intrakosmologie

Dneska byl Julii měsíc. Shodou náhod jsme se podívali na procházce do míst, kde jsme právě před měsícem koukali na labutě.

V březnu jsme se z náplavky dívali, jak labuťák tahá větve z vody, aby je labuť měla blízko a mohla stavět hnízdo.

25. dubna jsme se viděli, jak labuťák sedí na vejcích, zatímco labuť vyráží za snídaní.

A konečně dneska jsme koukali, jak labuť hlídá pět krásných housat a labuťák je všechny zásobuje, čím je třeba. V podstatě je to jako u nás.

A nádavkem ještě pár dalších obrázků:

Stejně tak, jak Julie pomalu roste, jí neustále světlají vlasy. Když se narodila, byly černé jako uhel a vlnité stejně jako maminčiny. Pak se velmi rychle narovnaly. Od té doby stále blednou. Nakonec z ní opravdu bude blondýna. Modrooká už je.

Je setsakramentsky těžké cvičit na basu v nějakém rytmu a přitom se snažit v jiném rytmu Julii houpat. Jde to, ale stojí to hodně úsilí, aby člověk osamostatnil houpací nohu.

Každodenní procházky jsou moc fajn, taková čistička hlavy. I nachozené kilometry začínají být po dvou týdnech znát, výstup do čtvrtého patra už skoro nevnímám. Včera jsem byl na Kavkách jako jediný mužský pohon kočárku. Všechny matky na mě koukaly trochu divně. Nedal jsem se a koukal trochu divně na ně.

Šestinedělí je v lecčems trochu na hlavu. Maminka má pořád hlad, ale přitom rychle zjistíte, že na vaření nemůžete použít skoro nic, co obvykle tvoří základ většiny jednoduchých domácích jídel. Třeba: cibuli, česnek, všechny luštěniny, košťáloviny, rajčata... Z ovoce pak citrusy a jahody. Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že ta zelenina vám prakticky žádná nezbyla (s ovocem je to pravda trochu lepší).

Naštěstí existuje mrkev.

Ještě větší klika je, že mrkev je v podstatě plevel, takže se pěstuje celoročně, protože roste jak divá. Další nezávadné zeleniny, třeba lilky, cukety, okurky a další, totiž v půlce května seženete (cestou z práce) dost těžko.

S mrkví se dá všelijak kouzlit, ale její hlavní výhoda je v tom, že je to spousta vody a spousta cukru (kromě fruktózy dokonce i sacharóza), pak taky poměrně vysoký obsah bílkovin a abnormálně vysoké zastoupení vitamínů A a B (dokonce nejenom těch). Ideální jídlo pro šestinedělku! (Pro miminko ostatně taky, za pár měsíců se k tomu asi vrátím. :-))

Abych to zkrátil, tak tady je popis jednoho nedávného experimentu, který se podařil (mj. i dnes):

• drůbeží maso (kuře, krůta) – osolit, okmínovat, potřít olivolem;
• dvě až tři velké mrkve – nastrouhat na struhadle nebo nožem nakrájet na tenké plátky;
• a to je všechno.

Krůtu je lepší nechat trochu nasáknout koření, kuře se může zprocesovat rovnou.

Na dno remosky (pekáčku) jsem rozetřel cca lžíci olivolu, naskládal jednu a půl vrstvu nastrouhané mrkve (tak, aby dno nebylo nikde vidět), na to jsem položil kousky kuřecího masa a kvůli mimi-břichabolům ještě maso posypal fenyklovými semínky. Maso jsem pak zaskládal mrkví tak, aby vůbec nebylo vidět. Jednotlivé vrstvy mrkve jsem prosolil (trochu, ale důsledně).

Peklo/dusilo se to asi třičtvrtě hodiny (jednou jsem dolil vodu, aby se spodní mrkev nepřipálila), příště zkusím ještě nižší teplotu a čtvrthodinku navíc. Bramborová kaše s máslem dala s mrkví vzniknout pěkné červenožluté kombinaci. :-)

Koukám, že všechny (tři) recepty jsou tady na pečení/dušení. No, to je částečně tím, že nemáme troubu a s remoskou, která peče jenom zespoda, je to tak trochu experimentální vaření. Ale příště se polepším, bude neremoskový recept.

Život s dítětem přináší kromě příjemných chvil strávených koukáním na roztomilé xichtíky, které miminko dělá ve spaní, taky méně příjemné okamžiky.

Třeba taková pojišťovna. Zdravotní, všeobecná. Nevětraná místnost, fronta, žádné soukromí, hluk, protivná paní, která trochu změkla, když zjistila, že jdu přihlásit miminko, ale první špatný dojem vytvořený znechuceným vyštěknutím: „Co chcete?“ už nezachránila. Pojišťovna nám dala „dárkový kufřík“, už čtvrtý v pořadí (jeden jsme nedopatřením dostali dvakrát). Tenhle byl docela neužitečný, obsahoval z praktických věcí snad jenom dezinfekci na ruce.

Dárkové balíčky jsou vůbec zajimavá věc. Výrobci všeho možného se snaží ulovit budoucí uživatele, což je pochopitelné. Co mě ale v jednom kufříku dost překvapilo, byla lahev Domestosu a žiletka. Abych byl pro děťátko hezky hlaďoučký. Jestli mám nějak (po)užívat i to chlorovadlo, nevím.

Tvarohové miminko se učí objevovat svoje tělo, projevuje náznaky zvedání hlavičky a začíná zjišťovat, že ruce se dají nacpat do pusy a cucat. Většinu času stále tráví spánkem, nicméně v bdělém stavu je čím dál delší dobu. Prokazatelně roste, nejmenší oblečky už tolik neplandají a váhový přírůstek za poslední týden připadal paní doktorce těžko uvěřitelný.

Vnímání velikosti dětí je značně relativní. Než se Julie narodila, vnímal jsem půlroční děti jako docela malé. Po dvou týdnech s Julií mi oba kluci, kteří u nás teď byli na návštěvě, připadali jako obři.

Postupně se snažíme fotit podle požadavků, na nedávné stesky, že Julie je málo k vidění s tatínkem, odpovídáme nejnovější sérií. :-) (Na fotkách z koupání zapracujeme do příště.)

Leccos jsme se naučili, za ty dva týdny. Dva týdny jsou krátká doba na bilancování, ale na shrnutí pár postřehů je to dost. :-)

Naše dítě dobře a hodně spí. Leckdo nám říká, že se to ještě změní. Možná, zatím jsme Julii museli uspávat v noci asi dvakrát a i tak se to obešlo bez velkých problémů. Názor zvířátek pověšených na hrazdičce houpacího lehátka bude možná jiný. ;-)

V „pamětní knížce“ jsme našli kolonku pro první pobrukování. To je v našem případě den nula, miminka skoro nebrečí, spíš si tak pro sebe povídá.

Naproti tomu nám včera předvedla, že taky umí hystericky řvát, když se snaží. Je s ní legrace.

Maminka (Juliina, ne moje) si stěžuje, že ji málo fotím, snad proto jsem dostal k narozeninám stativ. Použil jsem ho, abych vyzkoušel noční focení miminek (to je ta žlutá fotka). Děkuju, má milá.

K narozeninám jsem taky dostal pěkné přání od kolegyně z práce: prý všechno nejlepší a ať přidám další fotky miminka.

První pokus o procházku se nám moc nevydařil, nějak jsme neodhadli čas a Julie si skoro celou cestu stěžovala. Dneska už to bylo mnohem lepší, usnula asi po dvou metrech cesty a spala zase až domů. Kočár holkám sluší, to je to nejdůležitější.

Tady jsou ty slíbené fotky, rozkliknutím si je zvětšíte a můžete v nich listovat (šipkami vpravo dole). Dospěl jsem k závěru, že si nebudu hrát na redaktory MF Dnes a nebudu k obrázkům vytvářet debilní popisky, většina z nich nepotřebuje žádný komentář.

Napsat si na blogu, že člověk nemá hotovou postýlku, když se mu den nato narodí dítě, není nejlepší nápad. Hned po gratulacích k pěknému miminku se každý zeptá, „už máš hotovou tu postýlku?“ Hele, mám!

Vážení a milí kamarádi,

všichni tři moc děkujeme za gratulace a přání, máme z nich opravdu radost. Taky se omlouváme, že jsme ještě nestihli všem odpovědět, protože je toho na nás teď moc najednou. Od středy už jsme všichni pohromadě doma, kde si zvykáme na nejrůznější novinky. Tak se na nás nezlobte, my se polepšíme. A tady jsou ty (dlouho) slibované další obrázky: