intrakosmologie

Nejdřív byla jedna. Nevěděli jsme o ní ani my. Spokojeně si hověla hluboko uvnitř a rostla. Pak jsme se o ní dozvěděli, nejdřív byla slyšet. Pak jsme ji i uviděli, i když byla stále uvnitř. A pak najednou byla venku, a teď už ji můžou vidět všichni, na vlastní oči.

O té druhé zatím víme jenom my...

Ale za chvíli ji taky všichni uvidíte. Klube se vedle té první. Jednička vlevo dole.

Někdo se nám vloupal do domu. Ukradl počítač. Ale hlavně rozbil okno. Plastové. Dvojité.

Stalo se to v neděli večer.

V očekávání věcí nejhorších jsem v pondělí ráno vyhledal na internetu sklenáře z Prahy 5 a začal je obtelefonovávat. Někam jsem se nedovolal, někde plastová okna nedělají. Asi na pátý pokus jsem uspěl a nechal si odhadnout, kolik by výměna mohla stát. Prý přesně nevědí, ale řekli mi odhad. Plus něco za práci a cestu. (Kolik? Jó, pane, to záleží...) Sklo může být hotové tak nejdřív za týden, se zaměřením a montáží počítejte tak deset dní.

Zkusmo jsem zavolal ještě na jedno číslo. Ochotný pán, který okamžitě z hlavy odhadnul cenu skla. Cesta a práce? To je přece v ceně! Domluvili jsme se, že zavolá, kdy během dne by se mohl zastavit, aby si okno změřil. Za týden by mělo být nové sklo a „pak je to otázka půl hodinky“.

Nakonec jsme se sešli až v půl osmé večer. Žádný problém.

V pátek bylo sklo hotové. Kdybych měl čas brzy odpoledne, mohlo být na místě ve tři hodiny odpoledne – nakonec bylo okno opravené zase až v osm hodin večer. Cena o dvacet procent nižší, než byl u konkurence odhad pouze za sklo. O tři dny dřív, než bylo slíbeno.

Byla by škoda nechválit, když je za co. Pokud budete někdo potřebovat sklenáře, můžu jenom doporučit pana Hrudku.

V novém roce první, po velmi dlouhé době zase jedna pozvánka:

Příští čtvrtek, 28. ledna 2010 hrajeme v Klubu Kocour, t. č. sídlícím v divadle GONG (Sokolovská 191, Praha 9), od 19.30 se skupinou 4Zdi.

Jestli budete mít večer čas, přijďte. Už nějakou chvíli zkoušíme ve čtyřech místo ve dvou, takže (velkou) část koncertu odehrajeme v rozšířené sestavě, což byste si rozhodně neměli nechat ujít. A pelhřimovsko-pražská skupina 4Zdi taky stojí za slyšení, pokud jste ještě neměli tu možnost. (Pokud už jste ji měli, tak to víte.)

Podrobnosti na všech webech, jestli nějakých čas nebyli na tom našem, tak se na něj koukněte, má nový kabát. :-)

Aktuálně: 4 Zdi onemocněly (tedy vlastně jen jedna Zeď onemocněla), ale koncert se koná. Jako promptní náhradník nám slíbil účast kamarád a písničkář Jirka Řehulka, autor některých našich textů (které večer taky zazní). Nic se nebojte, večer se těším(e) na viděnou.

Ptají se mě na to skoro všichni. A já nevím, co odpovědět.

Jednoduchá odpověď zní: líbí. Nepřišel jsem (zatím) na nic, co by se mi vyloženě nelíbilo.

Ale co může člověk čekat po dvou týdnech? Kdo ví, co mě ještě čeká – s velkou pravděpodobností se najde něco, co mě bude štvát, skoro určitě přijdu na věc, která mi bude připadat nelogická, obtěžující, nudná nebo prostě blbá. Asi jo.

Zatím se mi tu líbí. V Novellu.

Už od začátku roku chci napsat tenhle zápisek, ale až teď jsem se k němu dokopal.

Bezmála osm let jsem jezdil do práce k „Masaryčce“. Hybernská pasáž, výtahem do čtvrtého patra. Prostorné, světlé kanceláře, celé patro pro jednu firmu. Všude čisto, pěkno, na první pohled (na druhý taky) hezké prostředí.

Začínal jsem jako pomocník správce sítě, dostal jsem na starost web. Ten historický – ale i tahle podoba je až třetí, o kterou jsem se staral. Podařilo se mi za rok dosáhnout toho, že ve vyhledávačích jsme byli na prvních místech na většinu potřebných klíčových slov. (Dokonce jsme předběhli „mateřské“ Američany.)

Pak se proláklo, že umím programovat a spolu s dvěma kolegy jsem dostal na starosti „mapy na webu“. Potom už to šlo ráz na ráz. Od webu (o který jsem se jaksi bokem staral dál) jsem se posunul až k „velkému programování“ a když vznikl GIS na serveru, netrvalo dlouho a byl jsem jedním ze dvou, kteří ho měli na starost (tady u nás, samozřejmě). Programování, navrhování, konzultace, spousta hodin práce a přemýšlení, jak to nebo ono udělat co nejlíp. Někdy i jak to vůbec udělat. A přednášky, školení, evangelizace. Projekty, podpora, konference. Lidi z celého světa (nejvíc z Ameriky).

Mezitím spousta životních změn – tituly, svatby, děti. Někteří odešli, jiní přišli. Co zůstalo, bylo kamarádství, spousta vazeb a hodně mimopracovních společných zážitků.

Přišel čas, abych se pohnul někam jinam. Chtěl jsem – a pořád chci – zase víc programovat, zjistit, kam se posunul linux, otestovat svoje možnosti v neznámém prostředí. Osm let je dlouhá doba.

Jsem rád, že můžu chválit a děkovat – za kamarádství, za zážitky, za společný kus života. Díky.

...choděj tak kolem pátý, říká jeden text bratří Homolů.

Ale není to pravda. Nejlepší nápady choděj – mně – kolem druhý ráno. Zvlášť poté, co si poslechnu poslední přednášku Larryho Lessiga z Amsterodamu.

Jenže člověk musí jít spát, protože aby byl ráno co k čemu. Pointu tudíž nečekejte.

Dokud jsme měli jedinou dětskou lžičku, pořád jsme věděli, kde je.

Teď máme lžiček asi deset. Jednu v kočárkotašce, jednu v autosedačce, jednu zapomenutou v batohu, další zapomenutou u babičky, zbytek ve špinavém nádobí. V přihrádce, kde by měly všechny být, není ani jedna. Nikdy.