Ode dneška jsem na konferenci.
Tahle banální věta v sobě skrývá tři sdělení. Počínaje dnešní sedmou hodinou jsem celé tři dny prakticky mimo normální svět. Sice asi budu (občas) číst maily, možná i semtam zvednu někomu telefon, ale až do pátku po mně nic nechtějte – stejně na to nebudu mít čas. Vlastně to po mně nechtějte ještě chvilku poté, protože následujících několik dní budu spát, odpočívat a rodině vynahrazovat, že ji teď doslova neuvidím.
Druhé, nejskrytější sdělení: Už poosmé (!) se vrhám do nesmyslného, chaotického, stresujícího a unavujícího kolotoče stěhování, organizování, dohadování, brzkého vstávání, přednášení, usmívání, chození, focení, znovu přednášení, znovu usmívání, znovu focení, stále chození, skrývání únavy, opět focení, opět usmívání, povídání s lidmi, stále nedokonalejšího skrývání únavy, společenské konverzace, jídla, pití, podlehnutí únavě a ráno celého toho kolečka povídání, usmívání, chození, focení a únavy nanovo. Korunovaného závěrečným stěhováním zpět, které je na hranici fyzických i (zejména) psychických sil. To všechno jenom proto, že ve čtvrtek večer si budem moct slastně oddechnout s vědomím, že je to znovu za námi. Kahve!
Třetí, nejpodstatnější sdělení: Jsou druhy zážitků, které je těžké srovnat s jinými. Nejsou lepší nebo horší, jsou prostě jiné. V pátek se mě budete moct zeptat, jaké to je, předstoupit před plénum sedmi set lidí prakticky bez přípravy.
A na odlehčení – pokud nemáte představu, k čemu „ten náš GIS“ vlastně je, podívejte se, jak se dá přemýšlet o tom, jak vypadal New York, když to ještě nebyl New York.
