intrakosmologie

Zápisky ze Španělska jsem postupně zveřejnil všechny. Protože jsem hračička, připravil jsem ještě kompletní verzi všech zápisků – pravda, je sice poněkud větší (má asi 18 MB), ale zase obsahuje pěkně všechny díly jeden po druhém a s hezčími verzemi obrázků, než jsou tady na webu. Užívejte dle libosti. :-)

Update: PDF verzi jsem ještě poněkud vylepšil, aby měla na konci obsah a byla klikací.

Poslední vstávání v Hispánii je ve znamení spěchu, reisefieberu a balení. Věcí máme moc, batohů málo, všechno je těžké, ulepené, sprchovat se (ráno!) dvakrát není luxus, ale nutnost. Platíme za poslední hostel, narveme si na záda těžké batohy a mažeme na autobusové nádraží – jak je naším zvykem, jdeme na poslední chvíli, ale nakonec přecejenom stihneme koupit bagetu, sýr a (hlavně!) kyselé okurky xnídani. Autobus nás a pět dalších lidí naloží a za chvíli drandíme po dálnici směrem na Madrid. Ve městě je rušno, přecijen je o pár hodin víc než předevčírem, takže autobus se k nádraží probíjí o poznání dýl. Před vstupem do metra se odehrává klasická scénka – paní, co prodává lístky, umí jenom španělsky a nějak nechce pochopit, že chci dos billetos para aeropuerto, takže mi během dvou minut nabídne čtyři rozdílné sumy, které bych mohl za lístky zaplatit. Nakonec mi něco prodá a oba doufáme, že nás turniket na letišti pustí ven. Cesta metrem probíhá v pohodě, nikdo se nás nepokouší okrást – jedna z mála výhod narvaného batohu, co váží asi třicet kilo, je poměrně velká setrvačnost a možnost do někoho omylem drcnout tak, že se zastaví až u protější stěny vagonu. Přestup zvládáme bez problémů. Na letišti nás turnikety v metru pustí bez problémů ven, takže zbývá zjistit, odkud letíme a zabít asi tři hodiny času do začátku check-inu. Mně je čím dál blbějc, rýma z nočního autobusu z Granady se v Toledu ještě tolik neprojevila, ale v kombinaci s dalším cestováním už se z ní klube pravá španělská chřipka; takže nakonec tři hodiny na letišti strávím vsedě opřenej o sloup, v polospánku, čekající, až fronta na naše letadlo postupně dojde až k nám. To se stane poměrně záhy, přestože už od začátku na ceduli svítí, že let bude asi o hodinu zpožděn. Věra mi nosí teplý čaj a vodu; přebalujeme batohy, aby byly lehčí (vůbec mi nevadí, že si vezmu nějaké oblečení na sebe, zima z klimatizace je v kombinaci s rýmou hodně nepříjemná). Okurky letí s námi do Prahy, Věra se jich odmítá vzdát. Konečně se zbavíme batohů, slečna za přepážkou naštěstí zhodnotí, že je vhodné, aby můj batoh nevážila samostatně, takže nemusíme přebalovat znovu. Přesunujeme se do tranzitního prostoru, opět s nezbytným zouváním (tentokrát musím jenom já). Bloumáme po krámech, přemýšlíme, jestli ještě někomu něco nekoupit, obědváme, pijeme kafe. Čekáme. Čekáme. Letadlo nabírá další zpoždění. Čekáme. Konečně letadlo přistává, přijíždí, volají nás ke gejtu... O necelé dvě hodiny později, než jsme měli, konečně startujeme z Barajas. Je mi tak blbě, že nemám vůbec myšlenky na to, abych se bál. Letíme přes Švýcarsko, takže krásně vidíme Mont Blanc, Grenoble, rakouské Alpy, ... Nádhera. Těsně po západu slunce letíme od jihozápadu nad Šumavou a v tmavězeleném lese je krásně vidět tmavá plocha lipenské přehrady. Pak už je tma a padání ku Praze. Čekáme na batohy, které přijedou naštěstí skoro hned. Vycházíme z letištní haly, nikdo nás nečeká (to by se načekal!). Autobus nás odváží na Zličín na metro a za tmy dorážíme domů. Unavení, šťastní. Spolu.

Ráno se nám samozřejmě nechce moc vstávat, ale nakonec se vybatolíme ven. V bláhové naději, že se nám podaří nakoupit nějaké dárky na cestu domů a případně nějaké oblečení, když jsme v Granadě příliš neuspěli, se vydáváme směrem do nové čtvrti opačně od historického centra. Nasnídáme se v kavárně a jdeme na sever asi půl hodiny; procházíme něčím, co vypadá jako sídliště, ale žádné obdchody neobjevíme. Nakonec skončíme v nákupním centru, kde jediné, co funguje, je supermercado. Je nám asi souzené přivézt všem něco k jídlu. Nakoupíme něco na svačinu a dárky – víno, sýry, olivol. Máme s sebou jen malý batůžek a foťák, takže všechno naskládáme do několika igelitek a vláčíme to s sebou zpátky do hostelu v rukách. Tam něco ujíme z baget a jdeme znova spát. Pěkně si přes siestu odpočinem, spíme asi do čtyř a kolem páté se vybatolíme znovu do města. Zastavíme se na autobusovém nádraží ověřit, kdy nám jede ráno autobus do Madridu – od sedmi ráno jezdí každou půlhodinu, dokonce i v sobotu a v neděli. Obejdeme hradby tentokrát z východní strany, kousek jdeme i po druhém břehu řeky a obchvatem z jihu se po zastávce v menším kostele nedaleko synagogy vrátíme zpátky ke katedrále. Najíme se v hotelové restauraci, kde nám chtějí naúčtovat něco, co jsme si nedali, ale nakonec se to vysvětlí; gazpacho bylo dobré a Věřina omeleta s bramborami taky, takže si nestěžujem. Po jídle se jdeme podívat k místní pevnosti, která svou velikostí soupeří s katedrálou a působí dost impozantně a trochu trapně, jak se snaží být důležitá (což ostatně katedrála taky). Dohodneme se, že se půjdeme podívat na vyhlídku na jižním břehu řeky Tajo na noční osvětlení města. Sejdeme zpátky k řece a přes jeden z východních mostů to vezmeme oklikou. Cesta trvá asi třičtvrtě hodiny a na vyhlídku dojdeme tak akorát za soumraku, takže se dá krásně fotit, jak se město postupně halí do tmy a rozsvěcuje světla. Katedrála je osvětlená poněkud přehnaně, vypadá jako z cukrkandlu a musí do daleka svítit na náhorní plošině kolem města. Vyhlídek je několik, postupně je směrem východ-západ obejdeme všechny a do města se vrátíme po nejstarším mostě až z jihozápadní strany. Vyškrábeme se zpátky na hradby a v pátek večer město konečně začíná trochu žít, potkáváme semtam lidi. V baru si dáme panáka a zvolna se vracíme zpátky k hostelu – dosedá na nás smutek, poslední večer ve Španělsku přišel nečekaně brzy. Cestou domů se zajdeme podívat na zbytky římského cirku, který je tady obklopený normálním měststkým parkem, ve kterém si hrají děti (teď v noci jich tu tedy moc není). Trosky jsou osvětlené a dá se mezi nimi normálně chodit – to by se u nás stát nemohlo. Vracíme se do postele, moc se nám nechce; trochu nedobrovolně se osprchujeme u pítka na vodu, které buď nestříká vůbec, nebo naopak hodně a všemi směry. Užíváme poslední noc a spát jdem docela pozdě, tentokrát už bez nočního koukání na televizi.

Před sedmou hodinu nás, zmlácené, unavené a rozespalé, autobus vyhodí na jižním autobusovém nádraží v Madridu. Na nic nečekáme a jdeme si koupit lístky do Toleda. První autobus jede za minutu, takže si kupujeme na další (za půl hodiny), dojdeme si na záchod, vypijeme kafe z automatu a jdeme na nástupiště. Autobusů s nápisem Toledo tu stojí asi pět, před každým se řidič s někým vybavuje, takže najít ten správný se nám podaří asi na třetí pokus. Za chvíli už projíždíme tunelem asi tři patra pod zemí a vyjíždíme na dálnici (pro změnu zas) na jih. Věra brzy zase usne, ale mně se to v tomhle starém autobusu s nepohodlnými sedačkami nepodaří vůbec, takže celou (naštěstí jenom hodinu trvající) cestu koukám z okna, jak postupně vychází slunce. V osm hodin vystupujeme na autobusáku v Toledu, nádraží je malé a skoro nikdo tu není (není divu, v tuhle hodinu). Svítí šikmé slunce, ale kupodivu jsou na obloze taky mraky, čemuž jsme na jihu úplně odvykli. Obcházíme kolem nádraží a hledáme rozumný hostel; po půl hodině pochůdání s těžkým batohem jeden nacházíme (vyfunět od nádraží na kopec není úplně triviální) – pán sice neumí ani slovo jinou řečí, ale nakonec se domluvíme, že chceme pokoj na dvě noci, s klimatizací a za rozumnou (na místní poměry) cenu. Vysvětlíme, že nechceme snídani, pán si jen opíše čísla pasů a kupodivu ani nechce zaplatit předem. Jdeme spát. Spíme asi do dvou, na střídačku zapínáme (je vedro) a vypínáme (fouká moc studený) klimatizaci. Jsme takoví zmlácení, ale máme hlad a žízeň, takže se vypotácíme do poledního vedra – tedy vypotácíme se asi ve čtyři, předtím koukáme na Simpsonovy ve španělštině (Bart docela ujde, zbytek postav mluví hrozně divně a Marge je dost příšerná). Míříme do nejcentrovatějšího centra, pokusíme se najít informační centrum – v českém průvodci se píše, že se ve městě dá snadno zabloudit i s mapou, kterou my navíc ani nemáme. Město je podivně prázdné, působí poněkud vylidněně, ale přičítáme to vedru a siestě. Obloha je úplně zatažená, člověk má pocit, že je opravdu v prádelně. Nacházíme hlavní náměstí, katedrálu s arcibiskupským palácem i informační centrum; když mi slečna dává mapu města, ptá se, odkud jsme (to je tu normální) a po odpovědi, že jsme z Česka, se ptá, jestli patříme k té čtyřicetičlenné skupině. Rozhlížíme se a rychle mizíme z náměstí, dřív než se skupina důchodců z Prahy 4 objeví. Kupujeme si vodu, pivo a nanuka a jdeme do katedrály. Před katedrálou dělají oba kerberosáci na Věru ksichty – těžko říct, jestli se jim nelíbí, že má krátkou sukni nebo že pije pivo z lahve, ale naštěstí vždycky stačí, abych se na ně zamračil a dají pokoj. V katedrále je příjemně, ale jsme oba dost unavení a chce se nám spát, takže z prohlídky moc nemáme. Snažíme se poznat alespoň zevnitř, který portál s dveřmi je který – ani Peklem si nejsme jistí, natož zbývajícími dvěma. Z katedrály jdeme směrem na jih, tak trochu nazdařbůh, až dojdeme k řece, tedy vlastně nad řeku. Pohled do údolí je pěkný, ale pořád je dost horko. Korzujeme městem a víceméně náhodou dojdeme k nejzachovalejší synagoze. Jdeme na prohlídku, kde nás kromě šacování a rentgenování u vchodu překvapí hlavně to, že všechny popisky jsou jenom ve španělštině. Aspoň je u vchodu vždycky papír s nějakým povídáním v engličtině, takže se potrénujeme v překládání. Věra mě učí číst hebrejská písmena, což mi vůbec nejde. Ze synagogy jdeme zpátky na náměstí a v devět zalezeme do čínské restaurace, která vypadá široko daleko jediná otevřená. Jsme tam úplně sami, což působí trochu divně, ale město je opravdu celé dost vylidněné. Nacpeme si břicha, vypijeme džbánek sangríi a jdem se svalit zpátky do postele. Vezmeme to oklikou, takže se nakonec projdeme kolem celé západní části hradeb, sjedeme eskalátorem z hradu do podhradí a vycachtáme si ruce v bazénku uprostřed magistrály. Doma zapneme na chvíli klimatizaci, vysprchujeme se a jdem spát. V noci nás vzbudí hrající televize, která se pro lenochy zapíná v záhlaví postele, jenže poněkud nedomyšleně se dá pustit i polštářem.

Ráno se nám nechce vstávat, ale během dopoledne se vykrchňáme a obcházíme obchody s hadříky. Snažíme se najít pěkné kalhoty pro Věru, ale nakonec asi po hodině a půl vzdáváme snahu najít něco, co by bylo pěkné a zároveň zajímavé. No. Další hodinu debatujeme, co budeme přes den dělat, jak dlouho zůstaneme v Granadě a kam ještě půjdeme. Nakonec se usneseme na tom, že nočním autobusem odjedeme do Madridu a tamodtud se ještě ráno přesuneme do Toleda. A jako odpolední program volíme další návštěvu Salobreni a koupání v moři. Překonávám v sobě všechny pudy a rozhoduju se, že nechám foťák doma. Balíme všechny věci na odjezd, píšeme Hance, že večer nakoupíme a uvaříme večeři a utíkáme na autobusové nádraží koupit lístky do Madridu a odjíždíme k moři. Cestou se snažím psát deníček, ale moc toho nenapíšu. K moři dorážíme (tentokrát už přímou) cestou asi ve tři, cestou potkáváme krámek, kde visí pěkné žluté šaty (že bychom konečně něco koupili?). Válíme se na pláži, koupeme se v moři. Skoro vůbec nefouká vítr, díky tomu sice nejsou skoro žádné vlny, ale taky se neodnáší od pobřeží bordel, takže voda je několik metrů směrem od pláže pěkně špinavá. Nicméně teplá, takže se cachtáme dlouho a vydatně. Zastavujeme se i ve stejné hospodě jako minule, dáváme si něco malého k jídlu a samozřejmě pořádné velké pivo. Najednou je půl sedmé, takže honem ještě jednou vykoupat a pak už se musíme vydat zpátky na autobus. V obchodě se žlutými šaty se zastavujeme, máme asi čtvrt hodiny času, během které zjistíme, že žluté šaty jsou sice pěkné, ale na Věru moc velké. Místo nich si Věra vybere kalhoty (modré, doplňkové k mým červeným) a protože paní nám nabízí za jednu cenu dva kusy oblečení, vyfasuju k tomu režnou košili. Na autobus docházíme zase na poslední chvíli, což nevadí, protože jako obvykle přijede se zpožděním, zato však ve dvou vydáních. Místo je volné až úplně vzadu (v dobré víře, že v tom druhém bude víc místa, odtáhnu Věru do něj, načež se tam ukáže, že jsou tam volná jenom právě ta dvě místa). Chvíli se dohadujeme, co nakoupíme a uvaříme k večeři a potom Věra usne a já znovu píšu deníček. V Granadě dojedeme autobusem do supermercada kousek od bytu a nakoupíme, co potřebujeme na upečení kuřete (se špenátem a bramborovými gnocchi místo knedlíků) a taky něco na noční přejezd do Madridu. Domu přicházíme za tmy a někdy před desátou se nám podaří začít vařit, takže asi v půl na půlnoc opravdu večeříme. Autobus nám jede v půl druhé ráno, takže po jídle tak akorát dobalíme věci a někdy po půlnoci vyrážíme pěšky na nádraží. Cestou ještě procházíme kolem katedrály a prohlížíme památky, přes poměrně brzkou hodinu je centrum města překvapivě prázdné. Po hodině svižné chůze jsme na nádraží, kde už čeká přistavený náš autobus, takže si jen stihneme dojít na záchod a za chvíli už vyrážíme směrem na sever. Cesta je špatná. Věře se podaří zanedlouho usnout a aspoň po chvilkách spát, ale mně se to ne a nedaří. Řidič jede, jako kdybychom nejeli po dálnici, ale po okresce, buď zuřivě brzdí, nebo škube volantem na jednu a na druhou stranu, takže se mi podaří asi na hodinu usnout až po zastávce v polovičce cesty.

Jitro je poněkud kalné, alespoň pro některé z nás. Špatně mi sice není, ale zbytkový alkohol dělá své. Věra zase vůbec nespala, protože jí bylo celou noc špatně (i když vypila jenom asi dvě piva). Nakonec se nám podaří se asi v jedenáct vypotácet z bytu, dát si v blízké kavárně kafe a rozloučit se s Martinem, který musí zase odjet do Huelvy k dalekohledu. Zvolna vyrážíme směrem na Alhambru, kam máme od Hanky koupené lístky na odpoledne, cestou se snažíme potkat nějaké krámky s hadříky, aby si Věra mohla koupit kalhoty a případně něco dalšího na sebe. Vedro je ukrutné, na horách jsme tomu poněkud odvykli; sice s sebou máme lahev s vodou, ale ta je za chvíli prázdná. Obchody se nám moc nezamlouvají, tak to po chvíli vzdáme a jdeme na Alhambru. Když už jsme skoro pod kopcem, vzpomenu si na to, že jsem chtěl někde koupit jelení lůj (měli jsme s sebou jeden, ale někde cestou padl za vlast – na horách nám dost chyběl a oba máme pěkně ohnusnělé rty). Takže zase zpátky do města, jenže protože mezitím začala siesta, všechny lékárny, které potkáváme, mají zavřeno. Ujdeme pěkný kus cesty, než se nám podaří potkat supermercado, ve kterém koupíme jak balzám na rty, tak něco k obědu. Pomalu se mi daří se resuscitovat, chvíli sedíme na lavičce ve stínu, povídáme si a cpeme se bagetou a sýrem a pak už konečně lezeme na Alhambru. Když tam vylezeme, chvilku koumáme, kde se půjčuje naslouchací zařízení, které nám doporučila Hanka. Když vyřídíme formality, asi v půl čtvrté konečně lezeme dovnitř. Chci si dojít na záchod, což se vzápětí ukáže jako drobný problém, protože paní uklízečka usoudí, že potřebuje vycídit zrovna pánskou část záchodků. Když už skoro deset minut šudlá špinavým mopem plochu asi metr krát metr, vytvoří se před pánským záchodem fronta čítající asi čtyřicet mužů, kteří jsou čím dál netrpělivější. Uklízečka se po třinácti minutách konečně rozhodne, že už nemá cenu dál šmrdlat špinavou vodou pořád to samé místo, takže nastane boj o pozice. Nakonec to dobře dopadne, ale uklízečka je nějaká divná, cestou ven ze záchodů vidíme, jak mopem zezadu strká do lidí, když se snaží (pořád tou stejnou špinavou vodou) vytřít hlavní chodbu. Před čtvrtou hodinou docházíme do horní části Alhambry, zahrad Generalife, jak nám poradila slečna od naslouchátka. To se vzápětí ukáže jako prakticky nepoužitelné, protože se z něj člověk sice dozví, jak krásně šumí listoví ve větvích vzácných stromů rostoucích díky životodárné blyštivé vodě, která prýští z nádherných chrličů a kanálků, ale o tom, co kde kdo kdy postavil a proč, toho moc neříká. Sem tam se nějaká informace najde, takže většinu zastávek strávíme tím, že pět minut poslouchám, co mi přístroj povídá do ucha, abych to Věře ve dvou větách převyprávěl. Ze zahrad jdeme do přední části, opevněné hradbami, koukáme na Granadu pod námi a na Sierra Nevadu nad námi, a pomalu se nás zmocňuje únava. Znovu se mi chce na záchod, tak se vydávám do Vinné brány, vedle níž je vchod do veřejných záchodků a koho tam nepotkám: opět ta stejná uklízečka šůruje mopem podlahu – tentokrát už si jí prostě nevšímám a jdu kolem ní do kabinky (což se ukáže jako prozíravé, když odcházím, pořád umývá to stejné místo a zle se na mě kouká). V půl sedmé nás pustí do násirovských paláců, nejkrásnější části Alhambry, která nám hodně připomíná múdejarskou architekturu v hradu v Seville, jen je ještě větší a bohatší. Paláce jsou pěkné, jako ostatně celá Alhambra, jenom už nám nepřipadají tak úžasné, protože první seznámení jsme si odbyli jinde. Taky je tu bohužel strašně moc lidí, cokoliv vyfotit bez nich je prakticky nemožné. Věra už na některých zastávkách usíná, takže v osm jsme nakonec docela rádi, že můžeme vrátit v informačním středisku naslouchátko a jít pomalu dolů do města. Kousek od domova si dáváme večeři v pizzerii, počkáme tam na Hanku, vypijeme jeden drink a pak se moc rádi vracíme domů do postele.

Ráno vstáváme zvolna, vaříme si k snídani jednu z polívek a čaj, čímž vyvaříme všechen benzín. Kolem jedenácté odcházíme z kempu, na recepci platíme a zjišťujeme, jestli jede autobus do Guadixu nebo do Granady – chlapík v recepci říká, že určitě jede, ale neví kdy. Nakonec na internetu najde, že bus až do Granady by měl jet v půl čtvrté. Jdeme tedy do vesnice, spíš malého města, s hezkou radnicí a náměstím s kašnou. Jérez del Marquesado se má čím chlubit. Blízká torre islámica sice s alabastrovou sochou Panny Marie na vrcholu působí poněkud nepatřičně, ale kostelík je pěkný zvenku i uvnitř a celé město se skví téměř sterilní čistotou. Skoro všechny domy jsou poměrně čerstvě nabílené a ulice jsou úplně vysmýčené – taky potkáváme několik paní, které zametají ulici (a drbou u toho, samozřejmě). Obcházíme skoro celé centrum městečka a když přijdeme na hlavní silnici, vracíme se zpátky, protože podle informací od pána z kempu by na ní měla být autobusová zastávka. Ptáme se cestou několika lidí, ale nikdo nám není schopný říct, kde přesně by zastávka měla být. Na jednom rohu slečna prodává sladkosti a pečivo z malé dodávky, nakupující paní nám ukazují, že autobus jede z místa o kus dál, kde zrovna nějaký bus stojí. Než stihneme slečně pojízdné cukrářce naznačit, že bychom si taky něco koupili, balí svůj krámek a odjíždí – zato ta paní, co jsme se jí ptali na zastávku, mluví a mluví. Jdeme si tedy něco koupit do blízkého obchodu, ale pečivo paní nemá; říká nám, že nám před chvílí ujela pojízdná pekárna, ale že to nevadí, protože o kus dál na hlavní je ještě jiná. Stihneme tam dojít, než udeří siesta, kterou strávíme na lavičce pod stromem a cpeme se nakoupeným jídlem. Kolem třetí se sbíráme, abychom šli zpátky k autobusu, který už tam ovšem nestojí. Třičtvrtěhodinu čekáme celkem v klidu, ale když se autobus neobjeví ani ve čtyři, rozhodneme se, že zkusíme stopovat a jít směrem na Guadix. Nikdo nám nezastaví a za čtvrt hodiny dojdeme přibližně na konec městečka, když jede – samozřejmě autobus. Máváme na něj, prosíme, aby zastavil, což nakonec udělá, ale řidič se tváří značně kysele a brumlá něco o tom, že když chce někdo jet autobusem, měl by nastupovat na zastávce. Máme takovou radost, že jsme ho stopli, že nám to vůbec nevadí. Projíždíme ještě přes několik menších vesnic poblíž a než dojedeme do Guadixu, Věra usne. V Guadixu tak vidím zdejší proslavené pískovcové jeskyně jenom z autobusu. Za hodinu už sjíždíme z dálnice u Granady a projíždíme čtvrtí Albaycín až na autobusák. Je asi šest, sraz doma máme až v sedm, takže si jdeme dát u nádraží pivo – nakonec jsou z toho dvě, jako obvykle, jsme pořádně vyprahlí. Na sraz přijdeme pozdě, což moc nevadí, protože domácí přijedou teprve chvíli před námi. Dostaneme vynadáno, že jsme se neozývali průběžně, shodíme batohy, osprchujeme se a hurá do hospody. Nakonec se potkáme i s Petrem, piv vypijeme (někteří) nepočítaně a po rychlé koncovce v podobě dvou ginů (místní mají mojito) jdeme domů (někteří) patřičně společensky upraveni.

Ráno vstávám ještě než za kopcem vykoukne slunce, Věra odmítá vylézt ze spacáku, dokud nebude svítit až na stan. Ráno je úplně fantasticky čistá obloha, pofukuje lehký větřík a všude kolem je úplně vymeteno. Pobíhám po okolí s foťákem, pod nohama křupe zmrzlá tráva obalená jinovatkou a ve stínu je pěkná kosa – stačí několik mínusů a člověku to po těch vedrech v nížině připadá úplně jako ukrutný mráz. Nabírám u pramínku vodu, posbírám kousky igelitu a než se uvaří čaj, už svítí slunce i na stan, takže se pomalu krchňáme. Při balení stanu vyberu složenou tyčkou od stanu i igelit nafoukaný do jezírka, takže odcházíme s jakž takž klidným svědomím, že jsme tu nenechali čurbes. Lezeme na kopec, tedy zpátky na hřeben – je to asi 250 výškových metrů, ale jde se nám pěkně blbě – stejně jako včera dolů. Ať člověk šlápne kam šlápne, kamení pod nohama ujíždí. Na hřebeni je Věra mnohem dřív než já. A taky tam na nás čeká poměrně hnusné počasí – jak to v dolíku u jezera vypadalo krásně, tak přes hřeben se ze severu valí mlha-mrak a rozhled na všechny strany nedává žádný důvod k optimizmu: mraky jsou v naší výšce na všech stranách a stahují se k sobě. Navíc tu zase občas nepříjemně fouká. Na jihu vypadá situace o chlup lepší, ale ani počasí nám neusnadňuje volbu, kterým směrem se máme vydat. Chvíli se vyhříváme v posledních paprscích slunce prosvítajícího skrz mlhovinu mraků a pak rozhoduju, že půjdeme na sever. Podle průvodce je sice cesta, kterou máme sejít do vesnice, dlouhá jen tři a půl hodiny, ale s batohy půjdeme určitě pomaleji. Vydáváme se na cestu a po pár stovkách metrů potkáváme po dvou dnech zase lidi, tedy přesněji řečeno máváme na sebe. Procházíme přes několik menších vrcholků a potkáváme další a další lidi – dneska je neděle, tak jich evidentně na hřeben vyrazilo víc. Na posledním vrcholu před závěrečným sestupem se chvilku zdržíme, povídáme si se skupinou chlapíků, kteří právě vylezli zdola (vede je – s velkým náskokem před ostatními – ten nejstarší z nich, kterému je určitě přes pětašedesát). Cesta, jak jsme už celkem čekali, není nijak značená, takže vyrážíme od oka nějakým směrem. Za hodinu už víme, že to byla chyba, že jsme směr od oka odhladli o kus špatně a máme na vybranou, jestli se pokusíme připojit na správnou cestu vlevo, nebo se vydáme doprava a půjdeme po vyšlapané, ale dost nudné highway vpravo od nás. Rozhodujeme se pro cestu vlevo, takže následující téměř dvě hodiny strávíme traverzováním a klesáním po svahu ve značně nesnadném terénu. Na velkém vyhřátém šutru obědváme a snažíme se nabrat trochu sil – sestupování stojí hodně energie a pořádně z něj bolí nohy. Stále ještě si bláhově myslíme, že najdeme správnou cestu, tak pokračujeme v traverzování, ale po další hodině a půl je jasné, že cesta nejspíš opět není nijak označená ani vyšlapaná (rozuměj v podstatě neexistuje). Sestupujeme tedy nejkratší cestou dolů, míjíme dobytek, potůčky a neprostupné křoví a jdeme k hranici lesa, ve kterém jsou svrchu vidět cesty. Počasí se celkem nemění, cestou dolů se sice nepatrně otepluje, ale stále fouká nárazový vítr, ve kterém je docela zima, zvlášť když se slunce schová za mraky. Na kraji lesa narážíme na značenou cestu! Radujeme se, že konečně skončilo martýrium s hledáním cesty, ale radost nám nevydrží dlouho. Cesta po chvíli, místo aby spořádaně zatočila z kopce dolů do vesnice, se naopak otočí nahoru do kopce. Tam se nám nechce, tak se vydáváme nazdařbůh dolů po pěšinkách vyšlapaných krávami. Po půl hodině nacházíme další cestu, tentokrát už takovou, že po ní občas jezdí i auto. Odhadujeme směr, kterým se dát a po další hodině chůze docházíme na křižovatku, vedle které se pase dobytek (a hlídá ho pes velikosti telete) a vedle které jsou chaty a zaparkovaná auta. Konečně se nám podaří na mapě najít, kde přesně jsme – odhadem to máme do kempu tak hodinku cesty. Odpočíváme a nabíráme další síly, užíváme si, že v lese nefouká, a přestože zbývá jen hodina do západu Slunce, je tady už docela teplo. Cesta tentokrát vede stejně, jako je namalovaná v mapě, takže máme radost, že konečně víme, kde jsme. Po půl hodině chůze potkáváme auto, jehož řidič nás á campamiento posílá opačným směrem, než jsme původně chtěli jít – poslechneme ho a zanedlouho nás dojíždí další auto. Jsme tak utrmácení, že říkám Věře, ať ho zkusí stopnout. Řidič hned zastavuje, odvazuje vozík, nakládá nám batohy a celou dobu mluví: že nás viděl jít kolem (tam, co byly ty krávy se psem) a odkud jdeme a mluví a mluví a mluví. Po dvoustech ujetých metrech se konečně zeptá, kam chceme odvézt, a když se dozví, že do kempu, dupne na brzdu, vyvleče nás z auta a ukazuje nám, že máme jít tímhle firebreakem rovnou dolů a přijdeme přímo do kempu (casa blanca). Zase odvazuje vozík (posazený na kouli a přivázaný obyčejným kusem provazu), vyndavá nám batohy, směje se a mluví a mluví. Děkujeme, scházíme průsekem dolů a přicházíme do vesnice – první, koho se ptáme, nás pouští soukromou cestou kolem náhonu, kterou po pár stech metrů dojdeme přímo ke kempu. Je skoro devět hodin, tříapůlhodinová cesta nám trvala hodin téměř devět, jsme k smrti utahaní. Vybereme místo, postavíme stan a než se na střídačku vysprchujeme, vaříme večeři. Po večeři, celí spokojení, jdeme do baru na pivo, nakonec si jich dáme několik (Věra je dotčená, že jí nejprve barman nabídne mikropivo, ale další už jí nabízí normální – tedy, jako naše malé). Koukáme na fotbal a spát jdem chvilku před půlnocí.

Ráno se budíme do nádherného počasí, sice pořád trochu fouká, ale obloha je krásně modrá a bez mráčku. Zvolna balíme a odcházíme, kousek nad tábořištěm potkáváme stádo koz domácích, se zvonečky na krku. Škrábeme se na hřeben a krásný rozhled na obě strany nám vyráží dech – nad sebou máme Alcazabu, na západě vidíme pyšný štít Velety a na východ krásně vidíme po celém hřebeni, kam chceme jít. Cesta se ukazuje jako poměrně nesnadná a jsme rádi, že jsme včera zůstali pod hřebenem a přespali tam – unavení bychom těch několik kilometrů po hřebeni jen stěží dokázali přelézt. Občas potkáme panáčky, ale většinou spíš jenom odhadujeme, kudy přes hřeben jít – místy cesta připomíná schodiště, místy musíme lézt po čtyřech, občas nezbyde, než si sundat batoh. Často chodíme po kamzičích stezkách, občas přeskakujeme po balvanech. Odměnou za nelehkou cestu je nádherný rozhled po horách, za zády se nám postupně zpoza Alcazaby vynořuje i Mulhacén. Na jihu jsou pod námi vidět mraky, takže sice nevidíme moře, ale pohled na sever je úchvatný. Počasí nám přeje, svítí sluníčko, které občas zakryjí mraky, takže není ani velké vedro, ani zima. Obědváme v jednom ze sedel, po kterým leží pleso, k němuž jsem chtěl původně dojít už včera – znovu jsem rád, že jsme raději zůstali pod hřebenem. Probíráme náhradní plán, začíná být jasné, že celý hřeben nedokážeme přejít, takže musíme sejít do civilizace o něco dřív. Vybíráme další jezírko, k němuž bychom měli dojít dnes a přespat tam – zítra se pak budeme muset rozhodnout, jestli sejít z hřebene na sever, nebo na jih. Znovu šplháme na vrchol na hřebeni a znovu žasneme nad krásnými rozhledy. Jeden z vrcholů před námi se jmenuje Pico de la Justicia, tak volíme cestu přes něj, abychom mohli stanout na vrcholu spravedlnosti. Kolem páté odpoledne začínáme sestupovat k jezírku, což je dost náročné, cesta žádná, celý svah je v podstatě jedno velké suťové pole, ale nakonec se nám podaří dojít k asi nejhezčímu plesu, které jsme tu zatím viděli. Sice v něm roste tráva, ale jinak je to moc pěkné místo. Dokonce si můžeme vybrat, kde postavíme stan, vhodných míst je hned několik. Stavíme stan, vaříme večeři a poměrně brzy poměrně dost unavení zalézáme. Spravuju si obal na spacák, který jsem si roztrhl a chvíli si povídáme a nakonec usínáme. S tmou vítr úplně utichá a venku se pěkně blýská, ale jsou to jenom blesky mezi mraky – trochu se bojíme, aby nepřišla bouřka, ale nakonec proběhne nejklidnější noc na kopci; úplné bezvětří zkazí Věře (já to všechno zaspím) nad ránem jenom kozy, které se snaží dostat do igelitky s odpadky – což se jim nepodaří, takže ráno sbírám rozcupované kousky igelitu po širokém okolí.

S východem slunce vítr utichá, ale vstávat se nám moc nechce – nakonec se krchňáme až kolem jedenácté. Slunce sice prosvítá skrz kalné mraky, ale zase se zvedá vítr a fouká opravdu dost. Procházíme kolem refugia a lezeme nejkratší (a nejprudší) cestou na kopec. Poryvy větru s námi pěkně cvičí, ale Věra stoupá do kopce, jako by tam žádný nebyl; já jdu mnohem pomaleji, ale nakonec asi za hodinu a půl stojíme na vrcholu nejvyšší (kontinentální) hory Španělska. Ačkoliv jsme za cestu potkali dost lidí, nahoře jich moc není, ale taky tu není ani trochu teplo. Chvilku se ohříváme v závětří na teplých kamenech. Děláme vrcholové fotky, prohlídnem si kapličku s panenkou Marií, rozhlédneme se po kraji, vyzvedneme nedalekou kešku (letos jsme tu teprve třetí a za celou dobu existence kešky třetí češi) a hurá dolů. Cestu se nám nedaří najít, tak jdeme z kopce tak nějak rovnou za nosem a nakonec se nám podaří zhruba najít tu správnou pěšinu. Asi dvě hodiny sestupujeme k dalšmu jezírku – cesta dolů je dost náročná a k jezírku docházíme poněkud vyčerpaní. Obědváme. Je nám zima, takže se dlouho nezdržíme a vyrážíme po vrstevnici směrem na východ – jsou asi čtyři hodiny. Cesta zpočátku vypadá pěkně, ale po dvou kilometrech se nám ztratí (už se nám ji nepodaří najít). Jdeme zhruba po vrstevnici, občas se dohadujeme nad mapou, protože jsme měli křižovat jednu stezku jdoucí po spádnici, ale na tu jsme taky nenarazili. Nakonec nám cesta, kterou jsem původně podle mapy odhadoval na hodinku, trvá skoro tři; nicméně se nám podaří najít pramínek vody a (téměř vyschlé) jezírko. Kolem sedmé docházíme na pěkné místo na táboření, nad námi se tyčí štít Alcazaby a kolem protéká čisťounký potůček. Původní plán, že vylezeme na hřeben a ujdeme po něm ještě několik kilometrů, se postupně mění v rozhodnutí, že přespíme na prvním vhodném místě – a tohle je velmi vhodné. Stádo kamzíků, které jsme viděli, zvědavě přichází blíž a pozoruje, jak stavíme stan a vaříme večeři. S tmou zalézáme do spacáků, notně utrmácení a unavení. Noc je klidnější než předchozí, vítr ale pořád fouká – poučen z předchozí noci jsem důmyslněji vypnul šňury, takže už aspoň nemusím během noci lézt ven. Věra jde v noci na záchod a vrací se s tím, že je nádherně jasno.

Ráno vstáváme brzy, poněkud rozlámaní a nevyspalí, ale na přemýšlení není čas – musíme stihnout autobus v devět z nádraží. Snídáme hrnek čaje, rychle dobalujeme a odcházíme na poslední chvíli. Pekárna je zavřená, takže jdeme na městský autobus a doufáme, že něco seženeme u autobusáku; ještě vybrat z bankomatu peníze a tradá na nádraží. Jsme tam s předstihem, takže mám čtvrt hodiny na to, abych vyhodil nějaké odpadky a sehnal bagetu, které tady honosně říkají chleba. Po deseti minutách poklusávání a vyptávání v okolí nádraží se mi podaří koupit kýžené pečivo, ještě se snažím doptat na poštovní schránku, abych hodil pohled pro Balcary, ale v tom už úspěch nemám. K autobusu dobíhám akorát na čas, nakládáme batohy do kufru a za chvíli už svištíme po dálnici směrem na Sierra Nevadu. Po chvíli se silnice mění na klikaté serpentiny a pod námi je stále níž ranní Granada zalitá sluncem. Vzpomínám, jak jsem se stejnou cestou vezl vloni na hvězdárnu a těším se jak malé dítě. Po hodině jízdy nás autobus vyklopí nahoře na kopci u hotelu a informačního centra – dál musíme sami. Svítí sluníčko, ale fouká dost silný vítr; dva mladí (čeští) kluci nás oslovují, jestli by se mohli podívat do naší mapy. Chvíli klábosíme nad mapou a pak jdeme ještě na kafe a čaj (a taky na záchod) do restaurace u hotelu. Kolem půl jedenácté vyrážíme do kopce – Veleta, první vrchol našeho pochodu, se před námi statečně vypíná. Ze západu pořád fouká a i když svítí slunce, stejně není žádné velké teplo. Procházíme kolem staré hvězdárny, památníku (tentokrát nejsou na dohled žádní koně, kteří se tu vloni pásli) a provozních budov lyžařského střediska. Chvíli po cestě, chvíli mimo cestu šplháme na horu, občas někoho přeběhneme my, občas (častěji) někdo předběhne nás. Nahoru jede i docela dost cyklistů, několikrát nás míjí mikrobus, který veze nahoru ty pohodlnější. Po asi třech hodinách stoupání dorážíme na vrchol, kde fouká relativně hodně; svačí tady asi deset lidí. Odpočíváme, fotíme sebe i okolí, po chvíli vyzvedneme kešku, která je kousek od vrcholu, a sestupujeme k blízkému refugiu, kde si dáváme oběd. Společnost nám dělá jenom stádečko kamzíků, kozy i mladí kozlíci jsou zvědavostí bez sebe, ale zároveň se bojí přijít úplně nadosah. Po obědě sestupujeme po široké, luxusní cestě asi o 200 metrů níž a pak po vrstevnici jdeme až skoro pod Mulhacén, druhý vrchol, na který chceme vylézt. Slunce nám pálí do zad (výsledkem je, že mám spálený krk a lýtka). Cesta je nakonec docela dlouhá, pod Mulhacén docházíme až před šestou hodinou, kdy už Slunce skoro zapadá – stále fouká a jsme docela ucaprtaní a těšíme se do spacáku. Voda z jezírka sice vypadá čistě, ale při pohledu proti světlu je vidět, že v ní plavou krásné načervenalé potvůrky, velké asi milimetr (s několik milimetrů dlouhými fousky) – v litrové láhvi jsou jich desítky, možná stovky. Vydáváme se hledat vodu pod hřeben, kde jsem cestou viděl pramínek s tekoucí vodou; nakonec se nám ho podaří najít, voda z něj je průzračně čistá a moc dobrá. Nabíráme vodu, vracíme se zpátky a stavíme stan a vaříme večeři. Pořád fouká, ale po západu Slunce se vítr trochu uklidní. Najíme se, v jezírku vykonáme rychlou očistu (potkáváme se s oběma kluky, kteří nešli přes Veletu, ale šli jen po vrstevnici – zítra mají taky v plánu vylézt na Mulhacén) a hurá do spacáku. Noc je neklidná, kolem půlnoci se zase zvedá vítr a některé poryvy jsou dost silné a stanem pěkně cvičí, ale nakonec všechno přečkáme v pořádku; i krátký déšť, který přijde nad ránem.

Ráno se nám vstávat nechce, takže v infocentru jsme až ve čtvrt na devět. Zas tak moc to nevadí, protože (kromě obligátní věty we are here) se dozvídáme, že autobus do Sierra Nevady jede jednou denně ráno v devět. Což jsme nestihli. Dáváme si kafe a čaj xnídani, vracíme se domů a dohadujeme se, co dál. Při snídani nám Hanka radí, ať se jedeme vykoupat k moři. Rychlý pohled na internet nám říká, že autobus v jednu pohodlně stihnem – necháváme si poradit, kam máme jet a vyrážíme. Cestou nakupujeme benzín do vařiče a okukujeme, kde bychom mohli nakoupit jídlo do hor; málem nám kvůli tomu ujede autobus do Salobreni – na autobusáku je fronta, v níž se předbíhá, takže nám to na 13.00 vyjde tak-tak. Kupujeme si zpáteční lístek, ve spěchu zkouším variantu: napsat náš cíl a požadovaný čas odjezdu(ů) autobusu(ů) na papírek – je to bezkonkurenčně nejrychlejší, člověk si ani nemusí lámat hlavu, co to tak asi slečna za přepážkou říkala. Cestou k moři plánujeme, co nakoupíme na příštích pět dní, koukáme na fofrníky, přehrady a mosty a za hodinku nás bus vyplivne u pobřeží. Ve vzduchu je cítit voda, tak vyrážíme směrem za sluncem. Po půl hodině chůze směrem támhle to musí bejt, tam je jih jsme poněkud nejistí, protože přes tři metry vysokou cukrovou třtinu bychom moře neviděli, ani kdyby bylo dvacet metrů od nás. Nakonec se nám podaří najít cestu do nové zástavby, která stojí – přímo na břehu. Čtvrthodinovou cestu jsme nakonec šli třikrát tak dlouho, ale co, jsme tu. Koupeme se, voda je teplá, Věra si to pěkně užívá. Pak chvíli sedíme ve stínu, jdeme na pivo (číšník je neuvěřitelně sympatický a na zdejší poměry abnormálně starostlivý), znovu se koupeme a odpoledne je pomalu v čudu. Neochotně se vracíme k zastávce, autobus samozřejmě přijíždí se zpožděním, takže náš spěch a chvatné převlékání byly úplně zbytečné. Cestou zpátky dopisuju deníček, Věra klimbá. V Granadě z autobusáku jedeme do supermercada, kam přicházíme asi čtvrt hodiny před zavíračkou – ale nikdo nás nevyhazuje; vyhánět nás začínají, až když přetahujeme otvírací dobu o půl hodiny. Nakonec se nám podaří najít všechno, co potřebujem na hory i na dnešní večeři. Domů docházíme unavení od sluníčka, s plnýma rukama nákupu, ale spokojení. Do noci balíme a kupodivu to vypadá, že nám nic podstatného nechybí. Je slušné vedro a moc se nám nedaří spát.

Ráno vstáváme brzy, dokonce dřív, než bychom museli – chceme stihnout otevřený Alcazar tak, abychom se vrátili do penzionu pro batohy; check-out je v poledne a pevnost se otevírá v devět, takže bychom to měli stihnout. Před vchodem je sice fronta, ale stojí u cedule s nápisem Grupos, takže jdeme drze před ně a za deset minut jsme uvnitř hradu. Anglický průvodec dokonce obsahuje poznámky k pevnosti včetně plánku, tudíž se tváříme, že víme, kam jít. Nakonec stejně hrad procházíme poněkud chaoticky, ale aspoň něco se o místnostech dozvídáme. Metoda použitá už předevčírem v katedrále – odposlouchávání od cizích průvodců – funguje i tady: sice tu nejsou žádní češi, ale zato dost anglicky mluvících a nechybí ani obligátní skupina Italů. Když mi Věra ukazuje místnost panenek, prý jestli najdu dětské obličejíky, podle kterých je pojmenovaná, nechce se mi věřit, že je to tak pitomý, jak to je – ale fakt jo. Děláme si legraci z Pedra the Cruel, který si v Alcazaru postavil extra místnosti pro svoji milenku Marii Luisu, zatímco svou právoplatnou manželku nechal zavřít do vězení. Nad hlavním vchodem hledáme nápis v arabštině, podle popisu nakonec rozluštíme, že je to mozaikový pás, který jsme pokládali za geometrickou výzdobu. Potom si prohlížíme manýristické sály s poněkud infantilní keramickou výzdobou, goblény o rozměrech pět krát osm metrů a nakonec jdem do přilehlých zahrad. Všude se motá spousta lidí, v zahradách je aspoň trochu volněji. Debatujeme o tom, jestli se palmy musejí osekávat, nebo ne, procházíme se, v altánku posloucháme, k čemu se hodí keramické obložení z obou stran zdi v ukrutných vedrech (v Seville prý v červenci bývá i 50 °C), koukáme na ryby a kachny a zvolna se vracíme – je čas vyzvednout si batohy. V pokoji rychle dobalujeme, nabíráme vodu, myjeme si vlasy a odcházíme. V recepci nikdo není, tak klíč necháváme ležet na poličce a jen za sebou zaklapáváme mříž. Jdeme se podívat na Španělský pavilon, půlkulaté nádvoří lemují kóje s erby jednotlivých španělských měst a výjevy z jejich historie; všechno je vykachlíkované, takže to v horku hřeje – co hřeje, pálí. Obcházíme pavilon, procházíme stejným parkem jako předevčírem a naslepo jdeme na autobusák zkusit štěstí na bus do Granady. Jede asi za třičtvrtě hodiny, taxi jdem dát pivo do blízké hospůdky. Výchovně působíme na malou holčičku, která by se bez spolupráce s námi nenajedla. V půl druhé stojíme u autobusu, stejně jako asi dvacet dalších lidí, ale řidič nikde. Uvnitř v zavřeném busu sedí jedna paní, ale jinak nikdo. Deset minut po půl řidič přibíhá, takže se čtvrthodinovým zpožděním odjíždíme. Cestou dopisuju deníček, jaxe ostatně pro budoucí cesty busem stane pravidlem. Do Granady přijíždíme před pátou. Při vyndavání věcí z kufru se praštím do hlavy tak, že z toho budu mít ještě za tři dny bouli, a lehce se mi zatmí před očima. Hanka už na nás čeká, jedem domů, sundáváme batohy a jdeme nakoupit – mapu, jídlo a snažíme se stihnout i oficinu de turismo, abychom zjistili, jak jedou autobusy nahoru do Sierra Nevady. To se nám nedaří, ale zato se nám povede sehnat dobrou mapu, padesátku. Nakoupíme jídlo, jdem se podívat na řeku a pak znovu domů. Večer jdem do hospody na pivo a tapas, nakonec se před půlnocí vracíme domů s neurčitými plány na zítřek – ráno se pokusíme vstát a jít do infocentra a paxe uvidí.

Potřeboval jsem dnes vykonat jednu osobní návštěvu. Na rozhraní Břevnova a Střešovic. Navečer. Pak vyzvednout nový router v Holešovicích a pak jet domů.

Na webu jsem si našel, jak se tam nejlíp dostat a v pět vyrazil z práce. Tramvaj mi ujela před nosem, jela o minutu dřív, říkal jsem si, nevadí, za chvíli přijede další. Přijela se čtyřminutovým zpožděním. Na Vítězném náměstí jsem z ní vystoupil a šel na zastávku autobusu č. 174, který mě měl odvézt na Břevnov. Jenže ouha, na zastávce, odkud z Kulaťáku odjíždí většina autobusů, jsem 174 nenašel. Šel jsem to zkusit k zastávce směrem na letiště, i když jsem si říkal, že tam to nebude – a nebylo. Slezl jsem do vestibulu metra a zeptal se dvou lidí, co vypadali jako místní: nevěděli.

Vylezl jsem zpátky na povrch a šel se ještě jednou podívat k těm dvěma nejfrekventovanějším zastávkám. Na kruhovém objezdu na náměstí jsem viděl, že jede autobus č. 174. Opravdu tu jezdí, sláva. Jen zjistit, odkud. A ejhle, všiml jsem si o kus dál dalších dvou zastávek a zamířil jsem k nim. Když jsem k nim došel, zjistil jsem, že jsou pro příměstské autobusy. Trochu bezradně jsem se vracel zpátky k zastávce směrem na letiště, napadlo mě, že by to mohlo být na druhé straně Evropské. Nebylo.

Při podchodu metrem jsem se zeptal dalších dvou lidí, ale ani jeden z nich nevěděl. Hodnotná informační cedule hlásala Bus DP. Paní v trafice taky nevěděla, ale poradila mi, že je ještě jedna zastávka autobusů, až za parkem, skoro v areálu ČVUT. Šel jsem tam a po třiceti pěti minutách pobíhání po Kulaťáku jsem ten autobus konečně našel. V jízdním řádu jsem si přečetl, že mi za tu dobu tři ujely a další pojede za sedm minut.

V Břevnově jsem vyřídil, co jsem potřeboval, a chtěl jsem se dostat do Holešovic. Zastávka Na Petynce ve směru do centra je přesunutá, protože v jejím původním místě se staví tunel Blanka. Ale kam je přemístěná, to člověk musí uhodnout. Tipnul jsem si a našel. Chvíli jsem postál a když se žádný autobus neblížil, šel jsem se podívat na jízdní řád. Ze čtyř autobusů s průměrným intervalem deset minut jedou tři v jedné minutě. Boží.

Popojel jsem jednu stanici a vystoupil ve Střešovicích u vozovny. Na zastávce tramvaje a (regulérního) autobusu je obrovská cedule, že Letná je neprůjezdná a místo tramvají jezdí z téhle stanice autobus X1. Ale ne přímo z té zastávky. Nástupní do X1 je pár desítek metrů vedle – tak akorát, abyste ten autobus nestihli (pochopitelně nepočká, i když veze čtyři lidi). Znovu jsem čekal na další. Byla v něm zima, smrad a názvy zastávek musí cestující vyvěštit z koule, ale přejeli jsme Letnou. Další čekání na tramvaj už byla brnkačka.

V Holešovicích jsem vyřídil, co jsem potřeboval, a vyrazil jsem k domovu, tedy opět tramvají na Vltavskou. Ze čtyř tramvají jedou tři doleva (směr Vltavská). Budiž, může se stát, že jako první přijede ta, co jede doprava. Ale proč jedou všechny tři zbývající tramvaje najednou, to nechápu. Asi aby se nebály.

Abych to zkrátil: cesta z Masarykova nádraží na Břevnov, do Holešovic a na Vyšehrad trvala tři hodiny. Obě věci k vyřízení zabraly maximálně deset minut (dohromady). Tristní. Hlavně, že si každé ráno v metru můžu prohlídnout komix.

Doufám, že si to budu pamatovat a příště pojedu autem.

Dopoledne se vybatolíme skoro přesně v půl dvanácté, kdy se musíme odhlásit z hostelu – jdem si dát kafe do Starbaxu a chvíli po 12. přenášíme věci do penziónu, který jsme si včera tak trochu nablind zamluvili na dnešní noc. Naštěstí je pokoj ještě hezčí než ten, ve kterém jsme spali dneska (ale zase nemá klimatizaci). Konečně po dlouhé době dostáváme jednu společnou postel (kterou hned vyzkoušíme). Jdeme se podívat, kdy má otevřeno hrad (říkáme mu Alcatraz, i když se správně jmenuje Alcazar), ale v pondělí je bohužel zavřeno. Na lavičce u fontány koukáme do mapy a pijeme, když mi na nohavici přistane ptačí hovno. V blízké kavárně zachraňujeme kalhoty, dáváme si kafe a pivo a přemýšlíme, co dál – rozhodujeme se, že projdeme městem po místní módní třídě až k místu, kde se konala výstava Expo '92 a pak projdem pravý břeh řeky Guadalquivir. Nad mapou to vypadá snadno, v realitě je to náročnější, protože je hrozné horko. Po hodině chození toho máme plné zuby a ve stínu jednoho z mnoha kostelů svačíme. Průchod kolem pavilónů Expa je poněkud deprimujcí, protože místo vypadá trochu jako město duchů. Vedro je ještě horší, kolem liduprázdné domy a ulice, jen z blízkého zábavního parku Isla Mágica je slyšet jekot lidí padajících z padací věže. Jdeme po proudu řeku k bývalému klášteru La Cartuja, kde je expozice současného umění – sice zavřená (je pondělí), ale aspoň procházíme parky a prolézáme i špatně zavřené (pravděpodobně) nepřístupné prostory. Když mě odkudsi vyhazuje vrátný se slovy no visit, vracíme se zpátky na levý břeh a jdem si prohlédnout arénu na býčí zápasy a Zlatou věž. Vracíme se zpátky do centra, kousek od katedrály si dáváme kafe a pivo a snažíme se najít náměsti Santa Cruz, kde (prý) kdysi bývala místní židovská čtvrť. Obcházíme parkem okolo Alcatrazu zpátky na hlavní třídu, po které jezdí tramvaj. Na ní objevíme restauraci, která má levné pivo – nakonec tam sedíme až skoro do půlnoci a pak už se jdeme svalit do postele.

Ráno se budíme trochu nevyspalí, částečně kvůli posteli, částečně kvůli jérezu, ale musíme vstávat, protože chceme stihnout autobus v devět do Sevilly. Na nádraží to máme kousek, takže jsme tam s předstihem a v pohodě si kupujeme lístek, nemusíme budit všude spící Italy. Autobus je připravený hned u prvního nástupiště, takže dáváme batohy do otevřeného zavazadlového prostoru a jdem si sednout. Vyjíždíme načas a ani zácpa na prstu není tak velká, takže po deseti minutách už přejíždíme po mostě do kopce směrem na sever. Řidič poslouchá rádio způsobem, který si říká o vraždu – každou chvíli (různě dlouhou, někdy deset sekund, jindy dvě minuty) přeladí na jinou stanici. Pokoušíme se spát, ale mně to moc nejde. Řidič nakonec zakotví na přenosu tenisového zápasu, ale není to žádná velká výhra, protože komentátoři dost řvou (víceméně náhodně). Překvapivě brzy – po hodině a půl – naštěstí vjíždíme do Sevilly. Rozhlížíme se po parcích a širokých třídách, na první pohled se nám tohle město líbí. Na autobusáku nám řidič odmítá otevřít kufr na straně, kde máme batohy – takže my i skupina Poláků lezeme dovnitř druhou stranou a vyhazujeme ven všechno, co nám překáží; prý do Sevilly jsme si měli dát zavazadla na druhou stranu (která ovšem byla zavřená když jsme k autobusu přišli). Vycházíme z nádraží a v přilehlém parku snídáme včerejší bagetu. Pak vyrážíme směrem, kde si myslíme, že je centrum s katedrálou. Místo ní přicházíme ke Španělskému pavilónu z doby Ibero-Americké výstavy, ale aspoň se najdeme na mapě. Cestou ke katedrále potkáváme hostel, kde to hned zkoušíme – a máme štěstí, aspoň jednu noc můžeme zůstat. Berem to, pokoj je moc pěkný, jen je škoda výhledu, namísto parku koukáme do stavby podzemních garáží. Zapínáme klimatizaci a asi hodinu spíme. Potom vyrážíme do města – katedrálu máme prakticky u nosu a když ji obejdeme, zjistíme, že máme znovu štěstí – stačí, abychom dvacet minut počkali a otevře se. Sedíme před ní, čteme si v průvodci o Seville a Giraldě, mně je pořád mizerně (z jérezu a nastydnutí) a čekáme. Pět minut před otevřením se před vchodem vytvoří fronta, která sama dojde až k nám, stačí si stoupnout. Uvnitř nejdřív koukáme na obrazy v galerii a potom procházíme tlustou zdí do hlavního prostoru. Dlouho sedíme před hlavním oltářem, což je zlatá obludnost, která zobrazuje historky z Kristova života. Pak procházíme prostory hlavních lodí i přilehlých kaplí a dalších místností. Lezeme na Giraldu (věž), kde je hustá tlačenice a pěkné rozhledy na město. Zvony se tu excentricky otáčejí, namísto zavěšení, aby mohly kmitat a zvonit. Scházíme dolů po šikmých rampách a jdeme se podívat na hrob Kryštofa Kolumba – neví se, jestli v něm je, nebo není, ale každopádně je kolem něj velký humbuk. Po dvou hodinách vylézáme z katedrály celí ucaprtaní a jdeme si dát něco k snědku – nakonec zakotvíme v celkem příjemné hospodě a dáme si smažené mořské ryby (nejvíc je v nich gumových kalamárů, celkově to není žádný zázrak). Z vedra je nám skoro špatně, tak se jdeme znovu natáhnout domů a navečer zase vyrážíme do města. Na nábřeží si dáváme pivo a sangríu a jdeme se projít – obcházíme řeku a vracíme se zpátky ke katedrále novější čtvrtí. Dáváme si večeři v BurgerKingu a poloprázdným nočním městem procházíme v konečně příjemném povětří (Věře už je skoro zima). Obdivujeme popelnice, které žerou odpadky a není slyšet, kam to padá, a jdeme spát.

Dlouho jsem si lámal hlavu, jak zařídit, aby na všech počítačích v naší doméně, kde občas edituju nějaký konfigurační soubor nebo zdroják, byl dostupný centrální konfigurační soubor pro ViM, _vimrc (obdoba UNIXového .vimrc souboru).

Náš doménový server nastavuje při přihlášení automaticky domovský adresář do síťového disku \\server\home, což je na jednu stranu pohodlné, na druhou stranu to přináší některé problémy. Původní řešení problému, tj. mít centrální nastavení pro ViM právě na tomhle disku (na který je navíc automaticky přesměrovaná environmentální proměnná %HOME%), se brzy ukázalo jako nedostatečné. Ze dvou důvodů.

Tedy, popravdě hlavně proto, že se znám a potřebuji, aby editor ukládal historické verze editovaných souborů do nějakého záložního adresáře – kolikrát se mi podařilo soubor smazat nebo přepsat jeho obsah něčím nevhodným... No, a tady je kámen úrazu: na každém počítači může být (a v praxi často je) úložiště pro backup někde jinde. Na počítačích, které používám příležitostně, při předváděčkách nebo na konferenci, mě obvykle umístění souborů netrápí a všechny konfigurační a okolosouvisející soubory nechávám v Documents & Settings. Na svém počítači nebo na virtuálním stroji, kde momentálně pracuju, chci mít věci víc pod kontrolou a taky po ruce.

Druhý důvod je ten, že se velmi záhy ukázalo, že na noebooku je taky dobré mít lokální kopii konfiguračních souborů pro editor – ve chvíli, kdy počítač vezmu s sebou mimo pracovní síť, přijdu o připojení k domovskému adresáři. To s sebou sice nese nutnost mít konfiguraci na více místech, což je nepříjemné, ale těžko jinak řešitelné.

Řešení, které jsem nakonec vybral jako nejlepší, je následující. V domovském adresáři je umístěný soubor _vimrc, který obsahuje pouze:

source C:/Documents\ and\ Settings/dond/_vimrc

ViM při spuštění hledá konfigurační soubor v adresářích %HOME% a %VIM% (v tomto pořadí). V případě, že jsem přihlášený do domény, %HOME% ukazuje na síťový disk, kde se načte výše zmíněný soubor, který editor přesměruje na lokální _vimrc. V případě, že nejsem v doméně, %HOME% ukazuje rovnou do D&S, takže se lokální souboru načte rovnou. V lokálním _vimrc jsou potom pro každý počítač nastavené příslušné parametry pro backup, _viminfo ad.:

...
set backup
set backupdir=D:/backup
set runtimepath+=C:/Documents\ and\ Settings/dond/vimfiles
set viminfo='100,\"1000,h,%,nC:/Documents\ and\ Settings/dond/_viminfo
...

Řešení to není úplně ideální, protože na každém stroji musím mít svoje vimfiles, což zatím dokážu skousnout (mám je uložené v ZIPu, který jenom po instalaci ViMu rozbalím). Až začneme používat Vistu nebo další vyspělý-operační-systém, bude také asi třeba změnit umístění adresáře s lokálním _vimrc, nejspíš na něco jako C:/temp/_vimrc.

Noc je velmi náročná, Italové odvedle přestanou řvát asi v půl druhé, aby se kolem čtvrté rozštěkali všichni psi na doslech a v pět začali kokrhat kohouti. Vstáváme v šest (!), abychom sbalili stan a o vodě a müsli tyčinkách vyrazili zase zpátky ke Skále a autobusu. Východ Slunce je moc pěkný, Skála před námi vypadá jako na dosah a teplota vzduchu je velmi příjemná – cestu od kempu k autobusu nakonec jdeme o deset minut kratší dobu než opačným směrem. Autobus jede až v devět, takže si v McDonald's dáváme kafe a čaj (nic jiného otevřené není) a pak teprv jdeme na nádraží. Oproti posledním zážitkům s autobusy jsme příjemně překvapení – bus už na nás čeká, skoro nikdo v něm není a není v něm ani příliš velká zima. Odjíždíme od Gibu a naposledy koukáme na skály, v ranním sluni se moc pěkně vyjímají jako pozadí pro spoustu lodí v zátoce. Cesta vede ještě do Tárify, nejjižnější cípu Španělska na kontinentu (vidíme bohužel jenom město a místní autobusák) a pak už vede vnitrozemím dál od pobřeží – do Cádizu jedeme nakonec skoro tři hodiny a cesta, i když vypadala příjemně, je v závěru dost ubíjející. Poslední půlhodinu popojíždíme jenom pár kilometrů na prstu vedoucím do vnitřního města. Na konečné stanici se jenjen rozkoukáme a poučeni z hledání bydlení v La Línea vyrážíme rovnou do infocentra. Cestou potkáváme dva hostely, ale oba mají vyvěšenou ceduli completo. Slečna v infocentru nám dá mapu, ale s bydlením nám moc neporadí – kempy jsou daleko mimo město a s ubytováním ve městě je to prý problematické; aspoň nám dá seznam hostelů s adresami. Vyrážíme do města a po mnoha neúspěších nakonec bereme malý kamrlík bez okna za 50 € (sice má klimatizaci, ale jinak je dost hrozný). Necháváme doma batohy a vyrážíme na procházku městem. Nejdřív nakupujem jídlo a na jižním nábřeží města obědváme, a pak od jihu podél hradeb obcházíme město. Fouká silný vítr a ve stínu je místy dokonce chladno. Po mostě spojujícím město s ostrůvky se jdeme podívat k pevnosti San Fernando, která je zavřená, takže se vracíme zase zpátky (kostlivec za vraty je fajn, ale celkové zklamání nezachrání). Slunce zakrývají mraky, takže se nám ani trochu nechce do vody – je opravdu chladno. Procházíme po pláži pod baštami kláštera (bývalého) Santa Catalina, uvnitř pak nacházíme výstavu Henri Cartier-Bressona – opět máme štěstí, dneska je vstup zadarmo. Strávíme tam skoro hodinu a pak se procházíme severní částí města. Zastavujeme se na autobusáku a bereme si kartičku s autobusy do Sevilly, dáváme si kafe a dumáme, co dál. Do muzea, které doporučuje průvodec, se mi po skvělé výstavě ani trochu nechce, tak jdeme ke katedrále. Ta už je dneska bohužel zavřená, taxi aspoň prohlížíme výstavu fotek z moře, která je na náměstí před ní. Jdem se domů teplejc oblíct, protože chceme jít večer na pláž koukat na zatmění Měsíce. Trochu se zdržíme, takže už nestíháme otevřené supermercado a kupujem si bagetu a (drahou) láhev sherry (jérezu) v malé večerce na rohu. Těsně po západu Slunce přicházíme na pláž a několik hodin do maxima zatmění trávíme tím, že Věře vysvětluju princip obou zatmění a taky, jak funguje příliv a odliv. Zatmění končí ohňostrojem a s vracející se vodou (proti maximu ustoupila ho hodně, asi o 30 metrů) se vracíme i my do naší kobky bez okna.

Z hostelu se vybabráme těsně před polednem a po kafi a čaji (s mlíkem) se vydáváme na cestu do kempu. Víme, kterým je směrem, ale (naštěstí) nevíme, jak daleko. Nakonec to v horku a s batohy na zádech jdeme hodinu a čtvrt; aspoň je kemp levný a vypadá hezky (skoro líp než ten drahý v Torremolinos). Stavíme stan a vyrážíme zpátky na Gib. Na rušné silnici podél pobřeží se Věře nakonec daří stopnout auto, které nás vyplivne na hlavním náměstí v La Línea, jen kousek od hraničního přechodu. Aspoň jednu cestu jsme nemuseli šlapat po svých. Za bránou zahýbáme na východ a jdeme se podívat na válečný hřbitov – hroby z války nikde nevidíme, ale hřbitov i kostel u něj jsou pěkné. Pokračujem až na pobřeží, kde se koupeme v moři na malé pláži pod patou Skály. Sprcha je překvapivě taky slaná, takže celý zbytek dne ze sebe navzájem sbírame suchou sůl. Vracíme se do města, kupujeme pohledy a u dvou pořádných piv je píšeme. V BurgerKingu si dáváme něco k jídlu a jdem se podívat na nejsevernější kopec na maurský hrad. Cesta už nám připadá důvěrně známá. Protože zase jdeme pozdě, hrad už je zavřený, ale aspoň po nás opět nikdo nechce vstupné do národního parku. Nad hradem chvilku koukáme z pevnosti dolů do města a vidíme na letišti přistávat letadlo (nejdřív větší a chvilku na to i malé). Jdeme se podívat k tunelům z II. světové války, bohužel jsou už také zavřené. Protože už je pozdě, rozhodujeme se, že i nejsevernější vrchol skály necháme nepokořený. Vracíme se k nižší pevnosti a vidíme start letadla z letiště, pěkně z výšky, jako na dlani. Fotíme opice, které blbnou na zábradlí a po západu Slunce se vracíme zpátky do města. Naposledy přecházíme ranvej a vyrážíme na pochod do kempu. Fouká příjemný větřík a cesta podél pobřeží je celkem příjemná, ale i tak nás dost bolí nohy a jsme rádi, že po hodině pochodu dorážíme do kempu. Autobusovou zastávku nenacházíme, ale pán v recepci nás ujišťuje, že autobus jezdí každou hodinu. Chystáme se na spaní a brzké vstávání – rádi bychom stihli bus v 9.00 z La Línea. Vedro naštěstí není moc velké, Věra si bere spacák na přikrytí.

Budík, který jsme si nařídili na brzké vstávání, nás nevzbudí, takže se vybatolíme až někdy před polednem. Místo abychom byli v Gibraltaru co nejřív, strávíme hodinu tím, že hledáme internet – nemáme souřadnice gibraltarských kešek a potřebujeme zkontrolovat maily. Nakonec skončíme na autobusáku, kde je sice ošklivá, ale asi jediná funkční internetová kavárna. Kolem druhé dorazíme do britské kolonie, už je zase pěkně vedro, nicméně míříme podél západního břehu na nejjižnější cíp – Europa Point. Zastavujeme se u stotunového děla, což je přes pět metrů dlouhá obluda z konce devatenáctého století, a pokračujeme dál na jih. Za Parsons's Lodge se zdržíme ve stínu na čtyři piva a pizzu a když pominou největší vedra, projdeme krásně chladným tunelem až k mešitě s vysokou věží minaretu. Kousek od ní už je vyhlídka na jih; to, co jsme považovali za něco divně blízko, je opravdu Afrika – vypadá mnohem blíž než 14 kilometrů. Nad průlivem se vznáší opar a dost tu fouká, ale výhled je nádherný. Po chvíli se neochotně vydáváme zpátky na sever – a hlavně do kopce. Rozhodnutí vyšplhat až nahoru na skálu už nám nepřipadá tak skvělé, ale nechceme to vzdát. Cestou kolem minaretu nás zastihne zpěv muezzina, poněkud odfláknutý. Asi v půl osmé se doplazíme k vstupní bráně do parku, který se rozkládá na všech třech vrcholech skály – sice tu píšou, že vstup je jen do 19.15, ale brána je otevřená a v pokladně nikdo není, takže máme aspoň vstup zadarmo. Škrábeme se nahoru, kolem jezdí jen auta, pěšky jsme tu asi jediní. Aspoň vedro už trochu polevuje, nicméně máme žízeň, protože voda přinesená z La Línea už nám došla a tady pítka nikde nejsou. Doufáme, že třeba nahoře na kopci půjde něco koupit a lezeme dál. Na jedné z plošinek na otáčení aut vyzvedáváme kešku a pak konečně dolézáme k jeskyni sv. Michaela. Ta už je dávno zavřená, občerstvení u ní taky (to nás mrzí mnohem víc). Pokračujeme pořád do kopce a nakonec dolézáme k vojenské pevnosti, která nese známky mnoha přestaveb – teď je úplně opuštěná a poničená; všude se válejí odpadky. Rozhodujeme se nevylézt na nejjižnější vrchol skály a pokračovat na sever; na prostřední skále, kam vede lanovka, ovšem poctivě vylezeme až nahoru. Cestou míjíme několik pevností a bunkrů, chvíli jdeme i po hraně dvousetmetrového srázu na východní straně poloostrova. Potkáváme tlupu opic a máme žízeň – bohužel voda, kterou tam mají na pití, vypadá značně odpudivě. U lanovky taky není žádné občerstvení, tak se rozhodujeme slézt dolů do města. Cestou se snažíme najít kešku v dělostřelecké baterii, ale nedaří se nám to. Po západu slunce už celí vyprahlí slézáme do civilizace (k chodcům tu moc přívětiví nejsou: neasfaltovaná pěšina skončila plotem se zákazem vstupu na soukromý pozemek, cesta do města končila branou zamčenou řetězem – museli jsme ji přelézt). Potácíme se zpátky na sever, v irské hospodě si dáváme dvě velká a studená piva. Cestou kolem památníku padlým za království se dohadujem, že se ještě vrátíme poslat pohledy. V La Línea na náměstí si dáváme večeři – čerstvé ryby na číšníkovo doporučení: jsou sice drahé (ukrutně), ale dobré. Rozhodujeme se, že zůstaneme ještě jeden den, zkusíme najít kemp a příští noc přespat v něm. Jdeme spát po půlnoci. V noci je bjutální vedro.

V noci se moc nevyspíme, kolem pořád někdo chodé a budí nás, nakonec nás vysvobodí východ slunce – balíme spacáky a tváříme se, že jsme na pláž přišli teprve před chvilkou (asi by nám to stejně nikdo nevěřil). Věra ještě asi dvě hodiny spí na karimatce, já courám kolem. Ráno je krásné, kolem se trousí první lidi na koupání a jogging, poměrně rychle se otepluje a za chvíli už je horko. Dobalujeme poslední věci a dohadujeme se, co dál – pěšky se nám po včerejší zkušenosti moc nechce. Lezeme nahoru na silnici a vydáváme se hledat místo na stopování. Po asi půlhodině chůze vidíme jet autobus – na zastávce už nejsou žádné papíry, zdá se, že stávka skončila. Po půlhodině čekání opravdu přijíždí další bus, s radostí si kupujeme lístky na konečnou – Marbella. Radost nám kazí kolínská pána před námi, ze které (v kombinaci s hladem, ještě jsme nic nejedli) se nám dělá zle. Nakonec celí šťastní vystupujem v Marbelle na autobusovém nádraží, které je sice dost daleko od pobřeží, ale podle informací z průvodce nás to nemusí mrzet – město by pro nás asi bylo příliš luxusní. Konečně si můžeme dojít na záchod a napít se čerstvé vody, taky něco sníme. Studujeme mapu a rozhodujeme se pro San Roque cestou do Algeciras, což by mělo jet za pár minut. Kupujem lístky a paní nám radí, že máme na stanovišti 9 nebo 10 čekat na červený autobus. Po dvaceti minutách se jdu zeptat, kde je ten bus a dozvídám se, že ten už dávno odjel. Nechávám si dát na lístky razítko, že můžeme jet příštím (una hora, una hora!) a jdeme do bufáče na kafe, čaj a sendviče. V jednu vyhlížíme red bus, ale žádný takový na nádraží není. V informacích už nás nechtějí vidět, bus nakonec ve čtvrt na dvě přijíždí. Dáváme batohy dolů a míříme na Gibraltar. Sedíme víc vepředu a koukáme kolem sebe na luxusní lodě a pak jedeme víc vnitrozemím, asi hodinu a půl. Vystupujeme na křižovatce u San Roque – je tu horko, slunce všude a provoz jako blázen. Ptáme se na cestu do La Línea de la Concepción (španělská část Gibraltaru), přecházíme křižovatku a asi třetí bus zastavuje. Jedeme k Gibu a koukáme na zátoku, přístavy, jeřáby – v zátoce kotví desítky nákladních lodí, některé se překládají na menší, některé jen čekají. Míjíme hostel, vystupujeme na autobusovém nádraží (kde je jediná fungující internetová kavárna, jak se později ukáže) a hledáme turistické informace. Cestou míjíme přechod do UK a koukáme na skálu – opravdu tu je. V informacích dostáváme seznam hostelů a vyrážíme do města je obejít. Teprv asi pátý nemá plno, a i když nám cena 48 € za noc vyráží dech, nakonec si bereme pokoj na dvě noci. Necháváme v hotelu bágly a vyrážíme na Gibraltar. Na hraničním přechodu jsou opravdu celníci, necháváme si dát do pasu razítko. Po sto metrech jsme v jiném světě. Telefonní budky a poštovní schránky jako v Londýně, anglicky se tu mluví anglicky a siestu tady neznají (nebo ignorují). Couráme po hlavní třídě, dopíjíme pivo přinesené ze Španělska, jdeme se podívat na zeď kolem přístavu a pak se škrábeme na kopec, abychom se koukli na západ slunce. Za tmy lezeme zase dolů a vracíme se do Španěl. Na náměstí za hradbami vyhrává dvojice Vašek & Vašek světové hity, míjíme několik pomníků a znovu přecházíme letištní dráhu. V pokoji máme vedro, ale když otevřeme dveře do koupelny, dá se to vydržet.

Ačkoliv až do osmi jsme podle kempovních pravidel měli zachovávat noční klid, v půl osmé začali klempíři v autodílně vedle dělat kravál. V devět začalo být horko, ale nakonec vydržíme ležet ležet až skoro do půl jedenácté. Pak balíme stan a věci a před polednem odcházíme na západ. Dokážeme jít asi do čtvrt na dvě, kdy už začíná být nesnesitelně – táboříme mezi palmami jen o kousek dál na západ, než jsme včera přišli od autobusu (večer jsme do kempu ušli kus cesty). Na střídačku se koupeme a povalujeme ve stínu, za kterým se musíme každou chvíli stěhovat. Dopíjíme láhev červeného, kterou jsme od včerejška nosili s sebou. Kolem čtvrté se začínáme sbírat na cestu do Fuengiroly, nakonec asi v pět opravdu odcházíme. Je horko, ale cestou jsou pítka a jde se docela dobře (sedřená kůže na levém palci to trochu komplikuje, ale není to nic hrozného). Po hodině chůze se pobřeží stáčí víc na západ a končí relativně přívětivé prostředí – jdeme po silnici nebo těsně podél ní, cesta stoupá a klesá a místo pláží jsou leckde skály. Po další hodině už máme asfaltu plné zuby. Věra si přezouvá boty, v sandálech se jí jde špatně. Kolem nás jsou jen ploty luxusních hotelů a rezidencí, auta, silnice a skály a dvacet metrů pod námi moře. Po další hodině přicházíme na začátek vesnice/města. Věra se ptá na kemp a pán v pizzerii jí radí, ať spíme pod skálou a nikam nechodíme (později zjistíme, že jsme ho měli poslechnout). V italské restauraci si chceme dát večeři, ale číšník se tak courá, že to vzdáváme a jdem pryč. Po pár metrech kotvíme na pláži, večeříme a už za tmy vycházíme vstříc osvětleným plážím a místnímu korzu. Míjíme marínu, všude jsou davy lidí, na chodnících černoši prodávají značkové zboží a ulice hlučí křikem i muzikou. Blikající světýlka a pomalu se sunoucí masa turistů, skrz kterou se snažíme kličkovat (místy i prodírat), po šesti kilometrech končí majestátním hradem nad řekou. Už jsme hodně unavení, ale kemp musí být už blízko – pán v (zavřené) restauraci mě posílá k benzínce u silnice – kemp tam opravdu je. Je asi dvacet minut po půlnoci a přívětivý noční hlídač nás posílá pryč, prý se recepce zavírá v deset a kromě toho stejně completo. Nadáváme, plazíme se zpátky k moři a dumáme, co dál – na noční pochod nemáme sílu a na pláži se tábořit nesmí. Nakonec si rozbalíme karimatky ve stínu u nábřežní zdi a doufáme, že nás neobjeví policajti. Kolem je furt spousta lidí, hlavně rybářů, ale chodí kolem i tůristi. Asi ve dvě ráno se pokoušíme usnout.

Noc je náročná – máme okna přímo na hlavní ulici a náměstí, takže nás každou chvilku něco budí, ale nakonec vydržíme v posteli až do půl jedenácté. Balíme, odcházíme, v recepci platíme 5 € a jdeme hledat obchod s jídlem. Po chvíli bloudění se ptáme a na druhý pokus i nacházíme Supersol, kde nakupujeme snídani. Jdeme posnídat a vyrážíme hledat bookstore – to se nám moc nedaří, tak jdeme na prohlídku katedrály a pak to zkoušíme znovu. Nakonec jich najdeme několik, ale až v tom posledním se nám daří koupit Baedeker Andalusie, těsně před zavírací dobou. Zastavujeme na pivo a rozhodujeme se, že ještě během siesty zkusíme odjet do Torremolinos. Jdeme na zastávku, kde všude visí cedule, že řidiči autobusové společnosti stávkujou, ale pobíháním po zastávkách a dotazováním se se dozvídáme, že jeden bus by měl jet asi za dvacet minut. Opravdu jo, takže si kupujem levný lístek a vyrážíme na západ. Po hodině jízdy (z toho 3/4 připadají na motání kolem stavebních prací v Malaze) vystupujem v Torremolinos. Teploměr ukazuje 33 °C. Scházíme dolů na pláž (všechny obchody jsou ještě zavřené), hledáme turistické informace, ale když je najdem, zjistíme, že jsou taky otevřené až od 18 hodin. Na pláži najdem pěkný stín pod plátnem letního kina, tak tam pár hodin zůstáváme. Koupeme se, zaskočíme do infocentra, kde je zvláštní paní, ale kemp na mapě nám ukáže. Kolem sedmé dorážíme do kempu, místo dostanem, i když je to dost drahé – zato mají pěkné záchody. Bohužel žádnou kuchyň. Večeříme na pláži, cestou zpátky platíme kemp. Usínáme pod otevřeným stanem v ukrutném vedru – sice rozhlasem hlásají, že si nesmíme svítit do stanu, ale místní veřejné osvětlení nám svítí do očí i po půlnoci...

Kafe ve Starbaxu nám trochu krátí dvě hodiny čekání na letadlo, cestou ke gejtu prohlížíme fotky z Himálaje. Pavlík si dělá reklamu, kde může. Myslíme si, kolik nemáme času, ale po průchodu bezpečnostní kontrolou (nutí nás sundat si i boty) nás vyvolávají rozhlasem a hrozí nám vyloučením z přepravy. Aspoň nestojíme frontu v prstu a v letadle si jdeme rovnou sednout na svoje místa. Máme ta, která jsem objednal přes internet, nakonec jsme v řadě sami dva. Start i cesta hladká, většinou hnípeme, Věra občas kouká z okýnka. Půllitr vody nás stojí 2 €, holt nízkorozpočtová aerolinka. Přistání taky OK, těšili jsme se, že uvidíme svítání a moře, ale vidíme prd, je tma jako v pytli. Po vyzvednutí batohů hledáme cestu do centra Malagy. Na zastávce autobusu čteme, že místní řidiči – pro změnu – stávkují, ale v sedm by snad měl přijet nějaký bus. Při čekání nás oslovují dva Češi, jestli nechceme jet s nimi – mají v plánu zhruba tutéž cestu jako my, ale mají půjčené auto. Po chvíli přemýšlení odmítáme a jdeme na autobus. Ten naštěstí opravdu přijíždí a za 2 € nás veze do centra Malagy. Je půl osmé ráno, máme žízeň a začíná být horko. Na mapě nacházíme Tourist Office a pěšky vyrážíme k ní, jsme tam za dvacet minut a otvírá se až v deset. Jdem si sednout do parku, pijeme vodu z pítka a dojídáme zbylé pečivo z domova. Chlapík vedle nás hodinu sprchuje hadicí cestičky a dětské hřiště. V kanceláři dostáváme mapičku s hostely v okolí a větší mapku s kempy (v Malaze žádný není) a vyrážíme na obchůzku. V prvním nám chlapík říká, že za 35 € můžeme mít pokoj, ale máme se stavit za půl hodiny, teď neví, jestli bude volný. Obcházíme ostatní hostely, ale nejsme úspěšní – polovička jich neexistuje, zbytek má plno nebo se nám nelíbí. O hodinu později bereme pokoj v tom prvním. Je dost teplo a jsme oba unavení a nevyspalí, takže v půl na poledne padáme do postelí a přes poledne spíme. Po čtvrté se krchňáme ven, vybíráme peníze, dáváme si pizzu a jdeme na hrad (Acazaba). K našemu překvapení je dnes asi vstup zadarmo, tak se škrábeme nahoru – zahrady, kanálky, hradby, bazénky a keramika. Rozhodujeme se dlouho, kam dál, až náš spor řeší policajt, který nás vyhání – je 20 hodin, zavírá se. Tím pádem máme jasno, jdeme se podívat na pláž východně od centra. Po západu slunce se vracíme kolem přístavu zpátky do hostelu, kde zase usínáme a spíme až do rána.

Balení a přípravy na cestu jsme završili cestou na nákup – slovník a sušenky potřebujeme s sebou, všechno ostatní buď nepotřebujem, nebo koupíme tam. Cestou domů se stavujeme na poslední pivo. V jedenáct večer balíme všechny věci, ve tři čtvrtě na půlnoc odcházíme na poslední metro. Z Dejvické busem na letiště míříme skoro sami. V Ruzyni zjišťujeme, že náš let má čas odletu 3.10, ačkoliv na letenkách je 2.50. Letíme dneska první.