intrakosmologie

Včera hráli naši hokejisti na mistrovství světa s výběrem Švédska. Prohráli. Mimo jiné proto, že „hráli z rohů“, jak sám hodnotil včerejší výkon jeden z národních borců (cítíte ‒ stejně jako já ‒ ironii v tomhle označení člověka, který vozí po ledě kus železa v gumě?). Hra chvílemi vypadala, že obě strany hrají s jiným cílem; zatímco Švédové hráli se snahou dostat do naší branky největší možný počet gólů, Češi jakoby hráli na co nejdelší držení puku ve své moci.

Dnes ráno u snídaně četl jsem úvodník Ivana Boháčka v posledním Vesmíru o poněkud nelichotivé recenzi knihy Petra Pokorného. Jsem zvědavý, úvodník ve mně vzbudil přesně stejnou chuť jako v jednom z členů redakce, tedy „…negativní reklama je také reklama, já si teď tu knihu nejspíše koupím.“ Nalistoval jsem tedy stránku s recenzí a čtu: „…omezí možnost publikace těchto dat, a to především v recenzovaném časopise, což je dnes považováno za klíčový výsledek badatelské práce.“ Ó, jak jsem naivní, dosud jsem si vždycky myslel, že smyslem badatelské práce je posouvat hranice lidského poznání, hledat, zkoušet, vymýšlet, snažit se domáknout, jak to ta příroda dělá.

Jako bychom ‒ někdy ‒ dokázali zcela zapomenout, kam vlastně chceme dojít. Jako bychom podlehli nějaké měkčí variantě cargo kultu. Když budeme vozit puk po ledě sem a tam a soupeře k němu nepustíme, cosi se stane a zvítězíme. Když budeme pilně publikovat v recenzovaných časopisech, čím větší citační index, tím lépe, cosi se stane a posuneme hranice známého.

Mau mi vyprávěla, jak s Maličkou navštívily jakousi venkovní expozici kdesi, kde stála skulptura s křídly. Maličká si věc zvědavě prohlížela a pak dostala nápad, že bude na křídlo házet kamínky z kačírku, který byl všude kolem, což jí samozřejmě Mau musela zakázat (mj. proto, že Mau nemohla předstírat, že neumí přečíst ceduli s nápisem Nedotýkat se). Maličká však na vysvětlování, že na sochu nemůže házet kamínky, zareagovala konstatováním, „ale já chci, aby se to hejbalo. Aby to něco dělalo!“ V našich dětech vyrůstá generace, která je od (svého) jakživa zvyklá, že věci kolem jsou „hejbací“ a „dělací“. Slovo zvyklá vlastně není úplně správné, nevystihuje podstatu. Ty děti totiž berou onu možnost ‒ ovlivňovat věci kolem ‒ jako danost, jako přirozenou vlastnost světa. Vedeme je k tomu od malička, přesvědčeni o správnosti tohoto náhledu: chceme, aby děti byly kreativní, tvořivé. A ony jsou. Všude a důsledně. Televize, ve které nejde ovlivnit, na co se má člověk dívat, je nezajímá. S aplikacemi v iPadu si hrají stejně jako s kostkami lega. Prvek mobilního telefonování bez jakýchkoli problémů zahrnou do svých dětských her.

Televize, ve které člověk nemůže ovlivnit, na co se dívá, vlastně opravdu je nudná. Aplikace v iPadu opravdu jsou něco jako kostky lega, když je přeskládáte trochu jinak, dostanete něco nového, zajímavého. Telefonování skutečně je naprosto samozřejmou věcí, ne že ne.

Doufám, že z našich dětí vyrůstá generace, která si uchová tenhle pohled na svět. Která si i v dospělosti bude stále znovu připomínat, že nemá cenu vozit puk z jednoho rohu do druhého a že cílem badatelské práce není publikovat článek v indexovaném časopise.

I já totiž chci, aby se to hejbalo!

Psal se rok 1984, bylo mi šest let. Bylo jaro, těsně před mými narozeninami. Doma jsme měli čerstvé mimino, které se narodilo jen o několik týdnů dřív. Je to jedna z mých úplně prvních jasných vzpomínek, všechny dřívější jsou spíš záblesky a sledy obrázků. Pravděpodobně jsem si tu vzpomínku dotvořil později, ale ten pocit je stále velmi přesný.

Měli jsme jen malou černobílou televizi Pluto, na které mi rodiče pouštěli Večerníček. Pak ji obvykle nevypínali, jen při Televizních novinách vypínali zvuk, protože ty kecy se nedaly poslouchat. Tomu jsem tehdy samozřejmě nerozuměl, jen jsem věděl, že to nesmím říkat dědovi, který se kvůli tomu na rodiče rozčiloval. Byl stranickým funkcionářem, čemuž jsem tehdy taky nerozuměl, jen jsem věděl, že když chci jít za ním do práce, musím říct, že „jdu za soudruhem ředitelem“.

Toho večera rodiče zvuk televize nestáhli, asi proto, že se museli věnovat koupání nebo přebalování mého bratra. A já z televize slyšel, že vojska NATO instalovala na území Západní Evropy dalších sedmdesát střel s plochou dráhou letu, namířených na socialistický blok. A že Sovětský svaz zvýšil ostražitost, posílil mírová vojska a další dobové kydy. Tehdy jsem se opravdu bál, že se něco stane. Že bude válka, přijedou tanky, budou létat rakety. Ten pocit strachu nikdy nezapomenu. Pocit dětského strachu z něčeho, čemu sice nerozumím, ale musí to být strašné, protože se toho bojí i dospělí.

O dva roky později, to už jsem měl za sebou dva roky školní docházky, jsem se bál znovu. Soudruzi neuváženým experimentováním uvařili jaderný reaktor u Černobylu, což se ani v době normalizace neutajilo. Strach byl všude, hlavně proto, že nikdo nic nevěděl. Socialistická média mlžila, všichni se báli. Trochu radiace, ale hlavně toho, že z toho vznikne nějaký konflikt. Pocit se vrátil.

Občas se pak vracel ještě tři roky, někdy víc, někdy míň. Mimochodem, na podzim 1988 Slávek Janoušek vydal desku Kdo to zavinil, která pro mě do konce života bude přesným vystižením druhé poloviny 80. let v socialistickém Československu. Dodneška nechápu, jak mu tehdy soudruzi mohli dovolit tu desku vydat, ale doba se zřejmě chýlila. Ten můj strach je v ní hluboce vepsán. Bylo mi deset, skoro jedenáct, když jsem ji slyšel poprvé. Pochopil jsem zásadní věc, totiž že ten strach není jenom můj.

Nechci, aby se moje děti bály.

Ať už je chcete strašit globálním oteplováním, mizernou kvalitou potravin nebo atomovou energií, jděte s tím do háje. Přírodní katastrofy přicházejí, lidi umírají, nehody se stávají. Přehnaným zveličováním problémů se možná získává nějaký mediální prostor, ale k řešení těch problémů to obvykle nijak neprospívá. Přestaňte strašit děti. Teď.

Dnes to bude velmi technické, o Mac OS X a slovnících.

Tahle poznámka vznikla díky Twittru, resp. Martinu Koptovi. Jedna jeho poznámka mě totiž přiměla zapátrat, jakým způsobem se dá do Mac OS X dostat nějaký vlastní slovník. Chvilku mi trvalo, než jsem se v tom zorientoval a dosáhl toho, co jsem chtěl; třeba tenhle popis bude někomu užitečný.

Od dávné doby vím, že existuje volně dostupný česko-anglický / anglicko-český slovník, kteří tvoří různí nadšenci. Kvalita onoho slovníku je překvapivě veliká. Na webu se dá najít na adrese Západočeské univerzity. Taky vím, že existuje jeho varianta pro OpenOffice.org, takže jsem doufal, že bude nějak možné dostat tenhle slovník i do Mac OS X. Jde to, ale není to úplně triviální.

První gůglení odhalilo, že existuje projekt Dict OS X, který už se ale nevyvíjí. Z něj vede přímý odkaz na pomocnou utilitu DictUnifier, která údajně umí zkonvertovat slovník ve formátu StarDict do nativní podoby pro aplikaci Dictionary v Mac OS X.

Návod jsem našel třeba na stránkách Davida Xie.

Je tedy třeba najít slovníky ve správném formátu. Odkaz ze stránek Dict OS X bohužel nefunguje, takže jsem musel trochu propátrat stránky ZČU, až jsem nakonec slovníky ve StarDict formátu našel na stránkách Michala Čihaře (viz sekce Download). K mému potěšení jsem tam našel i česko-německý / německo-český slovník a slovník cizích slov (denní snapshot z ABZ.cz).

Stáhnul jsem DictUnifier, nainstaloval, ale nerozchodil. Výše zmíněný návod pro tuhle aplikaci nelze použít, neboť je asi napsaný pro dřívější verzi; ta současná vypadá a chová se úplně jinak. Přesněji řečeno nechová se nijak – buď jsem něco dělal špatně nebo opravdu nefunguje, neboť se mi prostě nepodařilo ji donutit k tomu, aby slovník zkonvertovala. Chvilku jsem studoval co a jak, načež jsem se rozhodl ze stránek DictUnifieru stáhnout pouze poslední verzi utility sdconv, která se stará o samotnou konverzi. Po chvilce experimentování se mi podařilo přijít na správný postup, jak slovníky dostat do nativní knihovny v operačním systému.

Ještě před samotnou konverzí je potřeba upozornit, že utilita sice pracuje s archivem (.tar.bz2), ale pokud je v něm slovníků víc (např. Cz-En i En-Cz), zkonvertuje pouze první z nich (podle abecedy).

Postup je tedy následující. Stáhneme poslední verzi slovníku ve StarDict formátu. Jde o soubor stardict-english-czech-latest.tar.bz2. Ten rozbalíme (gnutar -xjvf ...), čímž vznikne (dle data poslední aktualizace) adresář např. stardict-english-czech-20120119, který obsahuje jak czen, tak encz slovník. Vytvoříme tedy adresář stardict-czech-english-20120119 a přesuneme do něj všechny tři czen.* soubory (můžeme překopírovat README, ale není to nutné). Důležitým krokem je editace metadat slovníku, bez které se nepodaří slovníky v Dictionary odlišit. V souboru .ifo stačí změnit pro jeden ze slovníků např. hodnotu bookname (např. prohodit Čersko-Anglický místo Anglicko-Český). Adresáře zabalíme do dvou archivů: stardict-english-czech-latest.tar.bz2 a stardict-czech-english-latest.tar.bz2.

Samotná konverze je dále snadná. Utitilita sdconv bere jako hlavní parametr název archivu (.tar.bz2), z ostatních parametrů se hodí -n (název slovníku) a -i (identifikátor slovníku). Pozor na znaky v názvu slovníku, nemohou obsahovat lomítko; název slovníku se v aplikaci Dictionary zobrazuje jako tlačítko, hodí se tedy použít nějaký relativně krátký řetězec. Já jsem pro přidání obou slovníků použil následující parametry:

convert -n 'Cz-En' -i czen stardict-czech-english-latest.tar.bz2
convert -n 'En-Cz' -i encz stardict-english-czech-latest.tar.bz2

Analogický postup jsem použil pro slovník cizích slov (v tomhle případě stačí archiv překomprimovat do Bzip2, žádné dělení souborů ani editace metadat nejsou nutné):

convert -n 'Cizí slova' -i czscs stardict-czech-latest.tar.bz2

Výsledek v Dictionary vypadá takhle:

Stažené soubory se slovníky můžete smazat, už nejsou na nic potřebné. Případné další změny v nastavení se dají provést buď přímo v Preferences aplikace Dictionary, nebo pomocí úprav v /Library/Dictionaries, viz výše zmíněný návod Davida Xie (Step 16).

Dlouhé ticho je třeba něčím ospravedlnit. Zveřejním tedy něco, co jsem vlastně původně ani nechtěl. Nechtěl jsem to hlavně proto, že psát o něčem, o čem pořádně nic nevím, je drzost (tedy pokud o sobě netvrdíte, že jste profesionální novinář). Jenže cítím – a cítila to i Mau, když mě přesvědčovala, že bych to napsat měl – potřebu říct nahlas věc, která v diskuzích běžně nezaznívá.

Předem varuji, že to bude dlouhé, bude to o očkování a na konci budete v rozpacích, co si máte myslet.

O potřebě naše (zatím jedno) dítě očkovat proti všemu možnému, proti čemu se dnes očkovat dá, diskutujeme doma od jeho narození. S různými výsledky. Jsem potomek v podstatě z „doktorské“ rodiny, oba rodiče pracují ve zdravotnictví celý svůj život (přičemž to zvířecí zdravotnictví je v mnoha ohledech vlastně přirozenější než to naše současné humánní). O moderní medicíně vím dost na to, abych se jí snažil nedostat do spárů, ale taky vím, že to někdy prostě není možné. Očkování je jedna z oblastí medicíny, ve které je poměrně snadné provozovat občanskou neposlušnost.

Ve skutečnosti je snadné se medicínsko-farmaceutickému komplexu, což je termín Stanislava Komárka, který je dost přesný a s dovolením si ho sem vypůjčím pod zkratkou MFK, vzepřít kdykoliv. S výjimkou banálních viróz ovšem riskujete, že prostě umřete (ve skutečnosti dost riskujete i u těch banálních viróz, a to nejen proto, že vůbec není snadné poznat, která viróza je opravdu banální).

Pojďme k jádru problému. Řadě lidí se nelíbí, jakým způsobem MFK v podobě konkrétních lékařů a institucí (hlavním ohniskem sporu jsou porodnice, na které MFK chytře navazuje další svoje „služby“) vnucuje jim a hlavně jejich dětem očkování proti různým onemocněním. Nelíbí se jim, že MFK jedná z pozice síly, nelíbí se jim, že se přitom ještě ohání nějakými zákony, a jistě i mnoho dalších věcí. Nelíbí se jim, že se očkování „prostě dělá u všech“, takže jejich dítě dostane – nebo má dostat – injekci něčeho, na co třeba může být alergické nebo ho to dokonce v extrémním případě může zabít. Já se těm lidem nedivím. Mnoho lékařů skutečně pacientům nebo rodičům těch nejmenších nevysvětluje rizika, konsekvence a hlavně důvody, proč si myslí, že je třeba učinit to nebo ono, např. očkovat proti XYZ.

Zkusme oddělit dvě vrstvy problému. Jedna vrstva spočívá v „koncových“ reprezentantech MFK, tedy lékařích, hygienicích a dalších, kteří navenek zastupují jeho zájmy (nemylte se, že jeho zájmem je co největší zdraví [lidu nebo jedince], jeho zájmem je vydělat co nejvíc peněz, resp. zajistit si co nejstálejší příjem). Tito lidé – ne všichni, pochopitelně – nedělají dobře svoji práci; kdyby ji dělali, odpůrců očkování by bylo mnohem méně, protože by se každý dozvěděl, že očkování sice pro jeho dítě představuje jistá rizika a pro malý organizmus je to velká zátěž, ale dlouhodobé přínosy vysoce převažují, a nakonec, právě proto přece očkuje lékař, aby případné nežádoucí reakce organizmu mohl včas zvrátit a dítě „zachránit“. K tomuhle tvrzení se ještě vrátím, protože – světe, div se – je pravdivé. Druhá vrstva problému je v přesvědčení, že když budeme mít proti každé vážné nemoci očkování, nebudeme nikdy nemocní, veškerý čas strávený v tomto slzavém údolí budeme moci vyplnit prací a hrou, takže to údolí už vlastně nebude tolik slzavé. Tohle přesvědčení nepochází z MFK, ale od lidí (kupodivu ne nutně lékařů), kteří si z různých důvodů, ze kterých si nechci dělat legraci, protože řada z nich byla vážná a ve své době smysluplná, vzali do hlavy, že je třeba vymýtit nějakou konkrétní nemoc. Mnoha dalším lidem se takový nápad zalíbil a v současnosti existuje po světě několik desítek (možná stovek, já po pravdě nevím) organizací, které se takovými programy zcela vážně zabývají. MFK se na tom přiživuje tím, že z komára dělá velblouda a snaží se využít situace a vydělat na vakcínách proti kdečemu.

Skutečný problém, kvůli kterému já osobně nevím, jak odpovědět na otázku, „necháme naše dítě očkovat proti tomu a tomu?”, je fakt, že pravdu mají obě strany. Bohužel ani jedna strana sporu není ochotna uznat relevantní argumenty strany druhé.

Pokusím se ty relevantní argumenty na obou stranách vybrat.

Odpůrci očkování mají pravdu v tom, že řada očkování představuje pro dětský organizmus enormní zátěž, která sama o sobě, ještě snesitelná, může v kombinaci s každodenním stresem, kterému jsou bohužel vystaveni i ti prckové (pokud ještě nechodíte do školky, pochopíte později), způsobit v budoucnu mnohem větší potíže než choroba, před kterou je má očkování chránit. Také je pravda, že vliv očkování na nejrůznější civilizační choroby příliš dobře neznáme a hypotéza, že právě celoplošná vakcinace je jeden z podstatných faktorů jejich rozšíření, není úplně nesmyslná (byť třeba o vlivu hliníku na rozšíření autizmu už se „oficiálně“ ví). A už vůbec nemůžu zpochybnit, že naše současné zdravotnictví se ke svým pacientům (ponechme stranou, že např. rodící matky by v mnoha případech jeho pacientkami vůbec být nemusely) chová arogantně, uzurpátorsky a veskrze socialisticky, tj. v duchu „my víme nejlíp, co je pro vás dobré“.

Odpůrci odpůrců očkování také mají pravdu v tom, že ti první si moc neuvědomují, že v současné proočkované populaci je poměrně snadné se celoživotně vyhnout řadě chorob, které mají navíc s úbytkem svého přirozeného ekosystému (fakt, že si před jídlem myjeme ruce, je pro naše zdraví mnohonásobně důležitější než všechna očkování dohromady) už tak dost malý prostor, ve kterém mohou škodit. Je snadné v roce 2012 v Evropě nenechat své dítě očkovat proti dětské obrně, když jediné dva výskyty této nemoci na světě v roce loňském pocházejí z indických provincií, kde se ještě stále nepodařilo očkovat víc než 10 % (to není překlep) dětí. Vaše dítě se opravdu za svůj dětský život s poliovirem nesetká, nemá kde. Zastánci očkování také mají pravdu v tom, že jakékoliv zmenšení operačního prostoru nakažlivých mikrobů je z celoplanetárního hlediska žádoucí, až příliš snadno totiž může přijít „morová rána“, která nás tak trochu vyhladí; ne moc, stačí, když to „vykosí“ třetinu až polovinu z nás. Ve skutečnosti ani ona proklínaná (a dnes oslavovaná) dětská obrna nepostihla víc než jen asi tři děti ze sta; představte si to asi tak, že jeden z vašich spolužáků ve třídě byl postižený, to přeci není tak moc, ne? Samozřejmě, dokud nejde o vaše dítě. A konečně, nejzávažnější argument, když už jsme s očkováním jednou začali, nemůžeme jen tak ze dne na den přestat, tedy pokud se nechceme dívat, jak naše děti (v některých případech doslova) umírají na nemoci, vůči nimž jsme my sami imunní, očkovaní.

Celé je to složité a nemá to jednoduché řešení. Co MFK nikdy nahlas nepřipustí, je fakt, že nikdo z lékařů (ani z těch vědců mezi nimi) neví, jaké jsou globální dopady očkování, vždyť my v řadě případů ani přesně nevíme, jak fungují některé mechanizmy imunitního systému jedinců, natož jejich velkých skupin. Také je třeba se na věc dívat z pohledu těch, kterým poskytujeme životní prostor, tedy původců nemocí. Pro ně jsme něco jako krajina, v průběhu jednoho lidského života stihnou oni odžít stovky až desetitisíce generací, během kterých se přirozeně adaptují na měnící se podmínky. Sto let celosvětového očkování pro některé z nich znamená zmenšování niky, ale pro jiné naopak zvětšování (to je i případ obyčejné chřipky, se kterou zrovna ležím v posteli). Jakmile těm breberám někde uděláme trochu místa, okamžitě tam budou. To není strašení, takhle to prostě v přírodě chodí, namlouvat si něco jiného je bláhovost.

Problém je tak nakonec velmi nejednoznačný. MFK ví o dopadech svých výrobků a postupů ve skutečnosti velmi málo (to proto, že věda ví velmi málo o fungování živých organizmů; málo ve srovnání s tím, co by potřebovala vědět), ale nikdy to nepřizná. Na druhou stranu nelze brát úplně na lehkou váhu ani fakta, která mluví ve prospěch očkování (myslím, že Albert Sabin by nevěřil vlastním uším, o čem vlastně diskutujeme).

Možná svému dítěti ublížím, když ho nechám očkovat. Možná místo posílení jeho imunitního systému způsobím naopak jeho celkové oslabení a ještě mu do těla nechám vpravit rtuť a hliník. Možná mu zadělávám na budoucí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.

Možná svému dítěti ublížím, když ho nenechám očkovat. Sice mu teď nezpůsobím žádnou krátkodobou újmu, ale třeba ho zabije nebo poškodí nějaká nemoc v dospělosti. Možná je množství rtuti a hliníku ve vakcíně zanedbatelné ve srovnání s množstvím, které se mu dostane do těla se vzduchem a prachem, který musí dýchat, protože žije v Praze. Možná mu nějaká nemoc, proti které mohlo být očkováno, v budoucnu přivodí neplodnost nebo psychické problémy. Možná.

Bylo by bláhové domnívat se, že poukazováním na problematické stránky očkování lze dosáhnout toho, že z našeho kulturně-civilizačního okruhu zmizí „povinnost“ očkování. Povinnost je v uvozovkách proto, že zákonem je daná asi jen v bývalých zemích východního bloku, ve většině západoevropských zemí je očkování pouze doporučené. Ani jedno nemusí být špatně – v roce 1960 byli čeští lékaři právem hrdí, že jako první na světě mohli prokázat, že poliomyelitis je možné na určitém území zlikvidovat úplně. I díky tomu v následujícím desetiletí poklesl počet dětí nakažených touto nemocí v USA z 20 000 ročně na pouhých 100 a v 80. letech XX. století se Severní Amerika stala prvním kontinentem, kde byl poliovirus vymýcen. I v těch zemích, kde je očkování pouze doporučené, je proočkovanost populace vysoká. Je tomu tak právě proto, že lidé chtějí, aby jejich děti neonemocněly hnusnými chorobami, a očkování je podle všeho docela dobrou prevencí. MFK pak jen vychází těmto požadavkům vstříc, je to vlastně podobné jako s fujtajbly, které se prodávají v supermarketech; na konci je úspěšný ten, kdo dokáže nabídnout nejvíc za nejnižší cenu, protože pro většinu lidí je rozhodující cena a nikoliv kvalita. MFK samozřejmě mnohde zneužívá situace, ostatně je to nejmocnější lobbistická skupina v naší civilizaci. Tenhle průmysl neohromíte hlubokým lidským příběhem o alergické reakci vašeho dítěte na kombinovanou vakcínu.

Závěr žádný není. U každého konkrétního očkování je třeba zvážit pro a proti. Dospělý organizmus snese hodně, mnohem víc než dětský. (Vím o čem mluvím, v roce 2007 jsem absolvoval ve zkráceném cyklu před odletem do Jižní Ameriky šest očkování za sebou, což se podle imunologických pravidel nesmí, a neudělalo mi to nic; možná to ovšem může za podivnou alergickou reakci, která se u mě poprvé v životě projevila vloni na jaře; kdybych ale tehdy to očkování neměl, s pravděpodobností „jen“ 15 % bych v Peru umřel na choleru nebo žlutou zimnici, no nekupte to!) Nic se nesmí přehánět, stejně se snažím dívat i na očkování. Nevěřte MFK všechno. Stejně tak nevěřte šarlatánům, bez antibiotik prostě někdy můžete umřít i na pitomý zánět horních cest dýchacích. Mnoho bylinkářských postupů a medicín má racionální základ a často jsou překvapivě úspěšné, ale někdy nefungují vůbec. Není ostatně náhoda, že ačkoli pro moderní medicínu objevilo očkování až osvícenství, některé přírodní národy ho praktikovaly odedávna.

Je třeba si neustále připomínat, že toho o fungování našich těl, těch pytlíků s vodou, jak jim říká Ondřej Neff, stále víc nevíme než víme. Moderní medicína je někdy neuvěřitelně úspěšná, ale jindy je na tom stejně jako babky kořenářky před objevem antibiotik. S tím rozdílem, že babky kořenářky byly (aspoň nakolik velí romantická představa) mnohem pokornější. A vždycky je třeba myslet na to, že kolik prostoru dáme bakteriím a virům, tolik ho obsadí.

Poznámky na konec

Nechtěl jsem o tom psát, protože vím, že se nedokážu přidat ani na jednu stranu sporu. Vím dost na to, abych poznal, že obě strany zjednodušují a vybírají si fakta, která se jim hodí. Zároveň nevím dost na to, abych se cítil jistý v kramflecích.

Všechny znalosti, které o věci mám, pocházejí z hodin středoškolské biologie, byť pravda doplněných náhodným čtením v publikacích typu Choroby ovcí a skotu. A nemohu smlčet mnohé rozhovory s tátou, který mi u řady věcí z fyziologie, imunologie, epidemiologie a mikrobiologie vysvětlil, jak to vlastně doopravdy je a co všechno ještě (ne)víme. Jsem však pouze laik, který se ve spoustě věcí jistě mýlí. Vím ale z fungování jiné vědy, že stejně jako já se mýlí i řada odborníků, kteří toho vědí mnohem víc než já – ti moudří se to nestydí přiznat, jen nevědí, v čem se mýlí.

Opravdu poctivý přístup k věci by – z mé strany – vyžadoval hluboký průzkum. Příklady, které jsem v textu použil, jsou věci, které buď znám ze zmíněného dřívějšího studia nebo které ke mně víceméně náhodně doputovaly při mých toulkách po světě vědy a její popularizace. Jsou tedy nutně zatížené výběrovým efektem. To je také vysvětlení, proč se v textu tolik odvolávám na dětskou obrnu – pro mě je to jednoduše nejznámější případ, dobře zdokumentovaný a navíc související se střední Evropou. Ten poctivý přístup by snad byl na místě, pokud bych se věcí chtěl dál zabývat, např. začít o očkování psát nebo bojovat za zrušení povinnosti očkování. Ale já nechci. Mám jiné zájmy, neumím si jednoduše vybrat „svoji“ stranu sporu a vůbec se necítím povolán někoho přesvědčovat o svých názorech v této věci.

Co se týká povinnosti očkování, jsou moje postoje ještě komplikovanější. Obecně si myslím, že stát by měl zasahovat do života lidí jenom minimálně, a to ve všech oblastech. Na druhou stranu je těžké si představit, že (nad)polovina lidí v téhle zemi, která je celý život vedena k tomu, že o její zdraví se postará „někdo, kdo tomu rozumí“, se nějak snadno smíří s tím, že se najednou má začít starat sama o sebe (zdůrazňuji, že si myslím, že to tak opravdu má být). Jsem si jistý, že zákony by toho měly zakazovat co nejméně, ať se to týká zdraví, drog, výchovy dětí nebo výšky budov ve městě. Víc (přísnějších) zákonů z nás neudělá lepší ani šťastnější lidi.

Samostatnou kapitolou je propagace „alternativních“ léčebných postupů. Z představitelů mnoha z nich mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Řada z nich jsou obyčejní podvodníci, někteří nepochybně bytostně věří, že jejich metody fungují, a ony některé z nich pravděpodobně skutečně fungují, ačkoliv nevíme přesně proč, a spousta z nich je prostě jenom znechucená přístupem MFK. Bohužel ti nejviditelnější zastánci „alternativy“ dělají svému oboru medvědí službu tím, že se usilovně brání opravdovému zkoumání, proč někdy něco funguje a jindy ne. Blábolením se základní výzkum nahradit nedá.

Psaním tohoto textu jsem strávil několik hodin. Pokud jste ho dočetli až sem a jste zklamáni, že jste čekali víc, je mi líto. Pokud si odnesete pocit, že otázka očkování je složitější, než halasní odpůrci i příznivci připouštějí, tak jste se přiblížili tomu, o čem přemýšlím, když se někdo zeptá, „a necháte tu vaši cácorku očkovat proti XYZ?“

Sedím na židli v konkgresovém sále. Před chvílí skončila „přednáška“ Václava Cílka, spíš půlhodinové povídání o tom, na čem závisí naše životy ve světě, který se mění (což víme, ale moc nechápeme, jak se vlastně mění a kam směřuje). Přišel jsem sem proto, abych tu dohodl nějakou obchodní spolupráci, ale když jsem si přečetl, že tady Václav Cílek bude mluvit, dost jsem se těšil. Popsat jeho volné povídání je prakticky nemožné, jeho mentální záběr je naprosto neuvěřitelný a někdy i nesnadno sledovatelný. Hlavní poselství bylo v tom, že svět je tak komplikovaný systém, že jeho vývoj neumíme předvídat; jenom jsme si posledních padesát, sto, dvě stě let mysleli, že trochu ano ‒ protože se zrovna v tomhle období vyvíjel hezky, lineárně, předvídatelně. A teď se chová chaoticky a my jsme bezradní. (Skoro.)

Věci mají tendenci přicházet v nějakých blocích, kdy se během krátkého času uděje několik příhod, které se mi zvláštním způsobem v hlavě spojí.

Předevčírem jsem při čtení nějakého článku narazil na zárodek myšlenky: proč chce tolik lidí, aby stát „globálně“ řešil nějakou oblast, legislativně, represivně, systémově? Proč chtějí regulovat víc, další oblasti? Bankovnictví, sexuální výchovu, nebo dokonce stravovací návyky! Denně kolem sebe na mnoha příkladech vidíme, že ten (náš) stát nefunguje, jak má. Platíme daně na školství, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu ‒ ale když chcete, aby vaše dítě mohlo ve školce vyrábět s ostatními vánoční ozdoby, musíte přispět na materiál. (To jenom pro příklad; tomu dítěti to samozřejmě zaplatíte a nejspíš vás ani nenapadne o tom přemýšlet.) Proč pak po státu, který (moc dobře) nezvládá tyhle základní funkce, chtít něco dalšího? Zamyslete se a zeptejte se sami sebe, kdy vám, přímo vám, stát nějak opravdu pomohl? Nešlo by to bez něj skoro stejně dobře?

Střih. V. Cílek zahájil přednášku tím, že v Káhiře, odkud se právě vrátil, ukazoval taxikáři na mapě, kam se chce dostat. Ten taxikář viděl mapu poprvé v životě. Ve dvacetimilionovém městě. Dovedete si to představit? Prý tam funguje „sociální navigační systém“ ‒ vyrazíte přibližným směrem a pak se na místě někoho zeptáte, kde to je.

Střih. Na možnost selhání záložních zdrojů energie chladicích systémů Fukušimy Daiči upozorňovalo několik odborníků z několika proslulých univerzit. Úvaha byla velmi prostá: generátory jsou na zemi, když přijde velká voda, která přeteče sedmimetrovou zeď, zdroje selžou a reaktory se neuchladí. Ejhle, přesně to se stalo. Umístění generátorů na zemi neodporovalo předpisům. Zdravý rozum stál stranou, podle norem bylo všechno v pořádku.

Střih. Připravoval jsem pro jednoho zákazníka v rámci našeho projektu jeden důležitý dokument. Ten dokument byl přímo zmíněn ve smlouvě, kterou spolu máme, a měl mít určité formální náležitosti. Já jsem je nedodržel, nestihl, nevšiml. Celá věc byla naprostá prkotina, kterou jsem posléze dokázal napravit během dvaceti minut (v desetistránkovém dokumentu); tím nechci nijak umenšovat, že jsem skutečně udělal chybu. Ve firmě se tedy připravuje proces, který by měl opakování téhle chyby zabránit. Procesy se teď zavádějí všude. Na každý proces je papír, kde je maximálně podrobně popsáno, co má který účastník procesu v kterém kroku učiniti. Až odejdu z firmy, nastoupí místo mě jiný panáček, který si v procesu přečte, co má dělat, bude tahat za páčky a všechno bude skvělé.

Sedím tady, v sále, a přemýšlím, kde se bere ta snaha mít na všechno normy, předpisy, směrnice, zákony. Václav Cílek ví hodně o geologii, fyzice, meteorologii, astronomii, archeologii. Jak by asi vypadal popis procesu, který by měl vychovávat v našich školách z našich dětí další Václavy Cílky? A mohl by vůbec Václav Cílek dělat to, co dělá (tak dobře), kdyby v Akademii věd měli na všechno zavedené přesné procesy?

V Chartúmu prý nenajdete v policejní kanceláři jediný papír. Na nic je nepotřebují. Já vím, namítnete, že proto to tam taky vypadá, jak to vypadá. A jsme my tady s těmi našimi regulemi šťastnější? Máme pocit, že náš svět směřuje tím správným směrem? Opravdu?

K minulým vánocům jsem si pořídil Kindle (recenzi slibuji už dlouho, příště už opravdu bude a bude překvapivá). Ke své velké radosti jsem zjistil, že v rámci předplatného máme nárok na přístup do elektronického archivu Respektu, kde se aktuální i starší čísla nacházela v podobě PDF a obyčejného, neformátovaného textu.

Po večerech jsem si naprogramoval sadu skriptů, které vykously z PDF titulní stránku, pokusily se z textového souboru co nejvěrněji zrekonstruovat hierarchickou podobu textu a z toho všeho, po drobném ručním doladění, vyrobily elektronickou knihu, vhodnou pro kindl. Papírovou verzi jsem Mau nechával doma na čtení a elektronickou vozil s sebou ve své čtečce.

Na konci července mi přišel e-mail od A. Pittsové, publisherky z Respektu, že se chystají spustit skvělou novou flashovou aplikaci pro čtení Respektu na webových stránkách a PDF a textová verze v archivu zaniknout. Odpověděl jsem jí (a napsal i Eriku Taberymu), že tedy pěkně děkuji, ale flash na mém kindlu přečíst nejde a nejspíš ani nikdy nepůjde, a že nejspíš Respekt přestanu číst. Reakce nepřišla žádná (nepřekvapilo), nicméně PDF a TXT verze byly na webu k dispozici dál (překvapilo). Až do předpředminulého týdne, kdy Respekt protlačil do Amazonu svou elektronickou podobu.

Situace je tedy taková: předplatné (papírové) máme do konce roku. Předplatné do kindlu se platí přímo Amazonu, jeho cenu Respekt nemůže úplně ovlivnit a hlavně se nedá spojit s tím papírovým. (Chápu, že Respekt nemůže Amazonu diktovat podmínky, ale to není můj problém.) Aktuální čísla z archivu Respektu zmizela. Až na výjimky, kdy se doma zastavím nad papírovou verzí, tedy u mě Respekt nejspíš končí, protože papírový výtisk patří Mau. Jestli před vánoci vyhraje aspoň to papírové předplatné, to nevím. Platit předplatné dvakrát (jednou papír, podruhé Amazonu) jistě nebudeme. Jakousi flashovou aplikací na webu se vůbec nebudu zabývat ‒ na čtení mám čtečku, na monitoru počítače toho musím v práci přečíst až až.

Snižování nákladů je evidentně ošemetná věc. Opravdu by mě zajímalo, jestli peníze ušetřené stažením PDF a TXT verze převýšily náklady na vývoj aplikace ve flashi.

Nakonec vzkaz Respektu: jestli si myslíte, že teď se vaše články z archivu nedají ukrást, zkuste si v obyčejném prohlížeči po přihlášení a otevření konkrétního článku zmáčknout CTRL-S. Mně už za to ty články nestojí, nicméně pro aktuální číslo by stačilo tu kombinaci kláves stisknout jen 47×.

P. S.: Vypadá to, že skončím jako Arthur Dent, jestli tedy udělají nějakou rozumnou e-verzi. Jestli ne, začnu už číst opravdu jenom knížky.

Další činnosti

Kdyby vám náhodou připadalo, že je té práce vlastně pořád ještě málo, tak vlastně zase máte pravdu. Kromě toho, že jsem některé činnosti úplně vynechal (např. archiv; deset ročníků zpátky schováváme pro lidi, kteří si někdy budou chtít doplnit chybějící čísla ‒ ona se totiž opravdu prodají, alespoň velká část z nich; to samozřejmě vyžaduje kromě prostoru také nějaké aktivity: najít konkrétní časopisy, zabalit do krabic, odvézt na poštu…), jsme na sebe taky uvalili další závazky, kterým se snažíme dostát.

Už si nepamatuju, kdo s tím (a kdy) přišel jako první. Někoho z redakce ovšem kdysi napadlo, že bychom v rámci rozšíření záběru a další propagace astronomie mohli uspořádat historické exkurze na různá zajímavá místa. Bylo to v době, kdy bylo jen málo lidí ochotných investovat vlastní čas do organizace takové akce, takže ačkoli jsme určitě nebyli jediní, koho to napadlo, byli jsme jedni z prvních, kteří to opravdu dělali. Těch exkurzí nebylo nějak extra moc, ale pár se jich konalo. Jestli mě paměť neklame, byli návštěvníci několikrát na hvězdárně v Ondřejově, (aspoň) jednou v Klementinu a jednou ve staroměstském orloji. Co pro nás bylo překvapením, byl obrovský zájem čtenářů o tyhle „astronomické“ procházky; na tu první jsme začátečnicky neudělali registraci a přišlo tolik lidí, že se do Klementina nemohli vejít. Čas od času se někdo ptá, jestli nebudeme pořádat další? Nejspíš už nebudeme ‒ je to náročné, zabere to spoustu času a většina z nás má hodně jiných povinností a starostí. Podobné akce navíc dost často pořádá již zmíněná ČAS (nebo její místní pobočky nebo sekce), takže se spíš snažíme upozorňovat na její akce. Rozhodně budeme podporovat každého, kdo něco takového organizuje, protože to je záslužná věc, která opravdu hodně lidí zajímá.

Z podobného popudu začaly také přednáškové Dny s Astropisem, celodenní maraton přednášek s astronomickou nebo astrofyzikální tematikou, který budeme letos pořádat už po osmé. Celá tahle akce vznikla díky spolupráci s Foto Škoda, která byla ve své době pro ekonomické přežití Astropisu klíčová. Spolupráce probíhala z velké části tak, že pan Škoda inzeroval v Astropisu svoje oddělení, věnované pozorovací technice (dalekohledy ostatně najdete v paláci Langhans i dnes). A protože v čerstvě zrekonstruovaném novém sídle pořádal různé firemní akce výrobců fototechniky, nabídl konání takového přednáškového dne i nám. My jsme po chvíli váhání oslovili potenciální přednášející a když se ukázalo, že zájem z jejich strany by byl, vypustili jsme zkušební balónek. To bylo předjaří 2004 a my vydali v časopisu inzerát, že v květnu bude u Škody přednáškový den.

Udělali jsme (znovu) obrovskou chybu, že jsme nespustili registraci. Do minisálečku, který v paláci Langhans nabízí asi třicítku míst, přišlo přes osmdesát lidí. Samozřejmě se tam všichni nevešli, takže značná část jich ‒ rozladěně, a to z naprosto pochopitelných důvodů ‒ odešla, ale přesto jich zbylo asi padesát. Výsledek byl, že se v sále přednášce stálo a po hodině tam bylo nedýchatelno. Mezi přednáškami jsme museli všechny vyhnat ven a snažili se aspoň trochu vyvětrat, což moc nešlo, protože venku byl krásný jarní den, do dvora paláce pražilo Slunce a venkovní teplota byla větší než ta vnitřní. Celé to přesto skončilo velkým úspěchem, takže jsme se rozhodli na podzim uspořádat druhé kolo.

To už jsme byli poučení a na webu spustili registraci, takže nám sice lidé rozladěně psali ještě před zahájením akce, ale na místě (stejném) už všechno proběhlo mnohem lépe, tedy alespoň z pohledu účastníků. Nám trochu zešedivěly hlavy, když jsme až na místě zjistili, že jeden z přednášejících nedorazí. (V dalších ročnících jsme se naučili i téhle patálii čelit institutem přednášejícího-náhradníka.) I napodruhé se ovšem akce podařila.

Dalších několik ročníků už jsme zvolnili a pořádali přednáškový den jenom jednou za rok. Místo konání jsme několikrát měnili, abychom nakonec zakotvili v reprezentativních prostorách Akademie věd ČR na Národní třídě. Jeden rok (tuším 2008) jsme z nedostatku času na přípravu museli vynechat. Překvapilo nás, kolik lidí nám říkalo a psalo, že to je velká škoda a ať zkusíme příští rok tradici obnovit a „DsA“ zase uspořádat. Opět jsme se do toho pustili a máme v plánu zvládnout to i letos (termín už je známý, bude to poslední listopadovou sobotu, 26. listopadu 2011). Je to ovšem spousta práce, což si asi umí představit každý, kdo někdy něco podobného pořádal. Šest přednášek, každá hodinu a čtvrt, mezitím pauzy na občerstvení a větrání, stovka posluchačů, spousta techniky. Předtím samozřejmě měsíce trvající příprava: domlouvání přednášejících (to probíhá už od začátku roku), dohadování místa konání, zajištění občerstvení, registrace účastníků, tisk programů, vizitek a další spousta „neviditelné“ práce, kterou leckterý z návštěvníků bere jako samozřejmost, ale nikdo ji za nás neudělá.

Vloni jsme také poprvé byli nuceni sáhnout ke zpoplatnění přednášek, především z důvodu náletu Holubí letky v roce 2009. Rádi bychom zůstali u víceméně symbolického poplatku a pokud to bude jen trochu možné, pak pouze pro ty, kteří nemají Astropis předplacený. Rozpočet akce se i bez vstupného vyšplhal na desítky tisíc korun, takže nebýt několika sponzorů, nemohli bychom poslední ročníky uspořádat vůbec. Zatím nevíme, jestli letos nebudeme muset chtít vstupné po všech ‒ uvidíme.

Kromě přednáškových dní se občas účastníme setkání, která pořádá někdo jiný ‒ hvězdárny, pobočky ČAS, MFF UK, ale třeba i velkých akcí, jako je Věda v ulicích. Na spoustu akcí nevozíme sebe, ale časopisy; některá čísla ze starých ročníků např. na školách rozdáváme zdarma ‒ investice do dětí jsou ty nejhodnotnější. Spolupracujeme s ČAS na jejích akcích a snažíme se být (aspoň občas) být vidět i na takových akcích, jako je Svět knihy. Pravda je, že s ubývajícím volným časem ubývá i návštěv na mnoha místech. Bohužel. Snažíme se to dohnat alespoň tím, že se zviditelňujeme ve virtuálním prostoru (čehož budiž důkazem i tenhle seriál).

Pokud jste četli všechny části a dočetli až sem, pak víte o Astropisu prakticky všechno. Každé další hotové číslo Astropisu je především veliká radost z toho, že se to zase podařilo, radost ne nepodobná tomu, když se vám narodí krásné zdravé dítě. Aby bylo ovšem naprosto jasno; hlavní důvod, proč jsem to všechno psal, je výzva:

Jestli se vám povídání o Astropisu líbilo a chtěli byste se zapojit do jeho tvorby, tak to pojďte udělat. Pokud se zajímáte o astronomii nebo fyziku, máte nebo chcete získat nějaké pozorovatelské zkušenosti anebo vás baví „dělat časopis“, tak se k nám pojďte připojit!

Hotovo?

Jedno z pravidel novinařiny: končí-li titulek otazníkem, odpověď zní „ne“.

Dokončením každého čísla Astropisu si celá redakce oddychne (nejvíc šéfredaktor a vedoucí vydání). Ani náhodou to ale neznamená, že práce skončila.

Už několik let máme pro předplatitele také elektronický archiv Astropisů. Čísla starší než pět let pak uvolňujeme pro všechny, takže v archivu ročníků může listovat a vyhledávat kdokoli. (Od letošního roku se nám taky podařilo zprovoznit elektronické předplatné, které umožňuje čtenářům získat PDF podobu Astropisu za poněkud méně peněz, než je běžné předplatné.)

Požadavky na přípravu PDF pro archiv jsou trochu jiné než pro tiskárnu, takže je potřeba znovu nastartovat software a připravit podklady i pro elektronickou verzi časopisu. Většinou to děláme rovnou při dokončování dat pro tiskárnu, občas na to ale v ty čtyři hodiny ráno jaksi není chuť a nálada. Tahle věc totiž nespěchá ‒ s nahráním PDF souborů s novým číslem do archivu a oznámením na webu, že vyšlo nové číslo, stejně vždycky čekáme až do chvíle, kdy zkontrolujeme papírové výtisky a pošleme je distribučními kanály ke čtenářům. Ve chvíli, kdy vyvěšujeme oznámení o novém čísle na web, už je spolehlivě na cestě k nim. Pak zbývá o tom dát ještě trochu vědět do světa, což zatím (nesystematicky a trochu neuměle) řešíme přes sociální sítě, e-maily a další kanály, např. server astro.cz.

Web je pro nás velmi důležitá věc. Už jsem psal o tom, že přes internet řešíme spoustu věcí a umožňuje nám to pracovat na dálku z různých míst a v různých časech, ale důležitý je pro nás i v tom, že to je jedno z mála interaktivních míst pro naše čtenáře. Přes webové stránky si mohou objednat předplatné, zaregistrovat se na některé akce, objednat si stará čísla nebo třeba CD k 10 letům Astropisu. Jsou tam i informace o inzerci a všechny kontaktní údaje (to je naprosto samozřejmé, no ne?). O web se pochopitelně musí někdo starat; věci kolem nových vydání má většinou na starosti vedoucí vydání, průběžnou aktualizaci webu zajišťuje převážně Vládík.

Stejně důležité jsou e-maily. Možností, jak kontaktovat kohokoli z redakce, mají čtenáři nebo potenciální čtenáři několik (v tiráži časopisu i na webu jsou uvedené kontaktní informace), ale e-mail info@astropis.cz patří k těm nejpoužívanějším. Do schránky mají momentálně přístup čtyři lidé a správu a odpovídání se stará ten, kdo má zrovna čas. Občas je k neuvěření, co všechno chtějí čtenáři vědět, poradit nebo vyřešit (tahle tématika by vydala na několik článků). Obyčejně se řeší záležitosti kolem předplatného, dárkových certifikátů a nedoručených zásilek. Ze zhruba půldruhatisícového nákladu, rozesílaného poštou, se jedna až dvě desítky Astropisů „ztratí“ na poště, takže ochuzeným nešťastníkům doposíláme chybějící časopisy (samozřejmě na naše náklady). (Pokud tohle snad čte někdo z předplatitelů: kdyby se vám někdy nějaký Astropis ztratil, rozhodně se ozvěte.)

Takovou smutnou perličkou je, že na některé adresy se Astropis doručit nedá, protože se vždycky „ztratí“ cestou. Co pamatuju, už asi pětkrát jsme se museli s předplatitelem domluvit na tom, že mu časopisy posíláme do práce, k rodičům nebo k příteli do vedlejší vesnice, protože do jeho schránky je Astropis prostě nedoručitelný. Ačkoliv radíme lidem, aby si stěžovali na poště, dokázat se samozřejmě nic nedá.

Náš časopis, ačkoli se právem honosí tím, že je jediným skutečně českým a celorepublikovým časopisem o astronomii a astrofyzice, pochopitelně nevisí ve vzduchoprázdnu. Existuje celá řada popularizačních přírodovědeckých časopisů, se kterými se snažíme spolupracovat, a také existuje mnoho regionálních časopisů, které se ‒ a já už mnoho let tvrdím, že k jejich i naší škodě ‒ snaží zhruba o to samé, co my, jen v menším měřítku. Snažíme se spolupracovat s Vesmírem, dobrou spolupráci máme s již zmiňovaným serverem astro.cz, který provozuje Česká astronomická společnost (ČAS), jistou známost máme i s Československým časopisem pro fyziku (to už je ale trochu vyšší liga, alespoň co se týče odbornosti). Spolupráce s dalšími médii je nárazová, ale už docela trvalá ‒ občas se někdo z členů redakce stane hostem Meteoru Marka Janáče, Vládík se svého času poměrně často účastnil povídání v Nebeském cestopisu Petra Sobotky.

Další spolupráce (např. s Akademií věd) je opravdu příležitostná a spojená spíš s pořádáním nejrůznějších akcí, ale o tom až příště.

Pokračování příště: akce, setkání a konec.

Výroba

Nadpis by měl asi znít Práce 2, protože k výrobě se dostaneme až za chvilku. Posledně jsme skončili v místě, kde jsou články napsané, zalomené, opatřené obrázky. V ideálním případě by k tomuhle stavu mělo dojít v době uzávěrky čísla.

V praxi to bohužel nefunguje. Má to spoustu příčin a dlouhodobě je to naše největší bolest. Zatím jsme nepřišli na to, jak tohle vylepšit; pro hodně lidí z redakce nebo jejich nejbližšího okolí je právě tohle nejčastějším důvodem rozladění a nespokojenosti. Víme to a snažíme se s tím něco dělat. Mnoho článků bohužel vzniká nebo se láme až po uzávěrce, na poslední chvíli. Někdy je na vině špatná komunikace s autorem, někdy je (interní) autor prostě nezodpovědný a nechá to na poslední chvíli, jindy to z objektivních důvodů opravdu jinak nejde. Známý bonmot říká, že úsilí × zbývající čas = konstanta, tj. jak zbývající čas klesá k nule, úsilí roste k nekonečnu; v případě tvorby Astropisu to tak opravdu často je.

Před mnoha lety jsme zavedli plovoucí „funkci“ vedoucího vydání. Člověka, který je vlastně dočasným šéfem redakce, který by měl vědět úplně o všem, co se s aktuálním číslem děje. Zpočátku to moc nefungovalo, ale v poslední době jsme si to tak zautomatizovali, že už si tuhle úlohu ani nepřidělujeme. Tak nějak přirozeně to vyplyne, že se téhle role někdo ujme sám. Je to užitečná věc, ale práce je to nevděčná.

Ještě jedna nevděčná práce je spojená s dokončováním každého čísla. Ty jednotlivé zalomené články je třeba poskládat do jednoho celku. To se musí udělat jednak z technických důvodů, abychom mohli připravit podklady pro tiskárnu, ale taky proto, abychom viděli pohromadě, jak číslo vypadá. Co jsem zatím smlčel, je fakt, že používáme jakýsi společný pracovní prostor. Tím, že na každém čísle pracuje víc lidí, potřebujeme nějaké místo pro sdílení informací. Takové místo máme na neveřejném webu, kam nahráváme zalomené články, řešíme pořadí článků v časopisu a píšeme si důležité informace. K tomu samozřejmě probíhá spousta komunikace prostřednictvím e-mailů, ICQ nebo dalších kecálků, po telefonu, výjimečně se i potkáme osobně.

Když vznikne nějaký konsenzus, jak bude které číslo vypadat, musí se najít někdo, kdo to číslo opravdu poskládá do jednoho celku. V Astropisu nejsou jenom články. Je třeba vyrobit barevné stránky s obrázky (dlouhodobě nejúspěšnější a nejoblíbenější náplň časopisu), složit obsah, připravit inzeráty a obálku. Tuhle práci v poslední době často dělá Honza, protože je v tom hodně dobrý (a přirozeně se do toho nikomu dalšímu moc nechce, protože dosáhnout stejných výsledků stojí nás ostatní podstatně víc úsilí). Když se tohle všechno podaří (obvykle přitom ještě doděláváme korektury, dokončujeme inzeráty apod.), je z větší části vyhráno. Stisknutím kouzelného tlačítka ve správném softwaru se z připravených podkladů vyrobí tiskové PDF. To je třeba odeslat do tiskárny a doufat.

Kromě téhle „skutečné“ práce stojí v pozadí vzniku časopisu další spousta té „neskutečné“: komunikace s tiskárnou (objednávka tisku, předání tiskových dat, odvoz hotového vydání do distribuce), příprava distribuce k předplatitelům (složenky, dopisy), aktualizace databáze (kontrola plateb na účtu). Kromě toho je třeba v průběhu celého roku posílat Astropisy lidem, kteří si nestihnout obnovit předplatné, občas se nějaký časopis ztratí na poště (někdy i několikrát po sobě), jindy si někdo objedná některé ze starších čísel. O tohle všechno se stará Lenka, Honza a příležitostně ten, kdo má zrovna čas.

Když všechno dopadne dobře, je nové číslo Astropisu vyrobené zpravidla za týden. Dobře znamená, že v tiskových datech nejsou chyby (to už se teď skoro vůbec nestává, mj. i díky Honzově pečlivosti), že jsme tiskárně nedodali data pozdě proti objednanému termínu apod. Vytištěné a svázané Astropisy nám tiskárna odveze přímo do distribuce, což je pro nás příjemná změna proti dřívějším letům, kdy jsme si pro celý náklad museli dojet sami. Jsme tím sice ochuzeni o vtipné historky, v nichž vystupují Astropisy rozsypané po křižovatkách, ale také jsme ušetřeni tvrdé fyzické dřiny při překládání dvou a půl tisíce časopisů (půl tuny je prostě půl tuny).

Nakonec stačí do distribuce dodat vytištěné složenky a dopisy předplatitelům, poslat e-mailem tabulku (honosně jí říkáme databáze) a je to. Astropis je na cestě ke svým čtenářům, přesněji řečeno k té větší části z nich. Část nákladu putuje k Tomášovi, který zásobuje (nejen) pražská knihkupectví, a poslední část nákladu někdo (v poslední době já nebo Michael či Honza) dopraví do centrálního skladu PNS, odkud ho rozvezou k přímému prodeji na stáncích.

Pokračování příště: web, e-maily a vztahy s okolním světem.

Práce

Když jsem do Astropisu přišel, prakticky vůbec jsem si neuměl představit, co se v takové redakci vlastně dělá. Měl jsem naivní pocit, že tvorba časopisu spočívá hlavně v přípravě článků, vyhledávání informací a získávání obrázků.

Ne, že by se časopis bez těchhle činností obešel, ale ‒ pro někoho překvapivě ‒ netvoří ani polovičku všech důležitých věcí, které je třeba udělat. Hodně naši práci proměnil internet. Zatímco před 12 lety jsme časopis nechávali v DTP studiu osvěcovat na průhledné fólie, které jsme vozili do tiskárny za Prahou, abychom si o týden později jeli pro hotové Astropisy, dnes se tenhle řetízek smrsknul do poslání jednoho e-mailu s odkazem, kde jsou ke stažení tisková data, a jednoho telefonu, kdy a kam má tiskárna dovézt hotový náklad. Zatímco technicky nám počítače spoustu činností usnadnily, ta skutečná práce se musí odvést jinde a jinak.

Samotné práce, které musíme dotáhnout až do konce, aby vyšlo další číslo Astropisu, jsou asi tyhle:

• psaní,
• lámání (sazba),
• grafika,
• korektury jazykové i věcné,
• distribuce,
• správa předplatitelů,
• správa webu,
• komunikace a
• režie.

Nebudu všechno rozebírat, spíš zkusím popsat, jak číslo vznikne.

Vlastně bych měl říct, kolik těch čísel vlastně je. Astropis vychází pravidelně čtyřikrát v roce: zimní, jarní, letní a pozdně letní číslo. K tomu přidáváme nepravidelné, páté číslo, kterému říkáme Speciál a snažíme se, aby opravdu speciální bylo. Speciál neobsahuje pravidelné rubriky, může mít jiný rozsah (někdy i formát) a většinou, ale ne vždycky, je věnovaný jednomu tématu, např. galaktické astronomii, Slunci nebo astronomickým přístrojům.

Příprava dalšího Astropisu začíná tak půl roku před tím, než opravdu vyjde. (Pokud to není Speciál, na ten se chystáme obvykle celý rok dopředu.) Články se snažíme shánět a dojednávat v průběhu celého roku, ne jen pro konkrétní číslo; občas se nám stane, že se příprava textu zdrží, takže do daného čísla to nestihneme, někdy naopak získáme aktuální zajímavý článek, se kterým jsme nepočítali. Zhruba se dá odhadnout, že máme do každého dalšího čísla jeden až dva články v rezervě. Výjimečně se stává, že jeden článek odkládáme tři čísla, protože je nadčasový a zrovna se nám nevejde nebo nehodí. Složení článků dohadujeme na redakčních radách, které se konají asi jednou měsíčně a snažíme se na nich sejít v maximálním možném počtu. To je vlastně ta režie.

Když jsou texty napsané, snažíme se je prohnat jazykovou korekturou. Tenhle krok jsme zavedli čerstvě, dřív jsme korigovali až vysázené články, ale ukázalo se, že postup „nejdřív opravovat, pak sázet“ je výhodnější.

Po korekturách se textu ujme sazeč. Někdy je to sám autor (v případě interních), jinak se k sazbě daného článku prostě někdo přihlásí. Často je to ten, kdo s autorem článek domlouval. Pokud z jakéhokoliv důvodu nestíhá, nabídne sazbu ostatním, přesněji řečeno je poprosí, aby ji někdo udělal místo něj. Pro sazbu jsou potřeba ke každému článku s výjimkou redakčních také obrázky. Ty bývají někdy trochu problém, pak je na sazeči, aby se je buď pokusil získat nějak sám, nebo se domluvil s autorem, kde a jaké obrázky vzít. Sazeč obvykle vytvoří první verzi článku, kterou pak pošle na další kolo korektur, autorských a typografických. Pokud je autor s článkem spokojen, práce na článku po zapracování korektur končí. Někdy je třeba autorovi do textu zasáhnout (např. kvůli příliš velkému nebo malému rozsahu, věcným chybám nebo ‒ tohle se stává prakticky jenom u monotematických Speciálů ‒ podobnému textu ve dvou článcích), takový zásah si pak zpravidla vyžádá více koleček dohadování s autorem.

Z pohledu autorů tady práce na časopisu končí, ale asi tušíte, že toho je potřeba udělat ještě daleko víc.

Pokračování příště: smontování čísla, výroba, distribuce a další radosti.