intrakosmologie

Od čtvrtka, kdy jsem objevil (dva roky starou) poslední desku Foo Fighters, jakoukoliv moji činnost prostupuje pocit radosti z toho, že něco takového je vůbec možné. Usilovně jsem se snažil při hraní předat lidem aspoň zlomek takové energie. Neúspěšně. Jsem amatér a začátečník k tomu.

Nějak jsem se odnaučil pít. Sobotních šest kousků mě v neděli ráno naprosto odrovnalo.

Miláčku, ale já jsem si tě brala jako zkušenýho alkoholika. A ty tady teď skučíš po šesti pivech?!?

Nedělní hraní (=kalba) mě odrovnala úplně. Dohromady s posunem času se to složilo v dnešní totální odepsání.

Dobrý zvuk je to nejdůležitější. Když se na pódiu blbě slyšíme, je to nepříjemné, ale můžeme se snažit s tím vyrovnat, překonat to. Když leze špatný zvuk ven, do lidí, je to neodpustitelné. Skutečnost, že to zvukař dělá zadarmo, není omluva.

Srovnání zvuku na sobotním hraní v Pitkovicích, v objektivně mnohem horších podmínkách, s profesionálním zázemím ve Spolkovém domě ve Stodůlkách navíc vychází pro toho *** ještě hůř. Kdyby se aspoň snažil...

Uprostřed zvučení někoho dalšího se ke mně nakloní zpěvačka od spřízněné kapely a začne větu, já jsem ti chtěla říct, ... Dušička se ve mně tetelí, že dostanu pochvalu, jak dobře hraju na basu nebo že čím dál tím líp zpívám. ...ta knížka, jak jsi mi posledně dal, můj syn ji úplně zbožňuje. Už má celou potrhanou přední obálku, jak v ní pořád listuje!

Já jsem tak naivní!

Mám z našeho hraní dobrý pocit. Baví nás to a je to na nás (snad) vidět. Dřív nám lidi říkali, vy byste potřebovali bicí, já je tam úplně slyším. Teď říkají, vy jste teda pořádně přitvrdili! Vypadá to, že se to líbí.