intrakosmologie

Budík, který jsme si nařídili na brzké vstávání, nás nevzbudí, takže se vybatolíme až někdy před polednem. Místo abychom byli v Gibraltaru co nejřív, strávíme hodinu tím, že hledáme internet – nemáme souřadnice gibraltarských kešek a potřebujeme zkontrolovat maily. Nakonec skončíme na autobusáku, kde je sice ošklivá, ale asi jediná funkční internetová kavárna. Kolem druhé dorazíme do britské kolonie, už je zase pěkně vedro, nicméně míříme podél západního břehu na nejjižnější cíp – Europa Point. Zastavujeme se u stotunového děla, což je přes pět metrů dlouhá obluda z konce devatenáctého století, a pokračujeme dál na jih. Za Parsons's Lodge se zdržíme ve stínu na čtyři piva a pizzu a když pominou největší vedra, projdeme krásně chladným tunelem až k mešitě s vysokou věží minaretu. Kousek od ní už je vyhlídka na jih; to, co jsme považovali za něco divně blízko, je opravdu Afrika – vypadá mnohem blíž než 14 kilometrů. Nad průlivem se vznáší opar a dost tu fouká, ale výhled je nádherný. Po chvíli se neochotně vydáváme zpátky na sever – a hlavně do kopce. Rozhodnutí vyšplhat až nahoru na skálu už nám nepřipadá tak skvělé, ale nechceme to vzdát. Cestou kolem minaretu nás zastihne zpěv muezzina, poněkud odfláknutý. Asi v půl osmé se doplazíme k vstupní bráně do parku, který se rozkládá na všech třech vrcholech skály – sice tu píšou, že vstup je jen do 19.15, ale brána je otevřená a v pokladně nikdo není, takže máme aspoň vstup zadarmo. Škrábeme se nahoru, kolem jezdí jen auta, pěšky jsme tu asi jediní. Aspoň vedro už trochu polevuje, nicméně máme žízeň, protože voda přinesená z La Línea už nám došla a tady pítka nikde nejsou. Doufáme, že třeba nahoře na kopci půjde něco koupit a lezeme dál. Na jedné z plošinek na otáčení aut vyzvedáváme kešku a pak konečně dolézáme k jeskyni sv. Michaela. Ta už je dávno zavřená, občerstvení u ní taky (to nás mrzí mnohem víc). Pokračujeme pořád do kopce a nakonec dolézáme k vojenské pevnosti, která nese známky mnoha přestaveb – teď je úplně opuštěná a poničená; všude se válejí odpadky. Rozhodujeme se nevylézt na nejjižnější vrchol skály a pokračovat na sever; na prostřední skále, kam vede lanovka, ovšem poctivě vylezeme až nahoru. Cestou míjíme několik pevností a bunkrů, chvíli jdeme i po hraně dvousetmetrového srázu na východní straně poloostrova. Potkáváme tlupu opic a máme žízeň – bohužel voda, kterou tam mají na pití, vypadá značně odpudivě. U lanovky taky není žádné občerstvení, tak se rozhodujeme slézt dolů do města. Cestou se snažíme najít kešku v dělostřelecké baterii, ale nedaří se nám to. Po západu slunce už celí vyprahlí slézáme do civilizace (k chodcům tu moc přívětiví nejsou: neasfaltovaná pěšina skončila plotem se zákazem vstupu na soukromý pozemek, cesta do města končila branou zamčenou řetězem – museli jsme ji přelézt). Potácíme se zpátky na sever, v irské hospodě si dáváme dvě velká a studená piva. Cestou kolem památníku padlým za království se dohadujem, že se ještě vrátíme poslat pohledy. V La Línea na náměstí si dáváme večeři – čerstvé ryby na číšníkovo doporučení: jsou sice drahé (ukrutně), ale dobré. Rozhodujeme se, že zůstaneme ještě jeden den, zkusíme najít kemp a příští noc přespat v něm. Jdeme spát po půlnoci. V noci je bjutální vedro.