intrakosmologie

Ráno vstáváme brzy, poněkud rozlámaní a nevyspalí, ale na přemýšlení není čas – musíme stihnout autobus v devět z nádraží. Snídáme hrnek čaje, rychle dobalujeme a odcházíme na poslední chvíli. Pekárna je zavřená, takže jdeme na městský autobus a doufáme, že něco seženeme u autobusáku; ještě vybrat z bankomatu peníze a tradá na nádraží. Jsme tam s předstihem, takže mám čtvrt hodiny na to, abych vyhodil nějaké odpadky a sehnal bagetu, které tady honosně říkají chleba. Po deseti minutách poklusávání a vyptávání v okolí nádraží se mi podaří koupit kýžené pečivo, ještě se snažím doptat na poštovní schránku, abych hodil pohled pro Balcary, ale v tom už úspěch nemám. K autobusu dobíhám akorát na čas, nakládáme batohy do kufru a za chvíli už svištíme po dálnici směrem na Sierra Nevadu. Po chvíli se silnice mění na klikaté serpentiny a pod námi je stále níž ranní Granada zalitá sluncem. Vzpomínám, jak jsem se stejnou cestou vezl vloni na hvězdárnu a těším se jak malé dítě. Po hodině jízdy nás autobus vyklopí nahoře na kopci u hotelu a informačního centra – dál musíme sami. Svítí sluníčko, ale fouká dost silný vítr; dva mladí (čeští) kluci nás oslovují, jestli by se mohli podívat do naší mapy. Chvíli klábosíme nad mapou a pak jdeme ještě na kafe a čaj (a taky na záchod) do restaurace u hotelu. Kolem půl jedenácté vyrážíme do kopce – Veleta, první vrchol našeho pochodu, se před námi statečně vypíná. Ze západu pořád fouká a i když svítí slunce, stejně není žádné velké teplo. Procházíme kolem staré hvězdárny, památníku (tentokrát nejsou na dohled žádní koně, kteří se tu vloni pásli) a provozních budov lyžařského střediska. Chvíli po cestě, chvíli mimo cestu šplháme na horu, občas někoho přeběhneme my, občas (častěji) někdo předběhne nás. Nahoru jede i docela dost cyklistů, několikrát nás míjí mikrobus, který veze nahoru ty pohodlnější. Po asi třech hodinách stoupání dorážíme na vrchol, kde fouká relativně hodně; svačí tady asi deset lidí. Odpočíváme, fotíme sebe i okolí, po chvíli vyzvedneme kešku, která je kousek od vrcholu, a sestupujeme k blízkému refugiu, kde si dáváme oběd. Společnost nám dělá jenom stádečko kamzíků, kozy i mladí kozlíci jsou zvědavostí bez sebe, ale zároveň se bojí přijít úplně nadosah. Po obědě sestupujeme po široké, luxusní cestě asi o 200 metrů níž a pak po vrstevnici jdeme až skoro pod Mulhacén, druhý vrchol, na který chceme vylézt. Slunce nám pálí do zad (výsledkem je, že mám spálený krk a lýtka). Cesta je nakonec docela dlouhá, pod Mulhacén docházíme až před šestou hodinou, kdy už Slunce skoro zapadá – stále fouká a jsme docela ucaprtaní a těšíme se do spacáku. Voda z jezírka sice vypadá čistě, ale při pohledu proti světlu je vidět, že v ní plavou krásné načervenalé potvůrky, velké asi milimetr (s několik milimetrů dlouhými fousky) – v litrové láhvi jsou jich desítky, možná stovky. Vydáváme se hledat vodu pod hřeben, kde jsem cestou viděl pramínek s tekoucí vodou; nakonec se nám ho podaří najít, voda z něj je průzračně čistá a moc dobrá. Nabíráme vodu, vracíme se zpátky a stavíme stan a vaříme večeři. Pořád fouká, ale po západu Slunce se vítr trochu uklidní. Najíme se, v jezírku vykonáme rychlou očistu (potkáváme se s oběma kluky, kteří nešli přes Veletu, ale šli jen po vrstevnici – zítra mají taky v plánu vylézt na Mulhacén) a hurá do spacáku. Noc je neklidná, kolem půlnoci se zase zvedá vítr a některé poryvy jsou dost silné a stanem pěkně cvičí, ale nakonec všechno přečkáme v pořádku; i krátký déšť, který přijde nad ránem.