intrakosmologie

Šel jsem městem a spěchal jsem na schůzku dole na Václavském náměstí. Za minutu jsem tam měl být, takže jsem šel Ondřejovou rychlostí číslo tři (zatraceně rychle). Pak jsem udělal chybu, že jsem včas neuhnul očima před naháněčem, takže ten se mi v příští sekundě hrdinně postavil přímo do cesty a vychrlil na mě cosi jako: „Dobrýdenmátechviličkučasmůžusevásnaněcozeptat?“ Obešel jsem ho a přitom jsem odvětil, „ale klidně, pokud půjdete se mnou.“

Mladík mě překvapil, kývnul na souhlas a vyrazil vedle mě. Když zjistil, že bude muset spíš klusat než jít, trochu znejistěl. (V průběhu následujícícho rozhovoru se mě několikrát pokusil zpomalit, ale z tempa jsem neslevil – čas T už nastal a stále ještě půl kilometru zbývalo.) Hlavně začal svoji mantru:

Že je z Hnutí Duha. A jestli je znám. Odpověděl jsem, že hlavně ze zpráv a z internetu. Odříkával, že pořádají nejrůznější akce na záchranu životního prostředí, sběr odpadků a hlídky proti ilegálním odstřelům rysů. A že to všechno je postavené na dobrovolnické práci. Za každou druhou větou zdůrazňoval, že jim jde hlavně o ochranu přírody. A jestli bych se k nim nechtěl připojit (to mě překvapilo). Mlčel jsem, jen jsem pokyvoval hlavou. A že to taky stojí spoustu peněz a jestli bych jim trochu nepřispěl (to mě nepřekvapilo). Formou menšího trvalého příkazu k úhradě (to mě vytočilo). Mladíkovi došel dech a chvíli vedle mě naprázdno klusal. Vysvětlil jsem mu, že dobrovolnickou práci si užívám jinde, víc času nemám a peněz mě to taky stojí dost. Užil jsem si tu chvilku, kdy mladíkovi došlo, že jsem od začátku věděl, že mu nic nedám. Zastavil a měl tolik slušnosti, že poděkoval a rozloučil se.

Ta správná otázka, kterou jsem mu měl položit, mě bohužel napadla až cestou zpátky. Hledal jsem ho na původním místě, ale už tam nebyl. Příště si zkusím vzpomenout a zeptat se rovnou: nebylo by pro ochranu přírody lepší, kdybyste místo tahání peněz z lidí chodil po lese jako rysí hlídka?

Vždycky mě to k vodě táhlo. Pádlování mě bavilo už jako dítě a od doby, kdy mi táta odkryl kouzlo plachtění na vodě, miluju vodu.

V poslední době to vypadá, že to vodu táhne ke mně.

Že přitahuju povodně, je známá věc. V roce 1997 jsem byl na Moravě, v létě 2002 na Šumavě. V roce 2005 jsem asi způsobil menší lokální povodeň v Itálii pod Marmoladou.

Na severní Moravě jsem tentokrát nebyl, už jsem si myslel, že kouzlo přestalo působit. Jenže stačilo, abych jel na konci června na víkend na chalupu, a Blanice se znova rozlila a zatopila jak Vodňany a Protivín, tak Putim. Tentokrát naštěstí míň než před sedmi lety. Před chalupou ale máme cáry asfaltu všude jinde, jen ne na silnici.

V práci nám konečně po mnoha letech správce domu instaloval klimatizaci. Dneska jsem šel po chodbě a začalo na mě bez varování pršet. Tak nevím.

Přestěhovali jsme se.

Kolik lapačů prachu (jelenoidů) je třeba vzít do ruky, a to několikrát! (Nejdřív to vezmete do ruky a minutu váháte: „vyhodit, nebo nechat?“ Pak se rozhodnete to vyhodit. Vezmete pět knížek z police vedle a dáte je do krabice. Dojdete k hromadě věcí na vyhození a vezmete to znovu do ruky a opět minutu váháte. Pak to dáte do krabice ke knížkám. Zarovnáte krabici knihami a když ji zavíráte, znovu rozhodnutí změníte a rozhodnete se to vyhodit... Tento postup se u zvlášť odolných to může několikrát opakovat.)

Kolik krámů člověk (obzvlášť ve dvouapůlnásobném počtu) doma nashromáždí! Přestože jsem se za poslední dva roky stěhoval už počtvrté, zase jsem stihnul zapomenout, jak špatné to je. Ne nadarmo se říká, že je lepší dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat.

Ale zvládli jsme to. Máme novou postel, pěknou ložnici a všude krásné dřevěné podlahy. A hezký členitý byt.

Zbývá jenom zbavit se těch krabic. Včera ráno – v šest ráno – jsem potřeboval čistou košili a kalhoty. Minuta přemýšlení, kde jsou. Dvě minuty těžby oblečení, které nepotřebuju. Košile! Další minuta vyhrabávání hlušiny. Konečně kalhoty. Hlušinu nasypat zpátky do jámy (minuta). Košile i kalhoty zmačkané, jak když vytáhne krávě z huby (proč jsem se s tím do té krabice tak skládal?). Žehličku jsme lokalizovali už den předtím, tak teď žehlicí prkno... Celkové zpoždění přes deset minut, ale v Jihlavě jsme nakonec byli včas. :-)