intrakosmologie

Jitro je poněkud kalné, alespoň pro některé z nás. Špatně mi sice není, ale zbytkový alkohol dělá své. Věra zase vůbec nespala, protože jí bylo celou noc špatně (i když vypila jenom asi dvě piva). Nakonec se nám podaří se asi v jedenáct vypotácet z bytu, dát si v blízké kavárně kafe a rozloučit se s Martinem, který musí zase odjet do Huelvy k dalekohledu. Zvolna vyrážíme směrem na Alhambru, kam máme od Hanky koupené lístky na odpoledne, cestou se snažíme potkat nějaké krámky s hadříky, aby si Věra mohla koupit kalhoty a případně něco dalšího na sebe. Vedro je ukrutné, na horách jsme tomu poněkud odvykli; sice s sebou máme lahev s vodou, ale ta je za chvíli prázdná. Obchody se nám moc nezamlouvají, tak to po chvíli vzdáme a jdeme na Alhambru. Když už jsme skoro pod kopcem, vzpomenu si na to, že jsem chtěl někde koupit jelení lůj (měli jsme s sebou jeden, ale někde cestou padl za vlast – na horách nám dost chyběl a oba máme pěkně ohnusnělé rty). Takže zase zpátky do města, jenže protože mezitím začala siesta, všechny lékárny, které potkáváme, mají zavřeno. Ujdeme pěkný kus cesty, než se nám podaří potkat supermercado, ve kterém koupíme jak balzám na rty, tak něco k obědu. Pomalu se mi daří se resuscitovat, chvíli sedíme na lavičce ve stínu, povídáme si a cpeme se bagetou a sýrem a pak už konečně lezeme na Alhambru. Když tam vylezeme, chvilku koumáme, kde se půjčuje naslouchací zařízení, které nám doporučila Hanka. Když vyřídíme formality, asi v půl čtvrté konečně lezeme dovnitř. Chci si dojít na záchod, což se vzápětí ukáže jako drobný problém, protože paní uklízečka usoudí, že potřebuje vycídit zrovna pánskou část záchodků. Když už skoro deset minut šudlá špinavým mopem plochu asi metr krát metr, vytvoří se před pánským záchodem fronta čítající asi čtyřicet mužů, kteří jsou čím dál netrpělivější. Uklízečka se po třinácti minutách konečně rozhodne, že už nemá cenu dál šmrdlat špinavou vodou pořád to samé místo, takže nastane boj o pozice. Nakonec to dobře dopadne, ale uklízečka je nějaká divná, cestou ven ze záchodů vidíme, jak mopem zezadu strká do lidí, když se snaží (pořád tou stejnou špinavou vodou) vytřít hlavní chodbu. Před čtvrtou hodinou docházíme do horní části Alhambry, zahrad Generalife, jak nám poradila slečna od naslouchátka. To se vzápětí ukáže jako prakticky nepoužitelné, protože se z něj člověk sice dozví, jak krásně šumí listoví ve větvích vzácných stromů rostoucích díky životodárné blyštivé vodě, která prýští z nádherných chrličů a kanálků, ale o tom, co kde kdo kdy postavil a proč, toho moc neříká. Sem tam se nějaká informace najde, takže většinu zastávek strávíme tím, že pět minut poslouchám, co mi přístroj povídá do ucha, abych to Věře ve dvou větách převyprávěl. Ze zahrad jdeme do přední části, opevněné hradbami, koukáme na Granadu pod námi a na Sierra Nevadu nad námi, a pomalu se nás zmocňuje únava. Znovu se mi chce na záchod, tak se vydávám do Vinné brány, vedle níž je vchod do veřejných záchodků a koho tam nepotkám: opět ta stejná uklízečka šůruje mopem podlahu – tentokrát už si jí prostě nevšímám a jdu kolem ní do kabinky (což se ukáže jako prozíravé, když odcházím, pořád umývá to stejné místo a zle se na mě kouká). V půl sedmé nás pustí do násirovských paláců, nejkrásnější části Alhambry, která nám hodně připomíná múdejarskou architekturu v hradu v Seville, jen je ještě větší a bohatší. Paláce jsou pěkné, jako ostatně celá Alhambra, jenom už nám nepřipadají tak úžasné, protože první seznámení jsme si odbyli jinde. Taky je tu bohužel strašně moc lidí, cokoliv vyfotit bez nich je prakticky nemožné. Věra už na některých zastávkách usíná, takže v osm jsme nakonec docela rádi, že můžeme vrátit v informačním středisku naslouchátko a jít pomalu dolů do města. Kousek od domova si dáváme večeři v pizzerii, počkáme tam na Hanku, vypijeme jeden drink a pak se moc rádi vracíme domů do postele.