intrakosmologie

Poslední vstávání v Hispánii je ve znamení spěchu, reisefieberu a balení. Věcí máme moc, batohů málo, všechno je těžké, ulepené, sprchovat se (ráno!) dvakrát není luxus, ale nutnost. Platíme za poslední hostel, narveme si na záda těžké batohy a mažeme na autobusové nádraží – jak je naším zvykem, jdeme na poslední chvíli, ale nakonec přecejenom stihneme koupit bagetu, sýr a (hlavně!) kyselé okurky xnídani. Autobus nás a pět dalších lidí naloží a za chvíli drandíme po dálnici směrem na Madrid. Ve městě je rušno, přecijen je o pár hodin víc než předevčírem, takže autobus se k nádraží probíjí o poznání dýl. Před vstupem do metra se odehrává klasická scénka – paní, co prodává lístky, umí jenom španělsky a nějak nechce pochopit, že chci dos billetos para aeropuerto, takže mi během dvou minut nabídne čtyři rozdílné sumy, které bych mohl za lístky zaplatit. Nakonec mi něco prodá a oba doufáme, že nás turniket na letišti pustí ven. Cesta metrem probíhá v pohodě, nikdo se nás nepokouší okrást – jedna z mála výhod narvaného batohu, co váží asi třicet kilo, je poměrně velká setrvačnost a možnost do někoho omylem drcnout tak, že se zastaví až u protější stěny vagonu. Přestup zvládáme bez problémů. Na letišti nás turnikety v metru pustí bez problémů ven, takže zbývá zjistit, odkud letíme a zabít asi tři hodiny času do začátku check-inu. Mně je čím dál blbějc, rýma z nočního autobusu z Granady se v Toledu ještě tolik neprojevila, ale v kombinaci s dalším cestováním už se z ní klube pravá španělská chřipka; takže nakonec tři hodiny na letišti strávím vsedě opřenej o sloup, v polospánku, čekající, až fronta na naše letadlo postupně dojde až k nám. To se stane poměrně záhy, přestože už od začátku na ceduli svítí, že let bude asi o hodinu zpožděn. Věra mi nosí teplý čaj a vodu; přebalujeme batohy, aby byly lehčí (vůbec mi nevadí, že si vezmu nějaké oblečení na sebe, zima z klimatizace je v kombinaci s rýmou hodně nepříjemná). Okurky letí s námi do Prahy, Věra se jich odmítá vzdát. Konečně se zbavíme batohů, slečna za přepážkou naštěstí zhodnotí, že je vhodné, aby můj batoh nevážila samostatně, takže nemusíme přebalovat znovu. Přesunujeme se do tranzitního prostoru, opět s nezbytným zouváním (tentokrát musím jenom já). Bloumáme po krámech, přemýšlíme, jestli ještě někomu něco nekoupit, obědváme, pijeme kafe. Čekáme. Čekáme. Letadlo nabírá další zpoždění. Čekáme. Konečně letadlo přistává, přijíždí, volají nás ke gejtu... O necelé dvě hodiny později, než jsme měli, konečně startujeme z Barajas. Je mi tak blbě, že nemám vůbec myšlenky na to, abych se bál. Letíme přes Švýcarsko, takže krásně vidíme Mont Blanc, Grenoble, rakouské Alpy, ... Nádhera. Těsně po západu slunce letíme od jihozápadu nad Šumavou a v tmavězeleném lese je krásně vidět tmavá plocha lipenské přehrady. Pak už je tma a padání ku Praze. Čekáme na batohy, které přijedou naštěstí skoro hned. Vycházíme z letištní haly, nikdo nás nečeká (to by se načekal!). Autobus nás odváží na Zličín na metro a za tmy dorážíme domů. Unavení, šťastní. Spolu.