intrakosmologie

V noci se moc nevyspíme, kolem pořád někdo chodé a budí nás, nakonec nás vysvobodí východ slunce – balíme spacáky a tváříme se, že jsme na pláž přišli teprve před chvilkou (asi by nám to stejně nikdo nevěřil). Věra ještě asi dvě hodiny spí na karimatce, já courám kolem. Ráno je krásné, kolem se trousí první lidi na koupání a jogging, poměrně rychle se otepluje a za chvíli už je horko. Dobalujeme poslední věci a dohadujeme se, co dál – pěšky se nám po včerejší zkušenosti moc nechce. Lezeme nahoru na silnici a vydáváme se hledat místo na stopování. Po asi půlhodině chůze vidíme jet autobus – na zastávce už nejsou žádné papíry, zdá se, že stávka skončila. Po půlhodině čekání opravdu přijíždí další bus, s radostí si kupujeme lístky na konečnou – Marbella. Radost nám kazí kolínská pána před námi, ze které (v kombinaci s hladem, ještě jsme nic nejedli) se nám dělá zle. Nakonec celí šťastní vystupujem v Marbelle na autobusovém nádraží, které je sice dost daleko od pobřeží, ale podle informací z průvodce nás to nemusí mrzet – město by pro nás asi bylo příliš luxusní. Konečně si můžeme dojít na záchod a napít se čerstvé vody, taky něco sníme. Studujeme mapu a rozhodujeme se pro San Roque cestou do Algeciras, což by mělo jet za pár minut. Kupujem lístky a paní nám radí, že máme na stanovišti 9 nebo 10 čekat na červený autobus. Po dvaceti minutách se jdu zeptat, kde je ten bus a dozvídám se, že ten už dávno odjel. Nechávám si dát na lístky razítko, že můžeme jet příštím (una hora, una hora!) a jdeme do bufáče na kafe, čaj a sendviče. V jednu vyhlížíme red bus, ale žádný takový na nádraží není. V informacích už nás nechtějí vidět, bus nakonec ve čtvrt na dvě přijíždí. Dáváme batohy dolů a míříme na Gibraltar. Sedíme víc vepředu a koukáme kolem sebe na luxusní lodě a pak jedeme víc vnitrozemím, asi hodinu a půl. Vystupujeme na křižovatce u San Roque – je tu horko, slunce všude a provoz jako blázen. Ptáme se na cestu do La Línea de la Concepción (španělská část Gibraltaru), přecházíme křižovatku a asi třetí bus zastavuje. Jedeme k Gibu a koukáme na zátoku, přístavy, jeřáby – v zátoce kotví desítky nákladních lodí, některé se překládají na menší, některé jen čekají. Míjíme hostel, vystupujeme na autobusovém nádraží (kde je jediná fungující internetová kavárna, jak se později ukáže) a hledáme turistické informace. Cestou míjíme přechod do UK a koukáme na skálu – opravdu tu je. V informacích dostáváme seznam hostelů a vyrážíme do města je obejít. Teprv asi pátý nemá plno, a i když nám cena 48 € za noc vyráží dech, nakonec si bereme pokoj na dvě noci. Necháváme v hotelu bágly a vyrážíme na Gibraltar. Na hraničním přechodu jsou opravdu celníci, necháváme si dát do pasu razítko. Po sto metrech jsme v jiném světě. Telefonní budky a poštovní schránky jako v Londýně, anglicky se tu mluví anglicky a siestu tady neznají (nebo ignorují). Couráme po hlavní třídě, dopíjíme pivo přinesené ze Španělska, jdeme se podívat na zeď kolem přístavu a pak se škrábeme na kopec, abychom se koukli na západ slunce. Za tmy lezeme zase dolů a vracíme se do Španěl. Na náměstí za hradbami vyhrává dvojice Vašek & Vašek světové hity, míjíme několik pomníků a znovu přecházíme letištní dráhu. V pokoji máme vedro, ale když otevřeme dveře do koupelny, dá se to vydržet.