intrakosmologie

Hrdinný kapitán Korkorán

Sun, 04 Jul 2010 23:00:00 +0200

Přivezl jsem ti kapitána Korkorána...

To je nějaký pivo?

George Eliot: Middlemarch

Thu, 11 Mar 2010 21:30:00 +0100

Romeo, 2006

překlad Zuzana Šťastná

Middlemarch je velmi slavný anglický román. Který u nás skoro nikdo nezná, chtělo by se dodat, ale to bych si lhal do kapsy – odborníci na anglosaskou literaturu ho určitě znají.

Kdysi jsem někde četl, že je to nejcitovanější anglický román všech dob. Možná to není pravda, totéž už jsem slyšel o Alence v říši divů a Gulliverových cestách. Ale rozhodně je to knížka, kterou najdete hodně nahoře v seznamu důležitých knih, které ovlivnily vývoj literatury.

Literární vzdělání mám tedy neúplné, jak jsem na sebe právě prozradil. Ostatně, jsem „oběť přírodovědné blbosti“. I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl tuhle slavnou knihu přečíst. A vůbec nelituju.

Middlemarch napsala Mary Anne Evans pod mužským pseudonymem mezi lety 1869 a 1872 a jeho děj se odehrává v poněkud neurčité době, zhruba o padesát let dřív (některé v něm zmiňované historické události se ve skutečnosti odehrály v trochu jiném časovém rozmezí a pořadí). Dílo je to na dnešní poměry velmi rozmáchlé, jak obsahem, tak objemem – aktuální české vydání má skoro sedm set stran, sazba je velmi sevřená a zrcadlo vyplňuje prakticky celou stránku.

Původně jsem chtěl napsat že text nemá žádný děj, ale tak docela to neplatí. Spíš by se dalo říct, že nemá hlavní hrdiny. Nebo ještě jinak, těch „hlavních“ hrdinů je tolik, že se stírá rozdíl mezi důležitými a méně důležitými postavami. Nejvýraznější dvojitá linka příběhu se točí kolem (nenaplněné i naplněné) lásky a manželství pěti lidí. Nechybí milostný trojúhelník, poněkud záhrobní. Za těmito prvoplánovými hereckými výstupy vytvářejí ostatní postavy scénu, která zachycuje proměny společnosti v první polovině devatenáctého století – úpadek aristokracie, postupný růst vlivu měšťanstva, stavbu železnice a s ní spojené „novoty“. Všechno zmíněné v podstatě jakoby mimochodem, mezi řečí (často doslova).

Asi největším překvapením pro mě bylo, že je to velmi dospělý román. Opravdu to není čtení pro děti, ani pro puberťáky, prostě by spoustu věcí nepochopili. Middlemarch je totiž především psychologický román. Pravda, z dnešního pohledu poplatný době vzniku (autorka dokáže v několika odstavcích popisovat rozpoložení jedné z postav během pěti minut reálného času, aby o tři stránky dál jednou větou shrnula, že se její sestra vdala, otěhotněla a porodila syna), ale přesto v mnoha ohledech velmi moderní.

To je asi to nejdůležitější, proč číst tuhle knihu. Je klasická v shakespearovském smyslu, stačí vyměnit kulisy a rázem je před námi ryze aktuální dílo. Velkou zásluhu na tom má soudobý a vynikající překlad, za který překladatelka opravdu zaslouží hlasité pochvaly. Ačkoliv to není zrovna jednoduchý román, jsem rád, že jsem se do něj pustil. Myslím, že jsem pochopil, proč se stal dílem, které na desetiletí ovlivnilo anglickou literaturu.

České vydání, myslím teď knihu jako věc, je poněkud odfláknuté. Kniha je vysázená nevhodným písmem v příliš drobné velikosti do příliš zaplněné stránky, zvolený papír byl evidentně levný, kniha neprošla typografickou korekturou a v sazbě je hodně šotků a chyb. Růžová obálka i přebal jsou příšerné, obrázek na obálce se k románu vůbec nijak nevztahuje (navíc se časově míjí skoro o sto let!). To všechno je škoda, obsah je naštěstí o dost lepší.

Nicole Krauss: Muž vejde do pokoje

Wed, 10 Mar 2010 22:00:00 +0100

Argo, edice AAA (anglo-amerických autorů), 2009

Man Walks into a Room, překlad Simona Javůrková

Tuhle knížku napsala Nicole Krauss jako svoji prvotinu. Bohužel je to na ní trochu znát.

Nemám rád příběhy bez konce. Snažím se je nepsat a snažím se je nečíst.

Příběh se odvíjí poměrně slibně: v kalifornské poušti je nalezen muž, který neví, jak se jmenuje, ani jak se tam dostal. Ukáže se, že to je profesor anglické literatury, který má v mozku nezhoubný nádor. Okamžitá operace je překvapivě úspěšná a skončí „jen“ ztrátou paměti – od dvanácti let si Samson Greene nepamatuje nic.

Na tomhle hřišti se rozehraje manželská etuda o vztazích a společné minulosti (která jednomu chybí). Před půlkou knížky se ovšem tahle etuda bez nějakého vyvrcholení nebo pointy ukončí, Samson uteče do Kalifornie k vědci zkoumajícímu fyzický projev vzpomínek v mozku. Tam se „odehraje“ druhá polovina knihy, která se snaží řešit filozofické otázky související s vědomím, pamětí a zkoumáním obojího.

Obě části by měla spojovat vzpomínková linka na Samsonovu matku, která je zároveň mrtvá i živá – Sam si ji pamatuje jen živou. Před koncem knihy se ji pokusí najít, tedy přesněji najít její hrob. S pomocí stařičkého a senilního prastrýce Maxe se mu to nakonec asi podaří, čímž příběh asi končí. „Asi“ jsem napsal úplně schválně, protože nevím, jestli to tak opravdu mělo být, nebo ne. Virtuální postava matky by totiž měla být spojovacím článkem mezi různými částmi knížky, ale nefunguje tak. Odkazy na ni působí jako neuspořádaně vložené scény v nervózně sestříhaném filmu, které by měly něco naznačovat, ale vůbec není jasné co. Dosáhne Samson potvrzením matčiny smrti nějakého poznání sebe sama? Nebo světa kolem? Co se stane s prastrýcem Maxem? Proč dostal Samson do prázdna ve své paměti zrovna tu vzpomínku, kterou dostal? Souvisí to nějak s krásou jeho ženy?

Takové a další otázky mi běžely hlavou, když text dospěl ke konci. Nemůžu se zbavit dojmu, že ta knížka neskončila, že prostě jenom přestala. Je to škoda, protože původní nápad je zajímavý a spousta epizod ukazuje, že autorka má dobrou fantazii a smysl pro humor („Umíte řídit auto?“ „Vlastně nevím, nezkoušel jsem to. Mám řidičský průkaz. Spíš asi ne.“).

Abych nebyl nespravedlivý, je třeba říct, že knížka má velmi dobrý překlad a vydavatel odvedl dobrou redakční práci, takže v ní nejsou jazykové ani tiskové chyby. Bohužel, jak se mi Dějiny lásky líbily, tak se mi Muž nelíbil.

Co čtu

Tue, 09 Mar 2010 23:00:00 +0100

Nemoc má spoustu nevýhod. Musíte ležet, nemůžete chodit ven, je vám vedro nebo zima, chce se vám spát. Po deseti dnech už nevíte, jak byste si lehli a sedli.

Ovšem, jak člověk nemůže nic dělat, aspoň toho hodně přečte. Za těch deset dní jsem dokázal přečíst všechny noviny a časopisy, které jsem doma našel, a ještě k tomu dvě knížky. A navíc spoustu věcí na webu.

Byla by škoda se s vámi nepodělit o dojmy, protože spousta knížek rozhodně stojí za pochvalu. Tudíž jsem založil novou rubrique, do níž budu sepisovat postřehy z toho, co jsem četl.

Nějak se nám ty škatulky množí; jaký pán, takový krám