intrakosmologie

Ráno vstávám ještě než za kopcem vykoukne slunce, Věra odmítá vylézt ze spacáku, dokud nebude svítit až na stan. Ráno je úplně fantasticky čistá obloha, pofukuje lehký větřík a všude kolem je úplně vymeteno. Pobíhám po okolí s foťákem, pod nohama křupe zmrzlá tráva obalená jinovatkou a ve stínu je pěkná kosa – stačí několik mínusů a člověku to po těch vedrech v nížině připadá úplně jako ukrutný mráz. Nabírám u pramínku vodu, posbírám kousky igelitu a než se uvaří čaj, už svítí slunce i na stan, takže se pomalu krchňáme. Při balení stanu vyberu složenou tyčkou od stanu i igelit nafoukaný do jezírka, takže odcházíme s jakž takž klidným svědomím, že jsme tu nenechali čurbes. Lezeme na kopec, tedy zpátky na hřeben – je to asi 250 výškových metrů, ale jde se nám pěkně blbě – stejně jako včera dolů. Ať člověk šlápne kam šlápne, kamení pod nohama ujíždí. Na hřebeni je Věra mnohem dřív než já. A taky tam na nás čeká poměrně hnusné počasí – jak to v dolíku u jezera vypadalo krásně, tak přes hřeben se ze severu valí mlha-mrak a rozhled na všechny strany nedává žádný důvod k optimizmu: mraky jsou v naší výšce na všech stranách a stahují se k sobě. Navíc tu zase občas nepříjemně fouká. Na jihu vypadá situace o chlup lepší, ale ani počasí nám neusnadňuje volbu, kterým směrem se máme vydat. Chvíli se vyhříváme v posledních paprscích slunce prosvítajícího skrz mlhovinu mraků a pak rozhoduju, že půjdeme na sever. Podle průvodce je sice cesta, kterou máme sejít do vesnice, dlouhá jen tři a půl hodiny, ale s batohy půjdeme určitě pomaleji. Vydáváme se na cestu a po pár stovkách metrů potkáváme po dvou dnech zase lidi, tedy přesněji řečeno máváme na sebe. Procházíme přes několik menších vrcholků a potkáváme další a další lidi – dneska je neděle, tak jich evidentně na hřeben vyrazilo víc. Na posledním vrcholu před závěrečným sestupem se chvilku zdržíme, povídáme si se skupinou chlapíků, kteří právě vylezli zdola (vede je – s velkým náskokem před ostatními – ten nejstarší z nich, kterému je určitě přes pětašedesát). Cesta, jak jsme už celkem čekali, není nijak značená, takže vyrážíme od oka nějakým směrem. Za hodinu už víme, že to byla chyba, že jsme směr od oka odhladli o kus špatně a máme na vybranou, jestli se pokusíme připojit na správnou cestu vlevo, nebo se vydáme doprava a půjdeme po vyšlapané, ale dost nudné highway vpravo od nás. Rozhodujeme se pro cestu vlevo, takže následující téměř dvě hodiny strávíme traverzováním a klesáním po svahu ve značně nesnadném terénu. Na velkém vyhřátém šutru obědváme a snažíme se nabrat trochu sil – sestupování stojí hodně energie a pořádně z něj bolí nohy. Stále ještě si bláhově myslíme, že najdeme správnou cestu, tak pokračujeme v traverzování, ale po další hodině a půl je jasné, že cesta nejspíš opět není nijak označená ani vyšlapaná (rozuměj v podstatě neexistuje). Sestupujeme tedy nejkratší cestou dolů, míjíme dobytek, potůčky a neprostupné křoví a jdeme k hranici lesa, ve kterém jsou svrchu vidět cesty. Počasí se celkem nemění, cestou dolů se sice nepatrně otepluje, ale stále fouká nárazový vítr, ve kterém je docela zima, zvlášť když se slunce schová za mraky. Na kraji lesa narážíme na značenou cestu! Radujeme se, že konečně skončilo martýrium s hledáním cesty, ale radost nám nevydrží dlouho. Cesta po chvíli, místo aby spořádaně zatočila z kopce dolů do vesnice, se naopak otočí nahoru do kopce. Tam se nám nechce, tak se vydáváme nazdařbůh dolů po pěšinkách vyšlapaných krávami. Po půl hodině nacházíme další cestu, tentokrát už takovou, že po ní občas jezdí i auto. Odhadujeme směr, kterým se dát a po další hodině chůze docházíme na křižovatku, vedle které se pase dobytek (a hlídá ho pes velikosti telete) a vedle které jsou chaty a zaparkovaná auta. Konečně se nám podaří na mapě najít, kde přesně jsme – odhadem to máme do kempu tak hodinku cesty. Odpočíváme a nabíráme další síly, užíváme si, že v lese nefouká, a přestože zbývá jen hodina do západu Slunce, je tady už docela teplo. Cesta tentokrát vede stejně, jako je namalovaná v mapě, takže máme radost, že konečně víme, kde jsme. Po půl hodině chůze potkáváme auto, jehož řidič nás á campamiento posílá opačným směrem, než jsme původně chtěli jít – poslechneme ho a zanedlouho nás dojíždí další auto. Jsme tak utrmácení, že říkám Věře, ať ho zkusí stopnout. Řidič hned zastavuje, odvazuje vozík, nakládá nám batohy a celou dobu mluví: že nás viděl jít kolem (tam, co byly ty krávy se psem) a odkud jdeme a mluví a mluví a mluví. Po dvoustech ujetých metrech se konečně zeptá, kam chceme odvézt, a když se dozví, že do kempu, dupne na brzdu, vyvleče nás z auta a ukazuje nám, že máme jít tímhle firebreakem rovnou dolů a přijdeme přímo do kempu (casa blanca). Zase odvazuje vozík (posazený na kouli a přivázaný obyčejným kusem provazu), vyndavá nám batohy, směje se a mluví a mluví. Děkujeme, scházíme průsekem dolů a přicházíme do vesnice – první, koho se ptáme, nás pouští soukromou cestou kolem náhonu, kterou po pár stech metrů dojdeme přímo ke kempu. Je skoro devět hodin, tříapůlhodinová cesta nám trvala hodin téměř devět, jsme k smrti utahaní. Vybereme místo, postavíme stan a než se na střídačku vysprchujeme, vaříme večeři. Po večeři, celí spokojení, jdeme do baru na pivo, nakonec si jich dáme několik (Věra je dotčená, že jí nejprve barman nabídne mikropivo, ale další už jí nabízí normální – tedy, jako naše malé). Koukáme na fotbal a spát jdem chvilku před půlnocí.