intrakosmologie

Ačkoliv až do osmi jsme podle kempovních pravidel měli zachovávat noční klid, v půl osmé začali klempíři v autodílně vedle dělat kravál. V devět začalo být horko, ale nakonec vydržíme ležet ležet až skoro do půl jedenácté. Pak balíme stan a věci a před polednem odcházíme na západ. Dokážeme jít asi do čtvrt na dvě, kdy už začíná být nesnesitelně – táboříme mezi palmami jen o kousek dál na západ, než jsme včera přišli od autobusu (večer jsme do kempu ušli kus cesty). Na střídačku se koupeme a povalujeme ve stínu, za kterým se musíme každou chvíli stěhovat. Dopíjíme láhev červeného, kterou jsme od včerejška nosili s sebou. Kolem čtvrté se začínáme sbírat na cestu do Fuengiroly, nakonec asi v pět opravdu odcházíme. Je horko, ale cestou jsou pítka a jde se docela dobře (sedřená kůže na levém palci to trochu komplikuje, ale není to nic hrozného). Po hodině chůze se pobřeží stáčí víc na západ a končí relativně přívětivé prostředí – jdeme po silnici nebo těsně podél ní, cesta stoupá a klesá a místo pláží jsou leckde skály. Po další hodině už máme asfaltu plné zuby. Věra si přezouvá boty, v sandálech se jí jde špatně. Kolem nás jsou jen ploty luxusních hotelů a rezidencí, auta, silnice a skály a dvacet metrů pod námi moře. Po další hodině přicházíme na začátek vesnice/města. Věra se ptá na kemp a pán v pizzerii jí radí, ať spíme pod skálou a nikam nechodíme (později zjistíme, že jsme ho měli poslechnout). V italské restauraci si chceme dát večeři, ale číšník se tak courá, že to vzdáváme a jdem pryč. Po pár metrech kotvíme na pláži, večeříme a už za tmy vycházíme vstříc osvětleným plážím a místnímu korzu. Míjíme marínu, všude jsou davy lidí, na chodnících černoši prodávají značkové zboží a ulice hlučí křikem i muzikou. Blikající světýlka a pomalu se sunoucí masa turistů, skrz kterou se snažíme kličkovat (místy i prodírat), po šesti kilometrech končí majestátním hradem nad řekou. Už jsme hodně unavení, ale kemp musí být už blízko – pán v (zavřené) restauraci mě posílá k benzínce u silnice – kemp tam opravdu je. Je asi dvacet minut po půlnoci a přívětivý noční hlídač nás posílá pryč, prý se recepce zavírá v deset a kromě toho stejně completo. Nadáváme, plazíme se zpátky k moři a dumáme, co dál – na noční pochod nemáme sílu a na pláži se tábořit nesmí. Nakonec si rozbalíme karimatky ve stínu u nábřežní zdi a doufáme, že nás neobjeví policajti. Kolem je furt spousta lidí, hlavně rybářů, ale chodí kolem i tůristi. Asi ve dvě ráno se pokoušíme usnout.