intrakosmologie

Před sedmou hodinu nás, zmlácené, unavené a rozespalé, autobus vyhodí na jižním autobusovém nádraží v Madridu. Na nic nečekáme a jdeme si koupit lístky do Toleda. První autobus jede za minutu, takže si kupujeme na další (za půl hodiny), dojdeme si na záchod, vypijeme kafe z automatu a jdeme na nástupiště. Autobusů s nápisem Toledo tu stojí asi pět, před každým se řidič s někým vybavuje, takže najít ten správný se nám podaří asi na třetí pokus. Za chvíli už projíždíme tunelem asi tři patra pod zemí a vyjíždíme na dálnici (pro změnu zas) na jih. Věra brzy zase usne, ale mně se to v tomhle starém autobusu s nepohodlnými sedačkami nepodaří vůbec, takže celou (naštěstí jenom hodinu trvající) cestu koukám z okna, jak postupně vychází slunce. V osm hodin vystupujeme na autobusáku v Toledu, nádraží je malé a skoro nikdo tu není (není divu, v tuhle hodinu). Svítí šikmé slunce, ale kupodivu jsou na obloze taky mraky, čemuž jsme na jihu úplně odvykli. Obcházíme kolem nádraží a hledáme rozumný hostel; po půl hodině pochůdání s těžkým batohem jeden nacházíme (vyfunět od nádraží na kopec není úplně triviální) – pán sice neumí ani slovo jinou řečí, ale nakonec se domluvíme, že chceme pokoj na dvě noci, s klimatizací a za rozumnou (na místní poměry) cenu. Vysvětlíme, že nechceme snídani, pán si jen opíše čísla pasů a kupodivu ani nechce zaplatit předem. Jdeme spát. Spíme asi do dvou, na střídačku zapínáme (je vedro) a vypínáme (fouká moc studený) klimatizaci. Jsme takoví zmlácení, ale máme hlad a žízeň, takže se vypotácíme do poledního vedra – tedy vypotácíme se asi ve čtyři, předtím koukáme na Simpsonovy ve španělštině (Bart docela ujde, zbytek postav mluví hrozně divně a Marge je dost příšerná). Míříme do nejcentrovatějšího centra, pokusíme se najít informační centrum – v českém průvodci se píše, že se ve městě dá snadno zabloudit i s mapou, kterou my navíc ani nemáme. Město je podivně prázdné, působí poněkud vylidněně, ale přičítáme to vedru a siestě. Obloha je úplně zatažená, člověk má pocit, že je opravdu v prádelně. Nacházíme hlavní náměstí, katedrálu s arcibiskupským palácem i informační centrum; když mi slečna dává mapu města, ptá se, odkud jsme (to je tu normální) a po odpovědi, že jsme z Česka, se ptá, jestli patříme k té čtyřicetičlenné skupině. Rozhlížíme se a rychle mizíme z náměstí, dřív než se skupina důchodců z Prahy 4 objeví. Kupujeme si vodu, pivo a nanuka a jdeme do katedrály. Před katedrálou dělají oba kerberosáci na Věru ksichty – těžko říct, jestli se jim nelíbí, že má krátkou sukni nebo že pije pivo z lahve, ale naštěstí vždycky stačí, abych se na ně zamračil a dají pokoj. V katedrále je příjemně, ale jsme oba dost unavení a chce se nám spát, takže z prohlídky moc nemáme. Snažíme se poznat alespoň zevnitř, který portál s dveřmi je který – ani Peklem si nejsme jistí, natož zbývajícími dvěma. Z katedrály jdeme směrem na jih, tak trochu nazdařbůh, až dojdeme k řece, tedy vlastně nad řeku. Pohled do údolí je pěkný, ale pořád je dost horko. Korzujeme městem a víceméně náhodou dojdeme k nejzachovalejší synagoze. Jdeme na prohlídku, kde nás kromě šacování a rentgenování u vchodu překvapí hlavně to, že všechny popisky jsou jenom ve španělštině. Aspoň je u vchodu vždycky papír s nějakým povídáním v engličtině, takže se potrénujeme v překládání. Věra mě učí číst hebrejská písmena, což mi vůbec nejde. Ze synagogy jdeme zpátky na náměstí a v devět zalezeme do čínské restaurace, která vypadá široko daleko jediná otevřená. Jsme tam úplně sami, což působí trochu divně, ale město je opravdu celé dost vylidněné. Nacpeme si břicha, vypijeme džbánek sangríi a jdem se svalit zpátky do postele. Vezmeme to oklikou, takže se nakonec projdeme kolem celé západní části hradeb, sjedeme eskalátorem z hradu do podhradí a vycachtáme si ruce v bazénku uprostřed magistrály. Doma zapneme na chvíli klimatizaci, vysprchujeme se a jdem spát. V noci nás vzbudí hrající televize, která se pro lenochy zapíná v záhlaví postele, jenže poněkud nedomyšleně se dá pustit i polštářem.