intrakosmologie

Pořád si říkáme, že si to musíme psát, abychom si to pamatovali. Protože zapomínáme. Co je horší, zapomínáme rychle. Nových slov, gest, vynálezů a ptákovin naše dcera vymýšlí čím dál víc (a čím dál rychlejc), takže vzpomínky rychle pohřbívá nová vrstva zážitků.

Tak jsem zkusil sepsat, co si ještě pamatuju teď.

Mluví už docela dlouho, vlastně tak dlouho, že si už nedokážu vzpomenout, kdy přesně začala. Prvotní slovník jsme zaznamenat stihli.

Naučila se zdravit. Sice pořád jako pozdrav většinou používá úsměv, ale když se nestydí, občas řekne áoj.

Slova používá nejen pro skutečné věci, ale i pro jejich obrazy, často dokonce i když podoba není úplně zřejmá nebo jsou věci těžko viditelné, daleko, rychle se pohybují. (To je potom oříšek pro nás, abychom přišli na to, proč volá pes, pes, když nikde v okolí žádný pes není.)

Slov už je hodně, často si jen tak zvukově vyzkouší, jestli dokáže něco napodobit, a často se jí to podaří. Dvakrát jsme ji slyšeli říct Juie (ale asi ještě neví, kdo Juie je).

Hraje hry. Nejoblíbenější hra je momentálně bafání. Spočívá v tom, že ji někdo navede, aby na někoho jiného bafla, což nadšeně splní. Dokonce tak nadšeně, že obvykle baf křičí už z velké dálky a pro jistotu ho tak třikrát, čtyřikrát zopakuje. Pro zdůraznění citoslovce často vyslovuje jako bapf. Velký úspěch předevčírem sklidila klasická honička na babu, prostranství před Emauzy bylo plné jejího smíchu.

Organizování (vyndavání věcí a jejich umísťování do libovolných krabic, šuplíků nebo zavazadel) je v oblibě už velmi dlouho, ale zdá se, že nám rozumí, když jí říkáme, že má něco někam uklidit. Někdy to dokonce i udělá.

Další oblíbená hra jsou básničky. Má v hlavě asi tři říkadla, o která občas projeví zájem. Není lepší odměna než úsměv, když se chytnete a začnete básničku přeříkávat.

Chodí. Stavět se začala někdy v dubnu, od května obchází nábytek, v červnu začala chodit za ruce.

První samostatné dva kroky udělala (nedopatřením) v zahradě zámku v Libochovicích na začátku července, ty jsem ještě viděl jenom já. Dalších asi deset pak ještě ten den večer mezi kaplemi na Kalvárii v Ostrém u Úštěku, ty už jsme viděli oba.

Od té doby je těch samostatných kroků čím dál víc, doma už se často přemisťuje po dvou (i když jako čtyřnožka je pořád mnohem rychlejší). Nakonec, i venku toho už naťape hodně, při dlouhé procházce to nejspíš budou už celé kilometry.

Šplhá. Na židli zatím vylézt neumí, ale na podnožku u křesla už ano. Přes polštář pak dokáže vylézt i na gauč.

Absolvovala zatím tři zdokumentované pády z postele, ale vypadá to, že to nemělo valný výsledek. Obtištěný šroub z lavičky uprostřed čela taky nepředstavuje výrazné memento, takže zatím všude chytáme s rozpřaženou náručí.

Zpívá. Myslel jsem si, že to u takových mrňat není možné, ale opravdu zpívá. Pamatuje si několik jednoduchých melodií a občas je dokonce doplňuje i náznaky (správných) slov. Když má dobrou náladu, zpravidla při cestování, vyřvává na celé kolo.

(pokračování příště)

Nesnáším slovo „produkt“. Vlastně ne, proti slovu samotnému nic nemám.

To jen jeho nadužívání, zneužívání a využívání v nevhodných situacích mi ho zprotivilo. V marketingových materiálech, ve vývojářských prezentacích, při obchodních jednáních, na webu, všude jsou produkty. Jeden slovník, který mám po ruce, definuje produkt jako „něco (vyrobeného), co má stávající hodnotu nebo potenciální užití“. Obvykle se tím odbyde všechno, co je nějak hotové, zabalené, alespoň někdy někde to (chvilku) fungovalo. Marketéři tím ale často myslí i naprosto virtuální věci, služby, někdy dokonce i emoce. Výsledkem je, že slovo samotné nemá žádný obsah, smysl. (Stejně jako „řešení“, to potkal velmi podobný osud.)

Maličká vyrobila onehdy moc pěkný produkt, přímo na podlaze v předsíni. Vzpomenu si na to prakticky ve všech případech, kdy to slovo vidím nebo slyším. Obvykle se tohle přirovnání ukáže jako překvapivě přiléhavé.

Je zvláštní, jak mají věci tendenci se doplňovat. Výjimečně nemám na mysli známou skutečnost, že když se něco nedaří, pak všechno naráz.

Od čtvrtka ležím doma se zánětem průdušek na antibiotikách. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy doopravdy u doktora si nechat napsat antibibliotika. Protože jsem teď asi poprvé v životě potřeboval vystavit neschopenku, pravděpodobně to je nejmíň osm let, ale myslím, že ani na vejšce jsem takhle neonemocněl.

Holkám taky není nejlíp, Blondýna ve středu blila jak Alík a včera jsme měli snad nejhorší den za celou dobu ve třech: já horečku, Mau hlavu jako střep a Maličká plakala tak, že jsme dokonce sáhli po paralenu.

Ve světlejších chvilkách jsme si povídali o tom, jak si vlastně nepamatujeme, jaká byla Maličká před šesti měsíci. Jak jsme měli pocit, že to nikdy nezapomeneme a nepamatujeme si to už po půl roce. Dělal jsem si legraci, že mám omezenou kapacitu vzpomínek, že mi prostě ty starší přemazávají novějšími. A dneska čtu, že je to asi pravda.

Ačkoliv tedy rodinná zdravotní situace není z nejlepších, přesto jsem si dnešní den moc užil. Co chodím od začátku roku do práce, nepovedlo se mi být s holkamami nějak líp, víc než teď. Být u našeho miničlověka, když se naučí otevřít dveře, vidět většinu denních úsmevů (a že jich je), jsou mnohem lepší zážitky než vidět rozesmátou tvář po návratu z práce. Možná proto, že jsou zapamatovatelnější.

O tom, proč je zapamatovatelnost důležitá (pro pocit štěstí), mluví Daniel Kahneman (ano, ten Kahneman). A taky o tom, co je to štěstí, byla by škoda se o to nepodělit. Snažte se, aby konce byly dobré – nechte trubku ještě chvilku vevnitř a moc s ní nekvedlejte.

Před dvaceti lety jsem hodně četl. Opravdu hodně, občas i tři knížky za den. Což samozřejmě v kombinaci s chozením do školy (a do hudebky, na počítače, pinčes a výjimečně i jinam) nešlo dost dobře skloubit.

Četl jsem v noci, v posteli. Po několika výhrůžkách typu, „jestli tě ještě jednou načapám s rozsvícenou lampičkou, tak ti ji odmontuju,“ jsem jako asi většina z nás vynaleznul nedetekovatelnou metodu: čtení pod peřinou. Spotřeba baterií i žárovek do baterky u nás doma rapidně stoupla, ale buď si toho nikdo nevšimnul, nebo byli naši tolerantní.

Po dvaceti letech si čtu pod peřinou znovu. Je to jediná možnost, jak číst v ložnici v posteli se spící miminou.

Minulý týden jsem o tom diskutoval s kolegy z práce. Nabídli mi jiný pohled: „Počkej, až začnou tvoje děti po nocích číst. Ještě budeš rád, že vůbec čtou a necháš je na pokoji.“ Namítal jsem, že ranní vstávání do školy je důležitější a děti nemají soudnost. A krom toho, je třeba, aby Maličká taky vynalezla čtení pod peřinou. Jeden nikdy neví, kdy se to bude hodit...

Takže, jestli tě ještě jednou načapám s rozsvícenou lampičkou, tak ti ji odmontuju!

Nejdřív byla jedna. Nevěděli jsme o ní ani my. Spokojeně si hověla hluboko uvnitř a rostla. Pak jsme se o ní dozvěděli, nejdřív byla slyšet. Pak jsme ji i uviděli, i když byla stále uvnitř. A pak najednou byla venku, a teď už ji můžou vidět všichni, na vlastní oči.

O té druhé zatím víme jenom my...

Ale za chvíli ji taky všichni uvidíte. Klube se vedle té první. Jednička vlevo dole.

Dokud jsme měli jedinou dětskou lžičku, pořád jsme věděli, kde je.

Teď máme lžiček asi deset. Jednu v kočárkotašce, jednu v autosedačce, jednu zapomenutou v batohu, další zapomenutou u babičky, zbytek ve špinavém nádobí. V přihrádce, kde by měly všechny být, není ani jedna. Nikdy.

Rodičovství člověka změní, říká skoro každá chytrá knížka a má recht.

Než jsme si pořídili Maličkou, nestávalo se nám často, že bychom si v pět hodin ráno povídali v posteli.

Už to není žádné tajemství, ale asi jsme to ještě nikde nenapsali veřejně. Tak tedy:

Oznamujeme, že se 12. září 2009 v 11.30 v Písku na radnici vezmeme. :-)

Dneska byl Julii měsíc. Shodou náhod jsme se podívali na procházce do míst, kde jsme právě před měsícem koukali na labutě.

V březnu jsme se z náplavky dívali, jak labuťák tahá větve z vody, aby je labuť měla blízko a mohla stavět hnízdo.

25. dubna jsme se viděli, jak labuťák sedí na vejcích, zatímco labuť vyráží za snídaní.

A konečně dneska jsme koukali, jak labuť hlídá pět krásných housat a labuťák je všechny zásobuje, čím je třeba. V podstatě je to jako u nás.

A nádavkem ještě pár dalších obrázků:

Stejně tak, jak Julie pomalu roste, jí neustále světlají vlasy. Když se narodila, byly černé jako uhel a vlnité stejně jako maminčiny. Pak se velmi rychle narovnaly. Od té doby stále blednou. Nakonec z ní opravdu bude blondýna. Modrooká už je.

Je setsakramentsky těžké cvičit na basu v nějakém rytmu a přitom se snažit v jiném rytmu Julii houpat. Jde to, ale stojí to hodně úsilí, aby člověk osamostatnil houpací nohu.

Každodenní procházky jsou moc fajn, taková čistička hlavy. I nachozené kilometry začínají být po dvou týdnech znát, výstup do čtvrtého patra už skoro nevnímám. Včera jsem byl na Kavkách jako jediný mužský pohon kočárku. Všechny matky na mě koukaly trochu divně. Nedal jsem se a koukal trochu divně na ně.

Život s dítětem přináší kromě příjemných chvil strávených koukáním na roztomilé xichtíky, které miminko dělá ve spaní, taky méně příjemné okamžiky.

Třeba taková pojišťovna. Zdravotní, všeobecná. Nevětraná místnost, fronta, žádné soukromí, hluk, protivná paní, která trochu změkla, když zjistila, že jdu přihlásit miminko, ale první špatný dojem vytvořený znechuceným vyštěknutím: „Co chcete?“ už nezachránila. Pojišťovna nám dala „dárkový kufřík“, už čtvrtý v pořadí (jeden jsme nedopatřením dostali dvakrát). Tenhle byl docela neužitečný, obsahoval z praktických věcí snad jenom dezinfekci na ruce.

Dárkové balíčky jsou vůbec zajimavá věc. Výrobci všeho možného se snaží ulovit budoucí uživatele, což je pochopitelné. Co mě ale v jednom kufříku dost překvapilo, byla lahev Domestosu a žiletka. Abych byl pro děťátko hezky hlaďoučký. Jestli mám nějak (po)užívat i to chlorovadlo, nevím.

Tvarohové miminko se učí objevovat svoje tělo, projevuje náznaky zvedání hlavičky a začíná zjišťovat, že ruce se dají nacpat do pusy a cucat. Většinu času stále tráví spánkem, nicméně v bdělém stavu je čím dál delší dobu. Prokazatelně roste, nejmenší oblečky už tolik neplandají a váhový přírůstek za poslední týden připadal paní doktorce těžko uvěřitelný.

Vnímání velikosti dětí je značně relativní. Než se Julie narodila, vnímal jsem půlroční děti jako docela malé. Po dvou týdnech s Julií mi oba kluci, kteří u nás teď byli na návštěvě, připadali jako obři.

Postupně se snažíme fotit podle požadavků, na nedávné stesky, že Julie je málo k vidění s tatínkem, odpovídáme nejnovější sérií. :-) (Na fotkách z koupání zapracujeme do příště.)

Leccos jsme se naučili, za ty dva týdny. Dva týdny jsou krátká doba na bilancování, ale na shrnutí pár postřehů je to dost. :-)

Naše dítě dobře a hodně spí. Leckdo nám říká, že se to ještě změní. Možná, zatím jsme Julii museli uspávat v noci asi dvakrát a i tak se to obešlo bez velkých problémů. Názor zvířátek pověšených na hrazdičce houpacího lehátka bude možná jiný. ;-)

V „pamětní knížce“ jsme našli kolonku pro první pobrukování. To je v našem případě den nula, miminka skoro nebrečí, spíš si tak pro sebe povídá.

Naproti tomu nám včera předvedla, že taky umí hystericky řvát, když se snaží. Je s ní legrace.

Maminka (Juliina, ne moje) si stěžuje, že ji málo fotím, snad proto jsem dostal k narozeninám stativ. Použil jsem ho, abych vyzkoušel noční focení miminek (to je ta žlutá fotka). Děkuju, má milá.

K narozeninám jsem taky dostal pěkné přání od kolegyně z práce: prý všechno nejlepší a ať přidám další fotky miminka.

První pokus o procházku se nám moc nevydařil, nějak jsme neodhadli čas a Julie si skoro celou cestu stěžovala. Dneska už to bylo mnohem lepší, usnula asi po dvou metrech cesty a spala zase až domů. Kočár holkám sluší, to je to nejdůležitější.

Tady jsou ty slíbené fotky, rozkliknutím si je zvětšíte a můžete v nich listovat (šipkami vpravo dole). Dospěl jsem k závěru, že si nebudu hrát na redaktory MF Dnes a nebudu k obrázkům vytvářet debilní popisky, většina z nich nepotřebuje žádný komentář.

Napsat si na blogu, že člověk nemá hotovou postýlku, když se mu den nato narodí dítě, není nejlepší nápad. Hned po gratulacích k pěknému miminku se každý zeptá, „už máš hotovou tu postýlku?“ Hele, mám!

Vážení a milí kamarádi,

všichni tři moc děkujeme za gratulace a přání, máme z nich opravdu radost. Taky se omlouváme, že jsme ještě nestihli všem odpovědět, protože je toho na nás teď moc najednou. Od středy už jsme všichni pohromadě doma, kde si zvykáme na nejrůznější novinky. Tak se na nás nezlobte, my se polepšíme. A tady jsou ty (dlouho) slibované další obrázky:

Trvalo to skoro celý den, ale koncovka byla docela rychlá. Kontrakce začaly v noci, od šesti ráno už jsem o nich ale věděl i já. V osm bylo jasné, že dneska pojedem do porodnice. V deset jsme tam byli, aby si tam Věru hodinu nechali na monitoru, a pak nás poslali pryč, že sice kontrakce po pěti minutách jsou fajn, ale pořád je tam moc málo místa.

Domů se nám nechtělo (hlavně do toho čtvrtého patra), tak jsme se jeli piknikovat. Ve tři odpoledne už byly kontrakce po třech minutách a silnější, takže jsme se vrátili do porodnice. Tam se sice pořád moc netvářili, ale v pět nás vzali na milost a řekli nám, že teda už asi jo.

Až do půl deváté se nedělo v podstatě nic zajímavého, ale pak během deseti minut a roztomilého zmatku sester a asistentek přišla na svět krásná zdravá holčička. Jmenuje se Julie, měří 48 cm a váží 2990 gramů. A tady jsou nějaké fotky (rozkliknutím zvětšíte):

V Podolí to bylo neuvěřitelně dobré, všichni na nás byli hodní, laskaví, všechno vysvětlovali, na všechno se ptali. Dokonce i já jsem dostal najíst (což jsem dost potřeboval), až na jednu výjimku mě nikdo odnikud nevyháněl a neměl jsem pocit, že jsem tam navíc nebo že překážím. Sestřičky i porodní asistentky se neustále usmívaly a i neočekávanou a rychle se měnící situaci zvládly s přehledem a klidně. Zaslouží si pochvalu i poděkování.

Tipovací soutěž naprosto jednoznačně vyhráli Míša a Borůvčák, k čemuž jim gratulujeme; ceny budou mít schované u nás.

Tváří v tvář zázraku jsem si znovu uvědomil, že podstatné věci se dějí mimo naši vůli a snahu. Díky Bohu, že jsme to všechno zvládli.

Upletl jsem si na sebe bič. Dva.

Po přednášce na naší loňské konferenci jsem v záchvatu blbosti slíbil, že místo výcucu z přednášky napíšu pořádný dlouhý článek. O měsíc později jsem ho zkusil napsat a zjistil, že by to byla dvacetistránková záležitost, kterou mi nikdo neotiskne (ani náš firemní časopis), a že je potřeba text rozdělit. Napsal jsem krátký úvod a rozvhrnul strukturu do čtyř částí. V únoru jsem napsal první (dvakrát, první verzi jsem zahodil, protože se mi nelíbila; druhá se mi taky nelíbila, ale potřetí už jsem to psát nechtěl). No a teď nadešel čas, abych dodal text k druhé části...

V pondělí jsem ho měl odevzdat.

V neděli v noci jsme si dali generálku na cestu do porodnice a ukázalo se, že v podstatě skoro všechno máme (až na pár drobností, jako je vanička nebo přebalpult), ale nemáme tu hezkou, čisťounkou, naleštěnou postýlku. Ta, co jsme dostali, je dobrá, ale taková omšelá, špinavá, oprýskaná. Blonďatá princezna v tomhle přece nemůže spát.

Koupil jsem šmirglpapír a poradil se s paní v barvách-lacích, že nejlepší je bukové dřevo jenom obrousit a nechat dětem na okusování čisté.

Přes den v práci píšu, večer doma brousím. Píšu, brousím. Dneska už spíš písím a broušu.

Když jsem v minulém příspěvku o blondýnce zveřejnil tipovací soutěž o láhev dobrého pití a panoramatickou fotku, prakticky hned poté jsem si uvědomil, že mi zvolený způsob tipování ani trochu nevyhovuje. Ukázalo se, že výsledky zrovna takovéhoto hlasování nejdou zveřejnit a i když se mi (kupodivu velmi promptně) ozvali lidé z polldaddy.com, problémy se mi vyřešit nepodařilo. Na jednoduchou anketku je ten server jako dělaný, ale když já chci kalendář a zároveň e-mail a jméno a...

No, prostě, pochlapil jsem se, ve volných chvílích jsem postudoval, zaprogramoval a výsledek můžete vidět v pravém sloupci. Pokud i vám všechno bude fungovat tak, jak má, tak se tam jednak zobrazí tabulka s tipy těch, kteří už vybrali datum, jednak je pod ní čudlík, pod kterým se skrývá jednoduchý formulář – když v něm vyplníte své jméno, tip na datum narození naší dcery (a svůj e-mail) a odešlete ho, měla by se tabulka automaticky překreslit. Kdyby něco nefungovalo, napište mi e-mail (buď s chybou nebo rovnou s tipem).

Tipujte a vyhrajte!

P. S.: Po zveřejnění problému s vysavačem se ukázalo, že naše dcera kromě luxování nesnáší ještě taky mytí nádobí, vytírání, úklid koupelny a žehlení. ;-)

Naše holka nemá ráda vysavač. A přitom máme takový pěkný, nový. Ale kdo ho rád má, že? :-)

Zjistili jsme víceméně náhodou, že zapnutí vysavače v blízkosti břicha vyvolá pokus o úprk někam jinam. Vzhledem k tomu, že už moc není kam, maminka z toho obvykle není nadšená. Vypadá to, že budu muset luxovat v době, kdy holky nejsou doma. Což bude netriviální, protože situace, kdy já doma jsem a holky ne, jsou čím dál vzácnější. Blondýna by si velmi rozuměla s oběma kocoury, myslím.

A protože se blíží termín radostné události, rozhodli jsme se, že vyhlásíme tipovací soutěž: kdo nejpřesněji určí termín narození naší první dcery (s přesností na den), vyhraje láhev dobrého pití z našich zásob a jednu moji panoramatickou fotku hor ve velkém formátu. V případě, že výsledek bude nerozhodný, budou se muset vítězové o ceny podělit (jak, to necháme na nich). Můžete tipovat. Abych šel příkladem, veřejně vyhlašuji svůj tip: 1. května 2009.

Update: Ještě upřesnění – oficiální předpověď říká, že Conchita Juanita se narodí 4. května 2009. Zatím se mi nepodařilo tu tipovací věc donutit, aby výsledky veřejně zobrazovala, takže pokud to opravdu nepůjde, budu je sem postupně přidávat. A Conchita Juanita je pochopitelně pracovní název, kdyby byla kluk, jmenovala by se Rodrigo Ramiréz. ;-)

Update 2: Viz tipovací soutěž ještě jednou.

Už je to tak. Dostal jsem k vánocům knížku. O otcovství.

Ještěže už jsme v pátém měsíci těhotenství, takže jsem si na to už zvyknul. Přes některé drobné obtíže mám pocit, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. V posledních měsících mám dojem, že to všechno má smysl. Krásná žena, práce, spousta muziky. Podle všeho se nám narodí dcera, dlouhonohá blondýna.

Asi to nebude blondýna, ale to nevadí. I kdyby to nebyla holka, je to fuk. Těším se na ni jako na máloco v životě.

Jo, a moji rodiče taky dostali knížku – pro babičky a dědečky.