intrakosmologie

Ráno se budíme do nádherného počasí, sice pořád trochu fouká, ale obloha je krásně modrá a bez mráčku. Zvolna balíme a odcházíme, kousek nad tábořištěm potkáváme stádo koz domácích, se zvonečky na krku. Škrábeme se na hřeben a krásný rozhled na obě strany nám vyráží dech – nad sebou máme Alcazabu, na západě vidíme pyšný štít Velety a na východ krásně vidíme po celém hřebeni, kam chceme jít. Cesta se ukazuje jako poměrně nesnadná a jsme rádi, že jsme včera zůstali pod hřebenem a přespali tam – unavení bychom těch několik kilometrů po hřebeni jen stěží dokázali přelézt. Občas potkáme panáčky, ale většinou spíš jenom odhadujeme, kudy přes hřeben jít – místy cesta připomíná schodiště, místy musíme lézt po čtyřech, občas nezbyde, než si sundat batoh. Často chodíme po kamzičích stezkách, občas přeskakujeme po balvanech. Odměnou za nelehkou cestu je nádherný rozhled po horách, za zády se nám postupně zpoza Alcazaby vynořuje i Mulhacén. Na jihu jsou pod námi vidět mraky, takže sice nevidíme moře, ale pohled na sever je úchvatný. Počasí nám přeje, svítí sluníčko, které občas zakryjí mraky, takže není ani velké vedro, ani zima. Obědváme v jednom ze sedel, po kterým leží pleso, k němuž jsem chtěl původně dojít už včera – znovu jsem rád, že jsme raději zůstali pod hřebenem. Probíráme náhradní plán, začíná být jasné, že celý hřeben nedokážeme přejít, takže musíme sejít do civilizace o něco dřív. Vybíráme další jezírko, k němuž bychom měli dojít dnes a přespat tam – zítra se pak budeme muset rozhodnout, jestli sejít z hřebene na sever, nebo na jih. Znovu šplháme na vrchol na hřebeni a znovu žasneme nad krásnými rozhledy. Jeden z vrcholů před námi se jmenuje Pico de la Justicia, tak volíme cestu přes něj, abychom mohli stanout na vrcholu spravedlnosti. Kolem páté odpoledne začínáme sestupovat k jezírku, což je dost náročné, cesta žádná, celý svah je v podstatě jedno velké suťové pole, ale nakonec se nám podaří dojít k asi nejhezčímu plesu, které jsme tu zatím viděli. Sice v něm roste tráva, ale jinak je to moc pěkné místo. Dokonce si můžeme vybrat, kde postavíme stan, vhodných míst je hned několik. Stavíme stan, vaříme večeři a poměrně brzy poměrně dost unavení zalézáme. Spravuju si obal na spacák, který jsem si roztrhl a chvíli si povídáme a nakonec usínáme. S tmou vítr úplně utichá a venku se pěkně blýská, ale jsou to jenom blesky mezi mraky – trochu se bojíme, aby nepřišla bouřka, ale nakonec proběhne nejklidnější noc na kopci; úplné bezvětří zkazí Věře (já to všechno zaspím) nad ránem jenom kozy, které se snaží dostat do igelitky s odpadky – což se jim nepodaří, takže ráno sbírám rozcupované kousky igelitu po širokém okolí.