intrakosmologie

Od čtvrtka, kdy jsem objevil (dva roky starou) poslední desku Foo Fighters, jakoukoliv moji činnost prostupuje pocit radosti z toho, že něco takového je vůbec možné. Usilovně jsem se snažil při hraní předat lidem aspoň zlomek takové energie. Neúspěšně. Jsem amatér a začátečník k tomu.

Nějak jsem se odnaučil pít. Sobotních šest kousků mě v neděli ráno naprosto odrovnalo.

Miláčku, ale já jsem si tě brala jako zkušenýho alkoholika. A ty tady teď skučíš po šesti pivech?!?

Nedělní hraní (=kalba) mě odrovnala úplně. Dohromady s posunem času se to složilo v dnešní totální odepsání.

Dobrý zvuk je to nejdůležitější. Když se na pódiu blbě slyšíme, je to nepříjemné, ale můžeme se snažit s tím vyrovnat, překonat to. Když leze špatný zvuk ven, do lidí, je to neodpustitelné. Skutečnost, že to zvukař dělá zadarmo, není omluva.

Srovnání zvuku na sobotním hraní v Pitkovicích, v objektivně mnohem horších podmínkách, s profesionálním zázemím ve Spolkovém domě ve Stodůlkách navíc vychází pro toho *** ještě hůř. Kdyby se aspoň snažil...

Uprostřed zvučení někoho dalšího se ke mně nakloní zpěvačka od spřízněné kapely a začne větu, já jsem ti chtěla říct, ... Dušička se ve mně tetelí, že dostanu pochvalu, jak dobře hraju na basu nebo že čím dál tím líp zpívám. ...ta knížka, jak jsi mi posledně dal, můj syn ji úplně zbožňuje. Už má celou potrhanou přední obálku, jak v ní pořád listuje!

Já jsem tak naivní!

Mám z našeho hraní dobrý pocit. Baví nás to a je to na nás (snad) vidět. Dřív nám lidi říkali, vy byste potřebovali bicí, já je tam úplně slyším. Teď říkají, vy jste teda pořádně přitvrdili! Vypadá to, že se to líbí.

Po dvouměsíční odmlce opět pozvánka, přesněji dvě pozvánky.

Jestli budete mít zítra, v sobotu 27. března večer čas a chuť nás (a Žofku Kabelkovou a taky Hluboké nedoruzumění) slyšet, zastavte se v Pitkovicích v hospodě. Začátek již v šest večer. Zvučit bude Šáfa, takže zvuk bude superiorní.

A hned den nato, v neděli 28. března, budeme hrát na pražské Portě (ve Spolkovém domě, K Vidouli 727, P5 Stodůlky). Tam s námi můžete slyšet spoustu dalších lidí, mohl by to být docela zajímavý večer. Začátek je taky v šest večer, kdy budeme hrát, se zatím neví (pořadí se losuje na místě; obvykle si vytáhneme číslo jedna :-)).

Miláčku, to je dobře, že už jsme ženatý. Jinak bych s tebou za takovouhle dobrou večeři musela spát!

Že se plech při pečení zašpiní a připálí, někdy i docela hodně, mě nepřekvapuje.

Ale zespodu?

Českou rapovou scénu nesleduju moc pozorně, vlastně ji nesleduju vůbec. Jako ostatně žádnou rapovou scénu. Ale protože muzika mě zajímá a snažím se poslouchat toho co nejvíc, často se mi do uší dostane spousta věcí od spousty lidí – Vec, J.A.R., The Inspector Cluzo.

Monkey Business loni nedlouho před smrtí Michaela Jacksona vydali dobrou desku, na níž jako host vystupuje James Cole. Už předtím jsem o tomhle člověku dost slyšel a četl a někdy v létě vyšla velmi propagovaná deska Orikoule.

Jako hlava otevřená jsem si chtěl rozšířit obzory, i rozhodl jsem se, že si tu desku poslechnu.

Povedlo se mi to natřikrát, a můžu doporučit jediné: nestahujte to, neposlouchejte to, hlavně za to neplaťte. Ač jsem dopředu nic neočekával, zklamání bylo veliké.

Všechno je to totiž jenom velké, prázdné, nafouknuté nic. Ebenovo a Kováříkovo „velké kulové“. O muzice je skoro škoda se rozepisovat, protože zatímco hiphop od opravdu dobrých raperů se dá (občas) poslouchat samostatně, tady skoro není co poslouchat. Melodie školkových dětí, obalené patřičně naduněnou rytmikou, která ale prázdnotu spíš podtrhuje než zakrývá. Žádný druhý (natož třetí) plán, žádné zvukové prostory, prostě nic. Dokonce ani „remake“ ucouraného hitu B.S.P. Země vzdálená neobsahuje jediný náznak tvůrčí invence.

A ty texty… To je snad ještě větší zoufalství. Říkanky pro začínající puberťáky, proložené několika sty sprostých slov (asi aby to vypadalo dospěle). Přednes? Hrůza! Ani stopa po emocích, o nějaké opravdovosti se vůbec nedá mluvit – což je bezpochyby i důsledek banality textů.

Všechno zlé je (asi) občas k něčemu dobré. Kdybych neabsolvoval pokus o poslech Orikoule, určitě bych se tolik nenasmál při poslechu opusu Do meeediii z nového „alba“ Kapitána Demo. O to by byla škoda se nepodělit, „tak pome refrén!“ (Maki, díky.)

Romeo, 2006

překlad Zuzana Šťastná

Middlemarch je velmi slavný anglický román. Který u nás skoro nikdo nezná, chtělo by se dodat, ale to bych si lhal do kapsy – odborníci na anglosaskou literaturu ho určitě znají.

Kdysi jsem někde četl, že je to nejcitovanější anglický román všech dob. Možná to není pravda, totéž už jsem slyšel o Alence v říši divů a Gulliverových cestách. Ale rozhodně je to knížka, kterou najdete hodně nahoře v seznamu důležitých knih, které ovlivnily vývoj literatury.

Literární vzdělání mám tedy neúplné, jak jsem na sebe právě prozradil. Ostatně, jsem „oběť přírodovědné blbosti“. I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl tuhle slavnou knihu přečíst. A vůbec nelituju.

Middlemarch napsala Mary Anne Evans pod mužským pseudonymem mezi lety 1869 a 1872 a jeho děj se odehrává v poněkud neurčité době, zhruba o padesát let dřív (některé v něm zmiňované historické události se ve skutečnosti odehrály v trochu jiném časovém rozmezí a pořadí). Dílo je to na dnešní poměry velmi rozmáchlé, jak obsahem, tak objemem – aktuální české vydání má skoro sedm set stran, sazba je velmi sevřená a zrcadlo vyplňuje prakticky celou stránku.

Původně jsem chtěl napsat že text nemá žádný děj, ale tak docela to neplatí. Spíš by se dalo říct, že nemá hlavní hrdiny. Nebo ještě jinak, těch „hlavních“ hrdinů je tolik, že se stírá rozdíl mezi důležitými a méně důležitými postavami. Nejvýraznější dvojitá linka příběhu se točí kolem (nenaplněné i naplněné) lásky a manželství pěti lidí. Nechybí milostný trojúhelník, poněkud záhrobní. Za těmito prvoplánovými hereckými výstupy vytvářejí ostatní postavy scénu, která zachycuje proměny společnosti v první polovině devatenáctého století – úpadek aristokracie, postupný růst vlivu měšťanstva, stavbu železnice a s ní spojené „novoty“. Všechno zmíněné v podstatě jakoby mimochodem, mezi řečí (často doslova).

Asi největším překvapením pro mě bylo, že je to velmi dospělý román. Opravdu to není čtení pro děti, ani pro puberťáky, prostě by spoustu věcí nepochopili. Middlemarch je totiž především psychologický román. Pravda, z dnešního pohledu poplatný době vzniku (autorka dokáže v několika odstavcích popisovat rozpoložení jedné z postav během pěti minut reálného času, aby o tři stránky dál jednou větou shrnula, že se její sestra vdala, otěhotněla a porodila syna), ale přesto v mnoha ohledech velmi moderní.

To je asi to nejdůležitější, proč číst tuhle knihu. Je klasická v shakespearovském smyslu, stačí vyměnit kulisy a rázem je před námi ryze aktuální dílo. Velkou zásluhu na tom má soudobý a vynikající překlad, za který překladatelka opravdu zaslouží hlasité pochvaly. Ačkoliv to není zrovna jednoduchý román, jsem rád, že jsem se do něj pustil. Myslím, že jsem pochopil, proč se stal dílem, které na desetiletí ovlivnilo anglickou literaturu.

České vydání, myslím teď knihu jako věc, je poněkud odfláknuté. Kniha je vysázená nevhodným písmem v příliš drobné velikosti do příliš zaplněné stránky, zvolený papír byl evidentně levný, kniha neprošla typografickou korekturou a v sazbě je hodně šotků a chyb. Růžová obálka i přebal jsou příšerné, obrázek na obálce se k románu vůbec nijak nevztahuje (navíc se časově míjí skoro o sto let!). To všechno je škoda, obsah je naštěstí o dost lepší.

Argo, edice AAA (anglo-amerických autorů), 2009

Man Walks into a Room, překlad Simona Javůrková

Tuhle knížku napsala Nicole Krauss jako svoji prvotinu. Bohužel je to na ní trochu znát.

Nemám rád příběhy bez konce. Snažím se je nepsat a snažím se je nečíst.

Příběh se odvíjí poměrně slibně: v kalifornské poušti je nalezen muž, který neví, jak se jmenuje, ani jak se tam dostal. Ukáže se, že to je profesor anglické literatury, který má v mozku nezhoubný nádor. Okamžitá operace je překvapivě úspěšná a skončí „jen“ ztrátou paměti – od dvanácti let si Samson Greene nepamatuje nic.

Na tomhle hřišti se rozehraje manželská etuda o vztazích a společné minulosti (která jednomu chybí). Před půlkou knížky se ovšem tahle etuda bez nějakého vyvrcholení nebo pointy ukončí, Samson uteče do Kalifornie k vědci zkoumajícímu fyzický projev vzpomínek v mozku. Tam se „odehraje“ druhá polovina knihy, která se snaží řešit filozofické otázky související s vědomím, pamětí a zkoumáním obojího.

Obě části by měla spojovat vzpomínková linka na Samsonovu matku, která je zároveň mrtvá i živá – Sam si ji pamatuje jen živou. Před koncem knihy se ji pokusí najít, tedy přesněji najít její hrob. S pomocí stařičkého a senilního prastrýce Maxe se mu to nakonec asi podaří, čímž příběh asi končí. „Asi“ jsem napsal úplně schválně, protože nevím, jestli to tak opravdu mělo být, nebo ne. Virtuální postava matky by totiž měla být spojovacím článkem mezi různými částmi knížky, ale nefunguje tak. Odkazy na ni působí jako neuspořádaně vložené scény v nervózně sestříhaném filmu, které by měly něco naznačovat, ale vůbec není jasné co. Dosáhne Samson potvrzením matčiny smrti nějakého poznání sebe sama? Nebo světa kolem? Co se stane s prastrýcem Maxem? Proč dostal Samson do prázdna ve své paměti zrovna tu vzpomínku, kterou dostal? Souvisí to nějak s krásou jeho ženy?

Takové a další otázky mi běžely hlavou, když text dospěl ke konci. Nemůžu se zbavit dojmu, že ta knížka neskončila, že prostě jenom přestala. Je to škoda, protože původní nápad je zajímavý a spousta epizod ukazuje, že autorka má dobrou fantazii a smysl pro humor („Umíte řídit auto?“ „Vlastně nevím, nezkoušel jsem to. Mám řidičský průkaz. Spíš asi ne.“).

Abych nebyl nespravedlivý, je třeba říct, že knížka má velmi dobrý překlad a vydavatel odvedl dobrou redakční práci, takže v ní nejsou jazykové ani tiskové chyby. Bohužel, jak se mi Dějiny lásky líbily, tak se mi Muž nelíbil.

Nemoc má spoustu nevýhod. Musíte ležet, nemůžete chodit ven, je vám vedro nebo zima, chce se vám spát. Po deseti dnech už nevíte, jak byste si lehli a sedli.

Ovšem, jak člověk nemůže nic dělat, aspoň toho hodně přečte. Za těch deset dní jsem dokázal přečíst všechny noviny a časopisy, které jsem doma našel, a ještě k tomu dvě knížky. A navíc spoustu věcí na webu.

Byla by škoda se s vámi nepodělit o dojmy, protože spousta knížek rozhodně stojí za pochvalu. Tudíž jsem založil novou rubrique, do níž budu sepisovat postřehy z toho, co jsem četl.

Nějak se nám ty škatulky množí; jaký pán, takový krám

Při nástupu do práce jsem dostal služební telefon. S číslem, které měla předtím kolegyně odšedší na mateřskou dovolenou.

První měsíc prakticky neuplynul den, aby mi někdo nevolal a nechtěl

• s ní mluvit,
• jí vzkázat, ať mu něco pošle,
• jí popřát k narozeninám,
• vědět, jak se daří jejich miminku (v jeden den se to stalo pětkrát!).

Všem jsem trpělivě vysvětloval, že tohle už není její telefon, dával na ni nové kontakty, odpovídal, že se nic neděje, když se všichni omlouvali. Postupně to uvadalo, minulé dva týdny už nevolal prakticky nikdo.

Dneska mi přišla SMS

Vsechno nejlepsi k MDZ preje Kamil.

Přes třicet let jsem na to čekal. Děkuju!

Je zvláštní, jak mají věci tendenci se doplňovat. Výjimečně nemám na mysli známou skutečnost, že když se něco nedaří, pak všechno naráz.

Od čtvrtka ležím doma se zánětem průdušek na antibiotikách. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy doopravdy u doktora si nechat napsat antibibliotika. Protože jsem teď asi poprvé v životě potřeboval vystavit neschopenku, pravděpodobně to je nejmíň osm let, ale myslím, že ani na vejšce jsem takhle neonemocněl.

Holkám taky není nejlíp, Blondýna ve středu blila jak Alík a včera jsme měli snad nejhorší den za celou dobu ve třech: já horečku, Mau hlavu jako střep a Maličká plakala tak, že jsme dokonce sáhli po paralenu.

Ve světlejších chvilkách jsme si povídali o tom, jak si vlastně nepamatujeme, jaká byla Maličká před šesti měsíci. Jak jsme měli pocit, že to nikdy nezapomeneme a nepamatujeme si to už po půl roce. Dělal jsem si legraci, že mám omezenou kapacitu vzpomínek, že mi prostě ty starší přemazávají novějšími. A dneska čtu, že je to asi pravda.

Ačkoliv tedy rodinná zdravotní situace není z nejlepších, přesto jsem si dnešní den moc užil. Co chodím od začátku roku do práce, nepovedlo se mi být s holkamami nějak líp, víc než teď. Být u našeho miničlověka, když se naučí otevřít dveře, vidět většinu denních úsmevů (a že jich je), jsou mnohem lepší zážitky než vidět rozesmátou tvář po návratu z práce. Možná proto, že jsou zapamatovatelnější.

O tom, proč je zapamatovatelnost důležitá (pro pocit štěstí), mluví Daniel Kahneman (ano, ten Kahneman). A taky o tom, co je to štěstí, byla by škoda se o to nepodělit. Snažte se, aby konce byly dobré – nechte trubku ještě chvilku vevnitř a moc s ní nekvedlejte.