intrakosmologie

Trvalo to skoro celý den, ale koncovka byla docela rychlá. Kontrakce začaly v noci, od šesti ráno už jsem o nich ale věděl i já. V osm bylo jasné, že dneska pojedem do porodnice. V deset jsme tam byli, aby si tam Věru hodinu nechali na monitoru, a pak nás poslali pryč, že sice kontrakce po pěti minutách jsou fajn, ale pořád je tam moc málo místa.

Domů se nám nechtělo (hlavně do toho čtvrtého patra), tak jsme se jeli piknikovat. Ve tři odpoledne už byly kontrakce po třech minutách a silnější, takže jsme se vrátili do porodnice. Tam se sice pořád moc netvářili, ale v pět nás vzali na milost a řekli nám, že teda už asi jo.

Až do půl deváté se nedělo v podstatě nic zajímavého, ale pak během deseti minut a roztomilého zmatku sester a asistentek přišla na svět krásná zdravá holčička. Jmenuje se Julie, měří 48 cm a váží 2990 gramů. A tady jsou nějaké fotky (rozkliknutím zvětšíte):

V Podolí to bylo neuvěřitelně dobré, všichni na nás byli hodní, laskaví, všechno vysvětlovali, na všechno se ptali. Dokonce i já jsem dostal najíst (což jsem dost potřeboval), až na jednu výjimku mě nikdo odnikud nevyháněl a neměl jsem pocit, že jsem tam navíc nebo že překážím. Sestřičky i porodní asistentky se neustále usmívaly a i neočekávanou a rychle se měnící situaci zvládly s přehledem a klidně. Zaslouží si pochvalu i poděkování.

Tipovací soutěž naprosto jednoznačně vyhráli Míša a Borůvčák, k čemuž jim gratulujeme; ceny budou mít schované u nás.

Tváří v tvář zázraku jsem si znovu uvědomil, že podstatné věci se dějí mimo naši vůli a snahu. Díky Bohu, že jsme to všechno zvládli.

Upletl jsem si na sebe bič. Dva.

Po přednášce na naší loňské konferenci jsem v záchvatu blbosti slíbil, že místo výcucu z přednášky napíšu pořádný dlouhý článek. O měsíc později jsem ho zkusil napsat a zjistil, že by to byla dvacetistránková záležitost, kterou mi nikdo neotiskne (ani náš firemní časopis), a že je potřeba text rozdělit. Napsal jsem krátký úvod a rozvhrnul strukturu do čtyř částí. V únoru jsem napsal první (dvakrát, první verzi jsem zahodil, protože se mi nelíbila; druhá se mi taky nelíbila, ale potřetí už jsem to psát nechtěl). No a teď nadešel čas, abych dodal text k druhé části...

V pondělí jsem ho měl odevzdat.

V neděli v noci jsme si dali generálku na cestu do porodnice a ukázalo se, že v podstatě skoro všechno máme (až na pár drobností, jako je vanička nebo přebalpult), ale nemáme tu hezkou, čisťounkou, naleštěnou postýlku. Ta, co jsme dostali, je dobrá, ale taková omšelá, špinavá, oprýskaná. Blonďatá princezna v tomhle přece nemůže spát.

Koupil jsem šmirglpapír a poradil se s paní v barvách-lacích, že nejlepší je bukové dřevo jenom obrousit a nechat dětem na okusování čisté.

Přes den v práci píšu, večer doma brousím. Píšu, brousím. Dneska už spíš písím a broušu.

V neděli jsme si na oběd pozvali návštěvu. Původně jsem chtěl uvařit něco s květákem, protože jsem na něj dostal chuť a měl jsem pocit, že jsem v týdnu zahlídnul někde v zelenině jednu docela levnou hlávku. Nicméně v pátek večer jsem zjistil, že slušný květák pořád stojí skoro pade, takže tuhle myšlenku opustil. Celou sobotu jsem na pozadí přemýšlel, co bude místo květáku.

Vyhrály to fazolové lusky (než se mimčo vyloupne, luštěniny pořád ještě můžem všichni) – ukázalo se, že je má Věra ráda. Sice to tentokrát nebylo za „sto bodov“, ale pochvaly jsem sklidil. A za co? Na kuře v džungli je potřeba:

• drůbeží maso – cca 200 g na člověka; krůtu neměli, vzal jsem kuřecí prsa, ale ta krůta by byla lepčí (navíc krůta v džungli zní o dost líp);
• fazolové lusky – na váhu jich je potřeba zhruba tolik, co masa; čerstvé jsou lepší (ale byly dost drahé a nevábné), mražené jsou záchrana;
• sýr na strouhání – tak přiměřeně, méně je více;
• jednu zakysanou smetanu, pepř, sušenou petržel, sůl, mletý kmín, olivol.

Maso jsem vcelku posolil a okořenil a zlehka osmahnul na oleji, aby se zatáhlo. Do remosky jsem nalil zbylý olej a vedle sebe vyskládal plátky masa. Na to přišla vrstva fazolek (mražené stačí spařit horkou vodou, čerstvé je dobré po omytí a nakrájení na chvilku naložit do slané vody). Navrch jsem připravil silvestrovskou pomazánku z nastrouhaného sýra a zakysané smetany. Celé jsem to na půl plynu nechal dusit pod poklopem zhruba půl hodinky.

Asi tak od třetího měsíce těhotenství používám mnohem míň koření (na množství), ale zrovna v tomhle případě můžete na to maso použít silnou dávku všeho (jestli taky nejste v tom, pochopitelně) – fazolky to do sebe pěkně natáhnou a v kombinaci s kyselostí smetany to vytvoří zvláštní souchuť. Nakonec k tomu byly zase jen uvařené brambory, ale byla to dobrá volba.

Ty připečené lusky na dně... Mňam!

Dneska bude přelomový večer. To každopádně.

Původně jsem chtěl napsat, že dneska naposledy budu hrát jako bezdětný, ale nebyla by to tak docela pravda. Od včerejška jsem totiž úředně uznaný otec. To je zajímavý stav, protože když s tím vydáte souhlas (prostě přijdete na úřad, řeknete, že souhlasíte s tím, abyste byl otec, a je to), následujících šest měsíců se s tím nedá nic dělat. Pak teprv se případně můžete rozčilovat, že tohle dítě není vaše. Dokonce ani nejvyšší státní zástupce s tím nic neudělá. :-)

Ale zpět k věci. Dneska od sedmi večer v baru Krásný ztráty (Náprstkova 10, Praha 1) máte možnost slyšet nás, tedy hudbandu, a další muzikanty (Nevermore&Kosmonaut z Brna, Banu Floutkovou, Zlomky a Sašu Kirilova z Prahy) – přijďte, přijďte včas, musíme v těch sedm opravdu začít, abychom to stihli. Pokřtíme cédéčko a zahrajem si s vypůjčeným bubeníkem, takže to bude stát za to. Těším se na viděnou!

Než se nám naše bezúdržbové miminko změní v údržbové, chtěli jsme stihnout ještě aspoň jeden výlet. Já si chtěl vyčistit hlavu od práce, Věrka chtěla pochodit po lese. Domluvili jsme se s kamarády, co se nedávno přestěhovali do Krumlau, že na velikonoce přijedeme k nim.

Že budeme bydlet v lepším bytě, než máme doma, jsme opravdu nečekali. Že je malý Vítek stále veselé a spokojené dítě, jsme taky nevěděli. Dlouho jsme nebyli na tak příjemné návštěvě a mazance byly opravdu vynikající. Děkujem!

„Nemáš nějaký hubený nohy?“

„Já nevim, já se na ně dlouho nedíval...“

Náhodou jsme se v Hohenfurthu (Alto Vado, česky též Vyšší Brod) dostali do zdejšího cisterciáckého kláštera. Náhodou proto, že ještě zdaleka není turistická sezóna, takže prohlídky zatím nejedou jedna za druhou. Protože se sešla skupina Němců, Francouzů a my dva, přesvědčili bratři zdejšího kastelána, aby na chvíli zastoupil profesionálního průvodce. Exkurze byla značně internacionální, s hlavní linkou vedenou v němčině a jazykovými výlety do češtiny, angličtiny, francouzštiny i latiny.

Tak zumbeispiel v nejstarším gotickém kostele v Čechách, který neprošel žádnou velkou přestavbou ani nebyl nikdy poničen, věděl pan kastelán o každém předmětu asi všechno – kdo ho vyrobil, kdy a z čeho. Včetně zvonku na dveřmi do sakristie, bočních gotických dřevěných oltářů a kamenného náhrobku posledního opata pohřbeného v kostele (císař Josef II. pohřbívání v kostelech zakázal).

Že mniši museli za 750 let existence kláštera pryč jenom dvakrát, by nebyla taková ostuda. Ostuda je, že zatímco Hitler v roce 1941 z kláštera řádové bratry vyhnal, aby tu udělal něco mezi depozitářem a muzeem (v roce 1945 většinu zde umístěných [nakradených] uměleckých děl odvezli Rusové), představitelé komunistického Československa z kláštera v roce 1950 udělali vojenskou posádku kombinovanou s JZD. Že se podařilo zachránit knihovnu se 70 000 svazky a nejstaršími rukopisy a prvotisky z území střední Evropy, je asi zázrak.

Venku, na sluníčku, v teple, jsem se styděl za to, jací burani tady ve jménu bůhvíčeho rozhodovali o věcech a hodnotách, které před nimi přečkaly víc než sedm století. Čím dál tím víc nechápu, jak se k tomuhle může někdo po dvaceti letech hlásit. Ostatně jestli si myslíte, že se k národní kulturní památce současný stát chová lépe, jste na omylu. Klášter je z malé části zrekonstruovaný především díky darům a podpoře místních německých obyvatel (a hlavně jejich dětí), kteří odsud byli po válce vyhnáni...

Na náměstí v Alto Vadu jsme potom navštívili kavárnu/penzion Alpenrose (sprich alpska rusche), kde nám pan Rauschenberg uvařil výbornou kávu a svou lámanou češtinou s německou výslovností v nás (po)vzbudil dojem, že se v tomhle kraji leccos dává do pořádku.

Rozhovor v Lipně s číšníkem (v půl čtvrté odpoledne):

„Dobrý den, dostaneme u vás něco k jídlu?“

„Jistě, vždyť jsme restaurace!“

Dostali jsme moc dobrý záhorácký (sic!) závitek, kéž by bylo více restaurací...

„Tyhle zelený jogurty jsou lepší bílý než červený.“

Teprve když vezete po české silnici svoji těhotnou ženu, které se dělá špatně a chce se jí zvracet, a snažíte se jet tak, aby to co nejmíň drncalo, pochopíte, jak špatné naše silnice opravdu jsou. Někde ani rychlost chůze nestačí. Nutně se člověku vnucuje otázka, jestli by nebylo levnější nechat většinu cest jenom jako lesní a polní. Z uživatelského hlediska by to nebyl tak velký rozdíl.

Nedávno vzniknuvší hudební projekt Veronika se zvědavcům naživo představí příští čtvrtek (16. dubna 2009) v kavárně Čas na Kampě v Praze. Když budete mít čas, přijďte, bude spousta hraní (nejen s Veronikou, ale i s bratry Holkovými, Rony Martonem & dalšími), zúčastní se spousta vynikajících muzikantů a nejspíš bude i nějaký jam, protože nástrojů se sejde hodně.

O víkendu se mi podařilo podruhé uvařit jídlo za sto nepromlčitelných bodů – ostatně proto ta dvojka v nadpisu. Historicky první recept sem příště taky přidám, ale abych splnil slib, nejdřív popíšu tu poslední lahůdku.

Pracovně jsem recept nazval Pangas v rajském županu a je na něj potřeba (pro dva lidi):

• 500 g ryby – dobrý je pangas, dobrý by byl i pstruh, treska je použitelná, ale suchá; čerstvá ryba samozřejmě lepší, my středočeši v dubnu musíme sáhnout po mražené,
• tři velká rajčata (minimálně),
• malá cibule (nebo půl velké, cibule nesmí být moc),
• půl paličky česneku (čínského vyhoněného dusičnany, šumavského by stačily tři stroužky),
• sůl, kmín, olivol.

Dno pekáčku nebo remosky vylijeme olivolem a vyskládáme na půlkolečka nakrájenou cibulí. Na cibuli umístíme první vrstvu rajčat, nakrájených na plátky. Posolíme a do druhé vrstvy rozsypeme na tenké plátky pokrájený česnek, na který položíme rybu, pořádně osolenou (pangas snese víc než treska). Rybu shora zasypeme kmínem a zaskládáme poslední vrstvou rajčat, opět posolíme. To je vlastně všechno, kdo rád mastnější, může ještě zalít olivolem. Zakryté pečeme dvacet minut na plný výkon, zkusíme vydržet a nechodit se dívat, i když to ukrutně voní. ;-)

Chvíli mi trvalo, než jsem objevil, že cibule se hodí spíš míň, naopak česneku se dá použít, co kdo snese. Ryba se v tom zeleninovém obložení trochu peče a trochu dusí a všechny šťávy do sebe krásně natáhne. Normálně málo solím, takže když mi tentokrát ujela ruka, bál jsem se, že to bude moc, ale ukázalo se, že je to ku prospěchu. Jako přílohu jsme měli brkaši, brambory se hodí v téměř jakékoli formě, zdravá varianta by byla dobrá i s ledovým salátem a celozrnným pečivem.

Předminulý víkend jsem jel za svými holkami do Děčína, na Labské pískovce. Nevzpomínám si, že bych tam vůbec kdy byl, což skoro určitě není možné, během aktivního pijonýrování, skautingu nebo trempování jsem tam někdy být musel, ale prostě si to nepamatuju. Plán byl jednoduchý – sejdeme se na Prebischtoru (Pravčické bráně) a pak spolu půjdem zpátky do hotelu, kde holky bydlely.

Cesta v sobotu dopoledne příjemná, rychlá, ve vlaku jsem si dočetl únorový Vesmír, přelouskal dvě kapitoly ze školení, v autobusu do Hřenska jsem si popovídal s autobusákem, venku bylo chladno, ale ne zima – ideální počasí na výšlap nahoru. Tam jsem za hodinu a čtvrt vyběhnul, přišel jen o čtvrt hodiny pozdě na sraz (pospíchat na domluvenou schůzku lesem a do kopce je docela zvláštní pocit), dal si v hospodě nealko pivo a s holkama jsme oblezli největší skalní útvar svého druhu v Evropě (kýčovitý rádoby-HDR obrázek nahoře).

Nadešel čas vrátit se zpět, pršelo, ale pořád se šlo příjemně. Cesta zvolna klesala podél pískovcových věží, vinula se nad roklemi a nabízela postupně různé výhledy do kraje českého i německého. Asi po třech čtvrthodinách jsme došli k široké cestě. Rozježděné. Od traktorů. U ní stála cedule, která hlásala, že pro pěší po 200 m cesta končí a vstupování do I. zóny národního parku mimo značené cesty je zakázáno.

Pro pěší. Traktory evidentně v I. zóně NP smějí všude. Ochrana přírody v praxi.