intrakosmologie

Ráno vstáváme zvolna, vaříme si k snídani jednu z polívek a čaj, čímž vyvaříme všechen benzín. Kolem jedenácté odcházíme z kempu, na recepci platíme a zjišťujeme, jestli jede autobus do Guadixu nebo do Granady – chlapík v recepci říká, že určitě jede, ale neví kdy. Nakonec na internetu najde, že bus až do Granady by měl jet v půl čtvrté. Jdeme tedy do vesnice, spíš malého města, s hezkou radnicí a náměstím s kašnou. Jérez del Marquesado se má čím chlubit. Blízká torre islámica sice s alabastrovou sochou Panny Marie na vrcholu působí poněkud nepatřičně, ale kostelík je pěkný zvenku i uvnitř a celé město se skví téměř sterilní čistotou. Skoro všechny domy jsou poměrně čerstvě nabílené a ulice jsou úplně vysmýčené – taky potkáváme několik paní, které zametají ulici (a drbou u toho, samozřejmě). Obcházíme skoro celé centrum městečka a když přijdeme na hlavní silnici, vracíme se zpátky, protože podle informací od pána z kempu by na ní měla být autobusová zastávka. Ptáme se cestou několika lidí, ale nikdo nám není schopný říct, kde přesně by zastávka měla být. Na jednom rohu slečna prodává sladkosti a pečivo z malé dodávky, nakupující paní nám ukazují, že autobus jede z místa o kus dál, kde zrovna nějaký bus stojí. Než stihneme slečně pojízdné cukrářce naznačit, že bychom si taky něco koupili, balí svůj krámek a odjíždí – zato ta paní, co jsme se jí ptali na zastávku, mluví a mluví. Jdeme si tedy něco koupit do blízkého obchodu, ale pečivo paní nemá; říká nám, že nám před chvílí ujela pojízdná pekárna, ale že to nevadí, protože o kus dál na hlavní je ještě jiná. Stihneme tam dojít, než udeří siesta, kterou strávíme na lavičce pod stromem a cpeme se nakoupeným jídlem. Kolem třetí se sbíráme, abychom šli zpátky k autobusu, který už tam ovšem nestojí. Třičtvrtěhodinu čekáme celkem v klidu, ale když se autobus neobjeví ani ve čtyři, rozhodneme se, že zkusíme stopovat a jít směrem na Guadix. Nikdo nám nezastaví a za čtvrt hodiny dojdeme přibližně na konec městečka, když jede – samozřejmě autobus. Máváme na něj, prosíme, aby zastavil, což nakonec udělá, ale řidič se tváří značně kysele a brumlá něco o tom, že když chce někdo jet autobusem, měl by nastupovat na zastávce. Máme takovou radost, že jsme ho stopli, že nám to vůbec nevadí. Projíždíme ještě přes několik menších vesnic poblíž a než dojedeme do Guadixu, Věra usne. V Guadixu tak vidím zdejší proslavené pískovcové jeskyně jenom z autobusu. Za hodinu už sjíždíme z dálnice u Granady a projíždíme čtvrtí Albaycín až na autobusák. Je asi šest, sraz doma máme až v sedm, takže si jdeme dát u nádraží pivo – nakonec jsou z toho dvě, jako obvykle, jsme pořádně vyprahlí. Na sraz přijdeme pozdě, což moc nevadí, protože domácí přijedou teprve chvíli před námi. Dostaneme vynadáno, že jsme se neozývali průběžně, shodíme batohy, osprchujeme se a hurá do hospody. Nakonec se potkáme i s Petrem, piv vypijeme (někteří) nepočítaně a po rychlé koncovce v podobě dvou ginů (místní mají mojito) jdeme domů (někteří) patřičně společensky upraveni.