intrakosmologie

Práce

Když jsem do Astropisu přišel, prakticky vůbec jsem si neuměl představit, co se v takové redakci vlastně dělá. Měl jsem naivní pocit, že tvorba časopisu spočívá hlavně v přípravě článků, vyhledávání informací a získávání obrázků.

Ne, že by se časopis bez těchhle činností obešel, ale ‒ pro někoho překvapivě ‒ netvoří ani polovičku všech důležitých věcí, které je třeba udělat. Hodně naši práci proměnil internet. Zatímco před 12 lety jsme časopis nechávali v DTP studiu osvěcovat na průhledné fólie, které jsme vozili do tiskárny za Prahou, abychom si o týden později jeli pro hotové Astropisy, dnes se tenhle řetízek smrsknul do poslání jednoho e-mailu s odkazem, kde jsou ke stažení tisková data, a jednoho telefonu, kdy a kam má tiskárna dovézt hotový náklad. Zatímco technicky nám počítače spoustu činností usnadnily, ta skutečná práce se musí odvést jinde a jinak.

Samotné práce, které musíme dotáhnout až do konce, aby vyšlo další číslo Astropisu, jsou asi tyhle:

• psaní,
• lámání (sazba),
• grafika,
• korektury jazykové i věcné,
• distribuce,
• správa předplatitelů,
• správa webu,
• komunikace a
• režie.

Nebudu všechno rozebírat, spíš zkusím popsat, jak číslo vznikne.

Vlastně bych měl říct, kolik těch čísel vlastně je. Astropis vychází pravidelně čtyřikrát v roce: zimní, jarní, letní a pozdně letní číslo. K tomu přidáváme nepravidelné, páté číslo, kterému říkáme Speciál a snažíme se, aby opravdu speciální bylo. Speciál neobsahuje pravidelné rubriky, může mít jiný rozsah (někdy i formát) a většinou, ale ne vždycky, je věnovaný jednomu tématu, např. galaktické astronomii, Slunci nebo astronomickým přístrojům.

Příprava dalšího Astropisu začíná tak půl roku před tím, než opravdu vyjde. (Pokud to není Speciál, na ten se chystáme obvykle celý rok dopředu.) Články se snažíme shánět a dojednávat v průběhu celého roku, ne jen pro konkrétní číslo; občas se nám stane, že se příprava textu zdrží, takže do daného čísla to nestihneme, někdy naopak získáme aktuální zajímavý článek, se kterým jsme nepočítali. Zhruba se dá odhadnout, že máme do každého dalšího čísla jeden až dva články v rezervě. Výjimečně se stává, že jeden článek odkládáme tři čísla, protože je nadčasový a zrovna se nám nevejde nebo nehodí. Složení článků dohadujeme na redakčních radách, které se konají asi jednou měsíčně a snažíme se na nich sejít v maximálním možném počtu. To je vlastně ta režie.

Když jsou texty napsané, snažíme se je prohnat jazykovou korekturou. Tenhle krok jsme zavedli čerstvě, dřív jsme korigovali až vysázené články, ale ukázalo se, že postup „nejdřív opravovat, pak sázet“ je výhodnější.

Po korekturách se textu ujme sazeč. Někdy je to sám autor (v případě interních), jinak se k sazbě daného článku prostě někdo přihlásí. Často je to ten, kdo s autorem článek domlouval. Pokud z jakéhokoliv důvodu nestíhá, nabídne sazbu ostatním, přesněji řečeno je poprosí, aby ji někdo udělal místo něj. Pro sazbu jsou potřeba ke každému článku s výjimkou redakčních také obrázky. Ty bývají někdy trochu problém, pak je na sazeči, aby se je buď pokusil získat nějak sám, nebo se domluvil s autorem, kde a jaké obrázky vzít. Sazeč obvykle vytvoří první verzi článku, kterou pak pošle na další kolo korektur, autorských a typografických. Pokud je autor s článkem spokojen, práce na článku po zapracování korektur končí. Někdy je třeba autorovi do textu zasáhnout (např. kvůli příliš velkému nebo malému rozsahu, věcným chybám nebo ‒ tohle se stává prakticky jenom u monotematických Speciálů ‒ podobnému textu ve dvou článcích), takový zásah si pak zpravidla vyžádá více koleček dohadování s autorem.

Z pohledu autorů tady práce na časopisu končí, ale asi tušíte, že toho je potřeba udělat ještě daleko víc.

Pokračování příště: smontování čísla, výroba, distribuce a další radosti.