intrakosmologie

Sedím na židli v konkgresovém sále. Před chvílí skončila „přednáška“ Václava Cílka, spíš půlhodinové povídání o tom, na čem závisí naše životy ve světě, který se mění (což víme, ale moc nechápeme, jak se vlastně mění a kam směřuje). Přišel jsem sem proto, abych tu dohodl nějakou obchodní spolupráci, ale když jsem si přečetl, že tady Václav Cílek bude mluvit, dost jsem se těšil. Popsat jeho volné povídání je prakticky nemožné, jeho mentální záběr je naprosto neuvěřitelný a někdy i nesnadno sledovatelný. Hlavní poselství bylo v tom, že svět je tak komplikovaný systém, že jeho vývoj neumíme předvídat; jenom jsme si posledních padesát, sto, dvě stě let mysleli, že trochu ano ‒ protože se zrovna v tomhle období vyvíjel hezky, lineárně, předvídatelně. A teď se chová chaoticky a my jsme bezradní. (Skoro.)

Věci mají tendenci přicházet v nějakých blocích, kdy se během krátkého času uděje několik příhod, které se mi zvláštním způsobem v hlavě spojí.

Předevčírem jsem při čtení nějakého článku narazil na zárodek myšlenky: proč chce tolik lidí, aby stát „globálně“ řešil nějakou oblast, legislativně, represivně, systémově? Proč chtějí regulovat víc, další oblasti? Bankovnictví, sexuální výchovu, nebo dokonce stravovací návyky! Denně kolem sebe na mnoha příkladech vidíme, že ten (náš) stát nefunguje, jak má. Platíme daně na školství, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu ‒ ale když chcete, aby vaše dítě mohlo ve školce vyrábět s ostatními vánoční ozdoby, musíte přispět na materiál. (To jenom pro příklad; tomu dítěti to samozřejmě zaplatíte a nejspíš vás ani nenapadne o tom přemýšlet.) Proč pak po státu, který (moc dobře) nezvládá tyhle základní funkce, chtít něco dalšího? Zamyslete se a zeptejte se sami sebe, kdy vám, přímo vám, stát nějak opravdu pomohl? Nešlo by to bez něj skoro stejně dobře?

Střih. V. Cílek zahájil přednášku tím, že v Káhiře, odkud se právě vrátil, ukazoval taxikáři na mapě, kam se chce dostat. Ten taxikář viděl mapu poprvé v životě. Ve dvacetimilionovém městě. Dovedete si to představit? Prý tam funguje „sociální navigační systém“ ‒ vyrazíte přibližným směrem a pak se na místě někoho zeptáte, kde to je.

Střih. Na možnost selhání záložních zdrojů energie chladicích systémů Fukušimy Daiči upozorňovalo několik odborníků z několika proslulých univerzit. Úvaha byla velmi prostá: generátory jsou na zemi, když přijde velká voda, která přeteče sedmimetrovou zeď, zdroje selžou a reaktory se neuchladí. Ejhle, přesně to se stalo. Umístění generátorů na zemi neodporovalo předpisům. Zdravý rozum stál stranou, podle norem bylo všechno v pořádku.

Střih. Připravoval jsem pro jednoho zákazníka v rámci našeho projektu jeden důležitý dokument. Ten dokument byl přímo zmíněn ve smlouvě, kterou spolu máme, a měl mít určité formální náležitosti. Já jsem je nedodržel, nestihl, nevšiml. Celá věc byla naprostá prkotina, kterou jsem posléze dokázal napravit během dvaceti minut (v desetistránkovém dokumentu); tím nechci nijak umenšovat, že jsem skutečně udělal chybu. Ve firmě se tedy připravuje proces, který by měl opakování téhle chyby zabránit. Procesy se teď zavádějí všude. Na každý proces je papír, kde je maximálně podrobně popsáno, co má který účastník procesu v kterém kroku učiniti. Až odejdu z firmy, nastoupí místo mě jiný panáček, který si v procesu přečte, co má dělat, bude tahat za páčky a všechno bude skvělé.

Sedím tady, v sále, a přemýšlím, kde se bere ta snaha mít na všechno normy, předpisy, směrnice, zákony. Václav Cílek ví hodně o geologii, fyzice, meteorologii, astronomii, archeologii. Jak by asi vypadal popis procesu, který by měl vychovávat v našich školách z našich dětí další Václavy Cílky? A mohl by vůbec Václav Cílek dělat to, co dělá (tak dobře), kdyby v Akademii věd měli na všechno zavedené přesné procesy?

V Chartúmu prý nenajdete v policejní kanceláři jediný papír. Na nic je nepotřebují. Já vím, namítnete, že proto to tam taky vypadá, jak to vypadá. A jsme my tady s těmi našimi regulemi šťastnější? Máme pocit, že náš svět směřuje tím správným směrem? Opravdu?