intrakosmologie

Úvodem pár slov, proč tady vlastně píšu to, co píšu. Před nějakým časem jsem si uvědomil, že vznik Astropisu je pro spoustu lidí zahalen neproniknutelným tajemstvím. Někteří naši čtenáři nás znají, někteří zcela jistě ne. Ze zkušenosti vím, že velká část naší předplatitelské obce je přesvědčená, že Astropis je úplně normální časopis, který vychází v zavedeném vydavatelství, stojí za ním početná redakce a profesionální zázemí. Snad nic nemůže být dál od pravdy. Naopak naši blízcí mají často pocit, že Astropis je to, co se kutí vždycky na poslední chvíli před odevzdáním do tiskárny, panuje při tom stres a emoce, hormony pracují naplno, ale nakonec se to vždycky nějak stihne a udělá. A to také není úplně správný pohled. Proto vznikla myšlenka napsat tenhle seriál. Na opatrný dotaz, jestli o takový seriál někdo stojí, zazněly celkem jasné odpovědi, že ano. Tak tady to je.

Redakce

Aby bylo trochu jasné, o čem budu psát, musím začít tím, co se časopisu přímo netýká, ale výsledek hodně ovlivňuje. A to je složení redakce.

V normálních časopisech ‒ aspoň jak si jejich redakce představuju, nikdy jsem v žádné nepracoval ‒ je zhruba pyramidální struktura lidí: redaktoři (odborní i všeobecní), lektoři, korektoři, šéfredaktor a jeho zástupci, administrativa a pak technická část, sazeči, grafici. Šéfredaktor je jenom jeden a je to vlastně výkonný ředitel toho časopisu. Jeho zástupci pak zodpovídají za různé práce, které je třeba udělat. Redaktorů je smečka a každý se věnuje svým textům. Časopis nevisí ve vzduchoprázdnu, takže redakce má k dispozici marketingové oddělení (většinou ne jen pro sebe, ale pro celou firmu, zahrnující víc redakcí), účetní atd. atd.

U nás to takhle nefunguje.

Odbočka: Já jsem do Astropisu přišel před 12 lety, po srpnovém zatmění Slunce, za kterým jsem absolvoval se svými spolužáky ze školy expedici do Rumunska. V září nebo v říjnu jsem s jedním z těch spolužáků, Michaelem, potom psal o naší výpravě článek právě do Astropisu, o jehož existenci už jsem předtím věděl, ale nikoho z jeho okruhu jsem příliš neznal (generace otců–zakladatelů patřila k našim vzorům, v době klubání Astropisu jsem začínal na Štefánikově hvězdárně s demonstrátorováním, a to už tam právě tihle lidé byli mazáci). Na můj pozdější dotaz, jak se člověk může snadno dostat k dalším číslům Astropisu, mi Michael prostě řekl, „nejjednodušší je stát se členem redakce.“

Naše redakce žádnou strukturu nemá. Formálně sice máme šéfredaktora a jeho zástupce, ale ve skutečnosti se snažíme si všechny činnosti, úkoly a povinnosti rozdělit podle svých schopností tak, aby výsledek byl co nejlepší. Šéfredaktorem je ten nejzodpovědnější z nás, Vládík, který se věnuje dlouhodobému plánování, shání články na rok (a více) dopředu, odhaduje ekonomickou situaci a neustále brzdí všechny ostatní v rozvíjení plánů, co všechno bychom mohli otisknout, vysázet nebo přímo vydesignovat v příštích číslech. Zejména ta poslední činnost, chytání za nohy a stahování zpátky na zem, je jedna z nejdůležitějších.

Všichni členové redakce jsou totiž tím, čemu se říká dobrovolný pracovník.

Každý z nás má svoji, povětšinou normální práci. Šest z nás je profesionálními vědci (všichni jsou fyzici, ale kupodivu žádný astronom), já pracuju jako projekťák, další z kolegů má na starosti b2b sféru (pokud nevíte, co to je, pak buďte rádi) u tuzemského velkého mobilního operátora. Astropis je vlastně tím, čemu se říká koníček, i když je trochu neobvyklý.

Pokračování příště: kdo je členem redakce.