intrakosmologie

Ráno vstáváme brzy, dokonce dřív, než bychom museli – chceme stihnout otevřený Alcazar tak, abychom se vrátili do penzionu pro batohy; check-out je v poledne a pevnost se otevírá v devět, takže bychom to měli stihnout. Před vchodem je sice fronta, ale stojí u cedule s nápisem Grupos, takže jdeme drze před ně a za deset minut jsme uvnitř hradu. Anglický průvodec dokonce obsahuje poznámky k pevnosti včetně plánku, tudíž se tváříme, že víme, kam jít. Nakonec stejně hrad procházíme poněkud chaoticky, ale aspoň něco se o místnostech dozvídáme. Metoda použitá už předevčírem v katedrále – odposlouchávání od cizích průvodců – funguje i tady: sice tu nejsou žádní češi, ale zato dost anglicky mluvících a nechybí ani obligátní skupina Italů. Když mi Věra ukazuje místnost panenek, prý jestli najdu dětské obličejíky, podle kterých je pojmenovaná, nechce se mi věřit, že je to tak pitomý, jak to je – ale fakt jo. Děláme si legraci z Pedra the Cruel, který si v Alcazaru postavil extra místnosti pro svoji milenku Marii Luisu, zatímco svou právoplatnou manželku nechal zavřít do vězení. Nad hlavním vchodem hledáme nápis v arabštině, podle popisu nakonec rozluštíme, že je to mozaikový pás, který jsme pokládali za geometrickou výzdobu. Potom si prohlížíme manýristické sály s poněkud infantilní keramickou výzdobou, goblény o rozměrech pět krát osm metrů a nakonec jdem do přilehlých zahrad. Všude se motá spousta lidí, v zahradách je aspoň trochu volněji. Debatujeme o tom, jestli se palmy musejí osekávat, nebo ne, procházíme se, v altánku posloucháme, k čemu se hodí keramické obložení z obou stran zdi v ukrutných vedrech (v Seville prý v červenci bývá i 50 °C), koukáme na ryby a kachny a zvolna se vracíme – je čas vyzvednout si batohy. V pokoji rychle dobalujeme, nabíráme vodu, myjeme si vlasy a odcházíme. V recepci nikdo není, tak klíč necháváme ležet na poličce a jen za sebou zaklapáváme mříž. Jdeme se podívat na Španělský pavilon, půlkulaté nádvoří lemují kóje s erby jednotlivých španělských měst a výjevy z jejich historie; všechno je vykachlíkované, takže to v horku hřeje – co hřeje, pálí. Obcházíme pavilon, procházíme stejným parkem jako předevčírem a naslepo jdeme na autobusák zkusit štěstí na bus do Granady. Jede asi za třičtvrtě hodiny, taxi jdem dát pivo do blízké hospůdky. Výchovně působíme na malou holčičku, která by se bez spolupráce s námi nenajedla. V půl druhé stojíme u autobusu, stejně jako asi dvacet dalších lidí, ale řidič nikde. Uvnitř v zavřeném busu sedí jedna paní, ale jinak nikdo. Deset minut po půl řidič přibíhá, takže se čtvrthodinovým zpožděním odjíždíme. Cestou dopisuju deníček, jaxe ostatně pro budoucí cesty busem stane pravidlem. Do Granady přijíždíme před pátou. Při vyndavání věcí z kufru se praštím do hlavy tak, že z toho budu mít ještě za tři dny bouli, a lehce se mi zatmí před očima. Hanka už na nás čeká, jedem domů, sundáváme batohy a jdeme nakoupit – mapu, jídlo a snažíme se stihnout i oficinu de turismo, abychom zjistili, jak jedou autobusy nahoru do Sierra Nevady. To se nám nedaří, ale zato se nám povede sehnat dobrou mapu, padesátku. Nakoupíme jídlo, jdem se podívat na řeku a pak znovu domů. Večer jdem do hospody na pivo a tapas, nakonec se před půlnocí vracíme domů s neurčitými plány na zítřek – ráno se pokusíme vstát a jít do infocentra a paxe uvidí.