intrakosmologie

Argo, edice AAA (anglo-amerických autorů), 2009

Man Walks into a Room, překlad Simona Javůrková

Tuhle knížku napsala Nicole Krauss jako svoji prvotinu. Bohužel je to na ní trochu znát.

Nemám rád příběhy bez konce. Snažím se je nepsat a snažím se je nečíst.

Příběh se odvíjí poměrně slibně: v kalifornské poušti je nalezen muž, který neví, jak se jmenuje, ani jak se tam dostal. Ukáže se, že to je profesor anglické literatury, který má v mozku nezhoubný nádor. Okamžitá operace je překvapivě úspěšná a skončí „jen“ ztrátou paměti – od dvanácti let si Samson Greene nepamatuje nic.

Na tomhle hřišti se rozehraje manželská etuda o vztazích a společné minulosti (která jednomu chybí). Před půlkou knížky se ovšem tahle etuda bez nějakého vyvrcholení nebo pointy ukončí, Samson uteče do Kalifornie k vědci zkoumajícímu fyzický projev vzpomínek v mozku. Tam se „odehraje“ druhá polovina knihy, která se snaží řešit filozofické otázky související s vědomím, pamětí a zkoumáním obojího.

Obě části by měla spojovat vzpomínková linka na Samsonovu matku, která je zároveň mrtvá i živá – Sam si ji pamatuje jen živou. Před koncem knihy se ji pokusí najít, tedy přesněji najít její hrob. S pomocí stařičkého a senilního prastrýce Maxe se mu to nakonec asi podaří, čímž příběh asi končí. „Asi“ jsem napsal úplně schválně, protože nevím, jestli to tak opravdu mělo být, nebo ne. Virtuální postava matky by totiž měla být spojovacím článkem mezi různými částmi knížky, ale nefunguje tak. Odkazy na ni působí jako neuspořádaně vložené scény v nervózně sestříhaném filmu, které by měly něco naznačovat, ale vůbec není jasné co. Dosáhne Samson potvrzením matčiny smrti nějakého poznání sebe sama? Nebo světa kolem? Co se stane s prastrýcem Maxem? Proč dostal Samson do prázdna ve své paměti zrovna tu vzpomínku, kterou dostal? Souvisí to nějak s krásou jeho ženy?

Takové a další otázky mi běžely hlavou, když text dospěl ke konci. Nemůžu se zbavit dojmu, že ta knížka neskončila, že prostě jenom přestala. Je to škoda, protože původní nápad je zajímavý a spousta epizod ukazuje, že autorka má dobrou fantazii a smysl pro humor („Umíte řídit auto?“ „Vlastně nevím, nezkoušel jsem to. Mám řidičský průkaz. Spíš asi ne.“).

Abych nebyl nespravedlivý, je třeba říct, že knížka má velmi dobrý překlad a vydavatel odvedl dobrou redakční práci, takže v ní nejsou jazykové ani tiskové chyby. Bohužel, jak se mi Dějiny lásky líbily, tak se mi Muž nelíbil.