s velkým“, já oponoval, že ne, že se může obojí a je to jako dichotomie kurz/kurs a jedna varianta je preferovaná. Neměl jsem pravdu, ale o to mi teď nejde. (Vánoce se píšou „s velkým“, protože je to Státní Svátek. Velikonoce taky. Ale advent už ne. A Popeleční středa? :-) Typicky šalamounské řešení: „s velkým“, protože je to tradiční. A pozor, platí to až od roku 1993.)
Stát není někdo nebo něco tam nahoře. Stát – někdy bohužel, jindy naštěstí – není strojově přesný mechanizmus, který dělá všechno pro všechny stejně. Stát je soubor pravidel a my, kteří bychom je měli dodržovat.
A já s tím mám často problém. Odmalička ve mně podporovali samostatnost v rozhodování, „přemýšlej o tom, co děláš“, „nedělej tupě totéž, co davy kolem“. Jsem vychovaný jako jezevčík, norník, který se ve tmě v díře musí umět rozhodnout sám (a zatraceně rychle), co udělá, protože páníček mu neporadí, nepřikáže.
Často stojím před rozhodnutím, jestli pravidla porušit, nebo tupě poslechnout. A dneska mi došlo, že se dokonce často nedá říct, co je správně. Dokonce i náš právní systém (teoreticky) uznává, že když nějakou normu nikdo nedodržuje, je třeba ji změnit. Když budeme přes trávníky šlapat dost dlouho (taková malá občanská neposlušnost), třeba se to architekti naučí, že mají cestu náplanovat rovnou mezi výlezem z metra a jedinou velkou budovou přímo. Třeba se jednou budou psát svátky všechny „s malým“, nebo naopak „s velkým“.
Možná.
Co se týče vánoc/Vánoc, závěr pro mě je, že se jejich psaní budu vyhýbat. Jsou to „svátky“, které z duše nenávidím (věřte, že mám proč), a dneska jsem drobným experimentováním zjistil, že se to vždycky dá poměrně snadno nějak opsat. Osobně si myslím, že psaní velkých písmen je v češtině z hlediska systému stejně nedomyšlené jako leccos jiného. Urputná snaha mnoha jazykovědců podobu řeči nějak konzervovat vede k zajímavým důsledkům: nemáme ani dobrý systém, který by platil bez (stovek a tisíců) výjimek, ani není jazyk volný, jakmile něco napíšete neobvykle, hned se dozvíte, že správně je to jinak.
Kdybychom chtěli být důslední a psát skutečně všechny svátky s velkým písmenem, pak bychom neměli rozlišovat mezi státními svátky (Stát & Národ!) a těmi ostatními. Nanebevstoupení Panny Marie není o nic horším svátkem než Den české státnosti. O Chanuce vůbec nemluvě. Kdybychom se chtěli inspirovat jinde, tak třeba anglosasové píšou „s velkým“ názvy všech svátků, přičemž o tom, kdy si svátek zaslouží Velké Písmeno, rozhoduje pisatel/řečník podle toho, jak to cítí. Není výjimkou, že v anglickém textu najdete Holiday.
