Očkování
Posted on Sobota, 14 leden, 2012 at 5:30 odp. by dondDlouhé ticho je třeba něčím ospravedlnit. Zveřejním tedy něco, co jsem vlastně původně ani nechtěl. Nechtěl jsem to hlavně proto, že psát o něčem, o čem pořádně nic nevím, je drzost (tedy pokud o sobě netvrdíte, že jste profesionální novinář). Jenže cítím – a cítila to i Mau, když mě přesvědčovala, že bych to napsat měl – potřebu říct nahlas věc, která v diskuzích běžně nezaznívá.
Předem varuji, že to bude dlouhé, bude to o očkování a na konci budete v rozpacích, co si máte myslet.
O potřebě naše (zatím jedno) dítě očkovat proti všemu možnému, proti čemu se dnes očkovat dá, diskutujeme doma od jeho narození. S různými výsledky. Jsem potomek v podstatě z „doktorské“ rodiny, oba rodiče pracují ve zdravotnictví celý svůj život (přičemž to zvířecí zdravotnictví je v mnoha ohledech vlastně přirozenější než to naše současné humánní). O moderní medicíně vím dost na to, abych se jí snažil nedostat do spárů, ale taky vím, že to někdy prostě není možné. Očkování je jedna z oblastí medicíny, ve které je poměrně snadné provozovat občanskou neposlušnost.
Ve skutečnosti je snadné se medicínsko-farmaceutickému komplexu, což je termín Stanislava Komárka, který je dost přesný a s dovolením si ho sem vypůjčím pod zkratkou MFK, vzepřít kdykoliv. S výjimkou banálních viróz ovšem riskujete, že prostě umřete (ve skutečnosti dost riskujete i u těch banálních viróz, a to nejen proto, že vůbec není snadné poznat, která viróza je opravdu banální).
Pojďme k jádru problému. Řadě lidí se nelíbí, jakým způsobem MFK v podobě konkrétních lékařů a institucí (hlavním ohniskem sporu jsou porodnice, na které MFK chytře navazuje další svoje „služby“) vnucuje jim a hlavně jejich dětem očkování proti různým onemocněním. Nelíbí se jim, že MFK jedná z pozice síly, nelíbí se jim, že se přitom ještě ohání nějakými zákony, a jistě i mnoho dalších věcí. Nelíbí se jim, že se očkování „prostě dělá u všech“, takže jejich dítě dostane – nebo má dostat – injekci něčeho, na co třeba může být alergické nebo ho to dokonce v extrémním případě může zabít. Já se těm lidem nedivím. Mnoho lékařů skutečně pacientům nebo rodičům těch nejmenších nevysvětluje rizika, konsekvence a hlavně důvody, proč si myslí, že je třeba učinit to nebo ono, např. očkovat proti XYZ.
Zkusme oddělit dvě vrstvy problému. Jedna vrstva spočívá v „koncových“ reprezentantech MFK, tedy lékařích, hygienicích a dalších, kteří navenek zastupují jeho zájmy (nemylte se, že jeho zájmem je co největší zdraví [lidu nebo jedince], jeho zájmem je vydělat co nejvíc peněz, resp. zajistit si co nejstálejší příjem). Tito lidé – ne všichni, pochopitelně – nedělají dobře svoji práci; kdyby ji dělali, odpůrců očkování by bylo mnohem méně, protože by se každý dozvěděl, že očkování sice pro jeho dítě představuje jistá rizika a pro malý organizmus je to velká zátěž, ale dlouhodobé přínosy vysoce převažují, a nakonec, právě proto přece očkuje lékař, aby případné nežádoucí reakce organizmu mohl včas zvrátit a dítě „zachránit“. K tomuhle tvrzení se ještě vrátím, protože – světe, div se – je pravdivé. Druhá vrstva problému je v přesvědčení, že když budeme mít proti každé vážné nemoci očkování, nebudeme nikdy nemocní, veškerý čas strávený v tomto slzavém údolí budeme moci vyplnit prací a hrou, takže to údolí už vlastně nebude tolik slzavé. Tohle přesvědčení nepochází z MFK, ale od lidí (kupodivu ne nutně lékařů), kteří si z různých důvodů, ze kterých si nechci dělat legraci, protože řada z nich byla vážná a ve své době smysluplná, vzali do hlavy, že je třeba vymýtit nějakou konkrétní nemoc. Mnoha dalším lidem se takový nápad zalíbil a v současnosti existuje po světě několik desítek (možná stovek, já po pravdě nevím) organizací, které se takovými programy zcela vážně zabývají. MFK se na tom přiživuje tím, že z komára dělá velblouda a snaží se využít situace a vydělat na vakcínách proti kdečemu.
Skutečný problém, kvůli kterému já osobně nevím, jak odpovědět na otázku, „necháme naše dítě očkovat proti tomu a tomu?”, je fakt, že pravdu mají obě strany. Bohužel ani jedna strana sporu není ochotna uznat relevantní argumenty strany druhé.
Pokusím se ty relevantní argumenty na obou stranách vybrat.
Odpůrci očkování mají pravdu v tom, že řada očkování představuje pro dětský organizmus enormní zátěž, která sama o sobě, ještě snesitelná, může v kombinaci s každodenním stresem, kterému jsou bohužel vystaveni i ti prckové (pokud ještě nechodíte do školky, pochopíte později), způsobit v budoucnu mnohem větší potíže než choroba, před kterou je má očkování chránit. Také je pravda, že vliv očkování na nejrůznější civilizační choroby příliš dobře neznáme a hypotéza, že právě celoplošná vakcinace je jeden z podstatných faktorů jejich rozšíření, není úplně nesmyslná (byť třeba o vlivu hliníku na rozšíření autizmu už se „oficiálně“ ví). A už vůbec nemůžu zpochybnit, že naše současné zdravotnictví se ke svým pacientům (ponechme stranou, že např. rodící matky by v mnoha případech jeho pacientkami vůbec být nemusely) chová arogantně, uzurpátorsky a veskrze socialisticky, tj. v duchu „my víme nejlíp, co je pro vás dobré“.
Odpůrci odpůrců očkování také mají pravdu v tom, že ti první si moc neuvědomují, že v současné proočkované populaci je poměrně snadné se celoživotně vyhnout řadě chorob, které mají navíc s úbytkem svého přirozeného ekosystému (fakt, že si před jídlem myjeme ruce, je pro naše zdraví mnohonásobně důležitější než všechna očkování dohromady) už tak dost malý prostor, ve kterém mohou škodit. Je snadné v roce 2012 v Evropě nenechat své dítě očkovat proti dětské obrně, když jediné dva výskyty této nemoci na světě v roce loňském pocházejí z indických provincií, kde se ještě stále nepodařilo očkovat víc než 10 % (to není překlep) dětí. Vaše dítě se opravdu za svůj dětský život s poliovirem nesetká, nemá kde. Zastánci očkování také mají pravdu v tom, že jakékoliv zmenšení operačního prostoru nakažlivých mikrobů je z celoplanetárního hlediska žádoucí, až příliš snadno totiž může přijít „morová rána“, která nás tak trochu vyhladí; ne moc, stačí, když to „vykosí“ třetinu až polovinu z nás. Ve skutečnosti ani ona proklínaná (a dnes oslavovaná) dětská obrna nepostihla víc než jen asi tři děti ze sta; představte si to asi tak, že jeden z vašich spolužáků ve třídě byl postižený, to přeci není tak moc, ne? Samozřejmě, dokud nejde o vaše dítě. A konečně, nejzávažnější argument, když už jsme s očkováním jednou začali, nemůžeme jen tak ze dne na den přestat, tedy pokud se nechceme dívat, jak naše děti (v některých případech doslova) umírají na nemoci, vůči nimž jsme my sami imunní, očkovaní.
Celé je to složité a nemá to jednoduché řešení. Co MFK nikdy nahlas nepřipustí, je fakt, že nikdo z lékařů (ani z těch vědců mezi nimi) neví, jaké jsou globální dopady očkování, vždyť my v řadě případů ani přesně nevíme, jak fungují některé mechanizmy imunitního systému jedinců, natož jejich velkých skupin. Také je třeba se na věc dívat z pohledu těch, kterým poskytujeme životní prostor, tedy původců nemocí. Pro ně jsme něco jako krajina, v průběhu jednoho lidského života stihnou oni odžít stovky až desetitisíce generací, během kterých se přirozeně adaptují na měnící se podmínky. Sto let celosvětového očkování pro některé z nich znamená zmenšování niky, ale pro jiné naopak zvětšování (to je i případ obyčejné chřipky, se kterou zrovna ležím v posteli). Jakmile těm breberám někde uděláme trochu místa, okamžitě tam budou. To není strašení, takhle to prostě v přírodě chodí, namlouvat si něco jiného je bláhovost.
Problém je tak nakonec velmi nejednoznačný. MFK ví o dopadech svých výrobků a postupů ve skutečnosti velmi málo (to proto, že věda ví velmi málo o fungování živých organizmů; málo ve srovnání s tím, co by potřebovala vědět), ale nikdy to nepřizná. Na druhou stranu nelze brát úplně na lehkou váhu ani fakta, která mluví ve prospěch očkování (myslím, že Albert Sabin by nevěřil vlastním uším, o čem vlastně diskutujeme).
Možná svému dítěti ublížím, když ho nechám očkovat. Možná místo posílení jeho imunitního systému způsobím naopak jeho celkové oslabení a ještě mu do těla nechám vpravit rtuť a hliník. Možná mu zadělávám na budoucí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.
Možná svému dítěti ublížím, když ho nenechám očkovat. Sice mu teď nezpůsobím žádnou krátkodobou újmu, ale třeba ho zabije nebo poškodí nějaká nemoc v dospělosti. Možná je množství rtuti a hliníku ve vakcíně zanedbatelné ve srovnání s množstvím, které se mu dostane do těla se vzduchem a prachem, který musí dýchat, protože žije v Praze. Možná mu nějaká nemoc, proti které mohlo být očkováno, v budoucnu přivodí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.
Bylo by bláhové domnívat se, že poukazováním na problematické stránky očkování lze dosáhnout toho, že z našeho kulturně-civilizačního okruhu zmizí „povinnost“ očkování. Povinnost je v uvozovkách proto, že zákonem je daná asi jen v bývalých zemích východního bloku, ve většině západoevropských zemí je očkování pouze doporučené. Ani jedno nemusí být špatně – v roce 1960 byli čeští lékaři právem hrdí, že jako první na světě mohli prokázat, že poliomyelitis je možné na určitém území zlikvidovat úplně. I díky tomu v následujícím desetiletí poklesl počet dětí nakažených touto nemocí v USA z 20 000 ročně na pouhých 100 a v 80. letech XX. století se Severní Amerika stala prvním kontinentem, kde byl poliovirus vymýcen. I v těch zemích, kde je očkování pouze doporučené, je proočkovanost populace vysoká. Je tomu tak právě proto, že lidé chtějí, aby jejich děti neonemocněly hnusnými chorobami, a očkování je podle všeho docela dobrou prevencí. MFK pak jen vychází těmto požadavkům vstříc, je to vlastně podobné jako s fujtajbly, které se prodávají v supermarketech; na konci je úspěšný ten, kdo dokáže nabídnout nejvíc za nejnižší cenu, protože pro většinu lidí je rozhodující cena a nikoliv kvalita. MFK samozřejmě mnohde zneužívá situace, ostatně je to nejmocnější lobbistická skupina v naší civilizaci. Tenhle průmysl neohromíte hlubokým lidským příběhem o alergické reakci vašeho dítěte na kombinovanou vakcínu.
Závěr žádný není. U každého konkrétního očkování je třeba zvážit pro a proti. Dospělý organizmus snese hodně, mnohem víc než dětský. (Vím o čem mluvím, v roce 2007 jsem absolvoval ve zkráceném cyklu před odletem do Jižní Ameriky šest očkování za sebou, což se podle imunologických pravidel nesmí, a neudělalo mi to nic; možná to ovšem může za podivnou alergickou reakci, která se u mě poprvé v životě projevila vloni na jaře; kdybych ale tehdy to očkování neměl, s pravděpodobností „jen“ 15 % bych v Peru umřel na choleru nebo žlutou zimnici, no nekupte to!) Nic se nesmí přehánět, stejně se snažím dívat i na očkování. Nevěřte MFK všechno. Stejně tak nevěřte šarlatánům, bez antibiotik prostě někdy můžete umřít i na pitomý zánět horních cest dýchacích. Mnoho bylinkářských postupů a medicín má racionální základ a často jsou překvapivě úspěšné, ale někdy nefungují vůbec. Není ostatně náhoda, že ačkoli pro moderní medicínu objevilo očkování až osvícenství, některé přírodní národy ho praktikovaly odedávna.
Je třeba si neustále připomínat, že toho o fungování našich těl, těch pytlíků s vodou, jak jim říká Ondřej Neff, stále víc nevíme než víme. Moderní medicína je někdy neuvěřitelně úspěšná, ale jindy je na tom stejně jako babky kořenářky před objevem antibiotik. S tím rozdílem, že babky kořenářky byly (aspoň nakolik velí romantická představa) mnohem pokornější. A vždycky je třeba myslet na to, že kolik prostoru dáme bakteriím a virům, tolik ho obsadí.
Poznámky na konec
Nechtěl jsem o tom psát, protože vím, že se nedokážu přidat ani na jednu stranu sporu. Vím dost na to, abych poznal, že obě strany zjednodušují a vybírají si fakta, která se jim hodí. Zároveň nevím dost na to, abych se cítil jistý v kramflecích.
Všechny znalosti, které o věci mám, pocházejí z hodin středoškolské biologie, byť pravda doplněných náhodným čtením v publikacích typu Choroby ovcí a skotu. A nemohu smlčet mnohé rozhovory s tátou, který mi u řady věcí z fyziologie, imunologie, epidemiologie a mikrobiologie vysvětlil, jak to vlastně doopravdy je a co všechno ještě (ne)víme. Jsem však pouze laik, který se ve spoustě věcí jistě mýlí. Vím ale z fungování jiné vědy, že stejně jako já se mýlí i řada odborníků, kteří toho vědí mnohem víc než já – ti moudří se to nestydí přiznat, jen nevědí, v čem se mýlí.
Opravdu poctivý přístup k věci by – z mé strany – vyžadoval hluboký průzkum. Příklady, které jsem v textu použil, jsou věci, které buď znám ze zmíněného dřívějšího studia nebo které ke mně víceméně náhodně doputovaly při mých toulkách po světě vědy a její popularizace. Jsou tedy nutně zatížené výběrovým efektem. To je také vysvětlení, proč se v textu tolik odvolávám na dětskou obrnu – pro mě je to jednoduše nejznámější případ, dobře zdokumentovaný a navíc související se střední Evropou. Ten poctivý přístup by snad byl na místě, pokud bych se věcí chtěl dál zabývat, např. začít o očkování psát nebo bojovat za zrušení povinnosti očkování. Ale já nechci. Mám jiné zájmy, neumím si jednoduše vybrat „svoji“ stranu sporu a vůbec se necítím povolán někoho přesvědčovat o svých názorech v této věci.
Co se týká povinnosti očkování, jsou moje postoje ještě komplikovanější. Obecně si myslím, že stát by měl zasahovat do života lidí jenom minimálně, a to ve všech oblastech. Na druhou stranu je těžké si představit, že (nad)polovina lidí v téhle zemi, která je celý život vedena k tomu, že o její zdraví se postará „někdo, kdo tomu rozumí“, se nějak snadno smíří s tím, že se najednou má začít starat sama o sebe (zdůrazňuji, že si myslím, že to tak opravdu má být). Jsem si jistý, že zákony by toho měly zakazovat co nejméně, ať se to týká zdraví, drog, výchovy dětí nebo výšky budov ve městě. Víc (přísnějších) zákonů z nás neudělá lepší ani šťastnější lidi.
Samostatnou kapitolou je propagace „alternativních“ léčebných postupů. Z představitelů mnoha z nich mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Řada z nich jsou obyčejní podvodníci, někteří nepochybně bytostně věří, že jejich metody fungují, a ony některé z nich pravděpodobně skutečně fungují, ačkoliv nevíme přesně proč, a spousta z nich je prostě jenom znechucená přístupem MFK. Bohužel ti nejviditelnější zastánci „alternativy“ dělají svému oboru medvědí službu tím, že se usilovně brání opravdovému zkoumání, proč někdy něco funguje a jindy ne. Blábolením se základní výzkum nahradit nedá.
Psaním tohoto textu jsem strávil několik hodin. Pokud jste ho dočetli až sem a jste zklamáni, že jste čekali víc, je mi líto. Pokud si odnesete pocit, že otázka očkování je složitější, než halasní odpůrci i příznivci připouštějí, tak jste se přiblížili tomu, o čem přemýšlím, když se někdo zeptá, „a necháte tu vaši cácorku očkovat proti XYZ?“



























































