intrakosmologie

Ráno se nám nechce vstávat, ale během dopoledne se vykrchňáme a obcházíme obchody s hadříky. Snažíme se najít pěkné kalhoty pro Věru, ale nakonec asi po hodině a půl vzdáváme snahu najít něco, co by bylo pěkné a zároveň zajímavé. No. Další hodinu debatujeme, co budeme přes den dělat, jak dlouho zůstaneme v Granadě a kam ještě půjdeme. Nakonec se usneseme na tom, že nočním autobusem odjedeme do Madridu a tamodtud se ještě ráno přesuneme do Toleda. A jako odpolední program volíme další návštěvu Salobreni a koupání v moři. Překonávám v sobě všechny pudy a rozhoduju se, že nechám foťák doma. Balíme všechny věci na odjezd, píšeme Hance, že večer nakoupíme a uvaříme večeři a utíkáme na autobusové nádraží koupit lístky do Madridu a odjíždíme k moři. Cestou se snažím psát deníček, ale moc toho nenapíšu. K moři dorážíme (tentokrát už přímou) cestou asi ve tři, cestou potkáváme krámek, kde visí pěkné žluté šaty (že bychom konečně něco koupili?). Válíme se na pláži, koupeme se v moři. Skoro vůbec nefouká vítr, díky tomu sice nejsou skoro žádné vlny, ale taky se neodnáší od pobřeží bordel, takže voda je několik metrů směrem od pláže pěkně špinavá. Nicméně teplá, takže se cachtáme dlouho a vydatně. Zastavujeme se i ve stejné hospodě jako minule, dáváme si něco malého k jídlu a samozřejmě pořádné velké pivo. Najednou je půl sedmé, takže honem ještě jednou vykoupat a pak už se musíme vydat zpátky na autobus. V obchodě se žlutými šaty se zastavujeme, máme asi čtvrt hodiny času, během které zjistíme, že žluté šaty jsou sice pěkné, ale na Věru moc velké. Místo nich si Věra vybere kalhoty (modré, doplňkové k mým červeným) a protože paní nám nabízí za jednu cenu dva kusy oblečení, vyfasuju k tomu režnou košili. Na autobus docházíme zase na poslední chvíli, což nevadí, protože jako obvykle přijede se zpožděním, zato však ve dvou vydáních. Místo je volné až úplně vzadu (v dobré víře, že v tom druhém bude víc místa, odtáhnu Věru do něj, načež se tam ukáže, že jsou tam volná jenom právě ta dvě místa). Chvíli se dohadujeme, co nakoupíme a uvaříme k večeři a potom Věra usne a já znovu píšu deníček. V Granadě dojedeme autobusem do supermercada kousek od bytu a nakoupíme, co potřebujeme na upečení kuřete (se špenátem a bramborovými gnocchi místo knedlíků) a taky něco na noční přejezd do Madridu. Domu přicházíme za tmy a někdy před desátou se nám podaří začít vařit, takže asi v půl na půlnoc opravdu večeříme. Autobus nám jede v půl druhé ráno, takže po jídle tak akorát dobalíme věci a někdy po půlnoci vyrážíme pěšky na nádraží. Cestou ještě procházíme kolem katedrály a prohlížíme památky, přes poměrně brzkou hodinu je centrum města překvapivě prázdné. Po hodině svižné chůze jsme na nádraží, kde už čeká přistavený náš autobus, takže si jen stihneme dojít na záchod a za chvíli už vyrážíme směrem na sever. Cesta je špatná. Věře se podaří zanedlouho usnout a aspoň po chvilkách spát, ale mně se to ne a nedaří. Řidič jede, jako kdybychom nejeli po dálnici, ale po okresce, buď zuřivě brzdí, nebo škube volantem na jednu a na druhou stranu, takže se mi podaří asi na hodinu usnout až po zastávce v polovičce cesty.