intrakosmologie

Ráno se budíme trochu nevyspalí, částečně kvůli posteli, částečně kvůli jérezu, ale musíme vstávat, protože chceme stihnout autobus v devět do Sevilly. Na nádraží to máme kousek, takže jsme tam s předstihem a v pohodě si kupujeme lístek, nemusíme budit všude spící Italy. Autobus je připravený hned u prvního nástupiště, takže dáváme batohy do otevřeného zavazadlového prostoru a jdem si sednout. Vyjíždíme načas a ani zácpa na prstu není tak velká, takže po deseti minutách už přejíždíme po mostě do kopce směrem na sever. Řidič poslouchá rádio způsobem, který si říká o vraždu – každou chvíli (různě dlouhou, někdy deset sekund, jindy dvě minuty) přeladí na jinou stanici. Pokoušíme se spát, ale mně to moc nejde. Řidič nakonec zakotví na přenosu tenisového zápasu, ale není to žádná velká výhra, protože komentátoři dost řvou (víceméně náhodně). Překvapivě brzy – po hodině a půl – naštěstí vjíždíme do Sevilly. Rozhlížíme se po parcích a širokých třídách, na první pohled se nám tohle město líbí. Na autobusáku nám řidič odmítá otevřít kufr na straně, kde máme batohy – takže my i skupina Poláků lezeme dovnitř druhou stranou a vyhazujeme ven všechno, co nám překáží; prý do Sevilly jsme si měli dát zavazadla na druhou stranu (která ovšem byla zavřená když jsme k autobusu přišli). Vycházíme z nádraží a v přilehlém parku snídáme včerejší bagetu. Pak vyrážíme směrem, kde si myslíme, že je centrum s katedrálou. Místo ní přicházíme ke Španělskému pavilónu z doby Ibero-Americké výstavy, ale aspoň se najdeme na mapě. Cestou ke katedrále potkáváme hostel, kde to hned zkoušíme – a máme štěstí, aspoň jednu noc můžeme zůstat. Berem to, pokoj je moc pěkný, jen je škoda výhledu, namísto parku koukáme do stavby podzemních garáží. Zapínáme klimatizaci a asi hodinu spíme. Potom vyrážíme do města – katedrálu máme prakticky u nosu a když ji obejdeme, zjistíme, že máme znovu štěstí – stačí, abychom dvacet minut počkali a otevře se. Sedíme před ní, čteme si v průvodci o Seville a Giraldě, mně je pořád mizerně (z jérezu a nastydnutí) a čekáme. Pět minut před otevřením se před vchodem vytvoří fronta, která sama dojde až k nám, stačí si stoupnout. Uvnitř nejdřív koukáme na obrazy v galerii a potom procházíme tlustou zdí do hlavního prostoru. Dlouho sedíme před hlavním oltářem, což je zlatá obludnost, která zobrazuje historky z Kristova života. Pak procházíme prostory hlavních lodí i přilehlých kaplí a dalších místností. Lezeme na Giraldu (věž), kde je hustá tlačenice a pěkné rozhledy na město. Zvony se tu excentricky otáčejí, namísto zavěšení, aby mohly kmitat a zvonit. Scházíme dolů po šikmých rampách a jdeme se podívat na hrob Kryštofa Kolumba – neví se, jestli v něm je, nebo není, ale každopádně je kolem něj velký humbuk. Po dvou hodinách vylézáme z katedrály celí ucaprtaní a jdeme si dát něco k snědku – nakonec zakotvíme v celkem příjemné hospodě a dáme si smažené mořské ryby (nejvíc je v nich gumových kalamárů, celkově to není žádný zázrak). Z vedra je nám skoro špatně, tak se jdeme znovu natáhnout domů a navečer zase vyrážíme do města. Na nábřeží si dáváme pivo a sangríu a jdeme se projít – obcházíme řeku a vracíme se zpátky ke katedrále novější čtvrtí. Dáváme si večeři v BurgerKingu a poloprázdným nočním městem procházíme v konečně příjemném povětří (Věře už je skoro zima). Obdivujeme popelnice, které žerou odpadky a není slyšet, kam to padá, a jdeme spát.