intrakosmologie

Dlouhé ticho je třeba něčím ospravedlnit. Zveřejním tedy něco, co jsem vlastně původně ani nechtěl. Nechtěl jsem to hlavně proto, že psát o něčem, o čem pořádně nic nevím, je drzost (tedy pokud o sobě netvrdíte, že jste profesionální novinář). Jenže cítím – a cítila to i Mau, když mě přesvědčovala, že bych to napsat měl – potřebu říct nahlas věc, která v diskuzích běžně nezaznívá.

Předem varuji, že to bude dlouhé, bude to o očkování a na konci budete v rozpacích, co si máte myslet.

O potřebě naše (zatím jedno) dítě očkovat proti všemu možnému, proti čemu se dnes očkovat dá, diskutujeme doma od jeho narození. S různými výsledky. Jsem potomek v podstatě z „doktorské“ rodiny, oba rodiče pracují ve zdravotnictví celý svůj život (přičemž to zvířecí zdravotnictví je v mnoha ohledech vlastně přirozenější než to naše současné humánní). O moderní medicíně vím dost na to, abych se jí snažil nedostat do spárů, ale taky vím, že to někdy prostě není možné. Očkování je jedna z oblastí medicíny, ve které je poměrně snadné provozovat občanskou neposlušnost.

Ve skutečnosti je snadné se medicínsko-farmaceutickému komplexu, což je termín Stanislava Komárka, který je dost přesný a s dovolením si ho sem vypůjčím pod zkratkou MFK, vzepřít kdykoliv. S výjimkou banálních viróz ovšem riskujete, že prostě umřete (ve skutečnosti dost riskujete i u těch banálních viróz, a to nejen proto, že vůbec není snadné poznat, která viróza je opravdu banální).

Pojďme k jádru problému. Řadě lidí se nelíbí, jakým způsobem MFK v podobě konkrétních lékařů a institucí (hlavním ohniskem sporu jsou porodnice, na které MFK chytře navazuje další svoje „služby“) vnucuje jim a hlavně jejich dětem očkování proti různým onemocněním. Nelíbí se jim, že MFK jedná z pozice síly, nelíbí se jim, že se přitom ještě ohání nějakými zákony, a jistě i mnoho dalších věcí. Nelíbí se jim, že se očkování „prostě dělá u všech“, takže jejich dítě dostane – nebo má dostat – injekci něčeho, na co třeba může být alergické nebo ho to dokonce v extrémním případě může zabít. Já se těm lidem nedivím. Mnoho lékařů skutečně pacientům nebo rodičům těch nejmenších nevysvětluje rizika, konsekvence a hlavně důvody, proč si myslí, že je třeba učinit to nebo ono, např. očkovat proti XYZ.

Zkusme oddělit dvě vrstvy problému. Jedna vrstva spočívá v „koncových“ reprezentantech MFK, tedy lékařích, hygienicích a dalších, kteří navenek zastupují jeho zájmy (nemylte se, že jeho zájmem je co největší zdraví [lidu nebo jedince], jeho zájmem je vydělat co nejvíc peněz, resp. zajistit si co nejstálejší příjem). Tito lidé – ne všichni, pochopitelně – nedělají dobře svoji práci; kdyby ji dělali, odpůrců očkování by bylo mnohem méně, protože by se každý dozvěděl, že očkování sice pro jeho dítě představuje jistá rizika a pro malý organizmus je to velká zátěž, ale dlouhodobé přínosy vysoce převažují, a nakonec, právě proto přece očkuje lékař, aby případné nežádoucí reakce organizmu mohl včas zvrátit a dítě „zachránit“. K tomuhle tvrzení se ještě vrátím, protože – světe, div se – je pravdivé. Druhá vrstva problému je v přesvědčení, že když budeme mít proti každé vážné nemoci očkování, nebudeme nikdy nemocní, veškerý čas strávený v tomto slzavém údolí budeme moci vyplnit prací a hrou, takže to údolí už vlastně nebude tolik slzavé. Tohle přesvědčení nepochází z MFK, ale od lidí (kupodivu ne nutně lékařů), kteří si z různých důvodů, ze kterých si nechci dělat legraci, protože řada z nich byla vážná a ve své době smysluplná, vzali do hlavy, že je třeba vymýtit nějakou konkrétní nemoc. Mnoha dalším lidem se takový nápad zalíbil a v současnosti existuje po světě několik desítek (možná stovek, já po pravdě nevím) organizací, které se takovými programy zcela vážně zabývají. MFK se na tom přiživuje tím, že z komára dělá velblouda a snaží se využít situace a vydělat na vakcínách proti kdečemu.

Skutečný problém, kvůli kterému já osobně nevím, jak odpovědět na otázku, „necháme naše dítě očkovat proti tomu a tomu?”, je fakt, že pravdu mají obě strany. Bohužel ani jedna strana sporu není ochotna uznat relevantní argumenty strany druhé.

Pokusím se ty relevantní argumenty na obou stranách vybrat.

Odpůrci očkování mají pravdu v tom, že řada očkování představuje pro dětský organizmus enormní zátěž, která sama o sobě, ještě snesitelná, může v kombinaci s každodenním stresem, kterému jsou bohužel vystaveni i ti prckové (pokud ještě nechodíte do školky, pochopíte později), způsobit v budoucnu mnohem větší potíže než choroba, před kterou je má očkování chránit. Také je pravda, že vliv očkování na nejrůznější civilizační choroby příliš dobře neznáme a hypotéza, že právě celoplošná vakcinace je jeden z podstatných faktorů jejich rozšíření, není úplně nesmyslná (byť třeba o vlivu hliníku na rozšíření autizmu už se „oficiálně“ ví). A už vůbec nemůžu zpochybnit, že naše současné zdravotnictví se ke svým pacientům (ponechme stranou, že např. rodící matky by v mnoha případech jeho pacientkami vůbec být nemusely) chová arogantně, uzurpátorsky a veskrze socialisticky, tj. v duchu „my víme nejlíp, co je pro vás dobré“.

Odpůrci odpůrců očkování také mají pravdu v tom, že ti první si moc neuvědomují, že v současné proočkované populaci je poměrně snadné se celoživotně vyhnout řadě chorob, které mají navíc s úbytkem svého přirozeného ekosystému (fakt, že si před jídlem myjeme ruce, je pro naše zdraví mnohonásobně důležitější než všechna očkování dohromady) už tak dost malý prostor, ve kterém mohou škodit. Je snadné v roce 2012 v Evropě nenechat své dítě očkovat proti dětské obrně, když jediné dva výskyty této nemoci na světě v roce loňském pocházejí z indických provincií, kde se ještě stále nepodařilo očkovat víc než 10 % (to není překlep) dětí. Vaše dítě se opravdu za svůj dětský život s poliovirem nesetká, nemá kde. Zastánci očkování také mají pravdu v tom, že jakékoliv zmenšení operačního prostoru nakažlivých mikrobů je z celoplanetárního hlediska žádoucí, až příliš snadno totiž může přijít „morová rána“, která nás tak trochu vyhladí; ne moc, stačí, když to „vykosí“ třetinu až polovinu z nás. Ve skutečnosti ani ona proklínaná (a dnes oslavovaná) dětská obrna nepostihla víc než jen asi tři děti ze sta; představte si to asi tak, že jeden z vašich spolužáků ve třídě byl postižený, to přeci není tak moc, ne? Samozřejmě, dokud nejde o vaše dítě. A konečně, nejzávažnější argument, když už jsme s očkováním jednou začali, nemůžeme jen tak ze dne na den přestat, tedy pokud se nechceme dívat, jak naše děti (v některých případech doslova) umírají na nemoci, vůči nimž jsme my sami imunní, očkovaní.

Celé je to složité a nemá to jednoduché řešení. Co MFK nikdy nahlas nepřipustí, je fakt, že nikdo z lékařů (ani z těch vědců mezi nimi) neví, jaké jsou globální dopady očkování, vždyť my v řadě případů ani přesně nevíme, jak fungují některé mechanizmy imunitního systému jedinců, natož jejich velkých skupin. Také je třeba se na věc dívat z pohledu těch, kterým poskytujeme životní prostor, tedy původců nemocí. Pro ně jsme něco jako krajina, v průběhu jednoho lidského života stihnou oni odžít stovky až desetitisíce generací, během kterých se přirozeně adaptují na měnící se podmínky. Sto let celosvětového očkování pro některé z nich znamená zmenšování niky, ale pro jiné naopak zvětšování (to je i případ obyčejné chřipky, se kterou zrovna ležím v posteli). Jakmile těm breberám někde uděláme trochu místa, okamžitě tam budou. To není strašení, takhle to prostě v přírodě chodí, namlouvat si něco jiného je bláhovost.

Problém je tak nakonec velmi nejednoznačný. MFK ví o dopadech svých výrobků a postupů ve skutečnosti velmi málo (to proto, že věda ví velmi málo o fungování živých organizmů; málo ve srovnání s tím, co by potřebovala vědět), ale nikdy to nepřizná. Na druhou stranu nelze brát úplně na lehkou váhu ani fakta, která mluví ve prospěch očkování (myslím, že Albert Sabin by nevěřil vlastním uším, o čem vlastně diskutujeme).

Možná svému dítěti ublížím, když ho nechám očkovat. Možná místo posílení jeho imunitního systému způsobím naopak jeho celkové oslabení a ještě mu do těla nechám vpravit rtuť a hliník. Možná mu zadělávám na budoucí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.

Možná svému dítěti ublížím, když ho nenechám očkovat. Sice mu teď nezpůsobím žádnou krátkodobou újmu, ale třeba ho zabije nebo poškodí nějaká nemoc v dospělosti. Možná je množství rtuti a hliníku ve vakcíně zanedbatelné ve srovnání s množstvím, které se mu dostane do těla se vzduchem a prachem, který musí dýchat, protože žije v Praze. Možná mu nějaká nemoc, proti které mohlo být očkováno, v budoucnu přivodí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.

Bylo by bláhové domnívat se, že poukazováním na problematické stránky očkování lze dosáhnout toho, že z našeho kulturně-civilizačního okruhu zmizí „povinnost“ očkování. Povinnost je v uvozovkách proto, že zákonem je daná asi jen v bývalých zemích východního bloku, ve většině západoevropských zemí je očkování pouze doporučené. Ani jedno nemusí být špatně – v roce 1960 byli čeští lékaři právem hrdí, že jako první na světě mohli prokázat, že poliomyelitis je možné na určitém území zlikvidovat úplně. I díky tomu v následujícím desetiletí poklesl počet dětí nakažených touto nemocí v USA z 20 000 ročně na pouhých 100 a v 80. letech XX. století se Severní Amerika stala prvním kontinentem, kde byl poliovirus vymýcen. I v těch zemích, kde je očkování pouze doporučené, je proočkovanost populace vysoká. Je tomu tak právě proto, že lidé chtějí, aby jejich děti neonemocněly hnusnými chorobami, a očkování je podle všeho docela dobrou prevencí. MFK pak jen vychází těmto požadavkům vstříc, je to vlastně podobné jako s fujtajbly, které se prodávají v supermarketech; na konci je úspěšný ten, kdo dokáže nabídnout nejvíc za nejnižší cenu, protože pro většinu lidí je rozhodující cena a nikoliv kvalita. MFK samozřejmě mnohde zneužívá situace, ostatně je to nejmocnější lobbistická skupina v naší civilizaci. Tenhle průmysl neohromíte hlubokým lidským příběhem o alergické reakci vašeho dítěte na kombinovanou vakcínu.

Závěr žádný není. U každého konkrétního očkování je třeba zvážit pro a proti. Dospělý organizmus snese hodně, mnohem víc než dětský. (Vím o čem mluvím, v roce 2007 jsem absolvoval ve zkráceném cyklu před odletem do Jižní Ameriky šest očkování za sebou, což se podle imunologických pravidel nesmí, a neudělalo mi to nic; možná to ovšem může za podivnou alergickou reakci, která se u mě poprvé v životě projevila vloni na jaře; kdybych ale tehdy to očkování neměl, s pravděpodobností „jen“ 15 % bych v Peru umřel na choleru nebo žlutou zimnici, no nekupte to!) Nic se nesmí přehánět, stejně se snažím dívat i na očkování. Nevěřte MFK všechno. Stejně tak nevěřte šarlatánům, bez antibiotik prostě někdy můžete umřít i na pitomý zánět horních cest dýchacích. Mnoho bylinkářských postupů a medicín má racionální základ a často jsou překvapivě úspěšné, ale někdy nefungují vůbec. Není ostatně náhoda, že ačkoli pro moderní medicínu objevilo očkování až osvícenství, některé přírodní národy ho praktikovaly odedávna.

Je třeba si neustále připomínat, že toho o fungování našich těl, těch pytlíků s vodou, jak jim říká Ondřej Neff, stále víc nevíme než víme. Moderní medicína je někdy neuvěřitelně úspěšná, ale jindy je na tom stejně jako babky kořenářky před objevem antibiotik. S tím rozdílem, že babky kořenářky byly (aspoň nakolik velí romantická představa) mnohem pokornější. A vždycky je třeba myslet na to, že kolik prostoru dáme bakteriím a virům, tolik ho obsadí.

Poznámky na konec

Nechtěl jsem o tom psát, protože vím, že se nedokážu přidat ani na jednu stranu sporu. Vím dost na to, abych poznal, že obě strany zjednodušují a vybírají si fakta, která se jim hodí. Zároveň nevím dost na to, abych se cítil jistý v kramflecích.

Všechny znalosti, které o věci mám, pocházejí z hodin středoškolské biologie, byť pravda doplněných náhodným čtením v publikacích typu Choroby ovcí a skotu. A nemohu smlčet mnohé rozhovory s tátou, který mi u řady věcí z fyziologie, imunologie, epidemiologie a mikrobiologie vysvětlil, jak to vlastně doopravdy je a co všechno ještě (ne)víme. Jsem však pouze laik, který se ve spoustě věcí jistě mýlí. Vím ale z fungování jiné vědy, že stejně jako já se mýlí i řada odborníků, kteří toho vědí mnohem víc než já – ti moudří se to nestydí přiznat, jen nevědí, v čem se mýlí.

Opravdu poctivý přístup k věci by – z mé strany – vyžadoval hluboký průzkum. Příklady, které jsem v textu použil, jsou věci, které buď znám ze zmíněného dřívějšího studia nebo které ke mně víceméně náhodně doputovaly při mých toulkách po světě vědy a její popularizace. Jsou tedy nutně zatížené výběrovým efektem. To je také vysvětlení, proč se v textu tolik odvolávám na dětskou obrnu – pro mě je to jednoduše nejznámější případ, dobře zdokumentovaný a navíc související se střední Evropou. Ten poctivý přístup by snad byl na místě, pokud bych se věcí chtěl dál zabývat, např. začít o očkování psát nebo bojovat za zrušení povinnosti očkování. Ale já nechci. Mám jiné zájmy, neumím si jednoduše vybrat „svoji“ stranu sporu a vůbec se necítím povolán někoho přesvědčovat o svých názorech v této věci.

Co se týká povinnosti očkování, jsou moje postoje ještě komplikovanější. Obecně si myslím, že stát by měl zasahovat do života lidí jenom minimálně, a to ve všech oblastech. Na druhou stranu je těžké si představit, že (nad)polovina lidí v téhle zemi, která je celý život vedena k tomu, že o její zdraví se postará „někdo, kdo tomu rozumí“, se nějak snadno smíří s tím, že se najednou má začít starat sama o sebe (zdůrazňuji, že si myslím, že to tak opravdu má být). Jsem si jistý, že zákony by toho měly zakazovat co nejméně, ať se to týká zdraví, drog, výchovy dětí nebo výšky budov ve městě. Víc (přísnějších) zákonů z nás neudělá lepší ani šťastnější lidi.

Samostatnou kapitolou je propagace „alternativních“ léčebných postupů. Z představitelů mnoha z nich mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Řada z nich jsou obyčejní podvodníci, někteří nepochybně bytostně věří, že jejich metody fungují, a ony některé z nich pravděpodobně skutečně fungují, ačkoliv nevíme přesně proč, a spousta z nich je prostě jenom znechucená přístupem MFK. Bohužel ti nejviditelnější zastánci „alternativy“ dělají svému oboru medvědí službu tím, že se usilovně brání opravdovému zkoumání, proč někdy něco funguje a jindy ne. Blábolením se základní výzkum nahradit nedá.

Psaním tohoto textu jsem strávil několik hodin. Pokud jste ho dočetli až sem a jste zklamáni, že jste čekali víc, je mi líto. Pokud si odnesete pocit, že otázka očkování je složitější, než halasní odpůrci i příznivci připouštějí, tak jste se přiblížili tomu, o čem přemýšlím, když se někdo zeptá, „a necháte tu vaši cácorku očkovat proti XYZ?“

Všimli jsme si už dávno, že Maličká nasává zvuky ze svého okolí. Mluví od raného věku a ještě dřív se snažila napodobovat zvuky a poslouchala všechno, co se kolem ní šustlo. (To s sebou samozřejmě nese, že slyší i věci, které by podle našeho názoru nemusela.)

Nesnažili jsme se ji nijak aktivně učit anglicky, jen už dlouho koukáme na pohádky v angličtině – jednak se často na webu najdou jen v anglické verzi, druhak jsme se mnohokrát přesvědčili, že český dabing je buď otřesný nebo nepřesný, občas i obojí naráz. A Maličká s tím vůbec nemá problém: Peppa Pig prostě mluví anglicky, říká divná slova, ale stejně je legrační a pohádky jsou naprosto srozumitelné (the pirate island je pro ani ne dvouleté dítě úplně totéž, co ostrov pirátů).

Na začátku roku to vypadalo, že v létě pojedeme na delší výlet do Švédska. Podmínkou bylo, že Maličká zvládne základy angličtiny natolik, aby mohla být pár hodin denně v místních jesličkách. Dvoudenní trénink ukázal, že v tomhle by problém skutečně naprosto nebyl.

Dlouho si s tím lámu hlavu, jak je to možné, že (malé) děti jsou schopné zvuk konkrétního jazyka přijmout s takovou samozřejmostí. Na mnoha místech už jsem taky narazil na úvahy, jak konkrétní jazyk ovlivňuje myšlení svého mluvčího.

Dneska se mi část těchhle střípků (ne)znalostí složila do trochu většího kousku. Děti prostě poslouchají lidi kolem sebe, analyzují a posilují vazby toho, co budou potřebovat.

Zajímavé je, že koukání na televizi a poslouchání nahrávek nestačí. Je třeba na ně mluvit, což můžeme potvrdit čerstvou zkušeností: fenk jůl zaujal rovnocennou pozici s dětuju.

Maličká mluví. Zvolna se přesouváme z fáze, kdy bylo mluvení děsně roztomilý do fáze, kdy ho začíná být nezvladatelně moc. A brzy přijdou otázky proč?, a bude ještě hůř.

Pozorovat osvojování češtiny tou malou myslivnou je ovšem naprosto fascinující. Několik příkladů za všechny:

• Maličká tráví většinu času s mámou. Takže usoudila, že většinu věcí v češtině pojmenováváme ženským rodem. Proto chodí za tatíntou, ošetřuje ručičtu medvídce a vidí stolečtu.
• Nedávno začala chápat minulý čas (mluvnický), pravděpodobně už si nějak vytvořila představu minulosti (alespoň jako něčeho, co si pamatuje). Pro spoustu sloves ovšem nezná správný tvar, což pro ni nepředstavuje problém – prostě si ho vymyslí: oni vyleznuli.
• Stejně tak beze strachu vytváří další tvary slov(es), které nezná, např. při zvolání, Oni smějejí! Specialitou jsou moravské koncovky v prvním pádě ([ne]jsu, [ne]chcu), které aplikuje svérázným způsobem: běžu. Nedávno nás ve vaně informovala, já tu vodičtu pim. Do téhle kategorie patří i ono stojit.
• Zatím nejvíc mě dostala včera ráno tímhle (podotýkám, že všechno říkala vleže na zádech v postýlce): Pán bouchá, tam ventu, tatíntu. Bouchá do autíčtu. Já to vidim!

Pořád si říkáme, že si to musíme psát, abychom si to pamatovali. Protože zapomínáme. Co je horší, zapomínáme rychle. Nových slov, gest, vynálezů a ptákovin naše dcera vymýšlí čím dál víc (a čím dál rychlejc), takže vzpomínky rychle pohřbívá nová vrstva zážitků.

Tak jsem zkusil sepsat, co si ještě pamatuju teď.

Mluví už docela dlouho, vlastně tak dlouho, že si už nedokážu vzpomenout, kdy přesně začala. Prvotní slovník jsme zaznamenat stihli.

Naučila se zdravit. Sice pořád jako pozdrav většinou používá úsměv, ale když se nestydí, občas řekne áoj.

Slova používá nejen pro skutečné věci, ale i pro jejich obrazy, často dokonce i když podoba není úplně zřejmá nebo jsou věci těžko viditelné, daleko, rychle se pohybují. (To je potom oříšek pro nás, abychom přišli na to, proč volá pes, pes, když nikde v okolí žádný pes není.)

Slov už je hodně, často si jen tak zvukově vyzkouší, jestli dokáže něco napodobit, a často se jí to podaří. Dvakrát jsme ji slyšeli říct Juie (ale asi ještě neví, kdo Juie je).

Hraje hry. Nejoblíbenější hra je momentálně bafání. Spočívá v tom, že ji někdo navede, aby na někoho jiného bafla, což nadšeně splní. Dokonce tak nadšeně, že obvykle baf křičí už z velké dálky a pro jistotu ho tak třikrát, čtyřikrát zopakuje. Pro zdůraznění citoslovce často vyslovuje jako bapf. Velký úspěch předevčírem sklidila klasická honička na babu, prostranství před Emauzy bylo plné jejího smíchu.

Organizování (vyndavání věcí a jejich umísťování do libovolných krabic, šuplíků nebo zavazadel) je v oblibě už velmi dlouho, ale zdá se, že nám rozumí, když jí říkáme, že má něco někam uklidit. Někdy to dokonce i udělá.

Další oblíbená hra jsou básničky. Má v hlavě asi tři říkadla, o která občas projeví zájem. Není lepší odměna než úsměv, když se chytnete a začnete básničku přeříkávat.

Chodí. Stavět se začala někdy v dubnu, od května obchází nábytek, v červnu začala chodit za ruce.

První samostatné dva kroky udělala (nedopatřením) v zahradě zámku v Libochovicích na začátku července, ty jsem ještě viděl jenom já. Dalších asi deset pak ještě ten den večer mezi kaplemi na Kalvárii v Ostrém u Úštěku, ty už jsme viděli oba.

Od té doby je těch samostatných kroků čím dál víc, doma už se často přemisťuje po dvou (i když jako čtyřnožka je pořád mnohem rychlejší). Nakonec, i venku toho už naťape hodně, při dlouhé procházce to nejspíš budou už celé kilometry.

Šplhá. Na židli zatím vylézt neumí, ale na podnožku u křesla už ano. Přes polštář pak dokáže vylézt i na gauč.

Absolvovala zatím tři zdokumentované pády z postele, ale vypadá to, že to nemělo valný výsledek. Obtištěný šroub z lavičky uprostřed čela taky nepředstavuje výrazné memento, takže zatím všude chytáme s rozpřaženou náručí.

Zpívá. Myslel jsem si, že to u takových mrňat není možné, ale opravdu zpívá. Pamatuje si několik jednoduchých melodií a občas je dokonce doplňuje i náznaky (správných) slov. Když má dobrou náladu, zpravidla při cestování, vyřvává na celé kolo.

(pokračování příště)

Nesnáším slovo „produkt“. Vlastně ne, proti slovu samotnému nic nemám.

To jen jeho nadužívání, zneužívání a využívání v nevhodných situacích mi ho zprotivilo. V marketingových materiálech, ve vývojářských prezentacích, při obchodních jednáních, na webu, všude jsou produkty. Jeden slovník, který mám po ruce, definuje produkt jako „něco (vyrobeného), co má stávající hodnotu nebo potenciální užití“. Obvykle se tím odbyde všechno, co je nějak hotové, zabalené, alespoň někdy někde to (chvilku) fungovalo. Marketéři tím ale často myslí i naprosto virtuální věci, služby, někdy dokonce i emoce. Výsledkem je, že slovo samotné nemá žádný obsah, smysl. (Stejně jako „řešení“, to potkal velmi podobný osud.)

Maličká vyrobila onehdy moc pěkný produkt, přímo na podlaze v předsíni. Vzpomenu si na to prakticky ve všech případech, kdy to slovo vidím nebo slyším. Obvykle se tohle přirovnání ukáže jako překvapivě přiléhavé.

Je zvláštní, jak mají věci tendenci se doplňovat. Výjimečně nemám na mysli známou skutečnost, že když se něco nedaří, pak všechno naráz.

Od čtvrtka ležím doma se zánětem průdušek na antibiotikách. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy doopravdy u doktora si nechat napsat antibibliotika. Protože jsem teď asi poprvé v životě potřeboval vystavit neschopenku, pravděpodobně to je nejmíň osm let, ale myslím, že ani na vejšce jsem takhle neonemocněl.

Holkám taky není nejlíp, Blondýna ve středu blila jak Alík a včera jsme měli snad nejhorší den za celou dobu ve třech: já horečku, Mau hlavu jako střep a Maličká plakala tak, že jsme dokonce sáhli po paralenu.

Ve světlejších chvilkách jsme si povídali o tom, jak si vlastně nepamatujeme, jaká byla Maličká před šesti měsíci. Jak jsme měli pocit, že to nikdy nezapomeneme a nepamatujeme si to už po půl roce. Dělal jsem si legraci, že mám omezenou kapacitu vzpomínek, že mi prostě ty starší přemazávají novějšími. A dneska čtu, že je to asi pravda.

Ačkoliv tedy rodinná zdravotní situace není z nejlepších, přesto jsem si dnešní den moc užil. Co chodím od začátku roku do práce, nepovedlo se mi být s holkamami nějak líp, víc než teď. Být u našeho miničlověka, když se naučí otevřít dveře, vidět většinu denních úsmevů (a že jich je), jsou mnohem lepší zážitky než vidět rozesmátou tvář po návratu z práce. Možná proto, že jsou zapamatovatelnější.

O tom, proč je zapamatovatelnost důležitá (pro pocit štěstí), mluví Daniel Kahneman (ano, ten Kahneman). A taky o tom, co je to štěstí, byla by škoda se o to nepodělit. Snažte se, aby konce byly dobré – nechte trubku ještě chvilku vevnitř a moc s ní nekvedlejte.

Před dvaceti lety jsem hodně četl. Opravdu hodně, občas i tři knížky za den. Což samozřejmě v kombinaci s chozením do školy (a do hudebky, na počítače, pinčes a výjimečně i jinam) nešlo dost dobře skloubit.

Četl jsem v noci, v posteli. Po několika výhrůžkách typu, „jestli tě ještě jednou načapám s rozsvícenou lampičkou, tak ti ji odmontuju,“ jsem jako asi většina z nás vynaleznul nedetekovatelnou metodu: čtení pod peřinou. Spotřeba baterií i žárovek do baterky u nás doma rapidně stoupla, ale buď si toho nikdo nevšimnul, nebo byli naši tolerantní.

Po dvaceti letech si čtu pod peřinou znovu. Je to jediná možnost, jak číst v ložnici v posteli se spící miminou.

Minulý týden jsem o tom diskutoval s kolegy z práce. Nabídli mi jiný pohled: „Počkej, až začnou tvoje děti po nocích číst. Ještě budeš rád, že vůbec čtou a necháš je na pokoji.“ Namítal jsem, že ranní vstávání do školy je důležitější a děti nemají soudnost. A krom toho, je třeba, aby Maličká taky vynalezla čtení pod peřinou. Jeden nikdy neví, kdy se to bude hodit...

Takže, jestli tě ještě jednou načapám s rozsvícenou lampičkou, tak ti ji odmontuju!

Nejdřív byla jedna. Nevěděli jsme o ní ani my. Spokojeně si hověla hluboko uvnitř a rostla. Pak jsme se o ní dozvěděli, nejdřív byla slyšet. Pak jsme ji i uviděli, i když byla stále uvnitř. A pak najednou byla venku, a teď už ji můžou vidět všichni, na vlastní oči.

O té druhé zatím víme jenom my...

Ale za chvíli ji taky všichni uvidíte. Klube se vedle té první. Jednička vlevo dole.

Dokud jsme měli jedinou dětskou lžičku, pořád jsme věděli, kde je.

Teď máme lžiček asi deset. Jednu v kočárkotašce, jednu v autosedačce, jednu zapomenutou v batohu, další zapomenutou u babičky, zbytek ve špinavém nádobí. V přihrádce, kde by měly všechny být, není ani jedna. Nikdy.

Rodičovství člověka změní, říká skoro každá chytrá knížka a má recht.

Než jsme si pořídili Maličkou, nestávalo se nám často, že bychom si v pět hodin ráno povídali v posteli.

Už to není žádné tajemství, ale asi jsme to ještě nikde nenapsali veřejně. Tak tedy:

Oznamujeme, že se 12. září 2009 v 11.30 v Písku na radnici vezmeme. :-)

Dneska byl Julii měsíc. Shodou náhod jsme se podívali na procházce do míst, kde jsme právě před měsícem koukali na labutě.

V březnu jsme se z náplavky dívali, jak labuťák tahá větve z vody, aby je labuť měla blízko a mohla stavět hnízdo.

25. dubna jsme se viděli, jak labuťák sedí na vejcích, zatímco labuť vyráží za snídaní.

A konečně dneska jsme koukali, jak labuť hlídá pět krásných housat a labuťák je všechny zásobuje, čím je třeba. V podstatě je to jako u nás.

A nádavkem ještě pár dalších obrázků:

Stejně tak, jak Julie pomalu roste, jí neustále světlají vlasy. Když se narodila, byly černé jako uhel a vlnité stejně jako maminčiny. Pak se velmi rychle narovnaly. Od té doby stále blednou. Nakonec z ní opravdu bude blondýna. Modrooká už je.

Je setsakramentsky těžké cvičit na basu v nějakém rytmu a přitom se snažit v jiném rytmu Julii houpat. Jde to, ale stojí to hodně úsilí, aby člověk osamostatnil houpací nohu.

Každodenní procházky jsou moc fajn, taková čistička hlavy. I nachozené kilometry začínají být po dvou týdnech znát, výstup do čtvrtého patra už skoro nevnímám. Včera jsem byl na Kavkách jako jediný mužský pohon kočárku. Všechny matky na mě koukaly trochu divně. Nedal jsem se a koukal trochu divně na ně.

Život s dítětem přináší kromě příjemných chvil strávených koukáním na roztomilé xichtíky, které miminko dělá ve spaní, taky méně příjemné okamžiky.

Třeba taková pojišťovna. Zdravotní, všeobecná. Nevětraná místnost, fronta, žádné soukromí, hluk, protivná paní, která trochu změkla, když zjistila, že jdu přihlásit miminko, ale první špatný dojem vytvořený znechuceným vyštěknutím: „Co chcete?“ už nezachránila. Pojišťovna nám dala „dárkový kufřík“, už čtvrtý v pořadí (jeden jsme nedopatřením dostali dvakrát). Tenhle byl docela neužitečný, obsahoval z praktických věcí snad jenom dezinfekci na ruce.

Dárkové balíčky jsou vůbec zajimavá věc. Výrobci všeho možného se snaží ulovit budoucí uživatele, což je pochopitelné. Co mě ale v jednom kufříku dost překvapilo, byla lahev Domestosu a žiletka. Abych byl pro děťátko hezky hlaďoučký. Jestli mám nějak (po)užívat i to chlorovadlo, nevím.

Tvarohové miminko se učí objevovat svoje tělo, projevuje náznaky zvedání hlavičky a začíná zjišťovat, že ruce se dají nacpat do pusy a cucat. Většinu času stále tráví spánkem, nicméně v bdělém stavu je čím dál delší dobu. Prokazatelně roste, nejmenší oblečky už tolik neplandají a váhový přírůstek za poslední týden připadal paní doktorce těžko uvěřitelný.

Vnímání velikosti dětí je značně relativní. Než se Julie narodila, vnímal jsem půlroční děti jako docela malé. Po dvou týdnech s Julií mi oba kluci, kteří u nás teď byli na návštěvě, připadali jako obři.

Postupně se snažíme fotit podle požadavků, na nedávné stesky, že Julie je málo k vidění s tatínkem, odpovídáme nejnovější sérií. :-) (Na fotkách z koupání zapracujeme do příště.)

Leccos jsme se naučili, za ty dva týdny. Dva týdny jsou krátká doba na bilancování, ale na shrnutí pár postřehů je to dost. :-)

Naše dítě dobře a hodně spí. Leckdo nám říká, že se to ještě změní. Možná, zatím jsme Julii museli uspávat v noci asi dvakrát a i tak se to obešlo bez velkých problémů. Názor zvířátek pověšených na hrazdičce houpacího lehátka bude možná jiný. ;-)

V „pamětní knížce“ jsme našli kolonku pro první pobrukování. To je v našem případě den nula, miminka skoro nebrečí, spíš si tak pro sebe povídá.

Naproti tomu nám včera předvedla, že taky umí hystericky řvát, když se snaží. Je s ní legrace.

Maminka (Juliina, ne moje) si stěžuje, že ji málo fotím, snad proto jsem dostal k narozeninám stativ. Použil jsem ho, abych vyzkoušel noční focení miminek (to je ta žlutá fotka). Děkuju, má milá.

K narozeninám jsem taky dostal pěkné přání od kolegyně z práce: prý všechno nejlepší a ať přidám další fotky miminka.

První pokus o procházku se nám moc nevydařil, nějak jsme neodhadli čas a Julie si skoro celou cestu stěžovala. Dneska už to bylo mnohem lepší, usnula asi po dvou metrech cesty a spala zase až domů. Kočár holkám sluší, to je to nejdůležitější.

Tady jsou ty slíbené fotky, rozkliknutím si je zvětšíte a můžete v nich listovat (šipkami vpravo dole). Dospěl jsem k závěru, že si nebudu hrát na redaktory MF Dnes a nebudu k obrázkům vytvářet debilní popisky, většina z nich nepotřebuje žádný komentář.

Napsat si na blogu, že člověk nemá hotovou postýlku, když se mu den nato narodí dítě, není nejlepší nápad. Hned po gratulacích k pěknému miminku se každý zeptá, „už máš hotovou tu postýlku?“ Hele, mám!

Vážení a milí kamarádi,

všichni tři moc děkujeme za gratulace a přání, máme z nich opravdu radost. Taky se omlouváme, že jsme ještě nestihli všem odpovědět, protože je toho na nás teď moc najednou. Od středy už jsme všichni pohromadě doma, kde si zvykáme na nejrůznější novinky. Tak se na nás nezlobte, my se polepšíme. A tady jsou ty (dlouho) slibované další obrázky:

Trvalo to skoro celý den, ale koncovka byla docela rychlá. Kontrakce začaly v noci, od šesti ráno už jsem o nich ale věděl i já. V osm bylo jasné, že dneska pojedem do porodnice. V deset jsme tam byli, aby si tam Věru hodinu nechali na monitoru, a pak nás poslali pryč, že sice kontrakce po pěti minutách jsou fajn, ale pořád je tam moc málo místa.

Domů se nám nechtělo (hlavně do toho čtvrtého patra), tak jsme se jeli piknikovat. Ve tři odpoledne už byly kontrakce po třech minutách a silnější, takže jsme se vrátili do porodnice. Tam se sice pořád moc netvářili, ale v pět nás vzali na milost a řekli nám, že teda už asi jo.

Až do půl deváté se nedělo v podstatě nic zajímavého, ale pak během deseti minut a roztomilého zmatku sester a asistentek přišla na svět krásná zdravá holčička. Jmenuje se Julie, měří 48 cm a váží 2990 gramů. A tady jsou nějaké fotky (rozkliknutím zvětšíte):

V Podolí to bylo neuvěřitelně dobré, všichni na nás byli hodní, laskaví, všechno vysvětlovali, na všechno se ptali. Dokonce i já jsem dostal najíst (což jsem dost potřeboval), až na jednu výjimku mě nikdo odnikud nevyháněl a neměl jsem pocit, že jsem tam navíc nebo že překážím. Sestřičky i porodní asistentky se neustále usmívaly a i neočekávanou a rychle se měnící situaci zvládly s přehledem a klidně. Zaslouží si pochvalu i poděkování.

Tipovací soutěž naprosto jednoznačně vyhráli Míša a Borůvčák, k čemuž jim gratulujeme; ceny budou mít schované u nás.

Tváří v tvář zázraku jsem si znovu uvědomil, že podstatné věci se dějí mimo naši vůli a snahu. Díky Bohu, že jsme to všechno zvládli.

Upletl jsem si na sebe bič. Dva.

Po přednášce na naší loňské konferenci jsem v záchvatu blbosti slíbil, že místo výcucu z přednášky napíšu pořádný dlouhý článek. O měsíc později jsem ho zkusil napsat a zjistil, že by to byla dvacetistránková záležitost, kterou mi nikdo neotiskne (ani náš firemní časopis), a že je potřeba text rozdělit. Napsal jsem krátký úvod a rozvhrnul strukturu do čtyř částí. V únoru jsem napsal první (dvakrát, první verzi jsem zahodil, protože se mi nelíbila; druhá se mi taky nelíbila, ale potřetí už jsem to psát nechtěl). No a teď nadešel čas, abych dodal text k druhé části...

V pondělí jsem ho měl odevzdat.

V neděli v noci jsme si dali generálku na cestu do porodnice a ukázalo se, že v podstatě skoro všechno máme (až na pár drobností, jako je vanička nebo přebalpult), ale nemáme tu hezkou, čisťounkou, naleštěnou postýlku. Ta, co jsme dostali, je dobrá, ale taková omšelá, špinavá, oprýskaná. Blonďatá princezna v tomhle přece nemůže spát.

Koupil jsem šmirglpapír a poradil se s paní v barvách-lacích, že nejlepší je bukové dřevo jenom obrousit a nechat dětem na okusování čisté.

Přes den v práci píšu, večer doma brousím. Píšu, brousím. Dneska už spíš písím a broušu.

Když jsem v minulém příspěvku o blondýnce zveřejnil tipovací soutěž o láhev dobrého pití a panoramatickou fotku, prakticky hned poté jsem si uvědomil, že mi zvolený způsob tipování ani trochu nevyhovuje. Ukázalo se, že výsledky zrovna takovéhoto hlasování nejdou zveřejnit a i když se mi (kupodivu velmi promptně) ozvali lidé z polldaddy.com, problémy se mi vyřešit nepodařilo. Na jednoduchou anketku je ten server jako dělaný, ale když já chci kalendář a zároveň e-mail a jméno a...

No, prostě, pochlapil jsem se, ve volných chvílích jsem postudoval, zaprogramoval a výsledek můžete vidět v pravém sloupci. Pokud i vám všechno bude fungovat tak, jak má, tak se tam jednak zobrazí tabulka s tipy těch, kteří už vybrali datum, jednak je pod ní čudlík, pod kterým se skrývá jednoduchý formulář – když v něm vyplníte své jméno, tip na datum narození naší dcery (a svůj e-mail) a odešlete ho, měla by se tabulka automaticky překreslit. Kdyby něco nefungovalo, napište mi e-mail (buď s chybou nebo rovnou s tipem).

Tipujte a vyhrajte!

P. S.: Po zveřejnění problému s vysavačem se ukázalo, že naše dcera kromě luxování nesnáší ještě taky mytí nádobí, vytírání, úklid koupelny a žehlení. ;-)

Naše holka nemá ráda vysavač. A přitom máme takový pěkný, nový. Ale kdo ho rád má, že? :-)

Zjistili jsme víceméně náhodou, že zapnutí vysavače v blízkosti břicha vyvolá pokus o úprk někam jinam. Vzhledem k tomu, že už moc není kam, maminka z toho obvykle není nadšená. Vypadá to, že budu muset luxovat v době, kdy holky nejsou doma. Což bude netriviální, protože situace, kdy já doma jsem a holky ne, jsou čím dál vzácnější. Blondýna by si velmi rozuměla s oběma kocoury, myslím.

A protože se blíží termín radostné události, rozhodli jsme se, že vyhlásíme tipovací soutěž: kdo nejpřesněji určí termín narození naší první dcery (s přesností na den), vyhraje láhev dobrého pití z našich zásob a jednu moji panoramatickou fotku hor ve velkém formátu. V případě, že výsledek bude nerozhodný, budou se muset vítězové o ceny podělit (jak, to necháme na nich). Můžete tipovat. Abych šel příkladem, veřejně vyhlašuji svůj tip: 1. května 2009.

Update: Ještě upřesnění – oficiální předpověď říká, že Conchita Juanita se narodí 4. května 2009. Zatím se mi nepodařilo tu tipovací věc donutit, aby výsledky veřejně zobrazovala, takže pokud to opravdu nepůjde, budu je sem postupně přidávat. A Conchita Juanita je pochopitelně pracovní název, kdyby byla kluk, jmenovala by se Rodrigo Ramiréz. ;-)

Update 2: Viz tipovací soutěž ještě jednou.

Už je to tak. Dostal jsem k vánocům knížku. O otcovství.

Ještěže už jsme v pátém měsíci těhotenství, takže jsem si na to už zvyknul. Přes některé drobné obtíže mám pocit, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. V posledních měsících mám dojem, že to všechno má smysl. Krásná žena, práce, spousta muziky. Podle všeho se nám narodí dcera, dlouhonohá blondýna.

Asi to nebude blondýna, ale to nevadí. I kdyby to nebyla holka, je to fuk. Těším se na ni jako na máloco v životě.

Jo, a moji rodiče taky dostali knížku – pro babičky a dědečky.